Přírodou a životem k čistému lidství

28. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Třicítkou chlapců, členů Tábornického oddílu při prezidiu Československé akademie věd, byl jejich blížící se první letní tábor v roce 1964 očekáván se směsí nadšení i napětí. Takové pocity v nich vyvolávala téměř roční pestrá a neobyčejně zajímavá činnost oddílu, jíž měl být tábor výchovným a výcvikovým završením. Týmem vůdců oddílu, v čele s Jiřím Kafkou, však prostupovala v té samé době – vedle přípravy tábora – pozoruhodná diskuze doprovázena snahou dobrat se objasnění některých kapitol z historie československého skautingu.

Počátek tohoto několika měsíčního hledání odpovědí na nečekaně se vynořivší otázky přinesla jedna vícedenní podzimní výprava roku 1963.

Tábornický oddíl odjel na volné dny kolem státního svátku 28. října 1963 do srubové základny zaměstnanců Československé akademie věd. Nacházela se v hezkém kraji horního toku řeky Sázavy u Soběšína. Celoročním správcem tohoto tzv. podnikového rekreačního střediska, byl v té době (už jsme jej v našem vyprávění zmínili), někdejší mnohaletý významný činovník organizace YMCA, Josef First – Joe. V YMCE, americké organizaci s mezinárodním přesahem, působil od časných dvacátých let až do jejího zrušení komunisty v roce 1950. Byl znalcem a praktickým uživatelem nejrůznějších zálesáckých a tábornických technik, stejně tak i vyhlášeným odborníkem v řadě sportů. Své oblíbené disciplíny, od lukostřelby, lasování, uzlování, vrhaní nožem až k několika způsobům zapalování ohně primitivními prostředky, zájemcům, jakými byli chlapci z Tábornického oddílu, ochotně a s udivujícím pedagogickým talentem předváděl a vykládal jim o nich mnohé zajímavé podrobnosti. Na druhé straně vládl také neobyčejnou pamětí. Uchovával v ní děje dávno minulé. Tato jeho další důležitá schopnost se ukázala být, v době o níž je řeč, pro skupinu tvořící vedení oddílu zásadnější než jeho obdivované zálesácké techniky.

Tři podzimní noci, když mladí členové oddílu po bohatém denním programu dávno spali, plál v krbu chaty správce tábora příjemně hřející, romantický oheň. V jeho záři vůdcové spících hochů pozorně a za nemalého okouzlení naslouchali událostem a příběhům, kterých jejich vypravěč byl součástí a mnohdy i strůjcem.

Joe First byl možná vůbec prvním Čechem kdo osobně poznal jednoho z tvůrců skautingu Ernesta Thompsona Setona. Setkal se s ním v USA, kde studoval. Dostalo se mu zvláštní výsady prožít několik dnů v jeho táboře. Bylo to v druhé polovině dvacátých let a mladý First, znalec a obdivovatel Setonových knih si z tohoto prožitku odnesl poselství do celého svého života. Po návratu do vlasti budoval tábory YMCA, školil v duchu Setonova woodcraftu vedoucí pracovníky mládeže, účastnil se důležitých metodických rozprav se zakladatelem československého skautingu A. B. Svojsíkem a jeho spolupracovníky. Ve vánočním čase roku 1936 byl Joe First jedním z organizátorů Setonovy návštěvy v hlavním městě republiky.

O zasutých historických etapách, v nichž český skauting hrál nemalou roli uměl Joe First poutavě vyprávět. Také však dovedl tyto události skvěle analyzovat a najít jim dobové spojnice.

Noci, v nichž se odvíjely rozpravy mezi zkušeným praktikem – pamětníkem a mladými muži dychtivými jeho slov, pohledů a soudů na dávné příběhy, jimiž procházely osoby těšící se u nich úctě a obdivu, jistě nespadly z čistého nebe. Joe First dobře věděl – informací se mu dostalo od skvělých patronů Tábornického oddílu, mužů a žen z prezídia ČSAV – kdo mu do jeho sázavského hájemství přijede. Zpráva říkala, že ti chlapci a muži budou blízcí jeho přesvědčení a zálesáckému vyznání. Proto byly noční debaty tak otevřené, inspirující a nezapomenutelné.

Některé okolnosti skautské historie dostaly, po nočních rozmluvách ve Firstově srubu, nečekaně jinou podobu nebo je obohatila jiná pointa. Mladí vedoucí Tábornického oddílu měli například o Setonově návštěvě Prahy určitou povědomost načtenou ze starých skautských časopisů. Vévodila jim v poválečném Vpředu otištěná vzpomínka spisovatele Jaroslava Foglara. Jeho oddíl pražskou Dvojku, sídlící roku 1936 v klubovní lodi Skaut, Seton poctil návštěvou. Foglar ve svém článku připomínající tuto událost uváděl, že Setonův podpis do oddílové kroniky byl něčím naprosto výjimečným. Nadto měl slavný zálesák při podpisu napíchnout, když namáčel pero do lahvičky inkoustu, do té doby nedostupnou korkovou zátku. Joe First uvedl na pravou míru údajnou jedinečnost Setonova podpisu v kronice Dvojky. Snad nikde na světě prý nerozdal Seton tolik autogramů ozdobených známým znakem vlčí stopy jako v Praze. Měl zde mnoho vyznavačů a obdivovatelů a rozhodně neodmítal počastovat je svým podpisem. Ještě hůře ve Firstově hodnocení dopadla příhoda bratří Fanderliků – Velena a Miloty, skautských legend, o jejichž důvěryhodnosti do té doby nebylo žádných pochyb. Ti popsali ve Skautu–Junáku své setkání s E. T. Setonem v brněnském hotelu Savoy. Měl jim tam, vedle zasvěcené rozmluvy o indiánských zvycích, dokonce tužkou na ubrus stolu nakreslit postup stavby stanu tee–pee. Když se mladí Fanderlíci, jejichž ozvuk v roce 1936 byl ve skautské obci už patrný, se Setonem rozloučili, uvědomili si, že v kresbě je ukryt hotový poklad. Malba tee–pee Od Setona Obrátili se a běželi zpět do hotelu. Chtěli ubrus koupit. Jenomže, jak jim řekl vrchní číšník, který je před chvílí obsluhoval, ubrus s podivnými čáranicemi byl vyměněn a poslán do prádelny. Seton, podle Joe Firsta, který mu byl v roce 1936 po celou dobu jeho pobytu nablízku, v Brně nebyl (tuto okolnost přesvědčivým způsobem ve své knize potvrdil o více než dvacet let později vynikající český Setonův znalec František Kožíšek) Kdo si z bratří Fanderliků vystřelil vydáváním se za Setona, či jak to opravdu bylo, není dodnes jasné.

Jaroslavu Foglarovi a jeho Dvojce se Joe First pokoušel zařídit přechod do YMCY a krytí v jejich chlapeckých oddílech. Brzy po únoru 1948, když byla Dvojka „vyakčněna“ z Junáka a Foglar označen za nevhodného pracovníka s mládeží pro své zpátečnické a reakční postoje, obrátil se známý spisovatel na Firsta s žádostí zdali by mu YMCA neposkytla organizační zázemí. Bylo to však v době, (1949) kdy YMCA sama pod tlakem komunistů likvidovala.

Zásadní okamžik, který přivodil události další, nastal poslední noc před odjezdem oddílu ze Soběšína do Prahy. Joe First se natáhl ze svého vyřezávaného křesla k poličce na stěně. Vyndal z ní knihu v černých deskách a podal ji do kruhu mladých vedoucích, sedících kolem krbu. „Je od Miloše Seiferta“ řekl na vysvětlenou, „už jsem se o něm zmínil. Byla to zajímavá a nešťastná figura. Člověk s akutní potřebou nepřítele. Myslím si, že kdyby si podle nějakého podivného klíče nevybral za protivníka Svojsíka a jeho svazový skauting, nutně by si našel soka jiného a vyhledával by stále další a další. Ale tuhle jeho knihu stojí za to si přečíst. Především proto, myslím si, že komunisté by mohli, teď když se prokázalo, že se jim školní Pionýr nevyvedl a nefunguje, po něčem z woocrafterského systému sáhnout. Je dobré se na to připravit.“

Seifertova kniha se jmenovala Přírodou a životem k čistému lidství. Vyšla počátkem dvacátých let. Všichni z kruhu vedoucích oddílu, nejzkušenějšího z nich Jiřího Kafku nevyjímaje, ji viděli a následně četli poprvé. Popravdě, žádný velký dojem na ně neudělala. Odpuzovala je naopak! Zejména svou útočnou a nespravedlivou kritikou Svojsíkova a Baden–Powellova skautingu. Tahle zvláštní posedlost autora podbarvena zavilým akcentem zapříčinila, že u nich prohrávala rovněž i idea woodcraftu, Seifertem doporučovaná jako protipól skautingu. Později se budou někteří ze vzpomínaného kruhu vůdců z touto okolností vyrovnávat. Zvláště po ustavení střediska Psohlavci. Hlavní iniciátor založení Psohlavců v roce 1965, Ivan Makásek – Hiawatha, byl totiž zasvěceným a hlavně dostatečně výmluvným propagátorem woodcraftu, zastáncem i obhajovatelem jeho uvaděče na československou scénu Miloše Seiferta. Nemálo debat bylo při nejrůznějších příležitostech těmto tématům právě s Ivanem Makáskem zasvěceno.

Kniha Přírodou a životem k čistému lidství, svou až dryáčnickou vyhraněností proti skautingu však otevřela mnohému z mladých Firstových nočních posluchačů cestu k objevování staré skautské historie. Nedlouho po návratu z Firstova sázavského srubu vyvolali vedoucí Tábornického oddílu ČSAV schůzku s dr. Karlem Průchou bývalým předsedou výchovného odboru Junáka a šéfredaktorem časopisu Vůdce (Činovník). Bylo to před vánoci 1963. Karel Průcha, nedávno po deseti letech podmíněně propuštěný z vězení, pracoval tehdy jako kustod tenisových kurtů Sparty Praha. Sportoviště, kde v dřevěném domku se svou rodinou také bydlel, se nacházelo za pražskou Stromovkou nedaleko Trojského ostrova. Schůzku s Průchou zprostředkoval vůdcům kolem Jiřího Kafky nejspíš Karel Vinecký – Windy, z vězení se rovněž vrátivší kapitán vodní Osmatřicítky.

Setkání s Karlem Průchou bylo silným a dojemným zážitkem. Skupina vedoucích mladých táborníků znala Karla Průchu dosud jen z jeho skautské odborné tvorby a z komunistických medií. Ty v roce 1952 pogromisticky popisovaly zločiny tzv. Ilegálního ústředí Junáka, jehož měl být Karel Průcha hlavním představitelem. Ještě několik týdnů po soudním přelíčení s Průchovou skupinou se noviny i rozhlas zabývaly škodlivým vlivem skautingu na mládež. Nyní, po mnohaletém věznění jej zastihli u hlučně běžící drtičky starých střešních tašek a kousků cihel. Správce kurtů Karel Průcha si připravoval antuku na novou tenisovou sezónu. Byl mlecím zařízením od hlavy k patě zaprášen jemným červeným povlakem. Vypnul drtičku a všem mladým mužům, kteří za ním přišli podal levou ruku. Pokládali to za velké vyznamenání.

Nad Milošem Seifertem a jeho knihou mávnul odmítavě rukou, ale řekl, že je správné se o ni zajímat. Poradil také, kde by se daly sehnat skautské časopisy s dobovými reakcemi na knihu i osobu Miloše Seiferta. Jemu, že nezůstal z jeho skautského archivu ani list, všechno mu po zatčení v roce 1951 zabavila komunistická policie. K jeho návratu se nějak nemají, řekl a zasmál se. Zuby se mu červenaly antukou.

O příběhu československého skautingu časných dvacátých a třicátých let nevěděli ti mladí muži takřka nic. Jistěže znali vyprávění o Svojsíkově pouti s několika vyvolenými na první skautský tábor do vorlovských lesů. Také publikace Jak jsme začínali, vydaná jako příloha Činovníka po druhé světové válce, jim částečně otevírala pohled na dřevní počátky hnutí. Skutečností však bylo, že historii skautingu vnímali především přes své osobní prožitky. Ty měly úvod v jejich krátkém vlčáctví a skautství, pokračovaly únorem 1948 s legendou o obsazení ústředí Junáka, v němž, jak se dozvídali, byla nemalá úloha svěřena junákům–komunistům, co ji odehráli s příkladnou revoluční aktivitou. Následoval smutný konec skautské organizace, vnímaný zvláště emotivně. Silnou součástí jejich historické paměti bylo samozřejmě pronásledování, zatýkání, procesy a věznění vůdců stejně jako ostrá kritika a cílené hanobení skautingu komunistickým režimem. Teprve opakované návštěvy pražské Universitní knihovny nebo Tyršova muzea tělovýchovy a sportu, které vedoucím Tábornického oddílu, doporučil Karel Průcha, jim připravily vhledy do nejstarších událostí československého skautského hnutí a jeho organizací.

Ukázalo se, že v obou institucích, Universitní knihovně i Tyršově muzeu na pražském Újezdě, skutečně bylo uloženo mnoho ročníků různých skautských časopisů. V nich se od roku 1915, kdy vyšlo první číslo Skauta–Junáka, odrážely děje ranných začátků hnutí, pokračovaly přes dvacátá léta, zlatý věk českého skautingu, léta třicátá až k nedobrému ukončení činnosti skautské organizace v roce 1950. Podstatnou okolností bylo, že časopisy se daly vypůjčit s možností je studovat.

Podzim roku 1963 a následující jaro věnovali táborničtí vůdcové prohlížení deponovaných časopisů, četbě jejich článků a opisování textů. Ve dvou, ve třech, někdy samotní, vysedávali ve starodávné, rozlehlé knihovně či badatelně muzea obloženi svazky časopisů Vůdce, Skaut–Junák, Sport a hry, Pražský skaut a dalšími. Hned zpočátku studia si je získal a nadchl demokratický duch časopisu Vůdce. Jeho svobodný, jednostranným pohledem nezatížený obsah byl pro mladé badatele skautské historie podnětným osvěžením. Své stránky otevíral Vůdce, časopis pro teorii a praxi skautingu, po celou dobu první republiky širokému spektru nejrůznějším názorů a postojů. Zažloutlé stránky Vůdce vyvolávaly, po patnácti letech těžko stravitelné komunistické mediální masáže, nadšení a obdiv.

Nejstarší, a uznávaná hlava týmu vedoucích oddílu, Jiří Kafka, skautsky zvaný Petr Vlk, mezi trampy známý jako Kazatel, brdský psanec, stále pracoval mimo Prahu. Přijížděl domů vždy ve čtvrtek a jeho první cesta z nádraží vedla buď na Újezd do Tyršova domu anebo do Klementina na Staré město. Pokaždé zde zastihl několik svých druhů. Ručně, protože kopírky, dnes běžné v každé firmě, neexistovaly, přepisovali do silného sešitu vybrané články, zprávy, zajímavé a podnětné metodické pokyny, návody. Sešit byl pak dlouho některým z nich prvním a důležitým průvodcem historií českého skautingu. Připadali si při té činnosti, a také se tomu podobenství mnohokrát smáli, jako hrdinové kresleného seriálu jejich dětství, kteří stejným způsobem vytvářeli svůj klubový zpravodaj Tam–Tam.

Časopis Vůdce jim poskytl možnost seznámit se s pozoruhodným autorem a významným tvůrcem jeho obsahu ve dvacátých a třicátých letech. S životním přítelem A. B. Svojsíka, Janem Novákem, pozdějším místonáčelníkem Svazu skautů, krátce před svou smrtí v roce 1938 zvoleným jeho nejvyšším představitelem. V Janu Novákovi nalezli přesvědčivého kritika Seifertovy knihy Přírodou a životem k čistému lidství. Jeho rozsáhlá recenze vyšla na pokračování ve dvou číslech Vůdce. Celá, pečlivě, slovo od slova byla zanesena do sběratelského sešitu. Novákův ponor do Seifertova díla se mladíkům, pozorně listujících ve skautské historii, zdál být dokonalý. Každopádně odpovídal stavu jejich zjitřených a uražených myslí. Takový byl jejich pocit po četbě Seifertovy knihy a jeho nespravedlivého, zaujatého vylíčení skautingu. Při přepisování recenze Jana Nováka cítili zadostiučinění jak se i za ně s Milošem Seifertem správně vyrovnal. Pravda jeho textu, říkali si, přesáhla dobu svého vzniku. To ještě ti mladici, domnívající se, že s Milošem Seifertem jednou provždy skončili, kteří se vážně i když mírně ironicky mezi sebou nazývali „bratrstvo ze zákopů“, čímž vyjadřovali svou jednotu, netušili kolik hodin v budoucnosti nad  dílem této zvláštní osoby stráví.

Nezůstalo samozřejmě jen u Novákova rozkladu Seifertovy kontroverzní knihy. Stránky sešitu se postupně plnily dalšími přepsanými články. Objevily v nich zprávy o časté atomizaci českého skautského hnutí, v nichž právě Miloš Seifert byl přeborníkem ustavujícím nové a nové organizace, v nichž rozpoznávacím zbrojním štítem byla nenávist ke Svojsíkovi a Baden–Powellovi. Zapsání nezůstaly ušetřeny ani snahy samotného zakladatele A. B. Svojsíka, který na stránkách Vůdce vytáhl proti rozrůstajícímu se trampskému hnutí. To ve dvacátých letech zavonělo mládeži svobodou a romantikou a k dezerci ze skautingu překvapivě přimělo velký počet jeho členů. V sešitu se objevily také články plné oprávněných stesků na socialistického ministra Vrbenského, který měl Svojsíkova Svazu skautů tak plné zuby, že dělal všechno možné, aby mu pomohl do hrobu. Pozornosti badatelů neušla zpráva, že komunistické skauty práce opustil v roce 1923 jejich náčelník Eduard Skřivan a přešel se svým oddílem ke Svojsíkovi. Ten si jeho činu vážil do té míry, že mu předal zbytky vlastního oddílu i s historickým číslem 18. Nemohli ovšem pominout ani metodické rady, jichž byl v časopisech vždy dostatek a ještě po desítkách let, byly schopny inspirovat k nové výchovné činnosti. Byli to náměty, ve dvacátých letech začínajících skautských vůdců, Jaroslava Nováka – Braťky nebo Karla Skály – Čila. Zatímco na stránkách Vůdce probíhala ostrá polemika o tom, zda je Setonův woodcraf Seifertem účelově vykrádán či jak se čeští bolševici snaží zneužit tramping v době tzv. Kubátova zákona, tito začínající vůdcové přinášeli poznatky o nových dobrodružných skautských hrách v městských ulicích o programu družinových schůzek, radili jak učit morseovce a správně a účelně balit tornu k dvoudennímu táboření.

Za několik let se zapisovatelé skautské historie seznámí s Josefem Zikánem – Bobrem. Ten vlastnil všechny ty ročníky skautských časopisů, které oni za pomoci Dr. Karla Průchy složitě objevili a ještě obtížněji z nich vypsali to, co pokládali pro svůj pohled na skautskou historii za nezbytné. Josef Zikán byl ochoten jim svůj archiv otevřít a také to často činil, ten sešit, hustě popsaný od první do poslední stránky, však pro ně zůstal symbolem snahy najít si k rozpoznání pravdy vlastní cestu.

794× 24. říjen 2013 v 17:15