Lilie na klopách

36. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

V roce 1967 se významné a pozoruhodné události usazovaly na vnitropolitické scéně socialistického Československa jedna za druhou. Často s překotnou naléhavostí. Mnohé z nich dostávaly společnost do postojů a reakcí dlouho umlčených. Většinou odrážely touhy po občanských svobodách a demokratizaci stávajícího systému. Vyvolávaly však stále ještě odpor a mocenská řešení části aparátu komunistické strany.

Jak potvrdila historie, měl průběh roku 1967 zásadní podíl na dějích následných nebo je přímo vymezoval a určoval. Tyto pohyby se nemohly nedotknout rovněž skautského společenství soustředěného ve středisku Psohlavci. Některé, jak už bylo dříve ukázáno, limitovaly psohlavecké aktivity a cíle. Jinými se pak jakoby uzavíral pomyslný kruh dávných příběhů podzemního skautingu padesátých let s těmi jež již dýchaly nadějemi konce let šedesátých. Jiné zase byly tak mimořádné a určující, že trvale ovlivnily životní cesty a charaktery mladých mužů a žen stojících v čele oddílů střediska. U vybraných událostí a příběhů, které přinesl vzpomenutý rok a jeho přelom do roku dalšího se proto – než pokročíme ve vzpomínání dále – zastavíme. Pozornost si rozhodně zasluhují.

Nástup některých členů střediska Ostříž do psohlaveckých struktur se odehrál začátkem února roku 1967. Jejich příchod, jak jsme snad dostatečně vyjádřili, byl sám o sobě jevem jedinečným. Kromě obohacujícího myšlenkového potenciálu, zkušeností nabytých v komunistických lágrech, výchovné a skautské praxe, přinesl kontakt s Ostříži Psohlavcům, zvláště pak skupině soustředěné kolem Jiřího Kafky, ještě něco navíc. Umožnil propojit a ozřejmit novými fakty dosud neznámé nitky do skládačky příběhu, jehož neobvyklý a zvláštní start se odbyl v zimě roku 1962.

Toho roku se na roversko-trampské společenství Jiřího Kafky vázalo nemálo pražských trampských osad a jednotlivců. Jedním z takových vyznavačů volného, romantického trampingu byl mladík přezdívaný Kolman. Několik jeho spolužáků z průmyslovky jezdilo na tramp s osadou Zlaté údolí. Ta měla blízko k osadě Třináctka, jejíž uznávanou hlavou byl Jiří Kafka, pro trampy v té době Kazatel, brdský psanec. Zlatému údolí nebylo neznámé, že vedle Kazatele se ve Třináctce vyskytuje nejeden bývalý skaut.

Kolman se tak po informaci o kádrovém složení Třináctky obrátil na její osadníky se zvláštním návrhem. Nechtějí si odvézt a vzít do úschovy rozsáhlý skautský archiv? Nalezl jej, ve dvou bednách, v jinak prázdné sklepní místnosti získané jako garáž pro motocykl.

Přenést archiv – nad jehož rozsahem by dnes jásal každý skautský sběratel a historik – v několika lodních vacích ze Smíchova na Žižkov zabralo mladým mužům Třináctky jedno odpoledne. Zde, ve Štítného ulici, v Kazatelově bytě, kde se osada pravidelně scházela, byl obsah pytlů pečlivě tříděn a studován. Zřejmým se od první chvíle jevilo být to, že jde o archiv 25. oddílu Junáka – Polárka. Nacházely se v něm skautské a tábornické příručky, časopisy, oddílová vlajka i vlajky družinové, členské registrační archy, skautské legitimace, razítka oddílu ceny z různých soutěží a turnajů, fotokroniky a alba. Některé z velkého množství volných fotografií měly na své zadní straně popisky, z nichž bylo jasné, že část 25. oddílu vyvíjela ilegálně činnost ještě počátkem padesátých let. Svědectví o tom podávaly situační snímky skupin chlapců ve skautských krojích s dopsanými letopočty 1952, 1953 na jejich rubu.

Poměrně brzy, neboť pamětníků byl ještě dostatek, se Třináctce podařilo zjistit, že posledním vůdcem 25. oddílu Polárka byl Zdeněk Schauer, známý pod přezdívkou Lenouš. Opravdu, jak bezpečně potvrdil tramp Kolman, muž tohoto jména žil, až do náhlého odstěhování, v jednom z bytů domu v jehož sklepě archiv objevil. Dalším pátráním přišli Třináctkáři na to, že Zdeněk Schauer v polovině padesátých let založil a několik let vedl chlapecký turistický oddíl při Městské stanici mladých turistů v Praze. Proč však zanechal historické doklady svého někdejšího skautského oddílu ve sklepě smíchovského domu nebylo dlouho jasné. Možná, domnívali se tehdy romanticky a naivně naladění mladí muži Třináctky, pro něž byl ještě každý skaut, zejména vůdce, neochvějnou autoritou, vznikal Schauerovi s uchováváním archivu stejný problém jako jim. Jen o několik nebezpečných let dříve. Také oni, po převzetí skautských materiálů od Kolmana, jim museli, chtěli-li je zachovat budoucnosti, vyhledávat bezpečné úkryty. Zejména při zkušenostech s důstojníkem StB Kvítkem a jeho neutuchající pozornosti věnované Jiřímu Kafkovi. Čelil Zdeněk Schauer podobnému tlaku a potížím? Teprve navázání přátelských vztahů se členy střediska Ostříž vneslo po létech světlo a odpověď na nejasnosti související s archivem Polárky.

25. oddíl Junáka potkal skauty 34. střediska Ostříž z Pankráce, vedené Oldřichem Rottenbornem - Hobbym, v létě roku 1949. K setkání došlo na skautské borůvkové brigádě. Na ní tenkrát vyjely do šumavských hraničních lesů některé oddíly Junáka stále ještě registrované v organizaci jíž od února 1948 ovládal a směr jejího vývoje určoval komunistický akční výbor.Tady byl mezi Polárkou a Ostříži navázán blízký kontakt. K jeho stvrzení pak došlo slavnostní úmluvou u táborového ohně v klánovickém lese 28. října 1950. Oheň organizovalo středisko Ostříž. Vedle vedení Polárky, zastoupené Zdeňkem Schauerem, se setkání zúčastnilo několik dalších pražských oddílů odhodlaných „zůstat věrných také dál“, tedy pokračovat v ilegální skautské činnosti. Protikomunistické aktivity Ostřížů se Polárce, především jejímu vůdci Zdeňku Schauerovi, jevily však příliš nebezpečné, možná předčasné. Do žádné z nich, vyjma několika společných schůzek a setkání v přírodě, Polárka nevstoupila. Tato skutečnost však v konečném dějství režírovaném Státní bezpečností nemívala prakticky žádný význam. Důležité bylo, že po svém prvním zatčení, v roce 1952, se Ostříži o Polárce při výsleších nezmiňovali. Proto zůstal Schauerův oddíl osudu Ostřížů uchráněn. Po jejich odsouzení, v dubnu 1953, využil Zdeněk Schauer - Lenouš možností nabízených nečekaně zřízenou institucí školních turistických oddílů. Nebyl konečně sám. Vítali ji i další mladí příznivci skautingu s vychovatelskými ambicemi či odrostlí příznivci knih Jaroslava Foglara, toužící stát se Rikitany. V tomto prostředí, koncipovaném jako „skauting bez skautské ideologie“, mohli vedoucí, s většími či menšími potížemi, podle stupně osobní vstřícnosti k režimu, své oddíly poměrně úspěšně vést. Školní turistické oddíly, metodicky řízené Městskou stanicí mladých turistů, přinášely do napětí a trvalého ohrožení tajného skautování relativní klid a bezpečné organizační zázemí. Toto ovšem nebyla cesta pro Ostříže. A není důležité jak se na jejich rozhodnutí díváme dnes, po více než šedesátileté zkušenosti. Zdeněk Schauer si však tuto cestu vybral. Potom šel po ni ještě dál. Když na jaře 1955 jeho nedávní skautští přátelé, s nimiž na mnohé přísahal, zmizeli už po druhé za dráty jáchymovských lágrů, přezkoumal své původní vyznání. Shledal jej nepotřebným. Našel si jiné a stal se jeho nadšeným vyznavačem. Doputoval s ním, přes funkce ve Svazu mládeže, Komunistické straně, v Československém svazu tělesné výchovy, až k poměrně vysokému postu okresního tajemníka Národní fronty. Nahlíženo kariérní optikou bylo Zdeňku Schauerovi nebezpečné nejen spojení s představiteli podzemního skautingu, ale takovým se mu stal i archiv jeho bývalého oddílu. Byl nepotřebnou, zatěžující veteší, které se bez lítosti zbavil.

V sedmdesátých a osmdesátých letech působil Zdeněk Schauer v pozici tajemníka Národní fronty odpovědného za činnost dětí a mládeže na okrese Praha 3 (Žižkov, Vinohrady). V témže obvodě se před integrací s Pionýrskou organizací SSM ukrylo několik někdejších skautských oddílů. Přešly do tělovýchovných jednot či skupin Svazarmu. Schauer, vedle svého zaměstnání tajemníka Národní fronty, byl předsedou Stadionu Žižkov. V rámci této tělovýchovné jednoty vyvíjel po celou dobu „normalizace“ bohatou činnost jeden z pražských skautských oddílů. Vedl jej Petr Jeskche - Derviš, člene Ligy Pěti, která se velmi zasloužila o obnovu skautské organizace v roce 1989. Zdeněk Schauer činnost bývalých skautských oddílů pečlivě sledoval. Nejen toho ve své mateřské jednotě, ale všech na svém okrese. Při každoročních kontrolách jejich letních táborů rád a často varovně zahrozil: „Pozor, vím o vás“, říkal a významně pomrkával, čímž dával najevo kolik toho o aktivitách oddílů ví a kdo by případně mohl o jeho zkušenosti stát. „Jak svou neopatrností, víte co myslím, padnete na hubu, nečekejte, že vám pomůžu vstát.“ V těchto slovech se odrážely pocity muže dosáhnuvšího v komunistickém systému na jisté postavení, za nějž platil celoživotním strachem o něj.

Schauerův příběh byl prvním z mnoha podobných jež v letech komunistického režimu neminuly překvapivé množství příslušníků československé společnosti. Skautskou obec nevyjímaje. Když v roce 1967, v čase velkých očekávání, došlo konečně, díky svědectví a zkušenostem Ostřížů, k rozuzlení záhad kolem archivu Polárky nejevilo se ani trochu povznášejícím. Pro skautingem zasažené a jeho normy vyznávající Psohlavce byl závěr Ostřížů velmi smutný. Nikdo z nich tehdy netušil, natož aby připustil, že podobných a ještě mnohem závažnějších kostlivců je uschováno ve skautských skříních nemálo. Proti mnohým z nich byl Schauerův případ slabým odvarem. Ty skříně se začaly otevírat až o dvacet roku později. Jejich obsah bral dech. Mnohé nutil před ním zavírat oči a zacpávat si uši. Skautští kostlivci souhlasně s dávným klasikem připomínaly, že svou minulost nemůžeme vyplatit. A že s odmítnutou či zrazenou vírou nelze usedat s klidem v duši k novým ohňům bez hluboké pokory a odpuštění. Dostaví-li se.

V historii střediska Psohlavci se první jarní den roku 1967 pojí s událostí nemající srovnání v provedení – vzhledem k době, v níž proběhla – tak i v jedinečnosti jejího obsahu. Odpoledne vzpomenutého dne se sešly v klubovně jedenáctého oddílu Psohlavců na Letné přes dvě stovky členů střediska. Ve svých zelených košilích a s hnědými šátky kolem krků odtud vyrazily ukázněným a mlčenlivým průvodem vzhůru k Pražskému hradu. Kalendářem vyhlašovanému jaru se ten mlžnatý podvečer příliš nepodobal. V čele průvodu Psohlavců kráčel vedoucí střediska Josef Zikán - Bobr a praporečníci nesoucí státní a střediskovou vlajku. Za nimi, v trojstupech, šly oddíly střediska se svými vůdci. Začátek a konec průvodu ozařovaly čtyři pochodně. Byly instalované především z bezpečnostních důvodů, k odvrácení možného střetu s automobily. Plameny pochodní však vytvořily zástupu neplánovaně zvláštní tajemně poetickou kulisu přitahující k sobě značnou pozornost kolemjdoucích občanů. Lidé na chodnících se v údivu a překvapení zastavovali a dlouho hleděli za pochodujícím útvarem mládeže. Předně z důvodů nepochybné malebnosti a náhlosti jeho zjevení. Rovněž však i díky oblečení chlapců a dívek a znakům na jejich košilích. Přes součástky dlouho nespatřených a zapovězených krojů si mnozí náhodní sledovatelé možná vzpomněli na své dávné mládí. Zároveň si však složitě vysvětlovali obraz, který je právě míjel. Kde se uprostřed Prahy vzala skupina chlapců a dívek vykazující snadno rozpoznatelnou podobu s hnutím, jehož ideje a hodnoty byly ještě před nedávnou dobou předmětem dehonestace a pronásledování? Včetně jeho příslušníků samotných.

21. března 1942 ukončil u Prašného mostu, na dohled Pražského hradu, svůj život v přestřelce s příslušníky gestapa hrdina druhého odboje štábní kapitán Václav Morávek (*8. 8. 1904). Tento důstojník československé armády tvořil, v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa, spolu s dalšími dvěma druhy, podplukovníky Balabánem a Mašínem, zpravodajskou skupinu známou jako Tři králové. Tito muži, věrni své přísaze složené svobodné a demokratické Československé republice, ji dokázali vzdorem a bojem s německými okupanty naplňovat po tři válečné roky. Patřili ke směru českého odboje, který účty neskládal Moskvě ani se od ní ve svých aktivitách nenechal řídit. Jejich respekt měla československá exilová vláda v Londýně na čele s prezidentem Benešem. Rozkazům a doporučením této vlády naslouchali a do Londýna směrovali výsledky svého boje. To v čase komunistického režimu ovšem jejich památce a odkazu nikterak neprospělo. A i když už v šedesátých letech, v době pozvolného společenského uvolňování, vyšlo o nekomunistickém odboji několik publikací a badatelských prací, rozsudek zapomnění, který nad ním režim brzy po únoru 1948 vynesl, byl stále v platnosti. Tedy i v době pětadvacátého výročí Morávkovi smrti, kdy k jeho skromnému pomníčku v parku na začátku Prašného mostu kráčel důstojný průvod Psohlavců.

Iniciátorem této veřejné pietní akce byl Josef Zikán - Bobr. V roce 1967 lze o něm hovořit ještě jako o komunistovi. Svůj obdiv a úctu účastníkům protinacistického odboje však nevyjadřoval a nerozlišoval podle stranického klíče a dobové konjunktury. Záporný nebo ignorantský vztah komunistů k západnímu odboji pokládal za nespravedlivý a urážlivý. Je třeba podotknout, že většina členů střediskové rady neměla zrovna příznivý vztah k veřejným prezentacím činnosti Psohlavců. Bobr byl naopak jejich častým přímluvcem. V případě navrženého pochodu se vzpomínkou na štábního kapitána Václava Morávka za ním v souhlasu a nadšení stáli však všichni vedoucí oddílů. Zejména pak dlouholetý obdivovatel činnosti Tří králů, Jiří Kafka - Owígo, kapitán vodácké Šestky. Také Ostříži, získaní nedávno Ivanem Makáskem pro psohlavecké společenství, přivítali Bobrovu iniciativu s uznáním. Toto připomenutí pětadvacátého výročí smrti hrdinného odbojáře totiž konvenovalo představám Ostřížů o „návratu k pramenům“ a jejich uvádění do paměti mládeže, stejně jako o důležitosti harmonizace výchovy ve středisku.

Pozoruhodný byl pochod Psohlavců k Morávkovu prostému památníku a následný Bobrův projev u něho ještě z dalšího hlediska. Průvod a shromáždění více než dvou stovek mladých lidí nebyly totiž vedením střediska žádnému správnímu orgánu ohlášeny. Potvrzoval to nejen sám Bobr, ale i rozpačité chování a pohledy policistů, tehdy příslušníků Sboru národní bezpečnosti, konajících službu nedaleko trasy průvodu. Údiv při setkání s dlouhým zástupem mládeže ozářeném plameny pochodní byl nelíčený a dostatečně výmluvný. Probíhající akci nenarušili policisté ani nejskromnějším dotazem po jejím smyslu, poslání či jménech organizátorů Jejich reakce byly velmi podobné jednání hrdinů Havlových absurdních her anebo jako vytržené z příběhů Slawomira Mrožka. Bobrova schopnost improvizace, správný odhad situace a jedinečné organizační vlastnosti byly příslovečné (*). V tomto případě však je ještě posilovala a odrazila se v nich rozvolněnost doby se svými nádechy ke svobodě. Za pár měsíců, po veřejném vystoupení Psohlavců, na nějž vzpomínáme, klesla ovšem situace v zemi z vrcholícího společenského oteplování zpět téměř k bodu mrazu. Podobná akce by v onom čase šla uskutečnit bez silného politického jištění jen za cenu velkého osobního rizika. Důvodem prudkého vychýlení politického barometru byla reakce v nejvyšším patře komunistické strany, přesněji v jeho stalinistické části, na kritické projevy některých účastníků slavného IV. sjezdu československých spisovatelů konaného v červnu 1967 a zvláště pak na podzimní studentské protesty. Komunistické konservativce ovládla sebezáchovná panika a s ní snaha po upevnění ztrácejících se pozic. Udržet si je chtěli i za cenu represivních vpádů do spisovatelské a studentské komunity, které otřásly celou společností. Historie ukázala, že šlo o jakousi generální zkoušku na ještě neznámý a netušený, ale už nepříliš vzdálený srpen 1968. „Utáhnutí šroubů“ v závěrečné fázi roku 1967 netrvalo dlouho. Naštěstí. Společenskou náladu a pohyb ke změnám už nešlo zastavit. Ty si brzy vynutily i na samotném komunistickém vedení krátkou a horkou politickou zimu 1967/68 a po ní jaro přeplněné radostí a očekáváním.

V třetím ohlédnutí za výjimečnými událostmi roku 1967 se přenesme do Slezské ulice na pražských Vinohradech, do bytu Jana Remišera - Lona. Občasné schůzky u tohoto významného skautského vůdce a představitele katolického skautingu v Československu umožňoval mladým psohlaveckým činovníkům Vladimír Kolář - Akela. Výběr účastníků setkání musel nepochybně garantovat svou osobností. Debaty se zde často dostaly za hranice zákonů, jimiž komunistický režim ochraňoval sám sebe. Obsah schůzek býval rozličný, řekněme lesoškolácký. Od volných rozprav o činnosti oddílů k pohnuté historii československého skautského hnutí až k formám a cílům skautingu. Přes sympatické a několikrát již připomenuté společenské uvolnění muselo být pořadatelům schůzek, Janu Remišerovi a Vladimíru Kolářovi, jasné, že by jejich program a průběh, stejně jako seznam účinkujících, stále ještě zajímal jisté specialisty tajné policie. Sedm let sice uběhlo od doby, když je v roce 1960 podmíněně propustili z komunistických kriminálů. Nebyly však zase tak vzdálené, aby se na možné nebezpečí plynoucí z organizování podobných schůzek dalo zapomenout. Tím více připomínalo-li se svou stálou přítomností, jakkoliv barevně laděné. A přesto ti muži, kteří ve znamení lilie poznali už mnohé, i bolest a dlouholetou ztrátu svobody, pokládali za nebytné takové riziko znovu podstupovat.

Někdy v závěru září 1967, po ukončení jedinečné rozpravy o povinnosti skautského vůdce hledat hrdiny ve svých chlapcích a potlačit na minimum touhu předkládat jim jako hrdinu sebe, rozložil Jan Remišer, jako bonus schůzky, po stole snad stovku barevných fotografií. Na všech snímcích se představovalo 12. světové skautské jamboree ve Farragut State Park v Idaho v USA konané toho léta. Do staré vlasti, k níž se hlásil hlubokým citem, aniž ji mohl navštívit, poslal fotografie složitou cestou skautský vůdce původem z Ivančic na Moravě. Většině účastníků tehdejšího setkání možná jeho jméno v paměti neuvízlo. Avšak zajímavý osud s ním spojený určitě.

Ervín Lobpreis - Lobin (Ilek, Hakim) vedl v letech 1945–48 skautský oddíl v Ivančicích. Studoval medicínu. V době vrcholící politické krize, v únoru 1948, vypracoval s ivančickým roverským kmenem program zásadních ideových změn české skautské organizace. Dokument byl ivančickými rovery nazván Skautský manifest. Snažil se být protiváhou Junáckému manifestu, jejž hodlali předložit blížícímu se IV. sněmu Junáka ve Zlíně moravští komunističtí činovníci. Junácký manifest nesledoval menší cíl než přeměnu politicky nezávislé skautské organizace v organizaci pionýrského typu. Ivančický Skautský manifest volal po „dozbrojení“ českého skautingu původními a základními zdroji, namnoze celá desetiletí z různých příčin ke své škodě pomíjenými.

V létě roku 1948 odešel Ervín Lobpreis do exilu, když se pár dnů před tím přišel rozloučit s několika lidmi, jichž si vážil. Jedním z nich byl právě Jan Remišer - Lon. V Anglii dokončil studium medicíny. Spolu s dalším českým exulantem, skautem Radomírem Kadlecem, původně foglarovským Dvojkařem, vůdcem a zakladatelem pražské vodní Třináctky, absolvoval v roce 1949/50 legendární kurs v Gilwellu. Začátkem padesátých let odjel do Spojených států amerických, kde se stal vojenským, doslova válečným lékařem. Skauting a jeho ideály mu byly, vedle povolání – poslání lékaře, smyslem a celoživotní láskou. Od roku 1951 nevynechal Ervín Lobrpeis jediné skautské jamboree. V roce 1957 byl vedoucím lékařem americké skautské delegace na jubilejním jamboree v Anglii. V našem exilovém skautingu spolupracoval s Velenem Fanderlikem. Několik let s ním vydával časopis Stopa a byl iniciátorem zvláštního zpravodaje Okruhy, jehož čísla velmi kvalitního obsahu kolovala po svobodném světě od jedné skautské adresy ke druhé. O český skauting v katakombách nikdy neztratil zájem. Hledal cesty jak mu bezpečně pomáhat. A ty cesty nalézal. Fotografie z 12. jamboree byly toho malým důkazem. V dalších letech, zvláště v období „normalizace“, se čeští skauti dostávali, díky Lobinově vynalézavosti a prostředkům, k řadě publikací a časopisů, které je informovaly o pohybu ve světové skautské organizaci a nových formách výchovy.

26. 12. 1967 zemřel Bohuslav Řehák (*17. 3. 1895), jeden z prvních českých skautů a blízký spolupracovník A. B. Svojsíka. Na začátku německé okupace byl jako vrcholný skautský činovník zatčen a po celou válku vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození zastával funkci velitele Junáka, v které setrval až do prvního poválečného sněmu skautské organizace v roce 1946. Pohřeb měl 3. 1. 1968. Velká obřadní síni strašnického krematoria byla zaplněna skauty a skautkami. Náčelník dr. Rudolf Plajner ve smutečním projevu zemřelému poděkoval za celoživotní skautskou službu. Odmítl dobové tvrzení komunistů, že skauting a jeho představitelé „duchovně zmrzačili českou mládež“. Na závěr smutečního obřadu zazněla po mnoha letech veřejně skautská hymna. Desítky rukou se při jejich tónech vztyčily k velkému pozdravu.

Mocným povzbuzením pro pražské Psohlavce bylo setkání s náčelníkem Plajnerem bezprostředně po pohřbu Bohuslava Řeháka. Náčelník, požívající v té době bezvýhradné úcty a vysoké ještě ničím nezpochybnitelné autority, potřásl postupně všem vůdcům oddílů levou rukou a řekl „Služte dál bratři“. Myslel tím nepochybně službu mládeži. Charakter služby jasně definoval stiskem levé ruky. Proto každý z vůdců třinácti oddílů střediska pokládal toto setkání s náčelníkem za ocenění své dosavadní práce a podání ruky s ním za slib, v ní dál pokračovat.

Ve stejný den, kdy se skautská veřejnost rozloučila s Bohuslavem Řehákem, zahájil Ústřední výbor Komunistické strany Československa pokračování přerušené schůze z konce prosince 1967. Po třídenním dramatickém jednání byl plénem ÚV KSČ z pozice prvního tajemníka odvolán Antonín Novotný a nově zvolen Alexander Dubček. Jím bylo posíleno reformní křídlo v nejvyšším aparátu strany, které se postavilo do čela zásadních společenskopolitických změn známých jako Pražské jaro.

(pokračování příště)

(*) Josef Zikán - Bobr, byl svou podnikavostí proslulý. Nebyla instituce, kde by nenašel známé, přátele, kamarády. Ty operativně zapojoval do služeb středisku nebo jednotlivých oddílů. Dokázal sehnat nejen klubovny pro oddíly, ale i tábornické vybavení. Pozoruhodné bylo, že jej tato činnost, při vlastním vedení oddílu, nijak nevyčerpávala, ale dodávala mu naopak novou energii. Podobné to bylo při organizování nejrůznějších střediskových a mezioddílových aktivit. 

720× 24. říjen 2013 v 17:27