logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Slibuji na svou čest…

7. duben 2011


Odebírat

Kalendář oznamovatele

květen 2017
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
červen 2017
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930
červenec 2017
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
24. červen 2017
Přihlásit se

Skautské jaro

38. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Radostně vzrušenou atmosféru, jarních dnů roku 1968, zasahující jak nadšené jednotlivce tak i dosud neveřejná skautská společenství, dobře vystihuje obsah dopisu Miloše Miltnera - Jestřába, pozdějšího evropského náčelníka československých skautů a skautek v exilu. S mimopražským přítelem se v něm dělí o své poslední zážitky a nabízí recept jak postupovat při obnově skautské organizace:

„Mašinfírové Pionýrské organizace ČSM chtěli, abychom pracovali pod jejich praporem. Jejich návrh byl však odmítnut. Samozřejmě jsme pro spolupráci s jinými organizacemi mládeže. Už se totiž ozvaly hlasy, zvláště ze strany funkcionářů ČSM, že tříštíme jednotu mládeže. Jakou jednotu? Jejich fleků, křesel a pašalíků se dotýkáme! Z toho mají děs, toho se bojí! A samosebou, mnozí z nich se také cítí být vinni za to, jak se podepisovali na pronásledování skautingu. Chceme rehabilitaci Junáka, rehabilitaci jejich odsouzených a vězněných vůdců, samostatnou skautskou organizaci s osvědčenými výchovnými a výcvikovými metodami. Stejný svobodný projev a vůli přejeme všem, kteří podobně usilují… Praha se hýbá a slunce nad našim praporem začíná opět vycházet. Tábornický klub Psohlavci se prohlásil Junáckým klubem. Doporučuji Ti učinit ze svého turistického oddílu také Junácký klub. Já a mnoho dalších mých přátel činíme v těchto dnech právě tak.

Včera večer jsem zašel za předsedou Uličního výboru u nás ve Strašnicích. Požádal jsem ho o nějakou klubovnu pro právě vznikající oddíl Junáka. Během půl hodiny jsem klubovnu měl. Neuvěřitelné! Takové je mezi lidmi nadšení pro skauting. Čekám na rozhovor s Psohlavci, abych se začlenil se svým oddílem pod jejich středisko (Junácký klub) než začne organizace normálně fungovat. Jsem přesvědčen, že oficiální ustavení Junáka je otázkou příštích dnů. 29. března od 15–17 hodin poslouchej rozhlas. Mikrofórum. Bude v něm mluvit bratr Plajner, Psohlavci a další příznivci skautingu. Náčelník bude vysvětlovat, proč usilujeme o to obohatit skautingem československou mládež. Nepochybně také sdělí první organizační pokyny. Byl jsem na slavnostní schůzce oddílu bratra Josefa Zikána - Bobra. Řekl na ni svým chlapcům, že jsou opět junáci a že mohou nosit skautské lilie. Věnoval jsem jim ze své sbírky slibový odznak a popřál, aby jim bylo dopřáno získat ze skautingu to, čím obohatil naší generací a ji umožnil prožít. Potom bratr Bobr rozpáral vlajku svého psohlaveckého oddílu. V ní byl zašitý prapor jeho bývalého skautského střediska Slunce. Nyní už zdobí jejich klubovnu. Řeknu Ti, že jsem při tomhle obřadu málem brečel…“ (*)

29. března 1968 se v sále Domovina v pražských Holešovicích konalo slavnostní rokování vůdců a činovníků československého skautingu. Zajištění prostoru – několikrát jej bylo nutné měnit pro stále narůstající počet zájemců o účast – a organizace setkání ležely zcela na středisku Psohlavci. Jejich zelené krojové košile, s odznakem v podobě střední části slibové skautské lilie, stejně jako hnědé šátky, budily velkou pozornost. Nebyly to však jen vnější projevy a znaky, s nimiž se okamžitě citově identifikovala většina přítomných. Děvčata a chlapci vybraní k pořadatelské službě v Domovině z jednotlivých psohlaveckých oddílů, podobně jako jejich vůdkyně a vůdci, poutali k sobě obdivný zájem rovněž svou činorodosti a kázni. V tomto ohledu slavilo nepochybně úspěch několikaleté výchovné působení střediska. Stejně rozpoznatelná, ovšem i vnímaná, byla hrdost Psohlavců na roli a úkoly, jež jim v nové historii skautingu byly svěřeny. Psohlavci se v Domovině po právu těšili z toho, že se jím podařilo splnit, co si předsevzali. Že zůstali „věrni také dál“. Že byli připraveni!

O schůzi v Domovině se hovoří i píše ve smyslu slavnostního startu skautingu. O jejím inspirativním duchu. Výzvě k radostné, odpovědné službě. Nepochybně je to pravda. Tak ji viděla a má v paměti naprostá většina účastníků. Navíc ji pečetila úžasná atmosféra vítězství a dějinného okamžiku.

Pro skautská společenství, jimž v těchto kapitolách věnujeme zvýšenou a vskutku zaslouženou pozornost, byla Domovina přeci ještě něčím navíc. Roverům z Dakoty, mladým mužům kolem Jiřího Kafky - Owíga i početné skupině Ostřížů se stala také dojemným setkáním s vlastními duchovními a metodickými kořeny. Po dlouhé době se zde sešla, stekla (v některých případech vůbec poprvé) většina jejich pramenných zdrojů živé vody, duchovních studnic. Do sálu praskajícího ve švech skauty spěchajícími sem z celé republiky, přišly také osobnosti tvarující a po léta obohacující životy mladých vůdců podzemních oddílů nebo roverských kmenů.

Nezlomeni a nepokořeni komunistickým režimem ani jeho kriminály se svobodným skautingem v Domovině těšili Zdeněk Zelený - Káďa, Jan Remišer - Lon, Miloš Blažek - Merkur, Jiří Reinsberg - Amundsen i Vladimír Kolář - Akela. S nimi se dostavil i odkaz jejich mistra, patera Metoda Klementa. Poselství jeho života, myšlenek a činů – ostatně i svých – dokázali tito muži, v katakombách, pomyslných i doslovných, po dlouhá léta dále předávat. Vedle Karla Skály - Čila a jeho ženy Rakši tu seděl Jaroslav Foglar s Karlem Průchou, další představitelé mocných metodických pramenů a vzorů. Owígovy skautští přátelé a spolupracovníci zde měli dále Karla Vineckého - Windyho, Jiřího Oktábce - Grizzlyho, kapitány ilegální vodní Osmatřicítky. Domovina jim překvapivě, konečně po letech také popřála poznat Dannyho Perglera, vůdce Šestačtyřicátého oddílu - zakladatele brdského campu Bíkej. Po Dannyho odsouzení, v roce 1952, si Owígovo společenství zvolilo právě Bíkej za svou základnu, udržovalo jej a proslavilo. Všichni jmenovaní, spolu se stovkami dalších po celé zemi, pokládali setkání v Domovině za samozřejmý nástup do služby mládeži se znamením lilie.

Ani slavnostní ruch a výjimečnost Domoviny nedovolily zapomenout na ty, kteří mnohým z vůdcovského sboru Psohlavců vtiskli stopy svých zkušeností, charakterů a životních postojů aniž by jim bylo dopřáno dožit onoho radostného času vzkříšení. Takovým byl, abychom jmenovali jednoho za mnohé, Jaroslav Novák - Braťka, tvůrce vodní Pětky. Odešel na věčnost o tři roky dříve (+1965) k zármutku mnohých a českého skautingu zejména. Jeho nevyčerpatelná klukovská aktivita a nezdolná chuť objevování žije však dál v jeho bohatém a pestrém poselství.

U převažující části vůdců Psohlavců, a proti nekritickému nadšení skautské obce, však vyvolal určitý obraz jednání v Domovině vážnou a rozsáhlou diskuzi. Projekce onoho obrazu se jím jevila být tak zásadním popřením všech jejich pohledů na podobu a smysl skautingu, že někteří z nich už bezprostředně po schůzi, a potom i v následujícím čase, vyslovovali obavy o jeho osud a příští tvář. Zmíněnou situaci způsobilo jedno přídavné jméno. Proti známému, zažitému a desetiletí respektovanému textu skautského slibu bylo vysloveno navíc. Neočekávaně, a překvapivě. Slib přednesl náčelník Dr. Rudolf Plajner - Táta. Z úst, do té doby i mladými vůdci psohlaveckých oddílů naprosto nezpochybnitelné, uznávané a mnohými doslova zbožňované autority, zazněl sálem Domoviny slib věrnosti Československé  s o c i a l i s t i c k é  republice.

V přípravném procesu schůze, vůdcové Psohlavců to věděli velmi dobře neboť znali každý detail její režie, nepadlo o takovéto zásadní úpravě slibu ani slovo. Náčelník jednal, soudili a nepřeli se o to, neboť fakta byla pro ně více než zřejmá, podle vlastního rozhodnutí. Musel vědět, že touto podobou slibu, slavnostně pronesenou, říkali mladí Psohlavci ve svých odsudcích, před zraky televizních kamer a mikrofony rozhlasových pracovníků, zavázal věrností ke státnímu útvaru označenému jasnou politickou nálepkou, nejen sebe. Pokusil se k témuž získat i účastníky setkání v Domovině, ale také skautky a skauty v celé zemi. Tedy i ty, pro něž, jak v přesvědčení cítili, byla jejich vlast oním přídomkem zneuctěna. Ty jimž byl skauting po celá léta tzv. socialistického Československa zásadním životním úchytem, konfrontací s jeho režimem, nedovolující kolaboraci s ním. Výjimkou v těchto postojích byl vedoucí střediska Josef Zikán - Bobr. Ale i ten byl přesvědčen o nezbytné revizi či novém smyslu a významu slova socialismus. Náčelník Plajner navíc svůj slib složil v době (29. 3. 1968), kdy politický teploměr ukazoval, že na pouhé právě probíhající demokratizaci společnosti nemusí Československo ustrnout. Od demokratizace k demokracii je mnohdy jen několik kroků. Všechno naznačovalo, že právě k takovým krokům je většina společnosti odhodlána. Nic jej tedy, podle jeho mladých soudců, nemělo vést k pro ně tak ponižující úlitbě. Ale hlavně a především se jím jevil náčelníkův čin, jako svévolné vymezí hranic, jako přibouchnutí dveří před řešením zásadních ideových problémů, na které československý skauting dlouhá léta marně čekal.

Vývoj ovšem ukázal, vedle dalších snah, že i náčelníkovo rozhodnutí vyjádřit hned v první etapě nového života organizace pozitivní vztah ke komunistickému režimu, možná přispělo k prodloužení legálního působení našeho skautingu až do podzimu roku 1970. Jeho svobodný život, nebýt podobných sebedestrukčích slalomů, mohl skončit už nedlouho po sovětské okupaci v srpnu 1968. Svědectví náčelníkova přítele Antonína Vémoly ukazuje (RNDr. Rudolf Plajner – muzeum Kroměříž 1991), že Rudolf Plajner konal před zahájením obnovovacích aktivit zásadní poradu na sovětském velvyslanectví nebo, že jej žádal o rozbor situace a snad i souhlas se znovu uvedením skautingu na společenskou scénu. To by ovšem nesvědčilo o předvídavé strategii, jíž bylo jeho počínání v Domovině vysvětlováno a obhajováno. Spíše to má co dělat s vědomím vlivné osobní autority a uměním s ní nakládat. Nemění to však nic na skutečnosti, že tuto náčelníkovu nepochopitelnou vstřícnost k moci vnímala zejména mladší základna skautských vůdců jako počátek života na kolenou, k němuž československou společnost definitivně srazilo období tzv. normalizace. Nepřestala si také klást otázku, zda obnova skautingu za takovouto cenu vůbec stála. Plajnerovým slibem věrnosti socialistickému Československu se také u této části skautské obce začal zásadně proměňovat dosud nezpochybnitelný pohled na jeho skutky. Naléhavěji se tyto zkušenosti vrátily na skautskou scénu po dvaceti letech. V době třetí obnovy skautingu. Nepředbíhejme však. (**)

Navzdory předchozím odstavcům se Domovinou nastartovaný proces vyvíjel velmi příznivě. Za nadšené pozornosti sympatizující veřejnosti se ustavovaly skautské oddíly a střediska. Hlásilo se do nich velké množství dětí a mladých lidí. Přicházely i osoby středního a staršího věku. Ty přinášely do nových celků své vzpomínky, zážitky a v té době tolik potřebné, zkušenosti.

Až do III. junáckého sněmu (prosinec 1968) řídili organizaci na všech stupních činovníci povoláni do služby prohlášením na schůzi v Domovině. Šlo o ty, co podobné pozice v Junáku zastávali do jeho nuceného závěru v letech 1948–1949, dožili se jara 1968 a byli ochotni dále sloužit. Jednu z výjimek – novodobá historie našeho skautingu tuto okolnost patrně vůbec nezná – v tomto plánu představovalo obsazení důležité funkce velitele pražské Svojsíkovy oblasti. Měl do ní, podle výše uvedeného záměru a předpokladu, nastoupit Dr. Karel Skála - Čil, její poslední řádně zvolený velitel. Vzhledem k tomu, že Karel Skála byl v době Pražského jara stále jen na amnestii podmínečně propuštěným politickým vězněm, nadto s paragrafem ozbrojeného pokusu o protikomunistický převrat, stal by se představitelům státních a stranických orgánů hlavního města republiky, s nimiž by musel tak či onak jednat, nestravitelným soustem. Vedením Svojsíkovy oblasti byl tedy pověřen Josef Zikán - Bobr. Karlu Skálovi - Čilovi, byla svěřena důležitá výchovná úloha vůdce pražské lesní školy. V tomto ohledu a řadě dalších podobných případů je třeba vyjádřit obdiv za zásadní ochranitelský postoj náčelníka Plajnera vůči bratrům a sestrám s podobným osudem jaký potkal Karla Skálu. Nabídl, prosadil do nich a udržel je ve výchovných pozicích organizace až do jejího konce v roce 1970. Což zejména po aktivizaci tzv. Stranických skupin KSČ v Junáku, brzy po srpnu 1968, nebylo pro náčelníka vždy snadné. Díky této taktice a svým postojům umožnil náčelník Plajner v období let 1968–1970 nezanedbatelnému počtu vůdců, účastníků různých kurzů nebo absolventů Lesních škol setkání s řadou významných skautských osobností. Mohli tak poznat jejich zkušenosti, názory i stanoviska k nejrůznějším otázkám. Ke cti náčelníkově budiž dále zdůrazněno, že tyto osobnosti houževnatě bránil přesto, že ne vždy a ve všem byly jejich a jeho postoje totožné.

Josef Zikán - Bobr si jako velitel Svojsíkovy oblasti počínal velmi dobře, zručně, příkladně. Jeho vyhlášená rtuťovitost, rozsáhlé známosti v řadě oborů a tehdejších institucí, mu vytvářely široký operační prostor a umožňovaly mu být během hodiny na několika místech. V té době už u značně rozlehlé Prahy šlo o výkony určitě úctyhodné. Tehdejší skautští vůdcové nosí Bobra v paměti jako mírně obtloustlého rychle se pohybujícího muže v zeleném činovnickém kroji se stužkami řádů pod slibovou lilií. V kapsách saka míval rozlámané sušenky, které průběžně svačil či obědval. Při svých jednáních z těchto kapes také tahal různobarevné papírky, na nichž měl vyvedeny, poměrně úhledným písmem, poznámky. Co chvíli při vyjednávacích schůzkách do poznámek nahlížel, ale v té době všeobecného nadšení pro skauting, kdy si na členství v něm s nostalgií vzpomínaly neroztodivnější úřednické figury, byl téměř vždy úspěch zaručen. Byl-li někdo duší pražského skautingu v zázračném čase těch několika měsíců před srpnem 1968 patří toto označení nepochybně Josefu Zikánovi - Bobrovi. Žádnou práci pro skauting neodmítal. Psal žádosti a běhal po Národních výborech (dnes úřady městských částí), aby u jejich úředníků vyzvedával klíče od kluboven a slavnostně je pak předával oddílům. Sháněl tiskárny pro vydání prvních čísel zpravodaje Junák hlásí. Od pražské vojenské posádky získával stanové dílce, zdravotnický materiál, ženijní pramice, gumové invazní čluny a pádla. V malém kumbálku městského výboru ČSM na Senovážném náměstí, v němž sídlila Junácká informační služba, stříhal z bílých prostěradel šátky, které od něj skautské maminky přebíraly k obarvení. Otevřeným oknem mu k práci znělo skandování vysokoškoláků „Čest, Mír a Císaře“ vyjadřující tím podporu svému kandidátovi na prezidenta republiky, co měl střídat Antonína Novotného. Následně zorganizoval skautský pochod Prahou k oslavě zvolení generála Ludvika Svobody. Není možné pominout Bobrovu úlohu ve slavném skautském prvomájovém průvodu roku 1968. Předně dokázal k účasti přesvědčit i ty vůdce a jejich oddíly, jimž se do průvodu dvakrát nechtělo, zejména proto, že podobné akce byly doposud úzce spojeny s komunistickým režimem. Skauti a skautky pochodující ukázněně Prahou, v nebývalém množství, za všeobecné pozornosti a obdivu, byla především jeho zásluha. Jeho přičiněním se také skautský průvod prošel, za obrovského potlesku a jásotu, pod hlavní tribunou z níž mu mával nejen nový prezident, ale i náčelník Plajner stojící tam ve společnosti Oldřicha Kryštofka předsedy pionýrů. Stačilo však málo a tribuna s vrcholnými představiteli státu přišla o pohled na impozantní pochod skautů, kterých byly doslova přes noc plné Přikopy. Od Můstku po Prašnou bránu samá skautská košile. Žluté a hnědé šátky, z roztodivných skrýší vytažené na světlo staré skautské prapory, klobouky, lodičky i modré vodácké kroje s bílými čepicemi. Když dorazilo čelo skautského průvodu, tvořené pražskou Dvojkou s vůdcem Jaroslavem Foglarem a transparentem „Byli jsme a budem“ k Václavskému náměstí, stála mu v další cestě překážka tvořená ozbrojenou pěstí dělnické třídy. Příslušníci Lidových milicí nechtěli skauty pustit dál dokud prý náměstím neprojdou podle nich důležitější průvody. Ty se ovšem jevily jako nekonečné. Jaroslav Foglar - Jestřáb se s milicionáři velmi mírným způsobem pokoušel vyjednávat. Upozorňoval na to, že v průvodu jsou především děti. To na milicionáře, zdálo se, neplatilo. Náhle ke špici průvodu dorazil svým charakteristickým, především rychlým krokem Bobr. Okamžitě pochopil situaci. Přistoupil k milicionáři přibližně svého věku v němž odhadl pamětníka. Významně si poklepal na stužku vyznamenání za účast na únorovém vítězství 1948. Milicionáři se jako zázrakem rozestoupili a skauti vyšli do sluncem zalitého Václavského náměstí. Historicky jde o první doložený případ, kdy památka na komunistický Vítězný únor 1948 pomohla skautům jinam než do hrobu.

Josefu Zikánovi - Bobrovi patří také zásluha na vytvoření tzv. Nultého čísla časopisu Skaut-Junák. Vyšlo před letními tábory 1968. Od konce dubna téhož roku se stal členem jeho redakce a tím také zaměstnancem nakladatelství Mladá fronta. Zpočátku přemluvil Jaroslava Foglara, aby v obnoveném časopise přijal místo šéfa redakce. Ten však své rozhodnutí krátce po vydání právě Nultého čísla vzal zpět. Mezi staršími skauty se proti časopisu totiž zvedly ostře kritické hlasy. Především vadila tzv. „foglarovská“, neskautská titulní obálka čísla. Šlo o známou, nádhernou kresbu Zdeňka Buriana. Představujíce skutečně výjev z Foglarovy knihy Hoši od Bobří řeky. Hrdinové si na ni nepodávají tradičně levou ruku a jejich košile nezdobí odznaky skautských odborek, ale jsou pokryty barevnými kolečky bobříků. Jaroslav Foglar se po této výtce rozpomněl na smutné událostí z let 1945–1946, kdy obvinění z nesprávné linie jím vedeného časopisu Junák vyústily do přechodu ke konkurenčnímu Vpředu. Bobr po Jestřábově odmítnutí šéfredaktorské pozice, přivedl do tohoto křesla Jana Šimáněho - Galéna. Jeho nápadem byla také redakce Skauta-Junáka ve vojenském hangáru na Letenské pláni. Redakce v ni pracovala až do podzimu 1968, dokonce i v průběhu dramatických srpnových dnů.

Dalším kdo se z Psohlavců podílel v jarních měsících roku1968 na budování skautské organizace, dokonce v jejich nejvyšších patrech, byl Miroslav Kopt - Orel. Zúčastňoval se vrcholných schůzek mezi zástupci přípravného výboru Junáka a představiteli ústředního výboru ČSM. Šlo především o to dosáhnout co nejdříve souhlasu předsednictva mládežnické organizace s formálním propuštěním Junáka z kolektivního členství ve Svazu české mládeže. Rozhodl o něm (po nátlaku některých představitelů vlády Národní fronty) II. junácký sněm v roce 1946. ČSM byla právně chápána jako pokračovatel Svazu české mládeže. V roce 1968, kdy byla svazácká organizace v krizi ne nepodobné rozvalu, by se jí staré kolektivní členství Junáka s jeho stále narůstající členskou základnou velmi hodilo. Skautští vyjednavači (Dr. Plajner, Dr. Jiří Chyský, a Miroslav Kopt) však požadovali úplnou spolkovou samostatnost. Zkušenosti ze svazáckým poručníkováním si ještě dobře pamatovala většina z poválečné generace vůdců a členů Junáka. Chybu kolektivního členství hodlal ostatně napravit neuskutečněný III. sněm v roce 1948 anebo přesněji jeho demokraticky cítící delegáti.

Samostatnost Junáka byla vyjednávacím týmem obhájena. Je jisté, že se o to zasloužila také tehdejší politická situace a skutečnost, že podobné podmínky žádaly i další mládežnické a dětské organizace (např. Svaz vysokoškolského studentstva a Pionýr).

Ve středisku Psohlavci došlo nedlouho po schůzi v Domovině k jeho první atomizaci. Procesu, který byl ještě před několika měsíci něčím těžko představitelným. Z doposud kompaktního celku, v němž si většina zúčastněných vážila silných přátelských vztahů stejně jako společného cíle, náhle odešel jeden důležitý prvek. Ostříži ohlásili odchod za účelem obnovení vlastního původního střediska, které udržovali až do svého zatčení v roce 1955. K Psohlavcům, na jehož vůdcovský kádr měli Ostříži značný vliv a který nepochybně všestranně obohatili, přišli v zimě 1966–1967 díky iniciativě Ivana Makáska. Loučení s nimi bylo bratrské a tuto hodnotu skautské společenství tvořící od poloviny šedesátých let středisko Psohlavci nikdy neztratilo.

Ostříži byli první, nadlouho však ne jediní, kdo opustil řady Psohlavců. Zdálo se, že dosažením obnovy skautingu, k němuž Psohlavci významně přispěli, si někteří jejich vůdci hledali a nalézali další už vlastní cíle.

(pokračování příště) 

 

(*) Miloš Miltner - Jestřáb (* 7. 3. 1932) odešel do švýcarského exilu nedlouho po příjezdu okupačních armád. Už v roce 1964 žádal prezidenta Novotného o souhlas s vytvořením junáckých oddílů. Novotným podstoupenou žádost projednávaly vrcholné svazácké a pionýrské orgány a souběžně s nimi také Státní bezpečnost. Byl jedním z prvních skautských vůdců posrpnové vlny, který ustavil z dětí československých exulantů oddíl. Navázal úzké vztahy se švýcarskou skautskou organizací. V roce 1975 se zúčastnil světového jamboree v norském Lilehameru. Setkal se zde se čtyřmi českými skauty, kteří na světové skautské jamboree přijeli z vlasti. Od té doby nenechal Miloš Miltner nevyužitou žádnou příležitost k podpoře podzemního skautingu v Československu. Pět let, až do roku 1992, byl evropským exilovým náčelníkem.

(**) První rozprava o náčelníkově svévolné změně skautského slibu byla tak vzrušená, že si mladí psohlavečtí muži uvědomili až po nemalé chvíli, že jim do debaty kdosi vstoupil. Byl to Karel Líba, ostravský Foglar, jak se mu také říkalo. Doprovázeli jej z Domoviny na Hlavní nádraží k nočnímu vlaku. Všichni Karla Líbu znali jednak z několika osobních setkání dávno před jarem 1968, především však z bohaté korespondence. „Asi jsem vám nikdy neřekl“, povídal Karel a díval se na Vltavu u pražských jatek, v jejíž hladině se odrazy vlnilo pouliční osvětlení, „že jsem komunista. Tím členstvím, myslím si, jsem ochránil náš oddíl. Nic víc v tom nebylo, žádná vášeň. Neměl náčelník s tím socialismem a mysli něco podobného?“ Slavný a skvělý Karlův oddíl, ačkoliv měl skautský původ, tradice i metodiku do Junáka nepřešel ani v roce 1968 ani o dvacet let později.


625× 23. leden 2015 v 9:30