● Oznamovatel

Historie

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XXII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

 Návraty domů – 1960

Nejvyšší představitelé komunistického Československa se od únorového převratu občas uchýlili k vyhlašování amnestií žalářovaným občanům. Některé z amnestií svými výnosy zasáhly malou část politických vězňů, tedy i odsouzených skautů.
 

Můžeme se domnívat, že amnestie sloužily komunistům k jakémusi potvrzení legitimity jejich vlády. Snad chtěli pomocí amnestií vyvracet kritiku domácí a zahraniční opozice tvrdící, že tradice a praxe prvorepublikové justice byla únorem 1948 potlačena a zpřetrhána. Bez ohledu na tyto úvahy vyvolávaly amnestie v odpůrcích režimu, nucených žít v krutých podmínkách komunistických věznic a pracovních táborů, (s nimiž vězeňství demokratického Československa nemělo srovnání) naději, k níž se často upínali.
 

K amnestiím docházelo zejména po uvedení do funkce nového prezidenta nebo u příležitosti výročí významných událostí historicky spojených s komunistickým režimem.
 

První amnestie vztahující se na některé politické aktivity (pokusy o překročení hranic, tzv. „kopečkáře“, letákové akce s účastí mladistvých atd.) byla vyhlášena v červnu 1948 po nástupu Klementa Gottwalda do prezidentské pozice. Když počátkem roku 1953 zemřel J. V. Stalin a po něm brzy i Klement Gottwald, očekávala se další amnestie od prezidenta Antonína Zápotockého. Naději do Zápotockého vkládali političtí vězni nejen z důvodů jeho inaugurace, ale také proto, že on sám měl osobní zkušenosti s několikaměsíčním vězněním v době První republiky, zvláště pak s pobytem v koncentračních táborech gestapa, v nichž od roku 1940 strávil pět let. Zápotocký amnestii 4. května 1953 opravdu vyhlásil. Vztahovala se, vzhledem k věku odsouzených, i na 16 členů skautského střediska Ostříž. 1. a 2. dubna 1953 byli ve svém prvním procesu odsouzeni a rozvezeni do jáchymovských lágrů. Pobyli v nich, (mimo dobu vyšetřovací vazby) tedy celý měsíc. Zkušenosti zde získané jim bylo dáno znovu poznat a prožít o dva roky později, když se opět dostali za podzemní skautskou činnost do mlýna totalitní policie a justice.
 

K další Zápotockého amnestii došlo 9. května 1955 v jubilejním desetiletí osvobození Československa Rudou armádou. Oznámená pravidla snížila na polovinu část trestu odsouzeným skautům pražského Majáku Vladimíru Kolářovi - Akelovi a Jaroslavu Miškovskému - Rikimu. Přišli domů koncem roku 1956. Také na činovníky plzeňského skautingu, Radoslava Vaňka a Jaromíra Bosáka, se tato amnestie vztahovala. Ti byli souzeni, podobně jako skauti Majáku, v roce 1955 ve vedlejších procesech s vůdci pražské vodní Osmatřicítky.
 

Po smrti Antonína Zápotockého oznámil 1. prosince 1957 amnestii jeho nástupce Antonín Novotný.
Žádný z dosud vyjmenovaných prezidentských počinů však neměl takový význam a dopad, pro československé politické vězně jako druhá amnestie Antonína Novotného z května roku 1960. Uvádí se, že tehdy na ni opustilo brány věznic kolem šesti tisíc politických vězňů. Mezi nimi mnoho skautů a skautek. Ti jejichž osud naše vyprávění sleduje se ocitli mezi nimi.
 

Rozsáhlá amnestie v roce 1960 měla československé společnosti, stejně jako zahraničním pozorovatelům, deklarovat pevné ukotvení komunistického režimu umožňující jeho představitelům a výkonné moci jistý stupeň benevolence vůči politickým oponentům a odpůrcům.
 

Návrat z vězení způsobený amnestií nebyl pro politické vězně tím návratem, o němž dlouhá léta snili a do něhož vkládali svou víru. Nepřinesl očekávanou korunovaci zmaru komunistického systému. Pro většinu z nich bylo také jejich propuštění podmínečně limitováno zbytkovými tresty. Hrozba nového zatčení a uvěznění nad nimi neustále vysela a v nejednom případě se také naplnila. Přicházeli s cejchem občanů druhé kategorie. Skupiny podřadné a podezřelé. Toto stigma je provázelo několik dalších desetiletí a značně limitovalo jejich snahy pracovní, studijní a společenské. Rozhodně tedy nešlo o návrat do svobody! Byl to příchod domů!
 

Domů se vrátili od roku 1955 opakovaně věznění skauti střediska Ostříž. Většina z nich byla vzápětí povolána k výkonu vojenské služby. Amnestie přivedla po pětiletí strávených v jáchymovských uranových lágrech také vůdce Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho a další její rovery. Z jednoho z nejtěžších komunistických pracovních táborů Mořina přišel Miloš Blažek - Merkur, zatčený a odsouzený v roce 1958. Také na pětileté tresty Vladimíra Koláře - Akely a Miroslava Brtvy - Agiho, vyjádřené soudem na podzim 1959, se květnová amnestie z následujícího roku vztahovala.
 

Josefa Zikána - Bobra, jehož osobní příběh se dosud zásadně míjel s životními zkušenostmi amnestovaných skautů a skautek, zasáhl jejich návrat z vězení doslova osudově.
 

Často později vzpomínal na květnový den šedesátého roku. Kamsi tehdy procházel rozlehlou halou pražského Wilsonova nádraží. Mezi zástupy lidí proudících od příjezdů vlaků zahlédl náhle několik mužů v sokolských krojích. Okamžitě upoutali jeho pozornost.
 

Vysoké kožené holínky v nich zasuté nohavice našedlých jezdeckých kalhot, jimž se říkalo „rajtky“, blůza „čamara“ s kroucenými šňůrami na prsou a z ní ostře zářící límeček červené košile. Ještě před deseti lety byla tato ústroj slavnostní uniformou sokolských mužů a běžným společenským jevem. V květnu 1960 vyvolával však sokolský kroj v nádražní hale velkou pozornost. Bobr v údivu pozoroval, jak se mu muži v krojích dávno neexistující organizace ztrácejí s davem v parku před nádražím. Rychle si neobvyklý zážitek pospojoval s tučnými titulky tehdejších novin. Všechny už několik dnů masírovaly čtenáře zprávami o právě probíhající amnestii. Uvědomil si, že muži, co jej svým oblečením zaujali, jsou ti, jichž se oznamovaná událost týká. Propuštění vězni! Počítal kolik let jim bylo dáno ve vězení prožít od června 1948. Tehdy, uvědomil si, se ve svých slavnostních krojích podíleli tak či onak na posledním sokolském sletu. Nepochybně byli zatčeni za účast na velkých protikomunistických projevech. Těmi sokolové dávali ve sletových dnech najevo nesouhlas s poúnorovým vývojem společnosti. Tihle muži byli na amnestii propuštěni v oblečení, v němž je policie roku 1948 zatkla. Překvapení Josefa Zikána toho dne však ještě nekončilo.
 

Sotva svou úvahu o sokolech domyslel, ozvalo se za ním přitlumené zvolání: „Nazdar, Bobře“. Dávno svou skautskou přezdívku neslyšel! S rozpačitými úsměvy před ním stáli bratři Oktábcovi. Jiří, nazývaný Grizzly a mladší Luděk. Oba dávní Bobrovy přátelé ze skautských válečných a poválečných let. Také je onoho dne vrátila domů amnestie prezidenta Novotného. Po pěti letech tvrdé a nebezpečné práce v uranových dolech Jáchymovska a Příbramska. Potrestané za činnost v podzemním skautingu.
 

Josef Zikán - Bobr, měl v té době ještě v kapse komunistickou legitimaci. Ta jej posunovala do úplně jiných pozic a možností než jaké čekaly na svobodě bratry Oktábcovi. Přesto však nevyřešil setkání s nimi způsobem, jemuž se říká „přejít na druhý chodník“. Řekl jim, „pojďme na kafe“. A byl nepochybně první jemuž se dostalo pravdivých a důvěrných zpráv o činnosti skautů za ostnatými dráty komunistických věznic.
Bobrovi v jeho dalším vývoj a směřování bylo setkání s bratry Oktábcovými podobně významné jako jeho seznámení se s projevem Nikity Chruščova, v němž podrobil kritice politiku J. V. Stalina, či s inspirativním pohybem k demokracii a občanským právům v polské společnosti po roce 1956. Brzy po tomto zásadním shledání, (nezůstalo jen u něho) vytvořil Josef Zikán svůj turistický chlapecký oddíl. Organizační základnou se mu stala tělovýchovná jednota Spofa Žižkov. Za pár let bude jeho oddíl zakládajícím celkem střediska Psohlavci. V tomto uskupení uvítá, nedlouho po jeho ustavení, vedle jiných vězněných skautů, také svého přítele Jiřího Oktábce - Grizzlyho.
 

Podobně se v květnu 1960 vrátil domů amnestovaný Vladimír Kolář - Akela. Jeho návrat byl proti všem ostatním však přeci jen rozdílný. Skautský oddíl, který v organizaci Svazarmu tajně vedl od roku 1956 v době jeho příchodu stále existoval a pracoval. Ve dnech Vladimírova návratu se připravoval na svůj další letní tábor. Měl se konat na Českomoravské vysočině pod Křemešníkem.
 

Oddíl po zatčení a odsouzení Vladimíra Koláře a Miroslava Brtvy vedli dosavadní rádcové družin, osmnáctiletí Josef Elis - Robin a Michal Miškovský - Bimbo.
 

Nadřízené složky Svazarmu nechaly oddíl v celku bez rušivého organizačního a ideového zásahu dále v činnosti. A to i po sledovaném a medializovaném procesu s jeho vůdci na podzim roku 1959. Tuto skutečnost nelze vysvětlit jinak než strategií komunistické policie snažící se svou pozornost dále věnovat prostředí Kolářova oddílu a osobám kolem něho. Především osobám, které se postavily, po Kolářově a Brtvově zatčení, do čela oddílu. Dnes tuto úvahu podporuje studium archivních materiálů, z nichž je zřejmé, že Státní policie dlouhodobě sháněla a skládala podrobné informace o každém členovi oddílu Vladimíra Koláře. Znala dokonale jejich rodinné prostředí, politickou a náboženskou orientaci rodičů i vztah ke komunistickému režimu.
 

Spolupráce navrátivšího se Vladimíra Koláře s oddílem měla podobu přísně utajených schůzek s jeho nejužším vedením. Omezily se na využití bohatých Vladimírových zkušeností před nastávajícím táborem.
Tábor svazarmovského oddílu pod vedením Josefa Elise - Robina a Michala Miškovského - Bimba, se konal v červenci 1960. Nebyl nevydařený, ale některým členům oddílu se měřítkem kvality staly tábory v péči Vladimíra Koláře. Podobné prostředí mohli na táboře jen těžko vytvořit noví vedoucí oddílu, nedávno ještě rádcové družin a kamarádi těch, na něž měli nyní výchovně působit. Tato skutečnost, vedle dalších okolností, přispěla k pozvolnému ukončení činnosti oddílu, která nastala po táboře 1960.
 

Mnohaletá skautská služba Vladimíra Koláře - Akely však ani rozchodem jeho svazarmovského oddílu nevzala za své. Jak s ním tak i s mnoha jeho odchovanci se náš skauting – tajný i legální – po celá desetiletí opakovaně potkával a užíval jejich odvážné a obětavé náklonnosti.
 

V souvislosti s Vladimírem Kolářem - Akelou, a Milošem Blažkem - Merkurem je třeba zmínit ještě jednu naprosto zásadní okolnost. Procesy s nimi, konané koncem padesátých let, zejména pak novinové články dehonestující jejich činnost, vnesly do společenství tajných skautů sdružených kolem Jiřího Kafky - Petra Vlka (Owíga) nový pohled na podstatu a cíle skautingu. Mnozí z nich totiž doposud opírali své ideové zkušenosti o krátký čas strávený v legálních vlčáckých smečkách, o kritický postoj k Pionýrské organizaci a Československému svazu mládeže o teorii vyčtenou ze skautských románů a časopisů či jen o samotný fakt, že skauting je, stejně jako jeho vyznavači, komunistickým režimem nespravedlivě pronásledován a odsuzován. Duchovní dimenze obsažená ve skautingu, – zuřivě napadána právě v procesech Blažka a Koláře – nebyla do té doby v tomto kruhu skautů brána příliš v úvahu. Spíše vůbec! Byla nepoznána, překryta přitažlivou, romantickou metodikou, stávající se (nebezpečně) v mnoha ohledech smyslem a cílem jejich konání. Duchovní a skautské aktivity Vladimíra Koláře a Miloše Blažka, propojené v harmonický celek, se tak staly mezi těmito mladými muži předmětem mnohých rozprav, úvah a hledání. Nestačilo už jen cítit, že komunismus a skauting stojí proti sobě v diametrálním protikladu, chtěli vědět, proč jsou tak zásadně odlišné. Oba souzení skautští vůdcové, aniž by byli v přímém výchovném kontaktu se společenstvím Jiřího Kafky, (k tomu došlo až o několik let později) tak dali impuls k nahlížení na kořeny skautingu. A co víc mnohé z těchto mladíků vrátili k víře. Odtud vedla cesta k poznání, které tato generace později vyjadřovala vzorcem: „Skauting mínus náboženství rovná se junáctví“.
 

Tábor turistického oddílu Jiřího Kafky v létě roku 1960 byl zvláštní. Konal se na Moravě nedaleko Dolních Karlovic. Jeho zvláštnost spočívala v tom, že se táborníci snažili svůj pobyt před okolím co nejvíce utajit. Především před účastníky tábora turistického oddílu z Ostravy. Jejich tábor vedl mladý Jiří Goj - Gaučo, odchovanec oddílu Karla Líby. Jiří Kafka se s ním seznámil při své vojenské službě v Ostravě. Od svého návratu z vězení jej Jiří Goj v Praze několikrát navštívil. Hojně spolu také korespondovali. Takže místo konání tábora ostravského oddílu v roce 1960 bylo Jiřímu Kafkovi dobře známé.
 

Pražští táborníci utajeně - v noci i za dne- navštěvovali tábor Ostraváků a připravovali jim k řešení řadu nečekaných, překvapivých požadavků. Z jejich návštěv se stala vlastně pro oba tábory jakási forma napínavé dlouhodobé hry. O tom, kdo tábor záhadně uvádí co chvíli v úžas či nejistotu a předkládá jeho účastníkům nejroztodivnější úkoly – také jej nutí pátrat po ukořistěných věcech- nevěděl do poslední chvíle ani samotný vedoucí tábora Jiří Goj. Nepolapitelný, tajemný a nezvaný host tábora se podepisoval „Jatagan“. Své každodenní vzkazy neopomněl nikdy doplnit skautským heslem Buď připraven. Ano, byla to opravdu hra prověřující, jak je tento dávný apel skautingu přítomný u chlapců prožívající jeho tajnou podobu v čase počínajících šedesátých let.
 

Společným velkým táborovým ohněm se oba oddíly a jejich vůdcové rozloučili. S Jiřím Gojem - Gaučem ne nadlouho.
 

V Praze čekalo Jiřího Kafku překvapení v podobě urgentní pozvánky na výborovou schůzi tělovýchovné jednoty Dynamo Spoje Žižkov, v níž byl jeho oddíl organizován. Ukázalo se, že mezi funkcionáře výboru jednoty dorazila návštěva pracovníků Státní policie zajímající se o činnost Jiřího Kafky, nedávného odsouzence, jak neopomněli zdůraznit, za „sdružování proti republice“. O této návštěvě, která měla mnoho společného s pronásledováním a byla první z řady dalších, jichž se Jiřímu od této instituce opakovaně dostávalo, se dozvědělo několik dospělých členů bývalé Šestačtyřicítky Mirka Perglera - Danyho. V té době zastávali funkce ve výboru tělovýchovné jednoty. Včas Jiřího Kafku upozornili na to, čeho se bude chystaná schůzka týkat.
 

Po zvážení situace, do níž, vedle nastalé pozornosti StB, zahrnul vedení oddílu nikterak nepřející zaměstnání tak i odchod na studia či do vojenské služby některých svých roverských spolupracovníků, se Jiří rozhodl, že činnost oddílu ukončí. Svůj úmysl oznámil výboru jednoty a ten jej akceptoval. Jedna z členek výboru, stará sokolská pracovnice, která práci Jiřího oddílu obhajovala, mu na rozloučenou mezi čtyřma očima řekla: „Nenech se hochu otrávit, tohle nemůže už trvat dlouho“. Myslela samozřejmě komunistický režim. Velmi se ve svých nadějích mýlila. Nastával teprve podzim 1960.
 

Podzim a zima toho roku znamenaly pro Jiřího Kafku přechod na trampskou stezku. Jiřímu se po posledních zkušenostech zdála být bezpečnější. Byl svědkem zrodu trampské osady Wood Boys, kterou založilo několik starších chlapců jeho už bývalého oddílu. Nestal se přímo jejím členem, ale velmi často s nimi vyjížděl do přírody.
 

Mezi trampy měl Jiří Kafka nemálo kamarádů a spolužáků. Znal žižkovské trampské osady padesátých a šedesátých let jako byly Dostavník, Durango, Modrá sova nebo Western Star. V brdských lesích a jinde se s trampy častokrát potkával na svých skautských a roverských výpravách. Rozhodně tedy nepřicházel do nepoznaného prostředí.
 

Náhle nabytého volného času, jehož neměl při vedení oddílu zrovna dostatek, užíval – vedle trampování – k bádání a studiu historie druhého odboje. Specielně při tom cílil na poznávání a dokumentaci protinacistické činnosti skautů a skautek. Zapisoval si vzpomínky účastníků odboje. Vyhledával je a navštěvoval. Pročítal dostupnou literaturu a pátral po možnostech jak získat nebo si vypůjčit kprostudování ta díla týkající se problematiky, která se dostala na index po únoru 1948. Jeho zájem o válečnou činnost skautů silně ovlivnilo poznání historie kamenné mohyly na Ivančině, které se mu dostalo při vojenské službě na Ostravsku. Jedním z důležitých pojítek mezi Josefem Zikánem - Bobrem a Jiřím Kafkou se později, v době vzniku Psohlavců, stala Bobrova nevyčerpatelná znalost a osobní zkušenost válečné a revoluční činnosti pražských skautů. Jiří mu byl pozorným a zvídavým posluchačem.
 

Indiánský klub Dakota Ivana Makáska tábořil v létě 1960 na řece Želivce u vesnice Onšovec. Tenkrát ještě nesloužila Želivka za zdroj pitné vody pro Prahu a celá její dnešní vodní plocha nebyla zadrátovaná ploty s cedulemi „Vstup zakázán“. Patřila mezi vyhledávané vodácké řeky. Na jejich březích byl nespočet krásných tábořišť, na nichž hořívaly za večerů ohně romanticky naladěných chlapců a dívek už od dob, kdy skauting a tramping přišel do Čech.
 

Chlapci z Dakoty se na svém táboře, kromě jiné bohaté činnosti, opět zdokonalovali v indiánských disciplínách: lukostřelbě, lasování a hodu oštěpem.
 

Zdařilým táborem bylo kamarádské prostředí klubu ještě více upevněno.
 

Po prázdninách došlo v Dakotě k významné, vpravdě historické události. Konečně se po roce ozval Ivan Dobrovolský - Orko, kamarád Václava Miškovského - Unkase, gymnaziálního spolužáka Ivana Makáska. Oba projevili zájem o činnost a případné členství v klubu Dakota. Příčina roční zdánlivé netečnosti Ivana Dobrovolského o Dakotu ležela v jeho kázni a odpovědnosti. Byl spolu s Václavem Miškovským od roku 1956 členem tajného skautského oddílu Vladimíra Koláře. Na podzim 1959 intenzivně prožíval, podobně jako další členové oddílu, zatčení a následné odsouzení svých vůdců, stejně jako jejich vláčení tiskem. Správně předpokládal, že Státní policie Kolářovy odchovance jen tak ze zřetele nepustí. Roční distanc od Dakoty si dal proto, že nechtěl svými kontakty její prostředí ohrozit.
 

Nyní tedy přicházeli indiánský klub Ivana Makáska posílit nový členové s několikaletými zkušenostmi s tajného skautského oddílu. Oddílu, jak jsme již připomněli, v jehož čele stál opatrovatel tradic skautského střediska Maják, výtečný vychovatel a neobyčejně zručný praktik. Tyto vlastnosti a schopnosti Vladimíra Koláře se nemohly neodrazit na jeho svěřencích. Tak tomu bylo i v případě Ivana Dobrovolského a Václava Miškovského. Jejich příchod do Dakoty znamenal významné posílení vlivu skautingu v tomto společenství.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

 

@ Svaz skautů a skautek České republiky