V listopadu k listopadu
Ivo Vacík – starosta SSS ČR
Sedím za
stolem u okna. Venku prší. Začátek listopadu. A já za
poslední hodinu snad již posté mažu první věty článku k17.
listopadu, který jsem slíbil dodat na naše webové
stránky.
Jak psát o něčem, co většina z nás prožila, když dobře vím, že i
společně prožité je v každém z nás jiné. Jak napsat o něčem co
většina z nás neprožila a dnes je pro ně samozřejmé to, o čem nám
starším bylo po většinu života jen snít. A schovávat se za velká
slova, to prostě nechci a ani nedovedu. Tak sedím a koukám ven přes
clonu kapek, do kterých se opřel vítr a poslal je zabubnovat na
sklo, které nás dělí.
Kolikrát jsem v životě ten zvuk slyšel. Tu vodu dopadající na celtu
stanu, kdy se celý tábor ponořil do sladké nečinnosti a mohl jsem
dopsat kroniku, zápisník nebo si vyprávět s přáteli v kuchyni. Hrát
na kytaru, zpívat a číst o světě plném dobrodružství, kamarádství a
přátelství. Nebo jen prostě koukat do otevřených dvířek kamen,
přemýšlet a sledovat hru plamenů. A pak jsem si připomenul jeden
loňský táborový den, a pokud si myslíte, že pršelo zrovna tak jako
dneska, tak máte pravdu.
Počítal jsem dublony utržené za nákupy claymů a skulinou podél
dvířek sledoval zvětšující se kaluže na táborovém náměstíčku. A
naproti se odhrnul cíp celty a malá postava schovávající pod pončem
objemný balík, si to namířila přískokem přímo k mému stanu. A já
pootevřel dvířka, protože jsem od prvního okamžiku věděl, že postava
je vlče a jmenuje se Upír a před dopadajícím deštěm chrání staré
oddílové kroniky a nejméně do doby než přestane pršet, bude opatrně
obracet zažloutlé stránky, vyptávat se na postavy z fotografií, na
příhody z oddílového dávnověku, a když nachytá mou vynechávající
paměť, zvedne oči v hraném údivu a dopoví mnou již zapomenuté.
A tak si říkám, že pokud je alespoň jedno takové vlče v každém
oddíle našeho svazu... a jdu do sklepa vyhledat staré krabice s tím
letopočtem 89 na konci a probírám své strohé listopadové zápisy v
deníku. Není divu, vždyť doba se tehdy vyvalila z břehů tak rychle,
že stihnout zapsat i to málo je malým zázrakem. Pak zapomínám na
tlačítka Del a Backspace na klávesnici počítače a začínám sestavovat
z útržků těch pár dní zprávu o skautského listopadu 89 všem Upírům a
Upírkám a vlastně i těm starším s nadějí, že se na chvilku zastaví a
nechají v sobě pootevřená dvířka vlastním vzpomínkám.
Vše to tehdy pro nás v Praze naplno začalo dvacátého listopadu, kdy
jsme se v klubovně ve Spálené ulici v podvečer sešli se zástupci
Ligy Pěti. Bylo rozhodnuto zahájit činnost Klubu přátel skautingu a
zřídit Skautskou informační kancelář. Ve vztahu k Občanskému Fóru se
po dalších dvou dnech prohlašujeme za skupinu pro obnovení
skautingu, zveřejňujeme první kontaktní adresy, delegujeme své
zástupce do jeho ústředí i do tvořící se bezpečnostní služby. Jako
blesk mezi nás dopadá dvacátého třetího nepochopitelná zpráva, že
Iniciativní skupina pro obnovení Junáka jedná se členy sekretariátu
ÚV SSM.
Dvacátého šestého vylepují skauti pražských oddílů v ulicích centra
naši zprávu Přípravné skupiny pro obnovu skautingu i zprávu o
otevření Skautské informační kanceláře, kde se okamžitě ujal služby
bratr Karta, neúnavně zpracovávající přihlášky i informace došlé
poštou, návštěvy a spojení nejen na nás ostatní. Ten den se večer
scházíme se zástupci pražských oddílů. Přichází i Karel Průcha,
Vladimír Princ a Jiří Navrátil.
Zde byl projednán první návrh stanov a hlavně formulováno sedm bodů,
podmínek, za nichž chceme u nás skautskou organizaci obnovit. Pro
historickou pravdu musím napsat, že těch bodů bylo původně osm, ale
ten poslední o zřeknutí se státních dotací byl na naléhání Jiřího
Navrátila, který tehdy dokázal dohlédnout dál do Junácké budoucnosti
než my ostatní, vyškrtnut.
Dva dny před koncem měsíce je v deníku ÚV SSM článek o již zmíněném
jednání Iniciativní skupiny a výzva k účasti na setkání v Městské
knihovně. Protože jsme se zdráhali zúčastnit a hrozilo reálné
nebezpečí rozdělení hned v počátcích obnovy, byli jsme pozváni k
jednání do posluchárny Pedagogické fakulty UK. Toto setkání řídil
br. Pachman. Tam jsem poprvé a naposled viděl skloněnou hlavu
červenajícího se pozdějšího náčelníka Junáka, kterému přítomní hosté
z řad zástupců studentského stávkového výboru naplno řekli co si
myslí o vyjednávání s komunisty. V knihovně, druhého prosince jsme
nakonec byli a přednesených sedm bodů bylo přijato nadšeným
potleskem všech účastníků.
Následující dny a měsíce nás však měly přesvědčit, že toto naše malé
vítězství a naše představy při všech následných jednáních u
půlkulatých stolů o obnově na principech hnutí jak je deklaruje
Ústava v článku dvě, byly naivní. Ale to už je jiný příběh. Příběh o
založení SSS ČR, který trvá dodnes.
A těch sedm bodů? Snad stojí i dnes za připomenutí.
Váš Ivo
SEDM BODŮ (podmínky za níž chceme u nás obnovit skauting)
1.
Stavíme se za ustavení skautské organizace, které nebudou žádné
limity organizační ani ideové bránit v účasti na světovém skautském
hnutí, na rozvíjení skautského bratrství a na jejím členství v
Mezinárodní skautské kanceláři.
2.
Myslíme si, že základy skautingu v českých a slovenských zemích jsou
dostatečně hluboké a pevné, aby mohly být využity k vybudování
takového skautského domu, jehož obyvatelé budou nositeli a šiřiteli
nejlepších lidských vlastností.
3.
Stojíme za tím, aby ve skautské organizaci měli důstojné a
odpovídající místo naši věřící sestry a bratři, jejichž morální a
mravní silou jsme se mohli v uplynulém období mnohokrát inspirovat.
4.
Výchovný systém R. B. Powela a A. B. Svojsíka a E. T. Setona, jeho
tradice, osvědčené metody práce, ale i nové moderní zkušenosti
světového skautingu by pro nás měly být závazkem a trvalým zdrojem
poznávání.
5.
Jsme za to, že je třeba vystavět skautskou organizaci nejen pro děti
a mládež, kterým je především určena, ale své důležité místo členské
a výchovné by v ní měla mít i základna dospělých.
6.
Nenechme vychovávat mládež podle objednávky žádné politické strany.
7.
Nenechme budovat svou organizaci na půdě současného Socialistického
svazu mládeže a to ani v nejvolnější formě.
