Cedník – Myšilov

Po nesmlouvavém halasu polnice si nesměle zívnul stan za stanem. Tu i tam vykoukla střapatá hlava, která se jakoby stydlivě schovávala za pěstičkami, co usilovným mnutím po obličeji lopotně vydobývaly udivená kukadla.

A bylo se čemu divit. Den už neskrblil rozesmátým sluníčkem, jako ty tři dny, kdy chlad, vítr a déšť zlověstně zkoušel trpělivost skautského narůdku tábořícího mezi hradbami chlapáckých větví a šišek smrkových velikánů v „Údolí přátelství“. Konečně i ze stanu ostřížích sedmispáčů se vyklubali dva vyzývavě vyhlížející ježatci se šibalsky ustaraným ciferníkem tváře, kde se malý pršáček bojácně schovával v nebi obličeje andílků posetých čertími hvězdičkami pih. Vyčítavé trnky pohledů se opřely o poskakující postavu Tima, chrabrého rádce í družiny Rysů, který to dnes s rozcvičkou myslel sakulentsky vážně. Za chvíli se nedaleká paseka rozkmitala pružnými těly sportovních horlivců. 

„To bude perný den!“ – Pomyslel si Fondán – ostříží vašnosta, pokladník, když po nástupu v podkově táborového náměstíčka vyslechl náčelníka Vartana.
„Bráškové, také vám připadá, že tady už nejsme jako skauti, ale jako čvachtové v Bahňáckém království? A všude je plno much, nebzučí, ale štípou do očí a odevšad se nám smějí. Je třeba je dnes, jednou provždy vychytat! Už je taky vidíte? Ano, jsou to mouchy našeho neumětelství, lhostejnosti, nedbalosti, ale i nešikovnosti a přílišných důmyslů od zdejších koumáků,, které mnohde víc překáží než slouží. 

Nyní je třeba si navzájem dokázat, že už jakákoliv nepřízeň vypadlá z pošmourných mraků, nebo zůstalá v srdci, nás neusvědčí z naší nepřipravenosti! Dnes sami musíte poznat, kde je vaše místo a co je nezbytné udělat! Dejte hlavy dohromady, ale zbytečnými slovy se nezahanbujte. Možná přijde i kouzelník a stačíme si zahrát společně nějakou hru.“

Po takových slovech se den rozběhl jako závodník za vidinou svého cíle, tu plnou náruč nevšedních poznání, široké obejmutí času, kde cítíš tlukot srdce vzrušeně bijícího neopakovatelnými požitky naplněnými až po okraj dobrodružstvím. Odevšad se ozýval tep seker, mlaskání lopat co mlsaly všudepřítomné bláto, břinkot krumpáčů o dobývaný kámen, vrčení pil, výbuchy nadšených hlasů záhy zavalené lavinou smíchu, ale i veselou notou táborníků, líbezně promísenou ptačí písničkou zdejších pernatých nebojsů. 

K dobré pohodě přispěli se svojí vrzavou latinou i drobňoučtí přátelé z luk. Daleko na modrošedém obzoru, mezi hloučky lehce nadrcaných mráčků, přemáhal tíhu nebe unavenými křídly nějaký dravý pták.

Zato Fondán - jaké blaho – po dobrém obědu se pokojně utápěl v krásných pocitech dobře vykonané práce. Jako podťatý klesl na svůj kavalec pod vyrolovanou celtou stanu, aby mohl pozorně sledovat svého vydařeného beránka a spolunocležníka Vaška.

„Všechno je hotovo!“, odfoukl si spokojeně pod marmeládové fousy, nedbale otřené zbytky svého posledního nájezdu na pamlsky do kuchyně. „Nač něco přemáhat, je třeba si pořádně oddechnout!“- pomyslel si. Den už dávno byl polednem zlomený, zato Venca ještě ne. Odhodlaně vykročil se svou dobrou zásadou udělat každý den někomu dobrý skutek, vstříc ještě živému ruchu tábora.

Jak severský blizard působí srdečně a bezelstná ochota Vašíkova se vskutku podnikavým duchem a plnou hlavou fantazie z přečtených Verneovek, Mayovek a Foglarovek, ve kterých tak horoucně rád ležel od rána do večera.

Z Fondána rázem spadl veškerý mír věcí, protože ho dobře znal z domova. Jak zmačkaný papír v táborových kamnech byla tatam pohodová chvíle. Chtě-nechtě musel se okamžitě rozhodnout pro záchranu světa – jít Vaškovi v patách, nebo se na to raději nedívat a uhasit dobře vychlazeným čajem právě probuzenou žízeň. Nad světem to vyhrál doušek lahodného nápoje.

„Tě brďo, já se z toho zvencnu, už ho zase čapla zásada, ale kdo ho má porád hlídat, světe třes se, už nemám sílu za tebe bojovat. S tím pudivětrem, nanickubou a špekulantem už nechci mít nic společnýho“. 

Tak se Fondán rozloučil se světem a zapadl mezi kola osudu – debatního klubu v kuchyni. Silně tak podcenil Vaškova odchodu za prací, přičemž netušil, že Vašíkova velká hodina „H“ se velice přiblížila a v níž se nejen on proslaví, ale bude ve všech oddílových kronikách oslavována i jeho mateřská družina Ostřížů. Ani sám Vašek nevěděl, že si právě jde k tomuto kolosálnímu činu pro zdatného pomocníka.

Jak čmeláky od libě vonného květu, Čajíček zarputile od sebe odháněl všechny pomocníky, kteří se nevhodně vtírali do jeho pracovního nadšení. Tam ten malý čičmunda mohl docela nenápadně probendit celé dopoledne se svými utrápenými miláčky. Pro městskou dušičku kluka je to prostě neodolatelné, klacíčkem drezůrovat na mezi chycené kovově lesklé brouky, pořádat gladiátorské zápasy mravenců a na dlani ucítit rekovný tanec ze země vydloubaných žížal, nechat se uchvátit pohádkovou krásou motýlů a přitom tak přízemně nemyslet na takové věci, jako je uprostřed noci na hlavu spadlý stan, neposlušné hřebíky v trucovitých krajinkách, co se za živý svět nechtějí držet podsady. Rohové kůly také neunesou, co mají nést a tvrdošíjně se naklánějí zrovínka tam, kam si vůbec pán domu nepřeje, protože vytrvalým deštěm rozmoklá půda si docela neomaleně říká o kuláčové dlouhány hluboko vězící v zemi, když pila jednou provždy rozhodla z nich nadělat prťousy. Proč už se znepokojovat, když překvapivě zvědavý hřebík ze zlomené lomeničky střechy stanu rozpáral od sluníčka unavenou celtovinu a vše, co pod ní schované, nyní je mokré, jako bys to do potoka hodil.

Vše se spiklo proti vůli našeho táborového benjamínka, není hodno jeho milostivého pohledu. Ještě před polednem to s ním zkoušel jeho rádce – učiněné dobrotisko – Kvik, docela uspokojený pílí, tak nečekanou u malého chlapce, jako byl Čajíček, nikde zbytečně nepobíhal, nepřekážel při práci ostatním a stále něco kutil na zemi. Jeho nabídnutá služba na poli cti s pobořeným stanem byla malým hrdopýškem opět nečekaně odmítnuta s takovou dávkou logiky, že se to mnohým táborem ostříleného rádce, docela vyvedlo z míry.

„Koukni se Kviku na sebe, jseš kluk jako buk a já jen takové tintítko, i kdybych chtěl, tak vám nikterak pomoci nemohu, proto si radši hleď těch svejch zatrolenejch šutráků, kůláčů, krompáče, zablácených nosítek i lopaty, aby ta čvachtanáda už jednou, kýho výra, provrtaná kacabajka, konečně zmizela. Mě tu prosímtě zanech ke všeobecné spokojenosti s jehlou a nití u mé šupácky roztržené celty a páru navlhlých spoďárů i svršků s kolíčky na prádlo. Uznej, moudrý muži, že by si ještě někdo mohl pomyslet, kdyby ses přeci jen rozhodl u mne zůstat, že se chceš zašít před tvrdou chlapskou prací.“

Kvik byl z toho celý paf, jen něco zafuněl, ukrutně zakoulel očima směrem k podsadě stanu těžce zkoušené různou vratkostí, ale svou výřečností osmělený Čajda ho z novu usadil.

„Nóóó, vííš, z toho si taky nic nedělej, prostě klíídek, hochu! Vždyť znáš moje nesporné kvality i těch pár prkýnek já, do té zatrolené podoby stanu už nějak sbouchám“. 

Ten natrhtričko – chlubílek, svým podmanivým hláskem, sice, ještě pochybovačného Kvika uchlácholil, ale sebe, tím svým naparováním nikterak nepřesvědčil. Neúprosně začal v něm hlodat ten červíček nedůvěry ve své možnosti. Ještě chvíli zůstal u svých broukatých kamarádů, ale už to nebyla ta poklidná hra. Cítil se jako nahý v trní. Už tady nebyl ten dopolední král všech možných breberek, ale ustrašený Čajíček, co kolem sebe zoufalým pohledem loupá do kolemjdoucích brášků.

Jako ten správňácky vypečený číman si mistrně nasadil na tvář masku ztroskotance a ledabyle okopával keckou svoje pobořené království, když tu náhle, jako posel z nebe, na té fůře do večerky ještě neproměněného času, si natřásl brka anděl dobrého skutku - Vašek.
„Tak co Čajasi, jak kráčí dílo?“, řekl povzbudivým hlasem.

„Áále, dobrý muži, snad mě nehodnému nepřicházíš pomoci? Tvých služeb, ctný rytíři, bych se tu nenadál. Když už noha tvá zavítala do mého nešťastného království, buď vítán a chop se díla, co nestoudně leží na slaboučkých bedrech páně Čajíčka“.
Vykutálený hoch pak chvějící se bradičkou, slaboučkou ručkou a velkými gesty, vyprávěl celou příhodu oné hrůzné noci, která ho potkala. Vencu soucitem až zamrazilo v zádech.

Od té chvíle šlo všechno ráz na ráz, až se Čajoch divil. Vratké kůly zpevnily kolíky, Krajinky v podsadě vyzdobil dalším ježkem hřebíků, roztrženou celtu, než bys mrk‘, řekl švec či po komáru plác‘ a život mu tak odpočítal, byla tu střecha stanu podlepená leukoplastí a citlivou rukou vypnutá a umně přichycená. Zanedlouho zdobilo Čajíčkovo prádlo celé prostranství hříště, hoši tak spolu z neforemných smotků a různých pokroutin vyráběli sluneční konzervy, aby každá součást oděvu byla teplem přítulná a loukou i vzduchem voňavá. 

Pak se Váša rozhodl nejít do lesa pro novou tyčkovinu na lomeničku, ale tu přelomenou svázal kouskem provázku a pro lepší dojem bytelnosti, ještě vydatně pokapal voskem svíčky. Taková práce, co pěkně odsejpá se hochům značně líbila, brzo, brzičko se ukázalo, že z té fůry času ještě zbývá pořádná hromada. Váša pozval vděčného Čajdu do svého stanu, aby se pochlubil, jak fikaně si s Fondánem poradil se zdejší vlhkostí.

Čajíček neskrblil mnohou pochvalou, tu přidal něco obdivných slovíček, onde ještě se vším důrazem nabádaje ze svých bohatých zkušeností, poradil. Když tu náhle dole mezi lůžky v notné zásypce z jehličí zpozoroval, jak se v doposud nepovšimnuté díře mrsknul myší ocásek. To bylo zase dobrodružství! Započal se velký lov na tu hlodavou bandu v šedém kožíšku. Venca s Čajochem se chutě zaryli polními lopatkami do pěkně upravené uličky mezi lůžky ve stanu. Brzy se nemohlo přehlédnout i Čajíčkovo přičinění. V kuchyni záhadně zmizelo potřebné nádobí, jedné pracovní skupině se doslova z ruky vypařil krompáč, od lesa se ozývalo několik vzrušených brachů, co bylo marně na stopě jedné toulavé lopatě. Ještě štěstí, že tu v Údolí přátelství neparkoval nějaký zapomenutý buldozer, jistě by se ho Čajda za Vaškem prokázané služby do společné akce také nabídl.

Nejen nářadí a důmyslné pomůcky, ale vznikla tu hora, na níž neustále děsivě plival hlínu a kamení zlověstně rozevřený chřtán díry, vytvořený Vaškem z rozvrtaných myších pelíšků. V zápalu práce hoši zapomněli nejen na domluvenou návštěvu u nemocného Kondora, spolunocležníka malého Čajíčka, který ležel na marodce u táborového zdravotníka Očka, ale snad na celý svět. Ten svět však nezapomněl na ně.

„Jůůů, ha, ha, háá, jejdánky, hihi cha chááá, himbajs šopa, to je ale ďuzna, je to vůbec možný?, cucky, připálená palačínka, liďánci, pojďte se honem podívat!“ – začali radostně volat Cvrk, Smích a Písk. Dobře věděli, že učinili snad ten nejvýznamnější objev dne.

„Kucíí, co ječíte, vždyť tady zbouříte celý tábor“ ohradil se Venca, přičemž třímal v ruce drátěný cedník, který dobře posloužil při odchytu myšího národa.
Ostatní táborníci zavětřili pěknou taškařici, ihned všeho nechali a běželi se podívat k Fondánovu stanu,, co se tam děje. Zde se už celý tábor utápěl v salvách smíchu. Náhle se uprostřed davu udělala ulička, vešel rozšafným krokem Fondán.

„Aby vás husa kopla, troubelíni!“, rozdurdil se, když spatřil svůj stan utopený v měsíční krajině.
„Co to tu je? Co to vyvádíte?!“
„Tohle je loviště!“ osmělil se Čajíček a přitom byl vyzbrojený nebeským úsměvem
„Cože, tahle hora a tenhle kráter jsou loviště?“
„Ano“, potvrdil Čajda. „Váša tímhle cedníkem chytil už osmnáct myší, aby ti ty potvory nerozkousaly třebas límeček u košile…“
„To ti tedy pěkně děkuju za starostlivost, ty jeden Cedníku!“ obořil se na Vencu Fondán. 
Davy zajásaly pozdravnou ovací určenou Vašíkovi. Cedník – myšilov, Cedník – myšilov, ať žije náš Cedník!

Tak dostal Ceďas svou slavnou přezdívku… Ještě toho dne si vzal Cedníka stranou Vartan, šel s ním k Čajíčkovu stanu a mezi čtyřma očima se ho na něco zeptal. Cedník se přitom zlehýnka opřel o opravenou podsadu a celý stan se opět poroučel k zemi. Z nedalekého lesa se ozvalo ještě jednou mohutné zvolání: „hurááá Cedníkovi“. „Rááá dníkovi, ráá dníkovi,“ roznesla ještě poťouchlá ozvěna po kraji.

Ceďas se svěšenou hlavou s velikým kotlíkem plným myších zajatců odkráčel k nedalekému úbočí stráně propustit je na svobodu. Jako med se za ním táhlo půl tábora s nadějí, že je bude rozdávat. Podnikavý Cedník i z tohoto srdcervoucího úkolu dokázal vytlouct úspěch od přihlížejících diváků, který měl podobu cirkusového představení, kde si zahrál na myšího principála. Jeden myšák za druhým, docela pomalinku, přicházeli do manéže a trvalo to déle, než kdyby je Cedník znovu chytal.

Ode všech osiřelý Fondán marně u svého stanu lamentoval snad na celý svět a stále si něco nesrozumitelného brumlal o spravedlnosti, ale ne moc nahlas, protože si byl dobře vědom, že skoro celé odpoledne prodebatoval se službou v kuchyni.

Kolemjdoucí hochy posílal se spěšným vzkazem pro Cedníka, aby už konečně zanechal těch pitomin a šel mu píchnout s tou hroznou spouští, co tu zanechal, jinak snad dnes ani nepůjdou spát.

A tak to bylo podobné, jak v té pohádce o Budulínkovi, kde stará kmotra liška posílala stále nová liščata, aby domluvila darebným muzikantům, co rušili v doupěti její klid.

Sluníčko už dávno přestalo být zvědavé, jak to tu dopadne. Ztemněly i donedávna pozlacené vrcholky smrkových velikánů. Dobře vědělo, že ve skautském táboře v Údolí přátelství, ještě nikdo nikoho nenechal bez pomoci, i když mnohý vykuk by si zasloužil pořádně vytrestat. 

Mlha a chlad vpadly jak tíseň do stále čilého tábora, který znovu ožil přípravou večerního táboráku. Služba v kuchyni se dvojnásob radovala, za prvé, že se jí povedlo dodělat chutnou večeři a za druhé, už se nalezly všechny ty ztracené věci, které od oběda byly postrádány.

Z jinak výřečného Čajíčka se stal zamlklý hoch, poslušně podával hřebíky celé své družině, která mu právě dodělávala zbrusu nový stan. Podobně se vedlo i Fondánovi. Družina Ostřížů se přeci nedá jenom tak, bez svého přičinění vláčet zdejšími kronikáři na stránkách oddílových kronik s nechvalným věhlasem podařeného hrdiny dne Cedníka.

Náčelník Vartan po slavnostním zahájení táboráku poděkoval jménem všech, jmenovitě každému, kdo se skutečně zasloužil dnes o příští dny společně prožitého tábora a požádal Cedníka, Čajíčka i Fondána, aby mu odpověděli na otázku, co to znamená, když se u skautů řekne bratrství. Pak požádal o pět minut ticha, aby si odpověď mohli dobře promyslet. 

Ze tmy vystoupil ohnivec s náručí chrastí, nakrmil podrážděně tančící hladové krky plamenů. Na tvářích kolem sedících brášků pohasl odrážený jas. Z ohně vystoupil chmurný dým, ale záhy z ohniště znovu zaplál vesele očistný oheň, jenž směle vešel svým světlem do vzdálených koutů temného lesa.

Ještě to v něm mohutně zasyčelo, několikrát prsklo a jakoby láteřivě i nespokojeně zapraskalo, pak už jenom vlídný hukot rušil napjatý klid. V očích chlapců to znovu zazářilo. Oheň na všechny dýchal příjemné teplo.

Pro středisko Blaník napsal Dali.

378× 23. březen 2013 v 0:00