„…zrůdných pozic…“

37. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Události roku 1967 pokoušející se liberalizovat život v Československu, jakkoliv významné, nesnesly srovnání s počtem a jedinečností těch dopadající na veřejnost hned od prvních lednových dnů roku následujícího. Svou dramatickou naléhavostí, naplněné nadějemi, zatlačovaly či úplně rušily dosavadní, zdánlivě neměnné autoritářské normy řízení společnosti. Díky zprvu omezené později zcela zrušené cenzuře (4. 3. 1968) se společenská atmosféra až zahlcovala informacemi, z nichž běhal doslova mráz po zádech. Mnohé z nich však měly charakter podnětů a ukazatelů cesty k činům.

Nedlouho po odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa zatřásla společností zpráva o útěku generála Jana Šejny na Západ. V této souvislosti se hovořilo o zásadním Šejnově podílu na pokusu o udržení pozic Novotného stranického křídla pomocí vojenského zásahu. Poměrně rychle za sebou jdoucí sebevraždy dvou dalších generálů čs. lidové armády, Vladimíra Janka a Otakara Rytíře, jakoby převratovou teorii potvrzovaly. Vedle takovýchto tragických zpráv přicházely jiné, dlužno říci četnější, které by ještě před půl rokem byly pokládány za výplody fantazie. V některých českých městech a obcích byly za nadšené pozornosti obyvatel obnoveny a vztyčeny sochy T. G. Masaryka. Propuštění z vyšetřovací vazby se dostalo vysokoškolákům zatčeným na podzim 1967 při protestních akcích studentů. Za násilnou likvidaci jejich demonstrace byl odvolán dosavadní ministr vnitra Josef Kudrna. Některé deníky a časopisy otevřely dvacet let komunistickým režimem přísně utajovanou kauzu údajné sebevraždy minstra zahraničí Jana Masaryka († 10. 3. 1948). Týdeník Literární noviny, zrušený po IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v odvetě režimu za kritické projevy některých jeho představitelů, se objevil znovu na scéně. Péčí původní redakce, rozehnané z popudu konzervativní částí ÚV KSČ nedlouho po zmíněném spisovatelském sjezdu konaném v červnu 1967, začal vycházet v úvodních týdnech nového roku pod názvem Literární listy. Dvě velká, svobodná a otevřená diskusní setkání veřejnosti s politiky, spisovateli a novináři (Slovanský dům a sjezdová hala v tzv. Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze) ukázala příklad podobným fórum v celé zemi. Političtí vězni komunistického režimu na sebe soustředili zaslouženou pozornost založením svého sdružení K 231. Zástupci českých spisovatelů a tvůrčích svazu položili v Lánech kytice k hrobu prvního prezidenta republiky…

Dramatický nicméně úžasný počátek společenské přeměny v Československu naprosto vytěsňoval včerejší starosti a hrozby jež vyvolával a způsoboval dosavadní politický systém. Tyto pocity prožívali samozřejmě i pražští Psohlavci. Mohla se jim, v kulisách převratných změn začátku roku 1968, dál jevit vážnou hrozba chystané rekonstrukce zájmových klubů Československého svazu mládeže? Signály o radikálních úpravách v řádech těchto klubů přinesl, jak jsme již jinde zmínili, ze svazáckých sekretariátů na střediskovou radu Josef Zikán - Bobr. Bylo to nedlouho po studentských demonstracích na podzim 1967. Tehdy se stranické orgány, citelně zasažené rozsáhlou kritikou a voláním po občanských svobodách, rozhodly – v panice o své pozice – vrátit společnost a její život do staré totalitní kázně a pořádku. S podobnými opatřeními přispěchala vzápětí i poslušná převodová páka strany, její Československý svaz mládeže. Jedna z takových změn měla zásadně postihnout relativní organizační, výchovnou a výcvikovou samostatnost Tábornického klubu Psohlavci. Od prvního ledna 1968 se očekávalo, že dosavadní kluby ČSM nebudou moci organizovat děti do 15 let. Pro ty měly být ustaveny místní pionýrské skupiny samozřejmě s obvyklými ideologickými výztuhami. Zmíněné opatření připomínalo jednu z prvních likvidačních metod, uplatněnou proti českému skautingu Svazem mládeže brzy po únoru 1948. Středisková rada Psohlavců v listopadu 1967 rozhodla, že v rámci Tábornického klubu pionýrskou skupinu neustaví. Jako nejzazší varianta, v případě že naznačené úpravy budou stalinistickou částí vedení Československého svazu mládeže uskutečněny, byla schválená likvidace střediska a přechod jeho oddílů do vhodnějších organizačních pozic. K hledání bezpečných základen byl v závěru roku 1967 vyzván každý z vůdců dosavadních třinácti oddílů střediska.

Netřeba zdůrazňovat, že k prvnímu lednu 1968 nenašlo už vedení mládežnické organizace k žádným podobným změnám odhodlání. Naopak, dlouhodobá krize Československého svazu mládeže se ve vzrušených dnech, týdnech a měsících onoho roku ještě prohloubila a vedla k jeho úplnému rozložení. Psohlavcům, jak jsme již vzpomněli, byly děje začátku roku 1968 mocným impulzem k vzepjetí ke konečnému naplnění jejich snah a cílů. Na nedávné starosti, jakkoliv bylo nad nimi hojně přemítáno, si v převratné době nikdo z nich ani nevzdychl.

Přesto se k Psohlavcům problém s Pionýrskou organizací ČSM vrátil. Avšak ve zcela jiné podobě. Kontakt a následné jednání s touto institucí odpovídaly společenské atmosféře počínajícího jara 1968. Výsledek tohoto styku ovšem v ničem (snad jen v ještě větší rozhodnosti) neminul záměr, k němuž dala středisková rada souhlas již koncem roku 1967.

Pár dnů po zasedání (1. 3. 1968) Ústřední rady Pionýrské organizace ČSM pozvali její představitelé, ke společnému jednání zástupce Tábornického klubu Psohlavci a tři z uznávaných autorit českého skautingu. Spisovatele a skautského vůdce Jaroslava Foglara, dr. Karla Průchu, bývalého předsedu výchovného odboru Junáka, odsouzeného v roce 1952 za ilegální skautskou činnost a náčelníka chlapeckého kmene dr. Rudolfa Plajnera. Rodinné důvody vedly k náčelníkově omluvě z této schůzky. Josef Zikán - Bobr, vedoucí Tábornického klubu Psohlavci, přes něhož byla pozvánka Ústřední rady Pionýrské organizace ČSM doručena, byl s programem chystaného setkání obeznámen. Pionýrští pracovníci, jak referoval své psohlavecké druhy Bobr, se ve svém nejvyšším orgánu rozhodli využít procesu společenského uvolňování a vtisknout dosavadní nepřitažlivé dětské komunistické organizaci demokratickou podobu. Dokonce nezávislou na Československém svazu mládeže. Představa pionýrů o budoucí organizaci v ledačems vycházela z předlohy Junáka, který se, navzdory prokazatelné výchovné úspěšnosti, hluboké oddanosti početné členské základny a společenské popularitě, stal důsledkem komunistického převratu v únoru 1948 obětí cíleného likvidačního tlaku jeho vítězů. Mnozí z představitelů Ústřední rady Pionýrské organizace ČSM, zvoucí začátkem března 1968 Psohlavce a známé, osvědčené skautské vůdce na jednání o chystaných změnách ve své organizaci, patřili mezi „vítěze února 1948“. Někteří z nich měli zásadní, programovou zásluhu na rozbití skautské organizace, stejně jako na rozpoutání a vedení dlouholeté kritiky skautingu a štvanic proti němu. Jejich osobní podíly v tomto procesu i další okolnosti byly dobře známé jak Psohlavcům tak především jeho přímým obětem, Jaroslavu Foglarovi a Karlu Průchovi. A i když by rozhovory určitě neskončily jiným výsledkem než k jakému došlo, nebylo od svolavatelů vzpomínané schůzky přinejmenším příliš nápadité, o vhodnosti nemluvě, naplnit svůj vyjednávací tým osobami zatíženými nesnadno stravitelnou dávkou nedávných protiskautských aktivit.

Klubovna v Nitranské ulici na Vinohradech, patřící prvnímu oddílu Psohlavců, se na několik dlouhých hodin před rozpravou s pionýry změnila ve strategický štáb. Do pozdního večerního času pulsovala činorodostí, vzrušením, ale i napětím. Onoho večera zde byla určena konečná sestava zástupců střediska s pověřením k jednání. Vladimír Kolář - Akela tam, v atmosféře trochu připomínající počátek revoluce, přepsal na starém psacím stroji Bobrův rukopisný koncept nejbližších snah a programu Psohlavců. Aktuálně, přímo do stroje, obohacovali text přítomní vůdcové oddílů dodatky a připomínkami. Tak vzniklo prohlášení, jemuž byl dán pracovní název Junácký manifest. Svým obsahem snášel důkazy vysvětlující proč je trvání Psohlavců na obnově skautské organizace věcí historického poznání vedoucí k přesvědčení o prospěšnosti skautingu pro československou společnost. Současně však je i věcí cti každého člena delegace. Tato přesvědčení, vymiňoval si dále Manifest, má se stávající politickou situací, společnou pouze příležitost k vyjádření postoje tak i k jeho praktickému naplnění.

Zatímco většinu textu Manifestu přijímala středisková rada bez jakýchkoliv výhrad, jistou dobu setrvala, v ne právě snadné diskusi, nad části uvádějící formu znovuustavení skautské organizace a její právní opory. Bobrem doporučovaná a obhajovaná restaurace Junáka s kolektivním členstvím v Československém svazu mládeže, byla zprvu vůdci oddílů odmítnuta. Teprve následný rozbor právního stavu Junáka před únorem 1948, ve spojení se současnou politickou situací, podepřel vývody ukazující na vhodnost navázání (alespoň v počátcích obnovy) na jeho organizační tvar z let 1945–1948. To zklidnilo vzrušenou debatu a dovedlo ji ke konečnému souhlasu s obsahem prohlášení (*).

Budovu sloužící vrcholným orgánům Československého svazu mládeže a také Ústřední radě Pionýrské organizace, na náměstí Maxima Gorkého (dnes Senovážné nám.), navštívil v minulosti jen Josef Zikán - Bobr. Poznal ji ostatně důvěrně jako málokdo jiný. K velkým zážitkům, na něž často vzpomínal, řadil svou účast při zabírání budoucího sídla mládežnické organizace závěrem květnového povstání v roce 1945. Ve svém nadšení pro komunistické řešení stavu společnosti se v opojné mladistvé víře, pustil o tři roky později do únorového boje s reakci a podobně horlivě, koncem čtyřicátých let, do budování Pionýrské organizace a upevňování pozic Československého svazu mládeže. Většina těchto činností byla se vzpomenutou budovou neodmyslitelně spojená.

Zcela jiný vztah k oné budově, především ovšem k organizaci v ní sídlící, měli o Bobrovu generaci mladší psohlavečtí vůdci z jeho doprovodu. Šlo vesměs o odchovance tajných skautských skupin, citlivě prožívající dvacetiletí hrubých útoků a nespravedlivého vymezení komunistického režimu vůči skautingu. Chovali v paměti, že Československý svaz mládeže sehrál v mnoha ohledech úlohu iniciátora a vykonavatele tohoto inkvizičního tažení. Pokud šlo o Pionýrskou organizaci ČSM, tu její oficiální dokumenty, autorizované vysokými svazáckými funkcionáři, představovaly jako „zrozenou z boje proti skautingu“. V této projekci, jejíž význam léty neslábl, byla Pionýrská organizace podávána společnosti po celá desetiletí. Přes ni se na skauting doporučovalo pohlížet. A jako s nebezpečným svůdcem a škůdcem mládeže s ním svádět boj a potlačovat jej. Však také represivní a justiční orgány, jak si pamatoval či dokonce osobně prožil nejeden z psohlaveckých mladých mužů, nenechávaly tuto bojovnou účelovou poučku odpočívat. Sahaly po ni opakovaně při každém svém novém vzepětí proti skautingu a jeho vyznavačům. Mladí vedoucí oddílů, byli hrdi na to, že se bez Československého svazu mládeže dokázali obejít. Věděli přesně, jakou protiváhou bude nudné mládežnické organizaci, spjaté pupeční šňůrou s komunistickou stranou, svobodný a nezávislý skauting. Organizační spojení svého Tábornického klubu se svazem mládeže chápali jako nezbytnou úlitbu obětovanou ku prospěchu právě tohoto cíle. Jinak jim osud této organizace na srdci věru neležel. S těmito pocity, a nepochybně i s ozvěnou starých i nedávných křivd, přicházeli na jednání s předáky Pionýrské organizace Československého svazu mládeže.

Pionýrští pracovníci sledovali schůzkou klíčový cíl: přesvědčit a získat známé skautské osobnosti, stejně jako pražské Psohlavce, pro rodící se model nové Pionýrské organizace. Chystala se, jak bylo jejími protagonisty zdůrazňováno, člensky otevřít nejen dětem, ale všem věkovým kategoriím. Její projekt dále usiloval o omezení dosavadního neúspěšného a nepopulárního vlivu školy. Upřednostňoval vznik skupin a oddílů v místech bydliště v nichž budou působit děti různého věku. Oddíly chlapecké a dívčí, spolu se systémem družinové výchovy, nebývalý jev v dosavadní metodice pionýrské organizace, byly doporučovány k zavedení jako dlouhodobě ověřené a úspěšně formy výchovy. Organizace chtěla pěstovat a rozvíjet ve svých členech vztah k socialistické vlasti.

Už z úvodního vystoupení členů střediska Psohlavci se dalo určit, co o pionýrské iniciativě soudí a k jakým závěrům se celá porada dobere. Po sdělení svých jmen se totiž mladíci psohlavecké delegace, s rozpoznatelnou pýchou v hlase a k překvapenému zpozornění kolem stolu, prohlásili za vůdce skautských oddílů. Odložili mnohaletou kamufláž, jíž své oddíly vydávali za tábornické či turistické. Učinili to v budově, kde se pilně leštívala zbroj do války proti hnutí, které oni milovali a ctili. Odložili ji před lidmi, co strategii těchto bojů spřádali. Před Jiřím Haškovcem, Oldřichem Kryštofkem, Břetislavem Hofbauerem a dalšími veterány protiskautských bitev. Právě před nimi!

Tento výstup ovšem nebyl plánován. Nad vyčkáváním a obezřetností – k právní identifikaci se skautskou organizací zbývalo ještě pár dnů – však zvítězila síla okamžiku, touha vyjádřit pravdu a ztotožnit se tak s velkou částí společnosti, která po ní právě v těch dnech začala vztahovat v naději ruce. Ta síla okamžiku otevírající možnost přihlásit se, nadto na takovém fóru, k zapíranému, všelijak maskovanému skautingu, byla velmi mocná a podmanivá. Podlehl ji hned po prvních slovech svých druhů nejen Josef Zikán - Bobr, ale i obvykle zdrženlivý Jaroslav Foglar i tvrdě poučený Karel Průcha.

Josef Zikán - Bobr vcházel, s reprezentací Psohlavců, do budovy Ústředního výboru Československého svazu mládeže jako komunista zasažený probíhajícím reformním procesem, k němuž upínal tužby a s nímž doslova spojil svůj život. Přišel sdělit svým někdejším soudruhům, členům Ústřední rady Pionýrské organizace ČSM, z nichž nejednoho znal důvěrně, své nezvratné rozhodnutí. Nečekaný vstup mladší části psohlaveckých vůdců do smluvené režie schůzky Bobrovo vyjádření jen urychlil. Dočkal se za to od svých dávných soudruhů chladu ne nepodobnému mrazivému předjarnímu počasí za okny svazácké zasedací síně.

Bobr proměnu svého politického vývoje a směřování, zejména tykající se dětského a mládežnického hnutí, rád vyjadřoval slovy: „Nová kolonizace československé mládeže skautingem přestala být mým problémem. Stala se mi nezbytností.“ V pozorném tichu panující kolem dlouhého konferenčního stolu pionýrské rady rozšířil svou oblíbenou větu o přečtení Junáckého manifestu. Závěrem jeho text ještě spatra obohatil o silně inspirativní doplněk: Čas a prostor pro návrat svobodné podoby skautingu se právě otevřel. Nevyužít těchto příznivých podmínek by bylo neodpustitelné. Psohlavci jsou rozhodnuti je nepromarnit. Budou v té věci konat a to okamžitě.

Jaroslav Foglar - Jestřáb, od něhož vysoké pionýrské autority očekávaly vstřícný postoj k plánu jejich chystaného dětského uskupení, se po Bobrově projevu zvedl ze židle a hlasem mírně zadrhávajícím na některých slovech prohlásil, že argumenty Junáckého manifestu mu mluví z duše a vřele s nimi souhlasí. To byl více než zásadní postoj. V onu chvíli významnější, vzhledem k jeho velké popularitě mezi mládeží, než kdyby stejnou podporu Junáckému manifestu vyslovil nepřítomný poslední náčelník Junáka Rudolf Plajner. Jaroslav Foglar při tom nepochybně pociťoval velké zadostiučinění. Manifest hovořil totiž také o tom, že na skauting a jeho představitele bylo „… nevybíravě a se zničující důkladností útočeno z různých a zrůdných pozic…". Koho jiného se tato pasáž týkala více než právě jeho. Ti muži, sedící nyní s Jaroslavem Foglarem kolem jednoho stolu, lákající jej nečekaně vstřícně ke spolupráci, kteří po svém hvězdném čase, únoru 1948, pustili z uzdy své nenávisti, zloby a záště, také proti němu osobně, nevěděli kam s očima. Mlčeli. K veřejné omluvě se neodhodlal ani jeden z nich. Když vzápětí oznámili, že oni, jako představitelé nové dětské organizace, budou iniciovat rehabilitace pronásledovaných junáckých činovníků, ozval se dr. Karel Průcha. Nikoliv bez ironie se zeptal, co každý z nich dělal v této věci od roku 1966, kdy začala úspěšná revize procesu jeho skautské skupiny odsouzené začátkem padesátých let. Rehabilitace skautingu, řekl Karel Průcha, a jeho žalářovaných a pronásledovaných vůdců, probíhá bez vás a já věřím, že se nezastaví.

Poté co se stalo jasným, že přítomní skauti se od vlastní cesty nedají ničím odradit, vyslovil se k jejich postoji Jiří Haškovec. Zvedl po dlouho době oči a než je opět sklopil pod stůl povzdechl si s obavou v hlase: „Vyvoláte duchy, soudruzi“.

Jiří Haškovec dobře věděl o čem mluví a jakých duchů se může oprávněně bát. Byl nejradikálnější z dávných stalinistických zbrojnošů. Jeden ze skutečných autorů pamfletu „Skauting ve službách podněcovatelů války“. Patřil k hlavním tvůrcům poúnorové dětské komunistické organizace. Jeho diagnózou byla nenávist ke skautingu. Svou nenávist vložil do její kolébky. Mohl předpokládat, že se dříve či později začne po pravdě volající společnost zajímat i o to kdo nese odpovědnost a jaká je míra viny za likvidaci skautské organizace, za pronásledování jejích vůdců a členů.

Dalším „vyvolaným duchem“, z něhož nebylo Jiřímu Haškovcovi a soudruhům z Ústřední rady Pionýrské organizace ani trochu dobře a jehož chtěli zaplašit, byl fakt chystané obnovy Junáka. Česká skautská organizace svou historií, sahající až do roku 1912, prokázala, že je schopná úspěšně spolupracovat a působit vedle dalších dětských a mládežnických organizací. Pionýři požívali dvacetiletí rozmazlování komunistickým režimem. Uvykli monopolnímu působení na dětskou populaci aniž by se museli o ně s někým dělit, či jej vůbec brát v úvahu. Přes obrovskou podporu jaká se Pionýrské organizaci dostávala, nezískala si, ve velké většině srdce svých členů ani sympatie společnosti. Byla vnímána jako nutný odrazový můstek ke kariéře. Vedoucím pracovníkům Ústřední rady PO ČSM bylo nepochybně jasné jakou zátěží se jim stává jejich minulost v onom zvláštním roce 1968. A takové také měla pozadí jejich nabídka na vytvoření „nové dětské organizace“ (**).

Po schůzce se zástupci ÚR PO ČSM, před spuštěním chystané výzvy k obnově skautské organizace, se jevilo nutností projednat s náčelníkem dr. Rudolfem Plajnerem několik zásadních témat. O tom koho za náčelníkem vyslat Psohlavci nediskutovali. Nejúspěšnějším se v podobných situacích opakovaně ukázal Ivan Makásek - Hiawatha. Výmluvný, nadšený skautingem, se sympatickou a přesvědčivou dávkou inteligence. Dokázal přivést na jednu stezku společenství Jiřího Kafky a Josefa Zikána. Stejný úspěch slavil i u opatrných a zkušených Ostřížů. Byl hybatelem většiny podobných aktivit střediska.

Rudolf Plajner žil v roce 1968 již několik let nedaleko Prahy, v Lukách pod Medníkem, na řece Sázavě. Bylo mu téměř sedmdesát let, období kdy naprostá většina lidí si starosti, složitá jednání a vůbec častý vzruch dobrovolně neordinuje. Při pohřbu významného činitele českého skautingu Bohuslava Řeháka, († 3. 1. 1968) kde se po dlouhé době ukázal veřejnosti a skautské obci, z něho vyzařovala energie, laskavost a síla osobnosti. Až do pozdního věku si udržel průvodní znaky charismatického vůdce, jakým až do únorového komunistického převratu bezesporu byl. Znovuustavení skautské organizace, uvědomovali si Psohlavci, však bude vyžadovat plné nasazení. Jednu obnovu, po pěti válečných letech (1940–1945), již Plajner prožil. Nyní se však bude skauting zvedat z ničivých dvaceti let zákazu a persekucí. Možná, uvažovali, že se náčelník, vzhledem ke svému věku, s chystaného projektu obnovy Junáka omluví. Popřeje akci úspěch, ale nepostaví se ji do čela. Ano, i tahle možnost byla ve hře. Mise Ivana Makáska však tyto spekulace radostně rozptýlila. Byla opět úspěšná. „Táta Plajner jde s námi“, sděloval Ivan, „a vzkazuje: ‚teď nebo nikdy!‘“.

Plajnerovo „teď nebo nikdy“ oživili Psohlavci 12. března 1968. Toho dne se konalo v posluchárně Neurologické kliniky v Kateřinské ulici jedno z pravidelných setkání vedoucích pražských turistických a tábornických oddílů spolupracujících volně s Psohlavci. Znovu zde bylo, za velké pozornosti a následného nadšení shromážděných, uvedeno prohlášení Junáckého manifestu. Středisková rada Psohlavců bezprostředně potom oznámila přejmenování svého dosavadního tábornického klubu na klub Junácký. A téhož večera získal také nový název i úspěšný Junácký manifest. Stala se z něho výzva s titulem Junáci vzhůru. Měla za úkol aktivovat skauty a skautky po celé republice. Její text byl neprodleně předán Československé tiskové kanceláři, redakci Svobodného slova a Mladé fronty.

Následovala skautská vlna nadšení, na níž bylo třeba urychleně reagovat. Psohlavecké oddíly, po více než třech letech bohaté činnosti, byly v tom čase stabilizované a člensky pevné. Pro první dny a týdny jara 1968, úžasného skautského probuzení, představovaly zásobárnu obětavých, nadšených a připravených mladých hochů a dívek. Ti se starali o chod Junácké informační služby. Ta začala fungovat 14. března 1968 ve dvou titěrných místnostech městského výboru ČSM na Senovážném náměstí. Denně, až do pozdních večerních hodin, zvládali psohlavečtí dobrovolníci a jejich vůdci neutuchající zájem veřejnosti, bývalých skautů a skautek hlásících se do nové služby mládeži, zvědavých novinářů i rodičů dětí zajímající se o adresy kluboven nově vznikajících oddílů.

První vážnou událost v nově psané historii československého skautingu řešil s Psohlavci již náčelník Rudolf Plajner, spolu se svým tajemníkem profesorem Františkem Němcem - Stříbrným lišákem. Šlo o to, že přibližně za dva dny po uvedení apelu Junáci vzhůru se objevila v tisku zpráva odboru branné turistiky a vodáctví Svazu pro spolupráci s armádou. Vyzývala k ustavování skautských jednotek v rámci Svazarmu. Zrodila se v pražské svazarmovské organizaci, kterou již několik let, pod názvem Bukanýři, vedl MUDr. Karel Schubert, skaut bývalého střediska Šipka (***). Svazarmovský podnět přišel nečekaně a nekoordinovaně. Náčelník Plajner a Psohlavci v něm souhlasně viděli nebezpečné tříštění organizační jednoty. Do zasedacího sálu městského výboru ČSM byla proto urychleně svolána porada skautů, vůdců, a zájemců o práci v obnovované organizaci. Pozvánka k poradě, šířená mladými členy psohlaveckých oddílů, nesla podpis náčelníka Rudolfa Plajnera.

Dveře sálu zůstaly po celou dobu porady otevřené dokořán. Jeho kapacita byla, vzhledem k množství účastníků, naprosto nedostatečná. Debatující byli opakovaně vyzýváni ke zvýšení hlasu, aby tak dali možnost poslouchat i těm zájemcům, co se tísnili na chodbách a na schodištích budovy městského výboru ČSM. Některé věty z projevu náčelníka Plajnera a další z jeho vstupů do bohaté rozpravy, putovaly ze sálu chodbou na schodiště formou v něčem podobnou hře na tichou poštu.

Poradu řídil, spolu s Josefem Zikánem - Bobrem profesor František Němec - Stříbrný lišák čerstvě rehabilitovaný člen skupiny dr. Karla Průchy odsouzené jako tzv. ilegální ústředí Junáka v roce 1952. Rudolf Plajner si přál, aby mu František Němec stál po boku v pozici jeho tajemníka od počátku obnovovacích prací. Ten jeho přání vyhověl. Ze svého dosavadního působiště ve Špindlerově mlýně se vrátil do Prahy. Přesně orientován v situaci se s obdivuhodnou činorodostí, jíž se velmi podobal Bobrovi - Zikánovi, pustil s vervou do skautské služby.

Výsledkem porady bylo ustavení Přípravného výboru na obnovu Junáka v čele s Rudolfem Plajnerem, a schválení, že jen tento orgán má právo zastupovat vznikající skautskou organizaci. Do výboru byl přizván i poradě přítomný dr. Karel Schubert jako představitel skautských oddílů aktivních v rámci Svazarmu. Vedle pracovních skupin – tiskové a organizační – které vlivem této schůze vznikly, bylo rozhodnuto, že celostátní ustavující schůze Junáka bude svolána na 29. března 1968 do Prahy.

(pokračování příště)

(*) V průběhu debaty o právní formě skautské organizace odbíhal Josef Zikán - Bobr několikrát k telefonu do jednoho z bytů v domě, kde byla klubovna jeho oddílu. Konzultoval odtud ožehavou a spornou otázku s právníkem a skautem Jiřím Chyským. Ten se brzy stal, spolu s R. Plajnerem, Bobrem Zikánem a Miroslavem Koptem - Orlem, členem týmu, který jednal o otázkách Junáka s předsednictvem ČSM, ministerstvem vnitra a dalšími orgány. Byl také spoluautorem stanov Junáka. V ostudné Analýze činnosti Junáka, vypracované na přelomu roku 1969–1970 stranickou skupinou KSČ se Jiřímu Chyskému, stejně jako Bobrovi Zikánovi, dostalo nálepky exponenta revizionistických sil v Junáku podílející se na rozložení jednoty mládežnického hnutí v Československu. Jiří Chyský prodělal podobný politický vývoj jako jeho přítel Josef Zikán.

(**) Spolupráce mezi vedením Junáka a novou organizací Československý pionýr (Programové teze a nový název byly přijaty 4.–7. dubna 1968) byla v průběhu roku 1968 a zejména po srpnové invazi vojsk pěti států velmi dobrá. Představitelé Junáka a Pionýra se snažili osobním příkladem přenést tuto spolupráci do výchovných jednotek svých organizací. Vrcholem pak byla celorepubliková akce Služba vlasti vyhlášená brzy po tragických srpnových dnech. Posláním Služby vlasti bylo aktivovat děti a mládež k veřejně prospěšným činům, ochraně přírody a vychovávat je k vlastenectví. Málo se ví, že Pionýři odmítli v roce 1968 převzít od ministerstva vnitra své schválené stanovy. Protestovali tak proti tomu, že Junáku v téže věci totéž ministerstvo činí zvláštní obstrukce. Na Oldřicha Kryštofka, předsedu České rady Pionýra (1968–1969), se na počátku normalizace snesla ostrá kritika s neblahými následky. Byl jí ohodnocen přesně stejně jako Josef Zikán a Jiří Chyský v Junáku.

(***) Svaz junáků-zálesáků Svazarmu byl kolektivním členem Junáka. Udržoval poměrně čilé styky s mezinárodní skautskou organizací WOSM. Náčelník junáků-zálesáků MUDr. Karel Schubert odešel na začátku normalizace do exilu. V Ženevě, kam přijel na návštěvu svých známých z WOSM, získal pověst zázračného lékaře a do mimořádných situací vybaveného skauta. Poskytl zde totiž první pomoc a tím zachránil život jednomu z čelných představitelů mezinárodní skautské organizace. Pozdější zprávy hovořily o tom, že žil v USA. Zvláštní bylo, že se nikterak neangažoval v našem exilovém skautingu.

704× 31. leden 2014 v 23:34