logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Letní tábor 2011 Zlatá horečka

2. červenec 2011


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

říjen 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
listopad 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930
prosinec 2019
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
19. listopad 2019
Přihlásit se

Terén a doba

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (I. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Terén a doba

V revolučních dnech roku 1945 připomněla československá skautská organizace rychlým a ukázněným nástupem svých členů do služeb republiky jak trvalost dávných výchovných hodnot skautingu, mezi nímž připravenost a spolehlivost patří k nejpřednějším, tak i svůj vážný zájem o navázání na předválečné snahy ve výchově dětí a mládeže. Kroje skautů a skautek byly, zvláště ve velkých městech, zejména pak v Praze, vidět v těch vzrušených a radostných dnech všude, na každém kroku. Nejinak tomu bylo se skautskou pomocí, službami a nejrůznějšími aktivitami. Náš skauting navázal obětavou prací, více než důstojně, za pozornosti vojenských i civilních představitelů nových orgánů republiky stejně jako široké veřejnosti, na tradici služby, kterou v roce 1918 vložili čeští skauti do kolébky svobodného a demokratického státu. Pomáhali mu tehdy ve zrodu i pozdějším budování a příkladnou službou naplňovali skauti svůj slib, nejednou za cenu vlastních životů, rovněž v čase, kdy se vlast zbavovala zámku z hákového kříže.

Kde se však skauti a skautky vzali v takovém nepřehlédnutelném množství? Nadto, po více než čtyřletém zákazu své organizace, kterého se jí zvláštním výnosem dostalo na podzim roku 1940 od nacistické okupační moci. Junák byl v tomto dokumentu označen jako organizace nepřátelská Třetí říši. Pro český skauting to bylo vlastně vyznamenání. Ke cti našich skautů a skautek dlužno dodat, že po celou dobu okupace přátelský vztah k nacistům nenalezli. Výrazné stopy skautů bylo naopak možné shledat v nejrůznějších odbojových skupinách po všech koutech okupované vlasti. Skauti stáli u vzniku nejsilnější odbojové organizace mládeže – Zpravodajské brigády. Ne náhodou byla, pro výrazný počet jejich členů pocházejících ze skautské líhně, nazývaná Skautskou zpravodajskou brigádou. Důležitými okolnostmi, které vyústily v překvapivě velký porevoluční nárůst členské základny skautingu, lze hledat jednak v silném výchovném vlivu hnutí, a to jak jeho vnímanými aktivitami tak i propagací pomocí dětské dobrodružné literatury, doznávající u mládeže mimořádného ohlasu. Tato působívá a pravdivá zkušenost se skautingem, prorůstající československou společností po celou dobu první republiky, byla pak paradoxně posílena zákazem, jehož se skautské organizaci dostalo jasně definovaným nepřítelem a ne nakonec protinacistickou, vlasteneckou výchovou prováděnou v tajných skautských oddílech. Skauting byl tak v době nacistického útlaku, vedle touhy po svobodě národa, velkým přáním a nadějí pro tisíce mladých lidí v okupovaném Československu.

Skautské oddíly pokračující ilegálně ve výchovné činnosti, nalezly po zákazu organizace Junák, útočiště převážně v dorostu Klubu českých turistů a v různých sportovních sdruženích. Ve většině nacisty rozpuštěných skautských oddílech vydržela (také pro relativně krátkou dobu německé okupace) dál tajně pracovat generace skautů a skautek nesoucí v sobě paměť na původní, nedeformovaný skauting, v pozdějších historických etapách poškozený nebezpečím represí. Tento pohled a z něho vycházející postoje, v prvé řadě víra ve svobodu a demokracii, dokázali skautští vůdcové úspěšně přenášet i na nové členy oddílů, kteří před rokem 1940 skauty třeba vůbec nebyli. Český skauting se tak po své obnově v roce 1945 potkal s nejrůznějšími nesnázemi, ale hledání vlastní podoby a souvislostí, tak bolestně pociťované v budoucnosti, například v letech devadesátých, se mu ještě dokázalo vyhnout.

Rozmach skautingu prvního poválečného roku, mnohonásobně přesahující početní stav organizace Junák v době jejího zákazu nacisty, přinášel však na druhé straně velké problémy. Zaprvé problémy výchovné a dále organizační. Sám náčelník Junáka dr. Rudolf Plajner popsal stav československého skautingu několikrát těmito slovy: „250 000 tisíc členů Junáka není 250 000 tisíc skautů a skautek“. Pro mnoho nově vznikajících skautských oddílů nebylo dostatek vyškolených a schopných vůdců. Některá skautská centra sice na možnou budoucí situaci již v závěrečném období války reagovala pokusy o pořádání ilegálních vůdcovských kursů avšak rozhodně nedostatečně. Stejně tak nestačila bouřlivý zájem o skauting pokrýt ani produkce nových vůdců, vyšlých z Lesních škol a kursů konaných (dokonce za vydatné podpory ministerstva školství) o prázdninách roku 1945. Mnoho nadšených chlapců a dívek, hlásících se do skautingu, v něm tak nenalezlo své očekávání právě proto, že do čela oddílů bývali postaveni osoby často s malými nebo vůbec žádnými zkušenostmi, bez výchovného zápalu, vytrvalosti a nadšení.

Podstatně jiná zkušenost potkala ve skautingu, v období jeho poválečné obnovy, většinu postav vystupujících v našem příběhu. Poznali skauting v krátkém období jeho legálního působení (od roku 1945–1950) kdy do něho vstoupili jako malá vlčata či již ve věkové kategorii skautů nebo skautek. A měli to štěstí, oproti výše vzpomenutým, zklamaným hochům a děvčatům, že se setkali s vynikajícím skautskými vůdci, vychovateli – osobnostmi, kteří je dokázali prostředím a duchem skautingu oslovil a obohatil tak silně, že mu zachovali věrnost po celý život. Ve většině případů to byla věrnost hájená za cenu ztráty svobody, postavení ve společnosti, kariéry.

Junák se ze svých organizačních těžkostí, způsobených rychlým, revolučním nárůstem členské základny, poměrně snadno zotavoval. Co se však ukazovalo být pro jeho další život a podobu složitější, byl tlak jakému jej vystavila brzy po květnu 1945 politika (mnohdy zákulisní, podpásová a neférová) organizace Svazu české mládeže. Jeho funkcionářům, taktikou i idejemi spjatými s Komunistickou stranou Československa, se úžas budící čtvrtmilionová základna Junáka jevila být výtečným operačním prostorem pro jejich politické záměry. Od května 1945 do října téhož roku, a to navzdory přesvědčivému vystoupení skautů a skautek, které jim přineslo velké sympatie společnosti, byl Junák ze strany SČM (Svaz české mládeže) vystavován těžké nejistotě a nátlaku blížící se nejednou otázce v jaké podobě či zda vůbec bude činnost skautské organizace povolena. Teprve potom, když se stal Junák (víceméně z příkazu vlády ČSR) kolektivním členem Svazu české mládeže, beroucího na sebe více a více podobu sovětského Komsomolu, nejistota nakrátko ustala. Dostavila se však znovu v době počínající politické krize závěrem roku 1947. 

Na 28. února 1948 byl svolán III. sněm Junáka do Zlína. Měl mimo jiné rozhodnout o dalším setrvání skautské organizace v SČM. Vnitřní situace Junáka (přestože mnoho významných pozic bylo na základě tajné strategie komunistů obsazeno tzv. pokrokovými soudruhy a soudružkami) naznačovala, že zlínský sněm zvolí stejnou cestu, jakou se už před časem vydal Svaz vysokoškolského studentstva s mládeží národně socialistické a lidové strany – cestu samostatnosti mimo SČM. Náčelník Dr. Rudolf Plajner vyslovil v této záležitosti těsně před III. sněmem snadno dešifrovatelné poselství: „Samostatný a silný Junák plně do služby republiky.“

V důsledku únorového komunistického převratu se svazáky obávaný III. junácký sněm nekonal. Junák tak nemohl dát průchod své další organizační podobě. Naopak, jako důsledek únorových událostí byly také v Junáku (stejně jako ve všech dalších spolcích, klubech, správních orgánech a institucích) na všech jeho stupních vytvořeny Akční výbory složené z osob podporujících komunisty zinscenované a provedené změny.

Ústřední akční výbor Junáka se sešel hned 25. února 1948, brzy potom, co skupina mladých jugoslávských učňů, sídlící studijně v Praze, pod vedením několika skautů komunistů, vyvedla z budovy Junáka, pod zbraněmi v rukou demokraticky zvolené představitele organizace a několik jejich zaměstnanců.

Ústřední akční výbor Junáka vydal zásadní prohlášení, v němž se přihlásil k politice KSČ, a složil jím slib věrnosti Klementu Gottwaldovi. Začal také neprodleně provádět svou „akční“ činnost. Prvním rozhodnutím Akčního výboru Junáka bylo zrušení jeho Duchovní rady, reprezentanta a orgánu křesťanských skautských oddílů. Jejich obnova byla svazákům a tajným komunistům v Junáku trnem v oku už od roku 1945. Došlo také k okamžité výměně šéfredaktorů skautských časopisů. Za dr. Karla Průchu, národně socialisticky orientovaného skautského praktika a vůdce nastoupil mladý komunista Milan Skalník - Medník. Vyakčněného Jaroslava Nováka - Braťku v dětském týdeníku Junák vystřídal „spolehlivý“ Jiří Lapáček - Jasan. Přičiněním, vítr rychle chytajících udavačů, začalo docházet k rozpouštění prvních skautských oddílů, většinou katolicky orientovaných.

Nedlouho po únoru 1948 se začalo pro českou skautskou organizaci užívat označení JUNÁK, ústředí dětské výchovy v SČM.

Téma historie vzniku a zrodu Ústředního akčního výboru Junáka, bychom neměli v našem vyprávění ještě opouštět. Je důležité jednak k pochopení a dokreslení situace, v níž se skautská organizace nacházela v období politické krize vrcholící závěrem února 1948, krátce před neuskutečněným III. sněmem Junáka ve Zlíně. Dále proto, že Ústřední akční výbor Junáka, od únorového převratu už nepokrytě řízený a kontrolovaný Komisí mládeže ÚV KSČ, byl hlavním konstruktérem postupně uskutečňovaného plánu na zásadní, dalekosáhlou přeměnu československé skautské organizace v dětskou organizaci komunistického typu. Tento záměr, naplňovaný ÚAVJ jak revoluční silou, tak i relativním zmírněním její razance, dokladující jen to, která z postojových komunistických klik právě rozhodující orgán ovládá, došel svého cíle v roce 1951 úředním zrušením Junáka. Ustavení Akčního výboru nelze pominout také proto, že úvodního pohybu v této nedemokratické, násilné instituci se na pražském ústředí zúčastnila řada osob, z níž pouze jedna, jak ještě uvidíme, měla, po zvláštní kůře sebereflexe, v šedesátých letech velký vliv na činnost a cestu ilegálních skautských oddílů vedoucí k úspěšné obnově českého skautingu v roce 1968.

Předně se zastavme u toho jak vůbec došlo k zorganizování Akčního výboru Junáka. Jsem přesvědčen, že okolnosti a způsob jeho ustavení jsou v celém komunistickém převratu roku 1948 naprosto ojedinělé a výjimečné. Svědčí mimo jiné o tom, jakou důležitost přikládaly složky tzv. „obrozené Národní fronty“ skautské organizaci a jejímu vlivu na společnost ve své hře o politickou moc.

Akční výbory Národní fronty, nástroje Komunistické strany na úplné ovládnutí politického a společenského života země, začaly vznikat brzy po demisi ministrů demokratických stran k níž došlo 20 února 1948.

Zdeněk Hejzlar, předseda ústředního výboru Svazu české mládeže, jehož byl Junák, jak víme, od podzimu 1945 kolektivním členem, vyzval 23. února 1948 dr. Rudolfa Plajnera, aby dal popud k vytvoření Akčního výboru Junáka. Ten měl, jak bylo u těchto orgánů obvyklé, následně vydat prohlášení podporující „obrozenou Národní fontu a úsilí Klementa Gottwalda o vyvedení země z politické krize“. Dr. Rudolf Plajner, zvolený do čela Junáka začátkem roku 1946 II. sněmem, Hejzlarovu pobídku odmítl. Argumentoval předsedovi SČM tím, že nemůže Junáka vystavit žádné politické manipulaci, neboť by tím porušil jeho stanovy, řády a samozřejmě také závazky, které má vzhledem ke svému členství v mezinárodní skautské organizaci. Zdeněk Hejzlar náčelníkovi Plajnerovi slíbil, že bude o jeho stanovisku informovat designovaného generálního tajemníka Ústředního akčního výboru Národní fronty dr. Alexeje Čepičku (v padesátých letech nechvalně známý ministr národní obrany a zeť Klementa Gottwalda).

Jak se události vyvíjely dále nám nejlépe přiblíží vyprávění samotného dr. Rudolfa Plajnera:

„…Poznamenal jsem již, že jsem neměl z porady jednoznačně příznivý dojem, domýšlel jsem, že ani dr. A. Čepička nebude spokojen s naší neúčastí v obrozené Národní frontě… Před rozchodem jsem položil Z. Hejzlarovi otázku, proč nepoužije Svaz mládeže pravomoci postoupené mu Junákem a nepřihlásí se za člena obrozené NF i v našem zastoupení. Ví přece dobře, že my mluvíme pouze za své členy, kdežto SČM má ctižádost a je v celostátních záležitostech uznávaným mluvčím mládeže rolnické, dělnické, vojenské i studentstva, zkrátka veškeré mládeže i dětí. Odpověděl, že by tak sice mohl učinit, ale že se před junáckým sněmem vytváří nálada pro vystoupení Junáka ze Svazu české mládeže, k čemuž nesmí dojít a že se to musí pojistit. Porozuměl jsem nejen, oč mu jde, ale i do jak svízelné situace se dostáváme. A nemýlil jsem se. 

24. 2. 1948 přijel do ústředí Junáka pověřenec dr. Alexeje Čepičky s příkazem, abych se já, spolu se sestrou náčelní Vlastou Koseovou, dostavil ihned do jeho kanceláře, kde jsme očekáváni… Musím podotknout, že jsme se s dr. Čepičkou léta dobře znali a po válce se i často stýkali. On i já jsme byli politickými vězni, on i já jsme pracovali ve funkcích revolučních národních výborů, on v okrese kroměřížském, já v sousedním holešovském, znali jsme navzájem své politické smýšlení i organizovanost… Po zdánlivě přátelském uvítání jsme se dozvěděli, že soudruh Čepička potřebuje od nás okamžitě písemné prohlášení pro tisk, že se Junák přihlašuje k členství v nové Národní frontě. Byl námi znovu upozorněn, že takové prohlášení by bylo v rozporu se schválenými stanovami spolku, jejichž literu ani ducha jako demokraticky zvolení a odpovědní představitelé porušit nemůžeme. Změna stanov přísluší jen junáckému sněmu, který byl již dávno svolán na 28. února do Zlína. Bude-li si dr. Čepička přát promluvit k jeho delegátům, pozveme ho k účasti. 

Naše odpověď dr. Čepičku neuspokojila. Obrátil se na mne s dotazem, zda bych požadované prohlášení napsal za svoji osobu. Odpověděl jsem, že ano! „A což kdybychom k vašemu podpisu připojili „náčelník Junáka?“, otázal se. „Pak bych musel na svou funkci okamžitě resignovat a sněmu ve Zlíně bych se již neúčastnil“, zněla moje odpověď. Dr. Čepička zrudl ve tváři, povstal z křesla a spustil jakýže jsem náčelník, když nedovedu svým spolupracovníkům poručit a vnutit organizaci svoji vůli, Junák že neudělal nic pro osvobození republiky, je organizací nepřátelskou socialismu a mne že měli už dávno zavřít. A zcela nečekaně mně střelil dvě pořádné facky. 

V tom okamžiku jsem si bleskově představil, jak Hitler a Göring honili a tísnili dr. Háchu 14. března 1939 v Berlíně, až se chudák, starý, rozhodl a podepsal, k čemuž neměl podle ústavy právo. Vzpomněl jsem si na slib, který jsme si dali v německých kriminálech, že nikdy nepřipustíme, aby násilí zůstalo nepotrestáno a rozhodl jsem se útok páně Čepáčkův odrazit. „Pane doktore, dal jste mi dvě facky. Jako náčelník Junáka nesmím a jako vyznavač humanismu nemohu vám obě vrátit. Urážku a ponížení své osoby vám odpouštím s prohlášením, že jsem pro osvobození republiky – a vy to dobře víte – udělal nejméně tolik, co vy. Ale vyslovil jste se neuctivě o celé junácké organizaci, jejichž 600 členů prokázalo svoji věrnost a oddanost republice a jejímu lidu obětí života v osvobozovacích bojích a koncentračních táborech. Je obhájit musím, a proto vám druhou facku prominout nemohu.“ A také jsem ji okamžitě a důrazně vrátil.

Rozešli jsme se bez rozloučení. Cestou domů jsem musel ujistit sestru náčelní, že jsme neměli se soudruhem Čepičkou předtím žádné nevyřízené osobní účty a že stejně jako ona, byl jsem jeho chováním překvapen také já. Přitom jsme se oba shodli v názoru, že než dojdeme na Havlíčkovo nám. č. 28 (nyní Senovážné nám.), kde měl Junák ústředí, budou mne tam očekávat „muži zákona“. Naštěstí se to tehdy ještě nestalo.

V ústředí Junáka nás čekali místonáčelník J. Preininger a vedoucí odboru br. Ant. Žák, oba organizovaní komunisté. Přesvědčen, že po duelu s dr. Čepičkou nebudeme v budoucnu jeden druhému přijatelný v žádném jednání, doporučil jsem jim, aby vytvořili spolu s dalšími, jimi vybranými ústředními pracovníky akční výbor Junáka, který by spravoval jeho záležitosti do junáckého sněmu. Oba bratři mé důvody uznali a slíbili, že akční výbor okamžitě ustaví a že od zítřejšího odpoledne převezmou odpovědnost za Junáka.

Sledoval jsem tím tehdy trojí cíl. Prvním bylo zabránit okamžité likvidaci Junáka, která visela – takříkajíc – ve vzduchu a mohla být zdůvodněna jednak postojem tzv. reakčního a zpátečnického vedení jeho ústředí, jednak – v té chvíli – též fysickým napadením dr. Alexeje Čepičky mojí osobou. Pravdivé vylíčení situace by bylo se vší určitostí znemožněno a v očích veřejnosti by mohl vzniknout dojem, že si Junák koledoval o svoje zrušení sám. Druhým bylo umožnit junáckému sněmu, aby demokratickým způsobem a v souladu se svými stanovami rozhodl o dalším osudu Junáka. To bylo možné jen za předpokladu, že by sněm řídil akční výbor Junáka, složený převážně z příslušníků komunistické strany. Třetím bylo získat 2–3 dny času, než se vrátí do Prahy starosta Junáka br. JUDr. Velen Fanderlik, který by mohl jako dosud nezúčastněný člen zasáhnout a ovlivnit další vývoj událostí. Doznávám také, že jsem pevně věřil, že jakýkoliv počin Akčního výboru ústředí Junáka bude přijatelnější, než kdyby jej vykonal Svaz české mládeže.

Příští den byla středa 25. února 1948. Do ústředí Junáka, kde se pilně pracovalo na posledních přípravách III. junáckého sněmu, docházela hlášení z nejrůznějších míst Prahy, svědčící o neklidu a obavách z vývoje událostí. Proběhlo-li dopoledne relativně klidně, nelze tak říci o době odpolední. Z telefonických dotazů kanceláře prezidenta, místopředsedy vlády Zd. Fierlingera, z ministerstva národní obrany, z Tyršova domu i odjinud, co se děje v Junáku, jsme usoudili, že se venku odehrávají pohnuté události, které by mohly mít ohlas i u nás.

A vskutku. Kolem 16. hodiny, když jsem právě rozmlouval s významným švédským skautským pracovníkem, rozletěly se dveře mé pracovny, do níž vpadl mladý muž s automatem na prsou, postavil se zády k protější stěně a tváří proti nám. Pozdravil nás zvoláním: „nehýbat se, sice střílím!“ Nevěděl jsem, kdo to je, zda násilník z řad krajní pravice politické či levice (obě křídla nás měla totiž ve stejné lásce) a ve snaze chránit svým tělem švédského hosta, jsem rozkazu vetřelce neuposlechl, povstal a vytáhl k sebeobraně pistoli. Situace byla krajně napjatá a nebýt zoufalého výkřiku dalšího ozbrojence „bratře náčelníku, proboha, ovládej se!“ nevím, jak by to dopadlo. Ve varujícím ozbrojeném muži jsem poznal bezpečně jednoho z příslušníků Junáka, jehož jméno neuvádím, proto, že dosud žije (Byl jím Pavel Macháček, od roku 1947 přispěvatel časopisu Plameny, komunista, člen akčního výboru Junáka. Po třetí obnově skautské organizace vyloučen z Junáka právě za náčelníkem Plajnerem popisované ozbrojené přepadení – doplnil JZP.) Když jsem se pak dozvěděl, že i ostatní místnosti byly navštíveny nevítanými muži, mezi nimiž bylo i několik starších skautů a že sestra místonáčelní, chtějíc informovat ministerstvo národní obrany o obsazení Junáka byla zpolíčkována, bylo jasné, odkud vane vítr. Byla to násilně organizovaná akce Svazu české mládeže!

Krátce nato jsem byl se svým hostem vyveden z budovy špalírem ozbrojené Titovy mládeže, rozestavené na schodišti až na Havlíčkovo náměstí, kde jsme se rozloučili. Udiven vším, čeho byl svědkem prohlásil, že bude neprodleně informovat mezinárodní skautské ústředí v Londýně. Tak se vylíčení únorových událostí – různě interpretované – dostalo a udržuje stále v zahraniční skautské literatuře.

Dvoučlenná hlídka silných mužů mne pak doprovodila do mého soukromého pokojíku ve Štěpánské ulici, kde jsem byl po dva dny pod jejich dohledem, isolován od vnějšího světa. Podle sdělení zaměstnanců Junáka, byli shromážděni v jedné kanceláři, kde jim bylo oznámeno, že k obsazení Junáka došlo pro neochotu jeho vedení vydat prohlášení na podporu vlády Klementa Gottwalda. Bylo jim nařízeno přerušit práce na přípravách III. junáckého sněmu a odejít manifestovat do ulic…“ (Dr. Rudolf Plajner: Jak jsem prožíval únorové dny 1948 v Junáku)

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


1123× 23. březen 2013 v 0:00