logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Konečně sobotní výprava!

19. listopad 2011


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Bagr pro Koreu

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (X. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Bagr pro Koreu

14. dubna 1952 došlo na středočeské železniční trati, opisující romantické údolí řeky Sázavy, mezi stanicemi Krhanice – Prosečnice, k události, kterou dramaticky vyvrcholila ilegální činnost 34. skautského střediska Ostříž.

Aktivity střediska, jak jsme ukázali, byly od začátku roku 1950 pod určitou kontrolou Státní bezpečnosti. Zprávy agentů a informátorů nepokrývaly sice veškerou činnost Ostřížů (pravidelná pozorovací hlášení StB si na tento nedostatek opakovaně stěžují), ale i tak přinášely dostatek poznatků o charakteru a směřování střediska i hodnocení jeho jednotlivých členů. Není tedy rozhodující, zda příčinou vedoucí k neblahému 14. dubnu 1952 bylo trestuhodné zanedbání pravidel konspirace, nekritické mladické nadšení z ilegální práce (jevící se jako důvod nejpravděpodobnější) nebo právě ve zmíněném čase zvýšená pozornost Státní bezpečnosti. Podle agenturních zpráv, sdělení informátorů z řad členů Svazu mládeže, ale i od spolupracovníků získaných přímo mezi členy střediska, bylo ostatně otázkou času, kdy k podobné situaci dojde.

Vlak číslo 1347 měl být onoho dubnového dne v úvozovitém prostoru trati, nedaleko vojenského zařízení v Krhanicích vykolejen pomocí kamenů a klád navalených do kolejí. Sabotáž, jejímž smyslem bylo ztížit přesun důstojníků vracejících se do vojenského objektu, hodlala vykonat skupina skautů střediska Ostříž vedená jeho vůdcem Oldřichem Rottenbornem - Hobbym. Sabotážníci cestovali ve zmíněném vlaku, nepochybně proto, aby na vlastní oči viděli výsledek akce. Chovali se tak podezřele, že na sebe upoutali pozornost, vedoucí – po zastavení vlaku – k jejich zatčení.

Téměř dvacítku skautů střediska Ostříž, ve věku od 16 do 22 let, odvážela od krhanické železniční zastávky ostře nabitými samopaly vyzbrojená vojenská eskorta na nákladním voze do vyšetřovny StB v Praze - Kunraticích. 

Rozsáhlá, mnohastránková zpráva vyšetřovatelů Státní bezpečnosti informující sekretariát ministra vnitra o ilegálních aktivitách střediska Ostříž – vypracovaná brzy po zatčení a prvních výsleších jeho členů – mimo jiné uvádí (doslovný přepis): „… osoby, které se vyskytují v akci Ostříži, jsou vesměs původu dělnického, nebo ze středních vrstev, věku mladistvého do dvaceti let (Oldřichu Rottenbornovi - Hobbymu, nejstaršímu členu střediska, bylo v době zatčení 22 let, František Bobek -Stopař byl o rok mladší, poz. red.). V celém tomto případu byla sledována škodlivá činnost bývalých junáků, kteří vzhledem k svému zaměření byli nepřátelsky nakloněni dnešnímu zřízení, a celou jejich snahou bylo obnovit znovu buržoasní skautskou organizaci, která sloužila zájmům kapitalistů. Výchovná činnost Junáka je v příkrém rozporu s výchovou socialistického člověka, který je vychováván v práci k lásce k vlasti, kdežto u Junáka je výchova zaměřena čistě na oslavu přírody a jsou do ni vloženy prvky, kterých používají nepřátelští agenti při své práci na území republiky… Na základě zpráv informátorů V.F. a S.F. byl získáván dlouhodobě přehled o činnosti skautské skupiny Ostříž. Skupina navazovala spojení s dalšími skautskými ilegálními celky s tendencí vytvořit velkou protistátně pracující organizaci. Vedle toho samotní členové střediska Ostříž prováděli pomocí skautských polních her vojenský výcvik, který hodlali využít v době politického zvratu. Výslechy členů skupiny Ostříž bylo potvrzeno, že skupina prováděla vylepování velkého počtu amerických vlajek s označením skautské ilegální organizace v prostoru Těptín, dále ničila vývěsní skříňky MNV a KSČ. Skupina přerušila také telefonní vedení ve Skuhrově (tehdejší oblíbená rekreační oblast komunistických funkcionářů poz. red.). Začátkem roku 1952 pak začala skupina vypouštět pneumatiky u dálkových autobusů ČSAD. Jako poslední akce této skupiny byl pokus o vykolejení vlaku u Prosečnice na zvláště nebezpečném místě. Jen díky ostražitosti vojáků bylo toto včas zmařeno…“ 

Většina zatčených Ostřížů je poměrně brzy propuštěna na tzv. „volnou nohu“, jak se říká období vyšetřování a čekání na soudní řízení. Dva nejstarší, Oldřicha Rottenborna a Františka Bobka, odvážejí však příslušnicí StB v noci onoho osudného dubnového dne do smutně proslulého zadržovacího vězení v Bartolomějské ulici. Františku Bobkovi - Stopařovi, je vyšetřovací vazba ukončena po necelém měsíci. 8. května 1952 odchází domů. Ve vazbě dále zůstává z Ostřížů jen Oldřich Rottenborn - Hobby. Pobyl si v ní celých 12 měsíců, než spolu se svými druhy předstoupil před senát lidového trestního soudu.

Výslechy členů střediska Ostříž nesly všechny znaky metod užívaných Státní bezpečností počátkem padesátých let. Střídalo se v nich fyzické násilí, vydírání, vyhrožování, ale též podbízení a verbování ke spolupráci s StB. Ostříži, navzdory svému mládí anebo právě proto, ustáli tento tlak se ctí. Mnoho z jejich aktivit zůstalo před vyšetřovateli utajeno, což mimo jiné také svědčí o tom, že konspirační kázeň, přes některé hrubé chyby, ve středisku přeci jen fungovala, a že ne všechny informace se dostávaly uším donašečů. Zejména pak jednu z významných aktivit Ostřížů se Státní bezpečnosti nejen nepodařilo rozkrýt, ale neměla o ni ani nejmenší povědomost.

Ostříži se zmíněnou činností, kterou přezvali na „bagr pro Koreu“ začali v podzimních měsících roku 1951. Brzy potom, co se do povědomí české ilegální skautské obce dostala zpráva o zatčení vysokých funkcionářů a vůdců Junáka v čele s dr. Karlem Průchou. Ostříži usoudili, že rodiny zatčených činovníků skautské organizace nečeká snadný život. Rozhodli se jim pomáhat. Tajně roznášeli do postižených rodin potraviny a peněžní částky. Prostředky k nákupu potravin získávali Ostříži originálním způsobem.

V době o níž je řeč probíhala v Koreji tzv. policejní akce OSN neboli korejská válka. Ta mimochodem vytvářela u politické opozice v zemích sovětského bloku předpoklady a naděje, že přeroste v horký konflikt mezi Východem a Západem. Z něho pak, jak usuzovala opozice, mohl vzejít stav, který přivodí pád komunistických režimů. Českoslovenští komunisté své severokorejské soudruhy v tomto konfliktu, probíhající v letech 1950–1953, mocně podporovali. Jednak obrovskou propagační kampaní, v níž viníkem válečné situace byla jednoznačně jihokorejská vláda jištěná „západními, především americkými imperialisty“ stejně tak i prostředky finančními a hmotnými. Na válku v Koreji, co chvíli československý režim vybíral od svých občanů nějaké peníze. V závodech, firmách a školách byly ve prospěch severokorejských komunistů pořádány brigády a specielní pracovní směny, z nichž zisk, jak hlásala dobová inserce, byl určen „bojujícímu korejskému lidu“. Právě na této kampani, z níž se jen málokomu, kdo žil v té době v zemích sovětských satelitů, podařilo vykroutit, postavili Ostříži svůj projekt pomoci rodinám postižených skautských činovníků. 

V prvé řadě si Ostříži sestavili rozsáhlý seznam s adresami komunistických funkcionářů, členů místních a závodních organizací KSČ, uličních a Národních výborů. Ty potom navštěvovali, oblečeni do svazáckých modrých košil, které byly tenkrát přesvědčivou legitimací nadšeného gottwaldovského mládí. Žádali soudruhy o finanční příspěvek do „celostátní svazácké sbírky Bagr pro Koreu“. Nestalo se, že by některý z oslovených komunistů odmítl „naší nové mladé směně“ jejich záslužnou akci podpořit nebo vyslovit nějaké pochybnosti. 

Akce skautského střediska Ostříž „Bagr pro Koreu“ nejenže nebyla Státní bezpečností odhalena, ale pokračovala dál podporou rodinám uvězněných skautských vůdců i po hromadném zatčení v dubnu 1952, stejně tak i v průběhu vyšetřování Státní bezpečností až do následného soudu v květnu 1953. „Bagr pro Koreu“ zůstal utajen i přes uskutečněnou snahu StB dostat mezi Ostříže svého agenta. Státní bezpečnost prodlužovala, především z důvodů agenturní hry, pobyt vůdce Ostřížů Oldřicha Rottenborna (trval nakonec celý rok) ve vyšetřovací vazbě. Po určité době mu umožnila navázat přímo ve vězení kontakt se svým informátorem a posílat přes něho psané vzkazy členům střediska venku a od nich jemu. Rozbor a vyhodnocení agenturních zpráv vypracovaný vyšetřovateli Státní bezpečnosti z období vazby Oldřicha Rottenborna a sledování Ostřížů na svobodě hovoří o tom, že obousměrný text motáků byl pracovníkům tajné policie nesrozumitelný a agent si za celou dobu, kdy je předával, důvěru Ostřížů nezískal. Nikdy mu neřekli jak motáky číst.

Soud s šestnácti členy střediska Ostříž se konal v Praze 31. března – 2. dubna 1953. Po roce strávené ve vyšetřovací vazbě se opět potkal Oldřich Rottenborn - Hobby se svými skautskými bratry. V soudní síni byli jako diváci, kromě příbuzných obžalovaných, také někteří členové a členky střediska, jimž se žaloba vyhnula díky příznivým okolnostem a mlčení hlavních aktérů soudního řízení. 

Ostříži byli souzeni podle paragrafu o „sdružování proti republice“. Sedm obžalovaných dostalo nepodmíněné tresty od jednoho do dvou let. Mezi nepodmíněně odsouzenými nechyběl samozřejmě vůdce střediska Oldřich Rottenborn, byl pokládán za iniciátora ilegální skautské a protikomunistické činnosti. Devět skautů, většinou mladistvých, bylo odsouzeno k trestům podmíněným. 

Soudní řízení s Ostříži, s velkou skupinou mladých lidí, kteří svými aktivitami dávali jednoznačně najevo nesouhlas s komunistickým režimem, s jeho mládežnickou organizací, bylo pro soudce, ale především pro pozorovatele z okruhu funkcionářů komunistické strany a Československého svazu mládeže velkým a nepříjemným překvapením. Ostříži nejenže, ani pod hrozbou vysokých trestů, nepřestali v průběhu procesu hájit skauting, odmítali tendenční kritiku a výpady soudců proti němu, ale také neprojevili patřičnou lítost nad činy, z nichž je vinila obžaloba. Vedle toho, a to bylo další rozčarování, které Ostříži soudruhům uchystali, nebyl žádný z nich tzv. buržoazního původu, jimž by se protikomunistická činnost obžalovaných – jak bývalo v té době obvyklé – dala vysvětlit. Šlo vesměs o mladé dělníky, navíc většinou z dělnických rodin. Ideový původ, podle komunistických měřítek, měli v pořádku. Přesto se proti „dělnickému režimu“ postavili. 

Na skauty střediska Ostříž nemohl být jak Státní bezpečnosti tak ani soudem uplatněn vzorec „Zlaté mládeže“, (ne že by se o to nepokusili zejména v procesu přítomní tzv. „soudci z lidu“) kterou k odporu proti režimu přivedl její původ nebo „nepřátelské“ rodinné prostředí. Až na výjimky se většině souzených Ostřížů dostalo příznivých posudků z místa bydliště, zaměstnání i škol. Šlo vesměs o slušné mladé lidi bez kazu na kádrovém profilu z hlediska tehdejších třídních hledisek. Rovněž tak se na ně nedala uplatnit nálepka mladých výtržníků, násilníků a povalečů, vyznávajících „americký způsob života“ jakou se komunistické represivní administrativě jevila být skupina Vyšehradských jezdců, mladých tzv. „pásků“ souzených s Ostříži ve stejném roce. Hodnotný původ a těžko napadnutelné rodinné prostředí, stejně jako pozitivní vlastnosti souzených Ostřížů (podobný hlavolam vyvstával před stranickými a mládežnickými funkcionáři ovšem i v případě zatčených jiných skautských skupin) dovedl vyšetřovatele Státní bezpečnosti nakonec k přesvědčení, že ilegální skautská činnost na území republiky je organizována a řízena ze zahraničí. Tak o tom hovoří vyhodnocení „akce Ostříži“ jak ji, jako podklad soudu, připravila StB. Zpráva v zásadě říká, že do pasti západních špionážních centrál, ovlivňující mimo jiné také štvavé protikomunistické vysílače, se občas nechají svést příslušníci dělnické mládeže, v podstatě dobří a slušní. Kteří, být součástí „pokrokového kolektivu“, dávno by na své zážitky spojené se skautingem zapomněli, a postavili by se na správnou stranu barikády. A i když bylo vzpomenutou zprávou konstatováno, že protikomunistické přesvědčení obžalovaných je hluboké a nebezpečné, stejně jako byl věrností a obdivem označen jejich přístup k ideálům skautingu, neobjevil se v ní ani náznak toho, že si komunistický režim zasluhuje podobný vztah jaký k němu projevili skauti střediska Ostříž, pro samou svou podstatou. Na druhé straně nelze vyloučit, že obsah vzpomínané zprávy vyšetřovatelů StB, především její zdůraznění původů žalovaných, měl vliv na konečnou výši trestů. Nebyla, vzhledem k prokázané činnosti Ostřížů a zejména době, v níž byla souzena – ve srovnání s jinými podobnými případy – příliš vysoká.

Za hlavního organizátora podzemního skautingu byl Státní bezpečností uvažován, podezírán a nalezen dr. Velen Fanderlik, bývalý starosta české skautské organizace. Umocňoval toto postavení nejen svým odchodem do exilu, organizováním československého skautingu v zahraničí, navíc si dovolil pravidelně hovořit ke skautům a skautkám ve staré vlasti z nepřátelské rozhlasové stanice Svobodná Evropa. 

V roce 1953, kdy bylo postaveno před soud 16 skautů pražského střediska Ostříž, se komunistický režim v Československu (rovněž v sovětské okupační zóně Německa – NDR) poprvé mírně zachvěl. Rezonanci naděje způsobily náhlé a nečekané smrti sovětského vůdce Stalina, a československého komunistického předáka Klementa Gottwalda. Režim byl v tomto roce také konfrontován se silně negativní reakcí občanu na nespravedlivou měnovou reformu. V některých českých městech, například v Plzni, přerostla kritika reformy v protestní bouře, které tvrdě potlačila armáda, policie a komunistická milice. Okolnosti nasvědčovali tomu, že komunisté budou muset poněkud uvolnit své smrtelné sevření. Optimisté šířili zprávy, že se chystají velké změny ve vládě či, že se dokonce připravují svobodné volby pod patronací OSN. Však také stanice Svobodná Evropa věnovala možnému dalšímu vývoji v komunistických zemích – zejména v Československu – nejeden pořad či komentář. Hojně bylo například redaktory Svobodné Evropy rozebíráno jedno z prvomájových hesel oficielně vyhlášené pro rok 1953 československými komunisty. Bylo opravdu převratné: „Spojeným úsilím SSSR, USA a Velké Británie za světový mír“. Poprvé od roku 1948 se československá veřejnost dozvěděla, že o světový mír mohou usilovat také včerejší úhlavní nepřátelé Sovětského svazu. Naděje se však brzy rozplynuly. Ne však pro uvězněné Ostříže. Těm vyhlášená amnestie po úmrtí Stalina a Gottwalda přinesla svobodu a návrat domů. Okusili prostředí jáchymovských uranových lágrů jeden celý měsíc. Příště už věděli, do čeho jdou. To „příště“ na sebe nedalo dlouho čekat. 

Amnestovaní Ostříži se brzy po svém návratu zapojili do aktivit střediska, které vedeno tzv. štábem 7., nepřestalo pracovat ani v době jejich uvěznění. Přibližně v čase amnestie Ostřížů se ilegální vodní 38. oddíl, pod vedením Karla Vineckého - Windyho a Jiřího Oktábce - Grizzlyho připravoval na svůj putovní tábor. Na léto 1953 byla vedením oddílu vybrána pro vodní putování a táboření řeka Vltava.

Když jednoho dne dojela flotila Osmatřicítky, složená z několika pramic posádek a kanoí kapitanátu, pod hrad Orlík, potkala zde skupinu chlapců tábořících nedaleko řeky. Protože chlapci vykazovali neklamné znaky skautství, jak svými projevy, oblečením i technikou táboření, nedalo společné seznámení na sebe dlouho čekat. Za Osmatřicítku navštívil jejich tábor Luděk Paur - Kim, člen roverského kmene a Jiří Oktábec - Grizzly. Ukázalo se, že jde o oddíl katolických skautů pražského střediska Maják. V té době oddíl vedl Jaroslav Miškovský - Riki. Byl odchovancem Majáku, v jehož čele stál až do únorového komunistického převratu v roce 1948 jeho zakladatel a vůdce Zdeněk Zelený - Káďa, tehdy, v roce 1953, již dvě léta vězněný v jáchymovských lágrech. Zdeněk Zelený - Káďa svou hlubokou vírou a životními postoji, z nichž věrnost skautským hodnotám patřila k zásadním, orientoval, určil cestu a směřování mnohým svým svěřencům. Jaroslav Miškovský - Riki mezi takové patřil. Od roku 1950 vedl tajný skautský oddíl. Udržoval v jeho členech víru v ideály a metody skautingu. Vedení vodní Osmatřicítky našlo ve skautech Majáku, především v jeho vůdci Rikim přátele, bratry a spolupracovníky.

Na podzim (stále jsme v roce 1953) se potkal Jiří Kafka, říkající si Petr Vlk, na jedné ze stezek v brdských lesích s dvojicí patnáctiletých chlapců. Byli to Jaroslav Lomberský - Miki a Jan Vávra - Grizzly. Asi dva roky byli členy oddílu, který založil péčí Šestačtyřicítky Mirka Perglera, Zdeněk Roule - Bukač. Oddíl našel od roku 1950 výhodné působiště v tábornickém odboru Sokola Zelená liška na Pankráci (mimochodem bylo to v „operačním prostoru“ střediska Ostříž – přesto není známo, že by o sobě tyto dvě jednotky v té době věděly). Zdenek Roule - Bukač, dal svých chlapcům, mezi nimi i Jaroslavu Lomberskému a Janu Várovi, bohatě napít ze studnice skautingu, kterou sám poznal a vstřebal v Šestačtyřicítce. Zdeněk Roule - Bukač seznámil také hochy svého oddílu s malebným brdským tábořištěm svého mateřského oddílu. Tábořiště za Údolím vstavačů pod Voznicí neslo nezvyklý název. Bíkej mu říkali jeho zakladatelé z Šestačtyřicítky Mirka Perglera - Danyho.

Sedmnáctiletý Jiří Kafka, jeden z vedoucích nedávno založeného skautského oddílu Přátelství, mohl mladé poutníky brdskými lesy, Jaroslava Lomberského a Jana Vávru potkat osamělé proto, že jejich oddíl přestal existovat po odchodu vůdce Bukače na vojnu. Šestačtyřicítka, Bukačuv původní oddíl, by jistě, za jiných okolností, jeho členstvo převzala pod svou ochranu. Byla však sama, po zatčení a uvěznění Mirka Perglera, v nelehké situaci.

Dva chlapci Bukačova oddílu, přezdívaní Miki a Grizzly, posílili od podzimu roku 1953 sestavu žižkovských skautů kolem Jiřího Kafky a jeho kamaráda Rudolfa Vojtěcha. Přenesli do prostředí skautského oddílu Přátelství odkaz Šestačtyřicítky. Z něhož příklad jejího uvězněného vůdce Mirka Perglera byl právě pro Jiřího Kafku nevýznamnější. Posílil jeho přesvědčení, že návrat skautingu nebude možný bez návratu občanských práv a neobejde se bez osobních obětí.

Závěrem roku 1953 došlo na podzemní české skautské scéně k události, která dodnes nebyla přesně osvětlena. Z Prahy odešel do Úštěku, obce nedaleko Ústí nad Labem, Jaroslav Novák - Braťka, skautská a novinářská legenda, vůdce slavné vodní Pětky. Jeho oddíl našel po „vyakčnění“ z Junáka, organizační přístřeší ve vodáckém klubu Blesk, sídlící ve vltavské zátoce pod vyšehradskou skalou. Jaroslav Novák - Braťka přetransformovanou Pětku vedl v Blesku až do prosince 1953. Mimo jiné, uskutečnil v roce 1949 s oddílem pojetím, technikou a provedením v historii českého táboření naprosto výjimečný letní tábor ve Vysokých Tatrách. Příběh tábora zpracoval do románu „Tábor pod vodopády“, který ovšem mohl vyjít až po roce 1989. Novákův odchod z Prahy bývá vysvětlován nařízeným úředním vystěhováním. Dosud se však žádný doklad podobný příkazu k vystěhování nepodařilo nalézt. Pravděpodobnější v této věci bude rozhodnutí o opuštění Prahy samotného Jaroslava Nováka. Mohl cítit, že po velkých protiskautských procesech se skupinou dr. Karla Průchy a dr. Pavla Křivského by mohl přijít na řadu také on sám. V hledáčku Státní bezpečnosti nepochybně dlouhodobě byl. Podobně jako Jaroslav Foglar, vůdce pražské Dvojky. Nelze také vyloučit, že opuštění Prahy poradil Jaroslavu Novákovi některý z jeho v režimu se dobře orientujících příznivců. Ať tak či onak, Jaroslav Novák se z Prahy opravdu odstěhoval. Vodní Pětku po něm převzal Jan Švec - Švígo, její vlče a skaut od roku 1945. Vliv Jaroslava Nováka na další život Pětky dosahoval však i ze vzdáleného Úštěku. Nebyl však prostý konspiračních opatření, zejména při jeho utajených příjezdech do Prahy, který spíše podporuje verzi o nařízeném vystěhování. V roce 1956 (ve svých šedesáti letech!) založil Jaroslav Novák v Ústí nad Labem při tamní tělovýchovné jednotě jachetní oddíl mládeže. Byla to jakási filiálka pražské Pětky. Tehdy spolupráce s jeho původním oddílem dostala hlubší rozměr. Pražská Pětka umožňovala Jaroslavu Novákovi svou bohatou tradicí, sahající k samotným začátkům českého skautingu, vysokým stupněm vodáckého a skautského výcviku a jedinečným přátelským prostředím, předkládat ji (úspěšně) jako výchovný vzor svému novému ústeckému oddílu. 

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


833× 23. březen 2013 v 0:00