logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Skautská pouť

22. duben 2006


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

říjen 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
listopad 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930
prosinec 2019
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
19. listopad 2019
Přihlásit se

Předehra k akci StB „Roveři“

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XI. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Předehra k akci StB „Roveři“

Setkání vodní Osmatřicítky s ilegálním oddílem pražského střediska Maják, v létě roku 1953, bylo významné. Samozřejmě rovněž i tím do jaké podoby nakonec vyústilo. Oba skautské celky v sobě nalezly především shodné protějšky pokračující, přes veškeré režimní limity, dále ve skautské výchově mládeže.

Před vedením Osmatřicítky, jimž byl roverský kmen soustředěný okolo Karla Vineckého - Windyho a Jiřího Oktábce - Grizzlyho, stejně jako před Jaroslavem Miškovským - Rikim z Majáku ležely po letech 1949–1950, kdy končilo legální působení české skautské organizace, podobné možnosti jako před mnoha jinými. Všichni tihle tehdy mladí muži mohli svou skautskou minulost zaarchivovat. Zasunout do knihoven a zaprášených půd. Mohli v přikrčeném čekaní budovat své osobní kariéry a někdy, dovolí-li to stále nedostatečný čas, si s dávnými kamarády vyjet zavzpomínat na stará skautská tábořiště. Takový azimut pro své skautské stezky však nepřijali. Nepřestali (už jsme jim zde nejednou vyslovili za to poděkování a obdiv) vyhledávat možnosti jak v podmínkách nebezpečných osobní svobodě i životu šířit mezi mládeží skautské ideály, komunistickým režimem odsuzované a zatracované. Kromě toho, což se jevilo v oněch časech významnějším a pro osobnostní růst členů jejich oddílů zásadnějším, bylo jejich protikomunistické vymezení. To byla další důležitá spojnice vůdců Osmatřicítky a Majáku. Zjednodušeně řečeno, většině chlapců a děvčat těchto oddílů nebylo neznámé, že komunistický režim v Československu může nejen za likvidaci a pronásledování jejich milovaného skautingu, ale že je vinen i rozvalem politických a občanských práv. Jejich vůdcové netrpěli iluzí velmi rozšířenou v tehdejší společnosti. Nevěřili v nápravu režimu, v jakýsi generální pardon, jehož se společnosti od něho dostane. Ve svých úvahách a plánech mu přáli politickou smrt. V rámci daných možností dělali všechno proto, aby jej podobný konec brzy potkal. A jistě, že tento pohled zasáhl nejednoho z jejich svěřenců. Být takových vychovatelů více – můžeme vyslovit soud – možná by přišlo vítání svobody z konce roku 1989 přeci jen o něco dříve.

Za své postoje, za své zdůrazněné chápání významu slibu skautských vůdců: „…budu vychovávat svěřenou mládež v duchu skautských ideálů…“ museli přinést velkou oběť, jak ukážeme. Na druhou stranu rozhodně nebyla obětí marnou, což uvedeme rovněž. Osobní příklad vůdců Osmatřicítky i Majáku vychoval totiž řadu následovníků. Nevymizeli po jejich odsouzení a uvěznění. Nepřikrčili se. Vykročili v jejich stopách. Podobně jako to učinil vzpomínaný Jaroslav Miškovský - Riki, když zvedl dědictví Majáku po jeho uvězněném střediskovém vůdci Zdeňku Zeleném - Káďovi.

Je až dojemné číst moták bratra Káďi poslaný Rikimu po civilních zaměstnancích jáchymovských uranových dolů. Není bez zajímavosti, že se s ním můžeme seznámit díky materiálům komunistické policie, která moták zachovala jako doličný předmět po zatčení a domovní prohlídce Jaroslava Miškovského. Zdeněk Zelený - Káďa v něm na přelomu roku 1953–1954 píše: „Můj milý Riki, těchto pár řádků, které Ti po tak dlouhé době našeho odloučení zasílám, píši pro Tebe a Tvou práci. Nejprve mnoho pozdravů a neustálou vzpomínku na Tebe a celou Vaší milou rodinu. Mnoho jsem na Tebe vzpomínal, co asi děláš, kde a jak. Věřil jsem, že naši hoši z Majáku vědí, co mají za různých okolností dělat. Proto jsem si říkal, jak Tě znám, že si poradíš a budeš pracovat pro naší společnou věc, která je ve výchově mládeže. A právě poslušnost naše k velké rodině světového skautingu a našemu Majáku nás váže k práci na tomto krásném a odpovědném úkolu. Vždy v temných zdech vězení i zde za dráty v duchu přehlížím Vás věrné stráže Majáku, jak vedle sebe stojíte a střežíte svoje svěřence a naší ideu… Jako Tvůj starší bratr a vůdce Ti přeji v další práci mnoho zdaru, Boží podporu a ochranu… Děkuji Ti za Tvoje řádky, z kterých jsem měl velkou radost… Denně na Vás myslíme. Nezahálíme, pracujeme pro budoucnost na všech oborech výchovné skautské práce… Tvůj Káďa.“

Spolupráce vedení obou oddílů – Osmatřicítky a oddílu střediska Maják – se od letních prázdnin roku 1953, kdy došlo k jejich setkání, stala pravidelnou a intenzivní. Karel Vinecký - Windy sháněl Jaroslavu Miškovskému - Rikimu potřeby k rozmnožování skautských tiskovin. Vedoucí oddílu střediska Maják psal a rozmnožoval časopis Skautská stezka na utajeném cyklostylovém přístroji od roku 1950. V pozdější době byl přejmenován na Fata morgana. Mezi vůdci Osmatřicítky nalezl jeho časopis nové čtenáře.

Nejtěsnější vztah navázal Jaroslav Miškovský s Luďkem Paurem - Kimem, roverem vodní Osmatřicítky. Přátelství a důvěra vedla Jaroslava Miškovského dokonce k rozhodnutí předat svůj oddíl před odchodem na vojnu – na podzim 1954 – právě Luďkovi Paurovi. Pod tímto úmyslem mu svěřil do opatrování pečlivě vedenou oddílovou kartotéku. Nesla jak jména a adresy členů oddílu, jejich přezdívky, ale také záznamy o dosažených skautských zkouškách, získaných odborných odznacích, vykonaných slibech. Kartotéku mu dal s určitým předstihem, v létě čtyřiapadesátého roku. Nepochybně proto, aby se Luděk Paur, jako budoucí vůdce lépe seznámil s terénem, případně prostředím oddílu. Tato okolnost se zanedlouho ukáže být jednou ze zlomových příčin likvidace obou oddílů a uvěznění jejich vůdců.

Na letní tábor roku 1954 odjel oddíl Jaroslava Miškovského k Horažďovicím. Tam, jak jsme již vzpomenuli, se při nedělní mši potkal s Karlem Kahounem, místním skautem. Byl táborem Majáku nadšen. Učaroval mu vůdce Riki, jeho chlapci, stejně jako fakt, že po více než pěti letech opět vidí skutečný skautský oddíl. Pod vlivem tohoto setkání, se Karel Kahoun, studující pedagogickou školu, postaví do čela skupiny chlapců, s níž začne skautovat. Podobně jako toho byl svědkem u oddílu Jaroslava Miškovského. Stejně jako on, jen za několik let po něm, na to doplatí ztrátou svobody a jeho chlapci vyloučením ze škol, které studovali.

Vpravdě osudové sekání zažili (aniž to bylo v tu chvíli jakkoliv zřejmé) v létě téhož roku vodní skauti Osmatřicítky. Vyjeli na prázdninový putovní tábor po Lužnici. Nedaleko Bechyně navštívili jejich tábor plzeňští vodáci. Šlo o skauty bývalého střediska Černá střela. Vedl je Radoslav Vaněk, řečený Radko, Plzeňák a student geologie pražské university. Takhle o zmíněném setkání vyprávěl v devadesátých letech pro skautský časopis ČIN: „…Zákonitě – nebo to byl osud či něčí vůle tam, kam naše vůle nedosáhne – musel přijít červenec 1954 se stoletými povodňovými vodami na Lužnici, Vltavě i Berounce. Byli jsme na puťáku: Lužnice, Suchdol, Týn nad Vltavou nebo dle možností dále. V Táboře nás dostihly vzkazy rodičů: vraťte se, velká voda. Pokračovali jsme dále do Bechyně. Všichni vodáci se vraceli domů, zdálo se, že kromě nás na řece již nikdo není. A najednou na levém břehu vysoko nad rozlitou Lužnicí lodě a tábor. Byli zde vodáci z Prahy a vedli je Jiří Oktábec a Karel Vinecký. Společný táborák po létech zahájila skautská hymna hraná na kytaru Karlem Vineckým - Windym. Ty akordy nám připomínaly mnoho téměř zapomenutého. Její první akord pak středeční vysílání Svobodné Evropy se Skautskou hlídkou. Vidět to navždy ztracené najednou před sebou, žijící, radující se, neporušené, to byla velká vzpruha pro každého z nás, co jsme nezapomněli. Znovu u toho táborového ohně zazněla slova skautského slibu „Milovat vlast svou, republiku Československou a sloužiti ji v každé době“. A noví skauti přišli mezi nás. Se slzami v očích jsme jim stiskli opět po létech ruce od srdce“…

Radoslav Vaněk - Radko se od nového vysokoškolského roku 1954–1955 stal pravidelným účastníkem porad roverského kmene Osmatřicítky. Bylo-li mu letní setkání u Lužnice silným zážitkem, pak schůzky roverů měly na něho inspirující vliv. Konaly se v bytě Jiřího Oktábce - Grizzlyho v Americké ulici na Vinohradech. Jejich program byl velmi pestrý. V mnoha ohledech, návštěvníky obohacoval, udržoval mezi nimi silné přátelské pouto, utvrzoval je v jednotném postoji. Obracel je k hodnotám, o nichž komunistický režim mlčel anebo je nenávistně pomlouval. Každotýdenní schůzky roverů Osmatřicítky byly vzdorem proti obrovské, lživé manipulaci režimu veřejným míněním. Unikali jimi do prostoru, v němž museli odpovědi na své otázky hledat v zakázaných knihách, osobních kontaktech s pamětníky nebo v životech osobností ocitnuvších se v nelítostné posmrtné klatbě komunistů či přežívajících v jejich pracovních lágrech a žalářích.

Vedle plánování ideových a praktických činností pro chlapecký a dívčí oddíl, organizování přednášek rádcovského kurzu, přinášela setkání v Americké ulici také zážitky kulturně-politické a osvětové. Roveři pořádali u příležitosti výročních dat vzpomínková pásma na významné muže a ženy první Československé republiky jako byl její první prezident T. G. Masaryk, jeho následovník Edvard Beneš, nebo komunisty popravená poslankyně dr. Milada Horáková. Podobnou pozornost věnovali životům, práci a odkazu zakladatelů skautingu. Na svých schůzkách si četli a rozebírali úvahu Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Společně poslouchali (a komentovali) vysílání Svobodné Evropy a dalších zahraničních rozhlasových stanic. Také zde ovšem soustřeďovali letáky Svobodné Evropy, posílané na území Československa balonovou cestou ze Západu. Byly jich v první polovině padesátých let plné lesy, pole a louky. Skauti a skautky Osmatřicítky protikomunistické tiskoviny Svobodné Evropy na svých výpravách sbírali. Z bytu v Americké ulici, kde je soustřeďovali, pak letáky tajně roznášeli do domovních schránek, vkládali je do knih ve veřejných knihovnách, předávali známým.

Do takhle pilné atmosféry, prodchnuté ideály skautingu a hrdého vzdoru, vstoupil koncem léta 1954 plzeňský skaut Radoslav Vaněk. Následek jeho příchodu mezi rovery Osmatřicítky, aniž by si to sám přál, či o něco podobného usiloval, bude stejně tragicky významný, jako bylo předání oddílové kartotéky oddílu Majáku Luďkovi Paurovi - Kimovi.

Radoslav Vaněk byl atmosférou pulzující mezi skauty a skautkami Osmatřicítky osloven a získán natolik, že se rozhodl některé jejich výchovné a výcvikové praktiky uplatňovat ve svém plzeňském oddíle, který navazoval na tradici Černé střely. Své nadšení z roverských setkání přenášel při víkendových návratech do Plzně na své spolupracovníky v oddíle. 

Jedním z posluchačů častých Vaňkových zpráv z Prahy byl také předválečný skautský činovník, požívající v kruhu plzeňských skautů vysokou důvěru. Takovou, že se před ním Radoslav Vaněk neobával pronést úvahy, názory nebo projevit postoj, které by za jiných okolnosti podrobil přísné sebekontrole. Tento muž, Václav K, byl spolupracovníkem komunistické policie. Při operacích se Státní bezpečností užíval krycího označení „Václav“. A i když byl na Vaňka a skauty Černé střely nasazen v úplně jiné záležitosti než byli vodáci pražské Osmatřicítky, vypracoval, můžeme bez obav říci, že z pilnosti (protože jak uvidíme i mezi spolupracovníky StB byli v kvalitě jejich služby zásadní rozdíly) hlášení, které otevřelo likvidační proces Osmatřicítky, oddílu Majáku i podzemních plzeňských skautů.

Šestého října 1954 bylo k rukám náměstka ministra vnitra ČSR doručeno přísně tajné hlášení krajské správy Státní bezpečnosti z Plzně. Její náčelník major Jindřich v ní svým nadřízeným do Prahy sděloval, že v rámci akce „Západ“, rozpracované plzeňskou správou, bylo spolupracovníkem StB Václavem shledáno, že Radoslav Vaněk spolu s Jaromírem Bosákem přezdívaným David, první studující geologii v Praze, druhý lékařskou fakultu v Plzni, vedou v DSO Lokomotiva Plzeň vodácký oddíl pracující podle výchovných metod a ideologie skautingu. Spolupracovník StB Václav zjistil, oznamuje major Jindřich dále, že na jedné ze schůzek vedení vodáckého oddílu se měl Jaromír Bosák v rozpravě („měnící se občas v hádku“, jak podrobně situaci vylíčil Václav) s Radoslavem Vaňkem, chlubit tím, že je ke své ilegální skautské činnosti pověřen bývalým starostou Junáka Dr. Velenem Fanderlikem, v té době pobývajícím již šestým rokem v exilu. Od něho prý dostává přes spojky pokyny k organizování skautingu na Plzeňsku. Je tedy, jak Bosák Vaňkovi zdůraznil, jeho nadřízeným i v této oblasti. Vaněk, aby si před Bosákem snad nezadal, opáčil, že on v Praze, kde pobývá na studiích, pravidelně dochází do schůzek ilegální skautské organizace. Jednoho takového setkání se měl Vaněk zúčastnit již 1. října 1954. Zde má prý zase on, Vaněk, získávat podněty k ilegální skautské práci. Tak popsal svým řídícím orgánům neblahý a vpravdě tragický (jak ještě uvidíme) střet Bosáka s Vaňkem spolupracovník StB a svědek jejich rozmluvy Václav.

Autor zprávy, major Jindřich, se z dalších získaných poznatků informátora Václava (nebo též Pramena, jak se v řeči a psané formě v rámci StB osoby tohoto druhu často označovaly) pokusil o neúplný sice, ale poměrně věrný popis některých členů pražského společenství skautů. Zatím si nevěděl rady s jejich jmény. Zpráva je uvádí nepřesně nebo zkomoleně. I tak je ovšem zřejmé, že Radoslav Vaněk musel Bosákovi a konfidentovi StB Václavovi svěřit důvěrné podrobností pražské skautské scény. Tajné hlášení totiž například uvádí, že v čele pražských roverů stojí bývalý asi pětatřicetiletý vodní skaut, jemuž se za války podařilo uprchnout z koncentračního tábora, z něhož se dostal k francouzským partyzánům, odtud do americké armády, v níž dosáhl hodnosti seržanta. Hlášení StB neuvádí jméno tohoto skauta. Vaněk je před Václavem patrně nevyslovil. Popis však odpovídal skutečnosti. Šlo o Karla Vineckého - Windyho jednu z vůdčích osobností ilegálního 38. vodního oddílu a kruhu roverů, řídící jeho chlapeckou a dívčí část. Další člen pražské skupiny je ve sdělení majora Jindřicha představen jako po únoru 1948 vyakčněný příslušník Sboru národní bezpečnosti. Ani v tomto případě neznala StB ještě jeho jméno. Indicie se týkaly Jiřího Oktábce - Grizzlyho, nejbližšího spolupracovníka Karla Vineckého. 

Zpráva zmiňuje některé úvahové a myšlenkové okruhy, k nimž se jistá skautská společenství padesátých let upínala. Pocházejí nepochybně z rozprav vedených na roverských schůzkách v Praze, přenesených Vaňkem mezi plzeňské skauty. V té době byl mezi skauty Osmatřicítky (nejen mezi nimi) totiž často diskutován plán údajného tajného zadání, jehož se mělo dostat známému skautskému spisovateli Jaroslavu Foglarovi od vedení Československého svazu mládeže. Podle něho bylo Foglarovým úkolem vypracovat výchovnou a výcvikovou metodiku pro řízení školních turistických oddílů. Jakýsi skauting bez skautské ideologie. Tento projekt – uvažovali někteří skautští činovníci – by pak poměrně velkému počtu skautských vůdců, po likvidaci Junáka váhajících s tajnou, ilegální výchovou mezi mládeží, mohl umožnit jejich návrat k aktivitám a působení na jistou část mladé populace. Nutno dodat, že na rozdíl od ostatních částí zprávy, měla tato jen velmi málo společného s realitou, alespoň co se údajného plánu vedení komunistické mládežnické organizace s Jaroslavem Foglarem týkalo. V této souvislosti pokračovalo tajné hlášení majora Jindřicha poznáním, že schůze pražské skautské organizace navštěvuje také Mirko Vosátka, někdejší čelný skautský pracovník, spisovatel, vůdce a vychovatel. Podle poznatků agenta StB Václava měl Mirko Vosátka mezi pražskými skauty podporovat právě onen projekt „skautingu bez skautské ideologie“. Jiní z účastníků pravidelných setkání prý v něm naopak viděli jen „estébáckou past a komunistickou habaďúru“.

Zpráva plzeňské StB z 6. 10. 1954 končí tímto doslovně opsaným závěrem: „Spolupracovník Václav bude neustále vytěžovat osobu Vaňka za účelem zjištění jmen ileg. výboru Junáka v Praze, event. bude do této skupiny postaven za účelem ověření její činnosti. Pro ověření činnosti bývalých junáků v Plzni byla by zaverbována další osoba z řad členů ileg. junáckého hnutí. Kromě toho bylo nařízeno sledování Vaňka v Praze ve dnech kdy se má zúčastňovat ilegálních schůzek. Na tuto akci by měl být po ověření protistátní činnosti založen osobní pozorovací svazek, případně svazek skupinový.“

K naplnění závěru tajného hlášení náčelníka krajského vedení StB v Plzni majora Jindřicha došlo 15. 11. 1954. Tehdy byl poručíkem Františkem Tobiášem, starším referentem Státní bezpečnosti z II. správy Ministerstva vnitra 4. odboru a 1. oddělení v Praze založen Skupinový operativní svazek na skupinu osob v čele s Karlem Vineckým a Jiřím Oktábcem. František Tobiáš, starší referent, zdůvodnil zřízení svazku takto:„Studiem došlých materiálů o trestní činnosti protistátní organizace působící v Praze, Plzni a jiných městech ČSR, která se skládá z těchto osob: Vinecký Karel, Jiří a Luděk Oktábec, Girl Emil a Paur Luděk, zjistil jsem, že jmenovaní se zabývají protistátní činností proti lidově demokratickému zřízení v ČSR. Rozhodl jsem se na uvedenou organizaci zavést skupinový operativní svazek podle thematiky „C“ – nevyjasněná protistátní činnost – a zaregistrovat svazek v I. zvláštním odboru MV pod heslem akce „Roveři“. Všechny rozpracované osoby vyznačit (evidovat) v operativní evidenci.“ 

Uvozující věty skupinového svazku nesou všechny znaky estébácké administrativy a nemusí být po prvním přečtení příliš srozumitelné. I přesto však už v této fázi vykazují silné znaky osobního ohrožení jmenovaných. Takové nebezpečí signalizovala zejména věta, že všechny rozpracované osoby budou vyznačeny v operativní evidenci. V praxi Státní bezpečnosti to znamenalo, že od 15. 11. 1954 se skupina roverů 38. vodního oddílu dostala pod její ostrý drobnohled. Byli proti ní aktivováni agenti a spolupracovníci StB, nasazena technika odposlechu telefonních linek, uskutečněny tajné prohlídky bytů za účelem jejich dokumentace a instalování pozorovacích zařízení, a v neposlední řadě bylo prováděno pravidelné sledování a vyhodnocování styků, zájmů a činností jednotlivých členů skupiny.

Za „došlé materiály“, které, jak píše poručík StB František Tobiáš, „umožnily založení Skupinového svazku“, lze pokládat nepochybně zprávy dodávané Státní bezpečnosti jejím spolupracovníkem Václavem. Některé náznaky vycházející z režijních podkladů Státní bezpečnosti sice naznačují, že činnost skupiny mohla být pozorována již před jeho vstupem a nasazením do akce „Roveři“. Navzdory tomu musíme konstatovat, že v případě agenturních zpráv spolupracovníka StB Václava, šlo o doklady zásadního významu, jejichž obsah, pro svůj původ vycházející ze samého středu sledované skupiny, měl charakter ničivé výbušniny (toto hodnocení se navíc opírá o zkušenosti a poznání, jimiž je vybavila doba šedesáti let, které od tehdejších událostí uběhly). Hlášení, poznatky, a zprávy spolupracovníka StB Václava z prostředí plzeňské a pražské skautské rezistence přivodily zásadní a dramatické změny v životech mnoha desítek osob.


1004× 23. březen 2013 v 0:00