logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Skautský šátkový den

24. duben 2015


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Roveři Osmatřicítky

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Roveři Osmatřicítky

Vedle spolupracovníka komunistické policie, užívající krycí jméno Václav, byl Státní bezpečností nasazen do společenství roverů Osmatřicítky další její informátor. V tomto případě se však lépe než „nasazen“ hodí termín „aktivován“. V žargonu StB „Pramen informací“ s označením „Karel“, byl vůdcům Osmatřicítky dobře znám. 

Nebyl sice přímo členem roverského kmene, ale navštěvoval jeho akce, včetně častých besed v bytě bratrů Oktábcových. Podílel se také na přípravě a přednáškách kursu pro vedoucí posádek chlapeckého a dívčího oddílu. Až do Václavova hlášení z počátku října 1954 nebyl policií proti roverům zpravodajsky nasazen. Do té doby k tomu také neměla policie žádný důvod. 

Podobně jako plzeňští skauti o Václavovi, nevěděli ani roveři o Karlovi, že se zavázal Státní bezpečnosti ke spolupráci. Patřil-li agent Václav v plzeňském skautském prostředí k uznávaným a ctěným autoritám, o jejichž spolehlivosti nebylo pochybností, potom informátor M. V. „Karel“ byl v té době mezi skauty přímo nedotknutelnou legendou. Jeho prokazatelné zásluhy o český skauting, vychovatelské zkušenosti podepřené autorstvím populárních příruček, stejně jako jistá nemilost, jež se mu – podle jeho vlastní inzerce – dostávalo od nového režimu, mu vystavovaly legitimaci nejvyšší důvěryhodnosti. Agent „Karel“ si mezi rovery kolem Karla Vineckého - Windyho užíval pozici velmi čestného hosta.

Svůj původ a ideovou kontinuitu Osmatřicítka popravdě příliš neskrývala. Zvláště bylo-li zřejmé, že má před sebou skautské bratry a sestry, byť dočasně užívající ochranného zbarvení. Jak to konečně dosvědčuje navázání spolupráce a přátelství s vůdcem oddílu střediska Maják Jaroslavem Miškovským - Rikim a plzeňským Radoslavem Vaňkem. Osoby stejné víry, byly téměř automaticky hodny důvěry. Bohužel, za krásné avšak naivní přesvědčení, že trvalost skautských ideálů je opatrována každým skautem a skautkou, kteří zrovna na čele nenesli znamení rudé hvězdy, byla vybrána v českém ilegálním skautingu nejedna tragická daň. Případ informátorů tajné policie mezi skauty Osmatřicítky Václava, Karla a dalších tak nebyl rozhodně ojedinělým.

4. listopadu 1954 se agent Václav zúčastnil schůzky roverů vodní Osmatřicítky. Do pražského bytu v Americké ulici, v němž žili Jiří a Luděk Oktábcovi se dostal poměrně snadno. Až trestuhodně snadno s ohledem na to, co jeho přítomnost na schůzce a svědectví o ni způsobily. Představil se jménem, které roveři znali z vyprávění Radoslava Vaňka. Za jeho jménem a přezdívkou stála vzpomínaná autorita a společně sdílený úděl lilie pod klopou.

Hned po této první schůzce podal Václav svým řídícím orgánům z plzeňské Státní bezpečnosti detailní hlášení (následný raport z Plzně do Prahy má dataci 10. 11. 1954). Policie se z Václavova popisu dozvěděla, jak vypadá každý kout navštíveného bytu. Kde v něm stojí starý táborový totem, na které stěně visí obraz prezidenta Beneše, Baden-Powella a A. B. Svojsíka. Do jaké skříně byly ukládány oddílové kroniky. Ani název Rodokapsu, ležící na nočním stolku v součtu podrobností bytu nechyběl. Hlášení upřesnilo zatím dosud nejasná občanská jména členů roverské skupiny a dosadilo k ním skautské přezdívky včetně osobních charakteristik. Mimořádné pozornosti, vedoucí jak k zavedení skupinového pozorovacího svazku, tak i k aktivaci agenta Karla, se však v pražské centrále StB dostalo Václavovým informacím proto, že ukazovaly na pohyb zbraní mezi rovery Osmatřicítky. Ze zprávy bylo totiž zřejmé, že na uvedené schůzce byl řešen problém Luďka Paura - Kima, jemuž Radoslav Vaněk, před časem věnoval pistoli. Luďek Paur si neopatrnou manipulací s ní prostřelil 30. října 1954 dlaň ruky. Agent Václav hlásil, že tato událost vyvolala mezi rovery značné znepokojení.

Ve zmiňované agenturní zprávě je popsán systém opatření, jimž hodlá Radoslav Vaněk zabezpečit svůj plzeňský tajný oddíl, kdyby v Praze došlo na základě policejního vyšetřování Paurovy nehody k rozsáhlejšímu šetření všech členů skupiny. Nádavkem Václav sděluje, že orientační soutěž uspořádaná začátkem listopadu 1954 na Bloveckém rybníku vedením ilegální plzeňské Černé střely pod názvem Závod Velké říjnové revoluce, byl vlastně Knappův memoriál (Jožka Knapp - Matt, významný plzeňský skautský vůdce, zahynul v roce 1944 v koncentračním táboře Terezín). Agent Václav ve zprávě zdůrazňuje, že měl při této akci službu na jednom z kontrolních stanovišť. 

Luděk Paur - Kim, v době popisovaných událostí devatenáctiletý mladý muž, se s vůdci tajné vodní Osmatřicítky seznámil přes svého spolužáka na konzervatoři, skauta Emila Girla, koncem roku 1952. Byl skautingem nadšený. Velmi jej oslovovalo protikomunistické vyladění a s ním související činnosti Osmatřicítky. Jestliže byl v té době českou společností konec komunistického režimu optimisticky vypočítáván na měsíce, potom Luďkovi Paurovi byl jeho závěr denně na dohled. Tahle vlastnost, nemající u něho daleko k nebezpečnému hazardu, mu přivodila nešťastné zranění. A nejen to.

Protože si ruku prostřelil ve vlaku, když cestoval za svými rodiči do Stránčic u Prahy, převzala vyšetřování nejprve železniční policie OSŽ (Ozbrojená stráž železnic). Té se již druhý den po události, 31. 10. 1954, podařilo najít Paurova ošetřujícího lékaře a posléze i jeho samého. Při policejní domovní prohlídce konané 1. 11. 1954 byla nalezena nejen zbraň, kterou si Luďek Paur způsobil zranění, ale také vzpomínaná kartotéka členů oddílu Jaroslava Miškovského - Rikiho. Co se mohlo za jiných okolností zdát jako nepodstatný detail, nabylo v tomto případě nebezpečné důležitosti. Domovní prohlídka probíhala v bytě, kde byl Luděk Paur jako student v podnájmu. Právním uživatelem objektu byl totiž Karel Vinecký - Windy. Kdyby železniční policisté tušili souvislosti rozvíjejícího se případu nepochybně by se po bytě rozhlédli pozorněji. Takhle zatím v držení pistole a postřelení usuzovali prvních pár dnů na klukovinu, která se nedobře vymstila.

Zabavená kartotéka členů oddílu střediska Maják byla odeslána, spolu s pistolí a výslechovými protokoly Luďka Paura a Karla Vineckého orgánům Státní bezpečnosti. Kartotéku vybavil železniční policista, provádějící prohlídku a Paurův výslech, specielní poznámkou. Rozpoznal v ni totiž skautské listinné materiály a vyslovil domněnku, že Luďěk Paur by mohl, vzhledem k původu jejich nalezení, mít něco společného s „ilegální činností organizace Junák“.

Opatrný a zkušený vůdce Osmatřicítky svolal své spolubratry do studovny Universitní knihovny v Klementinu. Bylo to nedlouho po výslechu na železniční policii a Karlu Vineckému - Windymu se celý případ jevil v zásadně jiném světle než policisty inzerovaný „přátelský rozhovor“. Dohodli se, že Luďek Paur musí z důvodů bezpečnosti oddílů a jejich vedení s nimi přerušit na určitou dobu veškerou činnost. Opatření by to byla určitě chvályhodná, kdyby již Státní bezpečnost nezapočala s rovery svou hru.

Luděk Paur - Kim rozhodnutí svých přátel respektoval a snažil se je dodržet. Starost mu však dělal policií zabavený jmenný seznam a další informace o členech oddílu Majáku. Vyhledal proto Vladimíra Koláře - Akelu a vylíčil mu svou situaci po události s pistolí. Výsledkem jejich rozhovoru bylo, že spolu zakopali skautský archiv Jaroslava Miškovského - Rikiho nastoupivšího nedlouho před tím prezenční vojenskou službu. Luděk Paur požádal také Vladimíra Koláře, aby vzhledem ke svému postavení, převzal místo něho vedení oddílu po Jaroslavu Miškovském.

Přibližně v době, kdy tajná policie zaměřovala svou pozornost na činnost vodní Osmatřicítky byli v Praze a v místech své vojenské služby zatýkáni skauti střediska Ostříž. Již podruhé ve svém mladém životě. Tentokrát nechyběly mezi zatčenými také skautky. Ukrývaly totiž téměř tři neděle policii uprchlého člena vedení střediska Rudolfa Probsta - Paka. Útěk se mu zdařil, když u výslechu vyšetřovatelům StB slíbil, že je dovede k místu, kde měly být ukryté zbraně. 

Vazebně bylo vyšetřováno více než dvacet mladých lidí. Chlapců a dívek mezi osmnácti a dvaadvaceti lety. Vazba čekala také na tři nejstarší Ostříže: Oldřicha Rottenborna - Hobbyho, Františka Bobka - Stopaře a Jiřího Lukšíčka - Rysa. Ti v době nových skautských a opozičních aktivit střediska vykonávali vojenskou službu. Bylo jim prokázáno, že přesto udržovali se střediskem spojení, byli o některých akcích informováni a jiné že přímo iniciovali.

Šetření Ostřížů se v určitém okamžiku silně zdramatizovalo. To když byl mezi jejich zadrženými zbraněmi objeven podobný revolver jimž byl zastřelen u Olšanských hřbitovů v Praze člen vojenské hlídky. K přepadení došlo v prosinci roku 1952 a policie ani po dvou letech stále neměla pachatele. Ostříže od obvinění z tohoto činu zachránila konfrontace se zbývajícími vojáky. Potvrdili, že je přepadli úplně jiní mladíci. Což nakonec doložila i balistická expertiza zabavené zbraně (skutečné pachatele se podařilo policii odhalit až v roce 1960, v čele odbojové skupiny mladých lidí, která útok na čtyřčlennou vojenskou hlídku provedla, stál skaut Vladivoj Tomek).

Pracovníci hlavně však stratégové Státní bezpečnosti byli nárůstem ilegální skautské činnosti v roce 1954 značně překvapeni. Je to opět zřejmé z tzv. svodek a rozkladů v onom čase putujících od jednotlivých odborů StB k nadřízeným složkám ministerstva vnitra. Jejich obsah i duch zůstával stejný jako po prvním zatčení Ostřížů. Odhalované množství tajných skautských skupin a společenství nebylo vysvětlováno jinak než podezřením na akce řízené a podporované z nepřátelského zahraničí. Mládí zatčených skautů a skautek, vyvolávalo pak ve zmíněných rozborech podezření, že za skautskou ilegalitou stojí dobře utajené ústřední vedení, ovlivňující a manipulující nezkušenou mládež (jako polehčující okolnost se tyto spekulace StB – například při vynášení rozsudků – nijak neprojevily). Proto bylo při vyšetřování zadržených tolik prostoru věnováno otázkám jejich případného spojení se zahraničím. Podobně jako dokola opakovaným dotazům o aktivitách příbuzných a známých na Západě nebo podrobným probíráním styků se starými činovníky skautské organizace.

Nové zadržení skautů střediska Ostříž, rozpracování roverů Osmatřicítky a oddílu katolických skautů z Majáku, ukazovalo se být režisérům StB zpočátku opravdu jako rozkrytí velké podzemní skautské organizace s kontakty do nějakého ilegálního štábu či diverzní centrály v zahraničí. Zejména když pozdějšími výslechy zjistili, že Vladimír Kolář z Majáku může být ve spojení s tajným jezuitským řádem v Československu, s dosahem až do Vatikánu, a Karel Vinecký - Windy, že sloužil jistý čas – v průběhu druhé světové války – jako tlumočník zpravodajské služby americké armády. To byly pro tajnou policii povzbudivé, ne-li radostné indicie. Z nich nějako dobu soudili, že již jsou rozvětvené skautské konspiraci konečně na stopě.

Tajná policie nasadila v listopadu 1954 proti Osmatřicítce dalšího svého člověka. Byl jim V. G. krycím jménem Linhart, sloužící jako nadporučík v československé lidové armádě. I on požíval důvěru vedení roverského kmene. Hned ve svém prvním hlášení sdělil: „…Vodní skauti byli avantgardou reakce a byli pokládáni za nejspolehlivější v plnění reakčních cílů. Vedením Junáka nám bylo přikázáno nenavštěvovat akce pořádané KSČ, ale podporovat vší silou akce stran národně socialistické a lidové. Spolupráce s ČSM měla být záměrně znemožňována a o svazu mládeže byly rozšiřovány nepravdivé informace. Mnoho oddílů vodních skautů přešlo do Sokola. To je případ i vinohradského Sokola, kde vodní skauty organizuje Karel Vinecký. Ve svých oddílech udržuje nadále skautské zvyky. Skládají se zde skautské sliby, zkoušky a odborné odznaky. Vineckého oddíly uplatňují výchovu jako v bývalém Junáku. Všichni jejich příslušníci nosí na krku na řetízcích skautské lilie. Při různých příležitostech vzpomínají na předúnorové časy, zpívají skautské písně. Vedoucí oddílů razí tendenci odpoutat se od ČSM a z jejich postojů a názorů je vidět, že nesouhlasí s dnešním státním zřízením…“

V pestrosti a detailnosti hlášení, jak jsme již zmínili, vynikal mezi informátory spolupracovník Státní bezpečnosti Václav. Agent Karel podával policii své poznatky o aktivitách skautů Osmatřicítky rovněž, ale jejich charakter se výrazně lišil od zpráv Václava i Linharta. Pro takový rozdíl v agenturních zprávách těžících ze stejného prostředí je jen málo vysvětlení. Buď agent Karel, uznávaná skautská ikona, nebyl seznámen s protikomunistickými aktivitami, jimiž se skauti Osmatřicítky zabývali, nevěděl o rozšiřování letáků Svobodné Evropy, neměl žádnou povědomost o zbraních kolujících mezi rovery nebo věděl, ale přikrýval je popisem činností výhradně skautských a sportovních. O stylu jeho zpráv si můžeme udělat představu podle té, kterou podal 2. března 1955. Karel v ní říká: „… Na schůzi roverského kmene vedeného Oktábcem a Vineckým, byli kromě známých členů přítomni ještě jistý Vladimír, kamarád Oktábce z doby okupace. Dále nějaký Jozka, náchodský skaut, který studuje konzervatoř a chtěl by se stát roverem. Jak mi řekl cestou domů, s Windym jej seznámila jedna ze skautek dívčího oddílu.

Pak měl Oktábec referát o vzniku kmene v roce 1948. Hovor potom převedl na 25. únor 1948 s poukazem na to, že skauti mají i dnes konat dobro. Jako příklad uvedl svůj zážitek, když uklidňoval silně podrážděné lidi, kteří museli čekat na zpožděnou tramvaj. Dále se hodnotila oslava 22. února, mezinárodního svátku skautek. Konala se v bytě jedné starší skautky. Potom měl Windy referát o rádcovském kursu. Vyjádřil se, že dopadl celkem dobře, bylo však vidět, že příliš nadšený není. Pravil, že je nutné, aby si chlapci a dívky ověřili teoretické znalosti praktickým vyzkoušením na nějakém výletě do přírody. Domlouvalo se kam na takový výlet jít. Budou asi vybrány hřebeny Brd v oblasti Všenor a Řevnic. Hovor byl pak o Kimovi a Emilovi, kteří do kmene asi nebudou chodit. Nahradí prý je Vladimír a Jozka.

Windy pak zahájil hovor o táboře. Řekl, že je čas aby si na něj začali chlapci spořit. Letos prý bude největší potíž s nedostatkem peněz na dřevo pro podsady. K letnímu táboření bylo vybráno místo na rybníku Dářko. Využil jsem debaty o nedostatku peněz na dřevo, ale také na nové pramice a stany. Opakovaně jsem navrhoval, aby chlapecký a dívčí oddíl přešly pod patronaci nedávno zřízené Městské stanice mladých turistů, kde jako metodik pracuje Jaroslav Foglar. Stanice mladých turistů by mohla právě tyto ekonomické potíže pomoci vyřešit. Ale tuhle možnost jak Vinecký tak i Oktábec stále nechtějí přijmout. 

Potom referoval Štefan o rozhodnutí poslední schůze instruktorů a trenérů DSO (Dobrovolná sportovní organizace poz.red.) ČKD Stalingrad v níž jsou oba oddíly organizovány. Koncem dubna bude prý uspořádán vodácký závod. Roveři jsou pověřeni vyznačením dráhy závodu. Pak se jednalo jaké lodě a jaké posádky se do chystaných závodů postaví.

Debata se potom svezla na staré časy na Vltavě, dokud na ni ještě nebyly přehrady.“

Staršina Bláha, který od agenta Karla zprávu převzal si na ni napsal nové úkoly, jimž jej pověřil: Zjistit občanská jména Jozky a Vladimíra. 

Do jaké pozice se u Státní bezpečnosti po zprávách takovýchto hodnot agent Karel dostával, můžeme dnes jen těžko odhadnout. Ze dvou dalších zdrojů měla policie zásadně jiné pohledy na situace v Osmatřicítce než byly Karlovy. Jasné až křiklavé rozdíly mezi hlášeními agentů jsou v popisech na vzpomínku k 25. únoru 1948 a k nečinnosti Luďka Paura - Kima a Emila Girla mezi rovery. Zatímco Václav a Linhart souhlasně uvádějí rozpravu o únorovém komunistickém převratu jako velmi emotivní, v níž jimi jmenovaní roveři označili panující režim jako zločinný, hodný opovržení a odporu, Karel stejnou debatu uvádí div ne jako selanku z čítanky. Totéž platí i o dočasném přerušení činnosti Luďka Paura - Kima. Agenti Václav a Linhart vědí a sdělují, že za Paurovým nedocházením na schůzky je jeho vyšetřování policií pro nelegální držení zbraně a rozhodnutí roverů této situaci čelit jeho zatímním vyloučením.

Je zřejmé, že všichni tři spolupracovníci StB byli účastni (aniž by samozřejmě vzájemně věděli o svých úlohách ve prospěch policie) stejné události. Jen jeden z nich však svou zprávu sdělil tak, aby sledovaným skautům vodní Osmatřicítky co nejméně uškodila. Tajná policie si Karla, přes jiný pohled na děje jichž byl nepochybným svědkem, přesto ponechala ve stavu. Nejspíš, že věděla dobře o jeho postavení mezi tajnými skauty. Využila jej, jak ještě ukážeme, ve svém tažení proti podzemnímu skautingu.

Před konečnou „realizací“ tedy zatčením roverů Osmatřicítky a vůdců oddílu katolických skautů střediska Maják došlo k události, která nemá v československé protikomunistické rezistenci obdoby. Uskutečnila se v březnu roku 1955. Na jejího hlavního aktéra právě v tu dobu zakládala Státní bezpečnost pozorovací spis. Byl jím Vladimír Kolář - Akela. Za celou operací stál Zdeněk Zelený - Káďa, zakladatel Májaku, tou dobou již čtyři roky vězněný. Byl s Vladimírem Kolářem ve spojení motákovou poštou. Byla doručována zpoza ostnatých drátů a za ně spolehlivými civilními zaměstnanci. Tímto způsobem byl Akelovi předložen plán na oslavu blížícího se desetiletého výročí založení střediska Maják. Oba, Zdeněk Zelený i Vladimír Kolář souhlasně cítili, že by to měla být vzpomínka, která zůstane nadlouho zakotvena v paměti. A to jak v paměti vězněných členů Majáku, tak i těch co zůstávají zatím na svobodě. Vedle podnětů k další práci s mládeží, měla přinést bratrům za dráty lágrů posilu duchovní i materiální.

Vůdce Majáku již nějaký čas pracoval na výstavbě mohutného sídliště bytovek v Příbrami. Spolu s ním zde bylo mnoho dalších politických vězňů, mezi nimi i nejeden jeho skautský odchovanec. Na této skutečnosti byl plán založen. Nyní již dejme slovo samotnému autorovi onoho riskantního, ale nádherného podniku: „…Věřil jsem, že Akela, můj velký přítel a spoluzakladatel Majáku námět promyslí a bude-li jen trochu proveditelný, uskuteční jej. Čekal jsem tedy netrpělivě na jeho odpověď. Tajná pošta přišla a s ní Akelův souhlas. Přijde!“

V určený den a čas jsem pozoroval z „naší“ stavby jak se známá Akelova postava přibližuje k ostnatým drátům strážnice. Táhly se kolem celého obrovského rozestavěného sídliště kam až oko dohlédlo. Dráty byly dvojité, včetně postřelovaného pásma jištěného, tak jako v pevných lágrech, vysokými hlídkovými věžemi.

Viděl jsem, jak předkládá bachařům na bráně doklady. S některým z nich se nekonečně – pro mé napnuté nervy – dlouho dohadoval. Cítil jsem, jak mi prudce tluče srdce. Uvědomoval jsem si, že teď, v tuto chvíli, jde o všechno. Možná, že bachaři prohlédnou naší lest a budou si chtít Akelovu návštěvu ověřit u jeho firmy, jejímiž doporučeními se vykazuje. V takovém případě vzniknou jistě nepříjemné komplikace především Akelovi. Snad jsem napětím ani nedýchal. 

Dopadlo to však dobře. Dozorcům na bráně stačilo potvrzení z Akelova zaměstnání. Byl stavař – památkář. Pro tento náš velký den vytvořil legendu, podle níž musí dodatečně zaměřit jisté terénní hodnoty zrovna na našem úseku stavby. Za tím účelem, nechtěl jsem věřit svým očím, si vypůjčil na strážnici dokonce červenobílou zaměřovací tyč.

Setkali jsme se v prvním patře hrubé stavby. Bylo to shledání po pěti letech. Naši chlapci měli obsazeny všechny strany, aby měli přehled a kontrolu o případném příchodu nepovolané osoby. Skryti surovými zdmi jsme se s Akelou pozdravili. Bez řečí mi z nadité aktovky předal specielní léky, vitamíny a liturgické potřeby pro bratry kněze, aby mohli sloužit na táboře tajně mši svatou. Akelovo „zboží“ bylo okamžitě přechodně zazděno, aby ve vhodný čas mohlo být předáno dál.

Asi po třech hodinách Akelovy přítomnosti na staveništi, kdy jsem s ním mohl také mluvit nějaký čas mezi čtyřma očima, jsme mu my, skauti za dráty, předali dárek k desátému výročí Majáku. Byl určen středisku, jeho pokračovatelům. Byla to stříbrná lilie podložená štítkem z černého skla a to vše zapuštěno do kusu příbramské horniny. Tu dodali skauti pracující na šachtě Kamenná. Stříbro na lilii bylo získáno z vypálených pojistek pro oplocení z postřelovaného pásma, tedy z pojistek bachařů. Dva skauti pracovali na údržbě stavby. Za jejich spolupráce jsme provedli celou technologii i výrobu dárku.

Od Majáčníků na svobodě jsme dostali vyšívanou skautskou vlajku. Nevyšíval ji nikdo jiný než Akela.

Myslím, že je vhodné, nyní po letech jmenovat přímé účastníky tohoto tajného skautského setkání za dráty. Byli to bratři: Karel Cihlář, Miroslav Hladík, Zdeněk Stadík, Václav Němec. P. Antonín Dvořák, Ladislav Svatoš, Miroslav Trpák, Václav Novotný, Zdeněk Zelený.

Vláďa Kolář - Akela, byl odvážný. Stačilo, aby tehdy na bráně byla přísnější kontrola a mnohé mohlo dopadnout úplně jinak. Přes svou neobyčejnou odvahu, byl laskavý, pozorný a nesmírně dobročinný ke svému okolí. Vyzařovala z něho pokora a skromnost. Byl to muž velkých zásad. Muž jací v našem životě tolik chybí.“ 

Vladimíru Kolářovi, se nedlouho po jeho riskantní návštěvě na vězeňské stavbě v Příbrami podařilo svolat setkání členů Majáku k jeho desátému výročí založení. Uspořádal jej spolu s Jaroslavem Miškovským 24. dubna 1955 na den svatého Jiří, světového patrona skautů a skautek. Stříbrná lilie vyrobená skauty na příbramském lágru Vojna byla svědkem, když při tomto památném setkání několik mladičkých skautů tajného oddílu Majáku skládalo svůj slib. Staří členové Majáku si tentýž slib po letech obnovili. 

V ten samý den, možná že v tu samou chvíli jako Majáčníci v Praze, si v těžkých podmínkách komunistického pracovního tábora zavěsilo několik skautů – muklů na stěnu místnosti v níž byli nuceni žít, malou vlajčičku s lilií. Tu kterou, jim až za dráty přinesl Vladimír Kolář. 

Od 24. dubna 1955, se však Vladimíru Kolářovi a Jaroslavu Miškovskému začal čas relativní svobody rychle krátit.

26. dubna 1955 byl státní policií tajně zajištěn Luděk Paur - Kim a o den později stejným způsobem Karel Vinecký - Windy. 

29. dubna 1955 ve večerních hodinách vtrhla skupina příslušníků StB do bytu Jiřího a Luďka Oktábcových v Americké ulici. Konala se zde schůzka roverského kmene Osmatřicítky. O termínu schůzky byla policie prokazatelně informována určitě nejméně jedním ze tří jejich agentů nasazených do tajného skautského společenství Osmatřicítky. Mezi zatčenými byl také Radoslav Vaněk, student geologie v Praze jinak žijící a působící v Plzni. Chyběli jen Vladimír Kolář a Jaroslav Miškovský z Majáku. To proto, že se schůzek roverů nikdy nezúčastnili. Pro oba si policie dojela rovněž 29. dubna 1955.

Vyšetřování představitelů Majáku a vodní Osmatřicítky tvrdými výslechy trvalo až do podzimu roku 1955, kdy bylo zakončeno soudem. 

To samé, ve stejném čase, jenomže již v krátké době po druhé, jak jsme připomněli, prožívalo více než dvacet zatčených skautů a skautek pražského střediska Ostříž.

 

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


759× 23. březen 2013 v 0:00