logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Tábor Pod čistou modrou oblohou

3. červenec 2010


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Pokračování a návraty

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XIV. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Pokračování a návraty

Situace ve společnosti – proti někdejším obecně rozšířeným a nadějným předpokladům, že „režim nevydrží do švestek“ – stále ovládané komunisty, byla bezvýrazná, šedá. Režim se po ukončení korejského konfliktu, který skrýval možnost přerůst v řešení politického stavu ve středoevropském prostoru, upevnil a stabilizoval. A to navzdory tomu, že se komunisté začali po moskevské ordinaci požírat mezi sebou. Jak ukazovaly nedávné soudní procesy z tzv. „Záškodnickým centrem ve straně“ v jehož čele stál bývalý generální tajemník komunistické strany Slánský.

bikej

Tábořiště V.S. 46. odd. Praha, roverský camp Bíkej (Bílé comando), zničeno komunisty v r. 1974, obnoveno péčí o.s. ČIN 24. 4. 2005 (foto původní stav)

Lidé se, proti konci čtyřicátých a začátku padesátých let, upínali k vnitřním a velmi úzkým jistotám, které se mnohdy i tak ukázaly být matoucí a nebezpečné. Bylo po zlodějské měnové reformě, jejíž provedení se v některých českých městech, zejména Plzni, odrazilo v odvážných a hrdých protestech občanů, zvláště pak dělnictva. Ty si komunisté co chvíli brali jako rukojmí při legitimizování svého režimu. Avšak neopomněli svému maskotu, dělnické třídě, nasadit kdykoliv brutálně náhubek, když názory na způsob jejich vládnutí projevil jinak než opatrným šepotem do pivní pěny. Současně byl jako bonus měnové reformy zrušen přídělový lístkový systém zavedený v období Protektorátu Čechy a Morava. Horečně se nacvičovalo na I. celostátní Spartakiádu, která se uskutečnila za maximální a všestranné podpory komunistické strany a státních orgánů v létě roku 1955. Měla být odpovědí režimu, protiváhou na vzpomínané Všesokolské slety i na nostalgii za činností Sokola samotného. Účast na spartakiádních nácvicích byla režimními aktivisty pozorně sledována ve školách, závodech i v armádě. Za špatné docházky na cvičení byly mnohdy vyvozovány kádrové důsledky. Absence bývala častá, protože chyběla stará radostná nálada spojená s dobrovolnou činností, věrností tradicím a sokolskému ideálu. Neomluvená neúčast nezřídka pak hodnocena jako projev zpátečnického nesouhlasu se společným úsilím.

Po dvou letech vězení, začátkem roku 1955, se vrátil domů vůdce 46. oddílu Mirek Pergler - Danny. Brzy po svém propuštění vyslechl Danny Pergler zprávu o pokračující činnosti svého 46. oddílu. Šestačtyřicítka byla v čase jeho návratu poněkud jiná než jakou ji utvářel a pamatoval do doby zatčení. Dannyho následovníci museli především z bezpečnostních důvodů upustit od jím propracovaných skautských výchovných metod užívaných v období podzemního skautingu Šestačtyřicítky v letech 1949–1952.

Hned jak to bylo možné vydal se Danny Pergler na výpravu do brdských lesů, v nichž prožil se svým oddílem mnoho krásných chvil. Vzpomínal na ty okamžiky dlouhé měsíce a roky ve vězení. Na všechny chlapce, s nimiž rozlehlými lesy putoval, tábořil v nich a při večerních ohních plánoval a připravoval cestu pro svobodný skauting ve svobodné společnosti.

Prošel cestou od vesnice Voznice dolů k lesu do mělkého údolí, jemuž někdy v na jaře devětačtyřicátého roku dal se svými skauty název Údolí vstavačů. Od křižovatky lesních cest potom vystoupal po mírném svažitém terénu nad potokem napájejícím voznický rybník. Tudy se v minulosti nejednou ubíral, s nejužším vedením Šestačtyřicítky, k tajnému tábořišti nad starodávným stromem Přátelství, jehož poctili jménem Bílé comado neboli B. C. po filmovém příběhu z konce čtyřicátých let, kdy byl velmi populární.

Na tábořiště B. C., malou zelenou loučku uprostřed smrkového mlází, v němž si prostor na přírodě vynutil mohutný dub, vstoupil Danny Pergler s úctou, kterou k tomuto místu vštěpoval také svým chlapcům. Tady se odbývaly skautské sliby v době, když skauting byl podruhé zahnán do podzemí. Zde se rodily smělé plány a velké naděje. Skautský vůdce Danny nemohl nepomyslet na proměnu, která se s těmi plány a sny udála za několik let strávených ve vězení.

Rozhrnul poslední větve mladých smrčků. Zůstal v překvapení a údivu stát. Tábořiště B. C., jeho tábořiště, už na první pohled žilo, dýchalo a vonělo skautskou romantikou, jakoby jej před pár okamžiky opustila dávná Šestačtyřicítka. 

Starý vysoký špalek, do něhož se vždy obřadně zasekávala velká kanadská sekyra na důkaz zahájení práce, dál zdobilo čerstvě natřené číslo 46. doplněné nově o stylizovanou hlavu Lišky. Vymetené, pečlivě opatrované ohniště mělo kolem sebe, důmyslně zrobená sedátka a lavičky. Byl zde nový totem se znaky hovořící k Dannymu blízkou a bezpečnou mluvou. Na kmeni rozložitého dubu nalezl, jako na obětním kůlu, navěšeno mnoho zvířecích kostí. 

V blízkosti tábořiště, jak si všiml, nebyla vyšlapána jediná cestička, která by svědčila na lidskou činnost a přítomnost. To vypovídalo o tom – napadlo tehdy Dannyho –, že stejně jako my kdysi, i noví uživatelé B. C. tajemství tábořiště až dojemně přísně střeží. Kdo to však je uvažoval, když usedal do jednoho z táborových křesílek. Vypadá to na některé od nás, z Šestačtyřicítky, soudil podle obnoveného slavnostního špalku s oddílovým číslem, úzkostlivým pořádkem i dokonale zamaskovaným přístupem k tábořišti. Ovšem, přemýšlel Danny dál, o tom, že je brdské Bílé comando stále užíváno a kým, by se jistě zmínil některý z bratrů Šestačtyřicítky už při prvním setkání po návratu z vězení. Takže kdo mohl obnovit slávu Bílého comanda? O tom že to jsou skauti Danny nepochyboval. Důkazů pro takovou jistotu se ukazovalo více než dost.

Ačkoliv otázka identity nových nájemníků tábořiště Dannyho napadala vždy při jeho občasných návštěvách i v průběhu dalších let, byla mu zodpovězena až v roce 1968. V době pražského jara, v němž se po dvaceti letech obnovovala činnost československé skautské organizace.

Z předchozího vyprávění víme, že na tábořiště B. C., později zjednodušeně nazývané Bíkej, což mu na tajemnosti a potřebné dávce romantiky neubralo, přivedli osmnáctiletého Jiřího Kafku - Owíga (tenkrát si říkal Petr Vlk) dva jen o málo let mladší chlapci. Bylo to na jaře roku 1954 a ti hoši se jmenovali Jan Vávra a Jaroslav Lomberský. První měl přezdívku Grizzly a druhý Miky. Přezdívky si přinesli z oddílu vedeného Zdeňkem Roullem - Bukačem, který vznikl z Šestačtyřicítky Mirka Perglera - Dannyho. Koncem roku 1953 odešel však, po vysokoškolských studiích, Zdeněk Roulle na vojnu a oddíl se rozpadl. Tak se mohl poznat Jiří Kafka s Janem Vávrou a Jaroslavem Lomberským a zjistit, že jsou stejné krevní skupiny.

Po jejich prvním setkání netrvalo dlouho, když se oba mladší chlapci rozhodli zavést Jiřího Kafku na slavnostní, utajované tábořiště Bílé comando. Stejně krátkou doby potřebovali k tomu, aby společně založili roverskou družinu Lišek a na dohodě, že budou pokračovat ve skautské činnosti a výchově. Do svých skautských aktivit zahrnuli samozřejmě udržování a užívání brdského tábořiště Šestačtyřicítky.

Od podzimu roku 1954 promýšleli novopečení roveři družiny Lišek založení oddílu při některé z pražských základních škol. Takové oddíly organizovala a propagovala právě nově vzniklá instituce s názvem Městská stanice mladých turistů. Její zřízení – Stanice (dále MSMT) byla součástí pražského školského odboru – bylo prvním praktickým potvrzením špatné, neutěšené situace v dětské komunistické organizaci i v jejím Svazu mládeže. Školní turistické oddíly, organizované a metodicky vedené MSMT byly technickým skautingem bez jeho duchovního a eticko-výchovného obsahu. Některé skautské vůdce a odchovance Junáka, kteří ukončili činnost svých oddílů nejpozději v průběhu roku 1950, tato možnost práce s mládeží opětně zaktivovala. Zejména potom, co vešlo ve známost, že jedním z metodiků MSMT je Jaroslav Foglar. Byli ovšem i takové skautské jednotky a jejich představitelé, – už jsme o tom hovořili na jiném místě – co MSMT a její snažení odmítali a chápali je jako akci Státní bezpečnosti, která měla dostat skauty pod snadnější kontrolu. 

Podíl komunistické policie v MSMT se samozřejmě potvrdil. Zejména v případech oddílů, jejichž vedení se rozhodlo využit MSMT k pokračování v ucelené skautské výchově. Zkušenosti potvrzují, že k odhalení a odsouzení jejich vůdců by ovšem došlo tak či onak.

Řada turistických oddílů mládeže však díky MSMT, jejím zařízením a vybavení prokázala dlouhodobou a ne neúspěšnou činnost. Mnoho odchovanců těchto oddílů tvořilo významný, nepominutelný vůdcovský a vychovatelský kádr obnovované skautské organizace v roce 1968.

V prvních květnových dnech roku 1955 navštívil Jiřího Kafku v žižkovském bytě jeho rodičů Miroslav H. přezdívaný Kočka nebo Kocour. Znali se spolu již několik let. Jejich známost nebyla tou jíž se říká „podle viděni“. Půjčovali a vyměňovali si navzájem knížky, potkávali se v žižkovských ulicích při nejrůznějších klukovských aktivitách. Jiří Kafka, když hledal v letech 1952–1953 se svým kamarádem Rudlou Vojtěchem členy do skautského oddílu Přátelství oslovil v této věci mimo jiné i Miroslava H - Kocoura. Tehdy, aniž by uvedl důvod, neprojevil o nabízenou tajnou skautskou činnost zájem. 

Nyní přišel Miroslav H. za Jiřím Kafkou s překvapující žádostí a prosbou. Sedmnáctiletý hoch mu předně vyjevil, že je již několik let členem ilegálního skautského oddílu. Právě v těchto dnech, pokračoval, bylo Státní bezpečností pozatýkáno vedení oddílu a jeho roverský kmen. Takhle se překvapený Jiří Kafka dozvěděl o vodní Osmatřicítce, Karlu Vineckém - Windym, Jiřím Oktábcovi - Grizzlym a dalších roverech.

V Kocourově nečekaném přihlášení se k tajnému skautingu dojímá, i po desítkách let, které od oné doby uběhly, vypěstovaný silný pocit odpovědnosti za svěřené tajemství. Pokud by nebyl okolnostmi donucen neprozradil by nepochybně existenci a činnost Osmatřicítky ani přátelům, o nichž věděl, že tajným skautingem žijí, mezi něž Jiřího Kafku počítal. Tuto vlastnost ostatně prokazoval po celou dobu, co se spolu stýkali. Teď však jeho radu potřeboval a dobře věděl, že se na něho může spolehnout a důvěřovat mu.

Členstvo Osmatřicítky, jak chlapecké tak i dívčí části, hledalo, po zatčení svých vedoucích, řešení nastalé situace. Potřebovali někoho, kdo nebude z jiného těsta než oni, a pokud se nepostaví činnosti Osmatřicítky do čela tak alespoň, vzhledem ke svému věku, bude moci sehrát úlohu vedoucího letního putovního tábora po Lužnici. A právě Miroslav H. - Kocour takového mladíka znal. Byl, jak už víme, zasažen od dětství skautingem a pro potřeby Osmatřicítky měl i přiměřený věk. Bylo mu téměř devatenáct let a ještě pořád si říkal Petr Vlk.

Napětí a obavy mezi mužstvem (i ženstvem) Osmatřicítky bylo značné. Co chvíli byli členové oddílu voláni k výslechům na Státní bezpečnosti. Zvláště na některé studenty středních škol, mezi sedmnácti a osmnácti lety, byl policií vyvíjen značný tlak na to, aby potvrdili její režii, kterou vymyslela v případě zatčených roverů. Podobný strach prožívaly i vedoucí dívčí části oddílu, vysokoškolačky. Těm policie přímo hrozila vyloučením ze studia (v několika případech toho také dosáhla). Nebylo divu, že mnozí z vyšetřovaných chlapců a dívek navrhovali, aby na nějakou dobu byla pozastavena skautská výchovná činnost. Oddíl hodlali udržet, ale chtěli se věnovat pouze vodním sportům.

Do takové atmosféry přivedl jednoho dne Miroslav H. - Kocour Jiřího Kafku. Osmatřicítka měla svou vodáckou základnu v bývalé sokolské loděnici na Zlíchově. Od roku 1953 to byla loděnice DSO ČKD Stalingrad.

Jiří Kafka v zásadě souhlasil s navrhovanou strategií na dočasné ukončení skautské práce a přechodu k výhradně sportovní činnosti. Nechápal a neviděl však toto opatření jako trvalé. 

V rozdílných pohledech na budoucnost Osmatřicítky, jeho a většiny původních členů se uskutečnilo vodní putování po Lužnici. Jím také kontakty s tímto oddílem ustaly.

Pozitivním výsledkem ani ne dvouměsíčního působení Jiřího Kafky v Osmatřicítce bylo doplnění jeho původní roverské družiny Lišek. Poznal zde a sblížil se s Alfredem Schubertem - Fredem a Janem Stehlíkem - Jackem. Oběma bylo v létě roku 1955 kolem patnácti let. Od začátku padesátých let byli členy ilegální Osmatřicítky. Podle Jiřího mínění měli největší zájem o navázání na skautské aktivity a jejich udržování.

S podzimem pětapadesátého roku odešel Petr Vlk, který si ještě patnáct let musel počkat na svou mnohem známější přezdívku Owígo, na vojenskou službu do Ostravy. Ještě než se tak stalo, pomohl založit, s rovery jeho družiny Lišek, turistický oddíl mládeže na jedné z dejvických škol. Plán a předpoklad byl takový, že oddíl po dobu Jiřího vojenské služby povedou roveři. On se jej ujme hned po návratu do civilu. Toto je další z obdivuhodných tváří našeho tajného skautingu. Považme jen, že členům družiny Lišek bylo v roce 1955 od patnácti do necelých osmnácti let. Mohli se spokojit, když už tolik toužili po skautingu, s roverskou činností bez velkých závazků a povinností, nebo přímo volným trampingem chtěli-li užívat přírody a romantiky. Oni však cítili povinnost, i přes nebezpečí, které tato idea přinášela, rozšiřovat myšlenku skautingu a zasahovat ji alespoň jistý počet mládeže vystavené tlaku komunistické výchovy. Brali na sebe dobrovolně zodpovědnou úlohu vedoucích dětských oddílů, v nichž vedle bohatého a pestrého programu s výcvikovou činností, předávali také výchovu osobním příkladem a sdělovali dětem informace o „jiných dějích a pohledech“ než jaké poskytovala oficiální výchova. S touto vysokou odpovědností, za skauting, dnes naprosto nebývalou, se setkáváme u všech českých skautských generací, které musely čelit zákazu a pronásledování skautingu totalitními režimy.

Vůdce družiny Lišek se v Ostravě brzy aklimatizoval, zejména potom, když zde našel spojení na výborný oddíl vedený Karlem Líbou a Slávou Moravcem. Býval to ve svobodných dobách oddíl Junáka, nyní v pětapadesátém roce byl oddílem turistickým při závodní tělovýchovné jednotě Koksovny Vítězný únor. 

Ostravský oddíl prožil nedlouho před Jiřího příchodem na vojnu vážné ohrožení. Místní funkcionáři Svazu mládeže, jimž jeho příkladná činnost přitahující pozornost a zájem velkého množství chlapců, nebyla ani trochu po chuti, se jej vykonstruovaným podezřením z pěstování skautingu, pokusili zlikvidovat. Opravdu dosáhli toho, že oddíl byl zřizovatelem, tedy tělovýchovnou jednotou, zrušen. Jenomže soudruzi ze Svazu mládeže nepočítali s odhodláním otců členů oddílu. Většina z nich byli horníci a hutníci. Nejen že dobře věděli, jakou hodnotu oddíl pro jejich syny představuje, ale mohli se odvážit, vzhledem ke svému takřka výlučnému postavení v tehdejší společnosti („Já jsem horník, kdo je víc?“), tohle své poznání a názor otevřeně vyslovit. Což také ti tátové s rukama jako lopaty a tvářemi začerněnými uhelným prachem udělali. Napsali stížnost proti rozpuštění milovaného oddílu jejich synů přímo nově zvolenému prezidentu Antonínu Zápotockému. Netrvalo dlouho a oddíl byl znovu obnoven. V původní sestavě vedení. Vrátil se i do své srubové klubovny, kterou užíval již od svého skautského období. Vítězství nebývalé v dobách ještě tuhého stalinismu.

Jiří se v Líbově oddíle seznámil s Jiřím Gojem - Gaučem, který tehdy ještě chlapec, se velmi zajímal o skauting. Později se stane vedoucím dalšího ostravského turistického oddílu, kvalitou spolehlivě konkurující oddílu Karla Líby. A ještě později, v polovině šedesátých let stojí Jiří Goj v čele iniciativ, z nichž vznikne slavný časopis Tramp.

Zatím se však pražský skaut říkající si Petr Vlk rozhlíží a naslouchá. Poprvé tak slyší zprávu o kamenné mohyle na Ivančině, založené a budované na památku v závěru druhé světové války nacisty zavražděných ostravských skautů. Skautskou mohylu pokládá Líbův oddíl za své posvátné místo.

Se svými rovery v Praze Jiří bohatě korespondoval. V dopisech jim radil, jak si mají počínat při vedení turistického oddílu, zajišťoval pro ně příručky a metodický materiál. 

V předjaří roku 1956 se Jiří pustil do velmi riskantního podniku. S příspěvků, které mu běžnou poštou poslaly z Prahy některé členky Osmatřicítky, doplněné o materiály vlastní a chlapců z Líbova oddílu, vytvořil první číslo ilegálního skautského časopisu Kotva. Měl v úmyslu posílat časopis především do Prahy, jako ideového a technického pomocníka svým mladým spolubratrům z družiny Lišek.

Nebyl to, jak se ukázalo, šťastný nápad.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


701× 23. březen 2013 v 0:00