Zatčení a odsouzení Petra Vlka

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XVI. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Zatčení a odsouzení Petra Vlka

„My stáli svorni v nesnázi / byť nepříznivý vítr vál / jen slabý z boje odchází / my pluli dál a dál…“

Těmito poněkud patetickými verši, z nichž v době nacistické okupace vytvořili tajní čeští skauti závěrečnou sloku své populární, náladové písně, by se daly vysvětlit a vyjádřit zásadní souvislosti a příčiny zatčení dvacetiletého Jiřího Kafky, jehož přátelé – také on sám – nazývali Petrem Vlkem.

Jiří Kavka - Petr Vlk (Owígo) člen čestného Skautského oddílu Velena Fanderlika při pietní vzpomínce u hrobu prezidenta E. Beneše

Odcházel na vojnu v říjnu 1955. Byl odvelen do Ostravy - Bělského lesa. Tato Jiřího zásadní životní změna byla silně podbarvena osudovou událostí, která jen podtrhla jeho dosavadní postoje a směřování. Těsně před nastoupením vojenské služby došlo k zatčení představitelů ilegální vodní Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho, Jiřího Oktábce - Grizzlyho a dalších členů roverského kmene. Také ovšem k rozsáhlému šetření Státní bezpečností sotva sedmnácti osmnáctiletých rádců a rádkyň družin tohoto skautského uskupení. 

Jiří Kafka vnímal tyto horečně nebezpečné události přes některé skauty Osmatřicítky, kteří mu dali poznat její činnost, bohužel, až prakticky v závěrečném období oddílu. Po zajištění jejich vůdců. Vedoucí osobnosti podzemního skautského střediska měl tak možnost poznat pouze na dálku. Při soudním přelíčení s nimi. Byl mu přítomen, podobně jako nemálo dívčí a chlapecké části členů Osmatřicítky.

Velmi na něho zapůsobily hrdé výpovědi Karla Vineckého a Jiřího Oktábce. Zejména pak ruce odsouzených, semknuté do skautského pozdravu, jimž se, po vynesení rozsudků, na dlouhá léta loučili se svými blízkými a přáteli. Vyložil si a opatroval jejich skautský pozdrav jako závazek, odkaz a poselství.

Už podruhé v životě jej – režií, provedením a důsledky velmi podobnými – komunistický režim citelně zasáhl. Nejprve to bylo brzy po únorovém převratu v roce 1948, jimž komunisté na dlouhá desetiletí začali kontrolovat veškerý život v zemi a určovat mu pravidla. V červnu toho roku zatkla tajná policie vedení Dvacátého vodního oddílu a celý jeho roverský kmen, podílející se na přípravě antikomunistického vystoupení. 

Dvanáctiletý skaut, Jiří Kafka, člen onoho Dvacátého oddílu, se tenkrát pilně chystal na svůj první vodácký tábor. Nekonal se! Všichni ti bezvadní mládenci, stojící v čele jejich oddílu, co uměli tak dobře ovládat lodě, pádla, kteří dokázali rozdělat oheň i když se čerti ženili, vymýšlet nádherné hry, zpívat písně o pirátech a kovbojích, uměli najít vodu ve vyprahlém úhoru, když se jazyk při skautské výpravě lepil žízní na patro a jejichž slovo mělo váhu železobetonu, jednoho dne, chvílí před táborem, nepřišli do oddílové klubovny. Nikdo z nich tam nepřišel! Dveře klubovny, co měly v horní zárubni vypálenou lilii s kotvou, byly opatřeny novým zámkem a přelepeny páskami s razítky policie. Pak o svém skautském vůdci a roverech Dvacátého oddílu četl v novinách jako o žoldácích československé poúnorové emigrace. Ani slovu z těch článků nevěřil. Byl na své uvězněné starší bratry velmi hrdý, za to co chtěli komunistickému režimu provést. 

Brzy potom, ve svých patnácti letech, se s velkou dávkou odbojové romantiky, která v té době nebyla vlastní jen mladičkému Petru Vlkovi, zapáleně pustil do vytváření tajných skautských družin, klubů a klukovských part vyznávajících režimem vesměs zapovězené, zpochybňované či zesměšňované ideály. 

Soustřeďoval kolem sebe členy z rozpuštěných skautských oddílů. S nimi pak po žižkovských dvorcích sháněl ve starých kůlnách klubovny, aby se měli kde sházet, pořádal dobrodružné výpravy kolem Prahy, učil ty kluky, co sám stačil pochytit ve Dvacátém oddíle a co vyčetl z několika, s dojemnou péčí uchovávaných, skautských příruček a časopisů. Hodně také vzpomínali – jak jinak – na dobu než komunisté zakázali skautskou organizaci. Petr Vlk věřil, že takhle správně plní skautský slib, že nezrazuje jako někteří jeho spolužáci a známí, co si nechali přivázat na krk rudý pionýrský šátek jeden ze symbolů nenáviděného režimu.

Po sedmi letech, od jeho smutného června 1948, jej v příběhu vůdců Osmatřicítky potkalo něco velmi podobného. Znovu se chopil, nyní už jako devatenáctiletý mladý muž, jejich odkazu. Chtěl jít s nimi dál po stejné stezce. Přál si být jako oni. Pokládal za správné pokračovat v jejich skautské výchovné práci. Hodlal, tak jak to pochopil z činnosti Osmatřicítky, nabízet mládeži skautské hodnoty, výchovu skautingem, výcvik jeho metodikou a především ji předávat skautský styl života. Za to ovšem komunistický režim posílal do kriminálů, někdy dával stavět i šibenice. Mnohaletých trestů se právě za to k čemu se Petr Vlk chystal, dostalo vůdcům a roverům Osmatřicítky. Stejně jako častým, nelehkým výslechům a výhružkám na Státní bezpečnosti neunikli ani mladiství členové oddílu. Pro mnohé z nich, dívky a chlapce, mělo odhalení tajné skautské činnosti Osmatřicítky vážné důsledky v podobě vyloučení ze studia či přeřazení na podřadné místo v zaměstnání. Přesto se Petr Vlk rozhodl takové riziko podstoupit. Nestál ve svém odhodlání sám, i když jeho podíl na tomto rozhodnutí byl jistě nejvýznamnější. 

Došlo k téměř identické situaci s tou, kdy velké, mocně medializované protiskautské procesy (1952) vygenerovaly ve skautské obci přesně opačnou reakci, než komunistický režim svou dehonestující kampaní sledoval. Rovněž odsouzení vůdci Osmatřicítky, soudem představovaní jako zločinci, američtí špioni a zatvrzelí nepřátele socialistického budování republiky, se mladým odchovancům tajného skautingu, soustředěných od jara 1955 kolem Petra Vlka, stali důstojným životním příkladem hodným následování.

Než byl povolán k vojenské službě, stačil se svými přáteli s roverské družiny Lišek, kterou tvořili, jak již víme, Jaroslav Lomberský - Miky, Jan Vávra - Grizzly, Fredy Schubert a Jan Stehlík - Jack, založit a uvést v život chlapecký turistický oddíl při jedné z dejvických základních škol. Roveři Petra Vlka iniciovali také vznik dívčího turistického oddílu, do jehož čela se postavily skautky Osmatřicítky Libuše Kaplanová a Eva Pokorná.

Skautské vedení obou oddílu využilo organizačního i metodického prostoru, které od roku 1954 nabízela pražská Městská stanice mladých turistů. Tato forma – pro níž se vžil pojem „skauting bez skautské ideologie“ či „technický skauting“ – byla, jak jsme se již zmínili jinde, pro Vineckého a Oktábcovo vedení podzemního skautského oddílu nepřijatelná. Ačkoliv jim byly, několik měsíců před jejich zatčením, pomoc a krytí Městské stanice mladých turistů nabízeny, odmítli je. A to navzdory tomu, že se silným lákadlem a jistotou jevila být v této nové instituci přítomnost a metodická účast Jaroslava Foglara. Přímluvci Městské stanice mladých turistů, a to více než zdatnými, byli také plzeňští skauti Černé střely, kteří s ní udělali za krátkou dobu jejího působení dobré zkušenosti. Ale ani ti, jak víme, rovery Osmatřicítky nepřesvědčili. Hlavním argumentem pro odmítnutí činnosti v Městské stanici mladých turistů byla obava, že by se Osmatřicítka, podle dojmu jejich vůdců dosud dobře krytá, mohla dostat pod zvětšovací sklo Státní bezpečnosti a dále, že její výlučně skautská metodika a ideová výchova budou limitovány většími či menšími ústupky nové organizaci. Samozřejmě, při těch několika více či méně vzrušených debatách na téma Městská stanice mladých turistů, konaných v zimních měsících 1954–1955, žádný z vůdců Osmatřicítky netušil, že každý z nich, stejně jako činnost celého oddílu, jsou již nejméně půl roku pod kontrolou několika agentů a informátorů Státní bezpečnosti a že se nad jejich skautskými aktivitami zvolna rozeznívá poslední hrana.

V docela jiné situaci byli však po zásahu tajné policie proti vedení Osmatřicítky (v paměti ještě velmi čerstvém) její nedávní skauti, nyní mladí vůdcové a vůdkyně nově vznikajících školních turistických oddílů. Jestliže chtěli naplnit svá předsevzetí o další výchovné pouti po skautské stezce, bylo třeba nejprve nějaké výchovné jednotky ustavit. Získat do nich členy – děti – chlapce a děvčata. Z nich postupně, velmi opatrně, vzhledem k prožité zkušenosti, vybrat takové, které budou mít zájem a předpoklady k tajné skautské činnosti. To byly hlavní obrysy plánu Petra Vlka a jeho spolupracovníků – mladých mužů a dívek. Každopádně využili nabízené legality Městské stanice mladých turistů. Pod jejich ochrannými křídly turistické oddíly založili. Přičemž zvýšená ideová opatrnost v oddílových aktivitách patřila v plánu k prvořadým bodům.

Jenomže deklarovanou opatrnost zásadně narušovala rozsáhlá korespondence mezi vojínem Jiřím Kafkou a jeho přáteli v Praze. Přitom někteří z nich, především vedoucí dívčího oddílu Líba Kaplanová a Eva Pokorná byly od doby likvidace Osmatřicítky pod dohledem tajné policie. Dříve nebo později nemohl objem Jiřího dopisů uniknout pozornosti vojenské kontrarozvědky. K těmto okolnostem dlužno přičíst dnes už vysvětlitelné – a v celém případu zásadní a nejdůležitější – přiznání jednoho z bývalých ostravských skautů s nimž Petr Vlk navázal přátelství po svém příchodu na vojnu. Tento mladík odevzdal policejním orgánům první číslo ilegálního skautského časopisu Kotva, na němž s Petrem Vlkem redakčně pracoval. Zmíněný časopis měl sloužit jako metodický pomocník oddílům, které na podzim roku 1955, před svým odchodem na vojnu, pomáhal v Praze zakládat.

Bylo vlastně malým zázrakem, že při frekvenci nevojenských aktivit Petra Vlka na sebe dramatické události nechaly čekat více než rok.

Takhle hovoří protokol sepsaný kapitánem Miroslavem Langerem z oddělení vojenské kontrarozvědky krajské správy Ostrava o zatčení vojína Jiřího Kafky: 
„Dne 7. prosince 1956 bylo provedeno tajné zadržení voj. zákl. služby Jiřího Kafky, příslušníka PSP 90 Ostrava. K zadržení došlo následujícím způsobem: 7. 12. 1956 v 15.00 hod. odešel kapitán Langer spolu s nadporučíkem Lumírem Řehou za velitelem roty, kdy tomu bylo oznámeno, že provedeme zadržení vojína Kafky. Vzhledem k tomu, aby nedošlo k narušení vyšetřování potřebujeme, aby došel za voj. Kafkou na pracoviště do obce Václavovice, kde mu oznámí, že jej okamžitě potřebuje pro práci v přijímači v Bohumíně. Dále bylo veliteli roty oznámeno, že jej při zpáteční cestě z Václavovic zastavíme a tam si vojína Kafku převezmeme. Na zpáteční cestě naproti restauraci u osady Jánová zastavil, podle dohody, nadporučík Řeha auto, v němž byl civilní řidič, velitel roty a vojín Kafka. Po zastavení auta bylo veliteli roty oficielně oznámeno, že bychom potřebovali hovořit s vojínem Kafkou. Na to z auta vystoupil velitel roty spolu s vojínem Kafkou. Velitel roty potom dle úmluvy řekl, že vojín Kafka musí jet do Bohumína provést nutnou tesařskou práci. Na to mu bylo před vojínem Kafkou sděleno, že s vojínem Kafkou potřebujeme mluvit, a že ostatní už zařídíme. Vojína Kafku jsme pak vzali do auta zn. Tudor, který jsem osobně řídil. Po usednutí Kafky do našeho vozidla mu bylo sděleno, že je zadržen, na což vojín Kafka reagoval tím, že se zeptal: „a smím vědět proč?“ Na to mu bylo sděleno, že vše se dozví na patřičném místě a byla mu odebrána jedna tesařská sekyrka.
Velitel roty nadporučík Bártek Josef byl seznámen s tím, že o zadržení voj. Kafky nesmí před nikým hovořit. Když by se někdo ptal na vojína Kafku, řekne, že jej poslal na práci do Bohumína. Podobně byl seznámen i velitel praporu kapitán Kavalír.“

Na jaře sedmapadesátého roku byl Jiří Kafka - Petr Vlk, po několikaměsíční vyšetřovací vazbě odsouzen, za sdružování proti republice a nedovolené ozbrojování ke dvěma létům vězení. U odvolacího soudu mu byl trest snížen na dvanáct měsíců.

Za relativně nízkou výměrou trestu, ve srovnání například s počtem let, k nimž byli v roce 1954–1955 odsouzeni skauti a skautky střediska Ostříž anebo vůdcové vodní Osmatřicítky, byla nepochybně kvalitní práce a odvaha obhájce Jiřího Kafky, dávného osobního přítele jeho otce. Do trestu byla Jiřímu započítána i doba vyšetřovací vazby a tak mohl přijít domů už před koncem roku 1957. I tak mu ovšem rok v komunistickém kriminále přinesl nelehce získané zkušenosti spolu s vyraženou horní částí zubů, které ztratil při dlouhých a těžkých výsleších na Státní bezpečnosti. 

Při převozu vězňů od soudu do věznice v Ilavě se Petr Vlk seznámil s odsouzeným skautem Jiřím Navrátilem. Ten byl zatčen, spolu s mnoha dalšími skauty, ve známém pokusu o protikomunistický převrat v květnu roku 1949 a odsouzen k dvaceti letům vězení. Krátké setkání v Ilavské trestnici, která pro oba byla přestupní stanicí, umožnilo složit Petru Vlkovi do rukou Jiřího Navrátila slib skautského vůdce. Jeho slova „…plniti povinnosti vlastní, zachovávati zákony skautské, duší i tělem býti hotov pomáhati bližnímu A VYCHOVÁVAT SVĚŘENOU MLÁDEŽ V DUCHU SKAUTSKÝCH IDEÁLŮ…“ se trvale projektovala do závazku, který si z kriminálu přinesl do omezeného života v komunistickém režimu. Nikdy na ta slova nezapomněl. Zůstávala mu vodítkem a inspirací v jeho výchovné práci.

V době nezbytné zdravotní rekonvalescence, trvající tři zimní měsíce let 1957–1958 (v nichž se marně pokusil o vyvázání z vojenské povinnosti), opět navázal styk se svými rovery a chlapci z turistického oddílu, kteří přečkali dobu jeho vyšetřování a věznění. V závěrečné části roku 1958 se pak konečně vrátil domů, když si odsloužil zbývajících deset měsíců vojny.

Vyšetřováním a posléze souzením Jiřího Kafky - Petra Vlka se do pozornosti Státní bezpečnosti dostali opět některé dívky a chlapci z vodní Osmatřicítky. Stejně tak byli v jeho případu policií opakovaně vyslýcháni i členové roverské družiny Lišek. Žádný z mladých skautů a skautek nebyl sice zatčen či soudem trestán avšak posudek vypracovaný na ně tajnou policií s nastaveným nebo doporučeným opatřením je provázel po celou dobu komunistického režimu. Při každé žádosti o cestu do zahraničí, o večerní či dálkové studium, při změně zaměstnání či možném karierním postupu se toto hodnocení vždycky vynořilo. Mělo takovéto znění:„Jmenovaný (á) byl do roku 1955 zapojen v ilegální junácké organizaci „Roveři“, kterou vedl americký agent Vinecký. Byl zařazen v družině „Bobrů“ (případně Racků, Vyder, Kajek). V roce 1955, kdy byly vedoucí osoby této ilegální organizace realizovány byl (a) jmenovaný (á) protokolárně vyslechnut (a). Podobně byl (a) vyslechnut (a) v souvislosti se skautskou ilegální činností Jiřího Kafky (případ VLK). Jelikož byl (a) poměrně mladistvý (á) tak proti němu (ní) nebylo učiněno, žádné postihující opatření.“

To že nebylo proti vyšetřovaným mladým lidem ze strany komunistického režimu, reprezentovaného zde Státní bezpečností, učiněno žádné postihující opatření bylo pravdivé jen částečně. Nepominutelná je už samotná dikce posudku, zavírající automaticky dveře jakékoliv žádosti bývalých vyšetřovanců (nebyla-li to ovšem žádost o spolupráci se Státní bezpečností). V dubnu 1958, tři roky po zatčení a odsouzení roverů Osmatřicítky došlo k sérii nových výslechů, ke kterým Státní bezpečnost povolala především bývalou dívčí část oddílu. V té době to byly vysokoškolské studentky. Mladé ženy od dvaceti do čtyřiadvaceti let, některé již v té době vdané. Na základě těchto výslechů bylo policií zjištěno: „…že Jana Podlahová, Libuše Kaplanová, Eva Pokorná, Helena Rejtharová (rozená Kaplanová) a Pavla Máhrová (pozn. red.: fakulty, na nichž vyslýchané studovaly, byly vyjmenovány) mají nevyjasněný poměr k dnešnímu zřízení, možno říci záporný a proto doporučujeme, aby byly ze studií vyloučeny…“

Ve všech případech bylo doporučení vyšetřovatelů komunistické policie akceptováno!

Rok 1956 kdy se, po zatčení orgány vojenské kontrarozvědky, ocitl ve vyšetřovací vazbě Jiří Kafka - Petr Vlk, byl v mnoha ohledech velmi významný. Tragicky významný.

V únoru 1956 se v Sovětském svazu konal XX. sjezd komunistické strany. Na něm nejvyšší představitel sovětských komunistů Nikita Chruščov pronesl projev (dlouho utajovaný) jež podrobil zásadní a tvrdé kritice Stalinovu politiku a praxi při vedení společnosti a státu. Události, Chruščovovým projevem odstartovány, vyvolaly první pohyb ve společnostech komunistických států už koncem jara a podzimu téhož roku.

Tradičně protiruské a protikomunistické Polsko se ozvalo jako první ze zemí sovětských satelitů. Poznaňské dělnické bouře z června 1956, nesené v duchu hesla Chléb a svobodu, si vynutily významné změny v polské společnosti v zásadě takové, na jaké Československo čekalo až do roku 1968. Mimo jiné došlo v Polsku k obnovení skautské organizace ZHP (Svaz polských harcerů). Tahle skutečnost se stala na řadu let inspirací našemu podzemnímu skautingu. Byla, mimochodem, také využívána jak obžalovanými tak i advokáty po roce 1956 souzených českých skautských vůdců. Vedle hlavního argumentu, že v jedné zemi budující socialismus jsou skautské výchovné metody přípustné a v jiné nikoliv, přinášel fakt obnovení skautské organizace v Polsku českým pozorovatelům tohoto úkazu (mezi které patřil také autor těchto řádků) určitý styk s děním ve světovém skautingu. Dostávalo se jim jej pomocí zařízení, kterým od roku 1957 bylo Polské kulturní středisko v Praze. Umožňovalo dovoz a studium nejrozmanitějších polských časopisů, mezi nimiž se nacházel také harcerský měsíčník DRUZYNA (obdoba našeho Vůdce, Činovníka). Nepominutelný byl rovněž přímý styk s harcerskými jednotkami v rámci tzv. malého pohraničního styku. Vedle českých turistů, kteří začali po roce 1956 objevovat Polsko pro občasnou možnost nákupu v Československu naprosto nesehnatelných kalhot jimž se říkalo „texasky“ nebo komunisty kritizované Coca-Coly, jezdili do Polska také skauti pro harcerské odznaky a další vybavení.

Se zvláštním zaujetím, vzhledem ke svému vývoji, sledoval dění v Polsku, zejména v obnovené harcerské organizaci, Josef Zikán. Do února 1948 užíval v českém skautingu přezdívku Bobr. Od roku 1949 se však stal jedním z prvních budovatelů Pionýrské organizace Československého svazu mládeže a nechal si říkat „soudruhu vedoucí“. Přes svou manželku Polku se stal polonistou. V roce 1956 byl, díky studiu polského tisku, jedním z mála československých občanů, kteří měli možnost se seznámit s výsledky XX. sjezdu KSSS. Oči se mu zvolna otevíraly. Pár let ještě potrvá než se z komunistických kriminálů vrátí jeho dávní skautští druzi bratři Oktábcovi či skauti střediska Ostříž, než potká roverský kmen Dakota Ivana Makáska, než osloví Jiřího Kafku a další a vystaví s nimi Tábornický klub Psohlavci z něhož se stane tavící pánev obnovy české skautské organizace. V roce 1956 však došlo v Zikánově pohledu k závažnému posunu v hodnocení společenskopolitického dění a událostí, který právě výše popsané děje umožnil.

Tragicky skončilo podzimní protikomunistické povstání v Maďarsku. Trvalo téměř tři měsíce, od října do prosince 1956, a bylo tvrdě potlačeno (mnohde doslova zmasakrováno) sovětskou armádou. Vedle tisíců odsouzených a popravených povstalců přineslo maďarské vystoupení konec jedné přetrvávající iluze. Od likvidace demokratických systémů a občanských svobod v zemích střední Evropy, k nimž sáhli komunisté v letech 1945–1948, přežívala v tomto prostoru víra v návrat těchto hodnot. Při čemž pomoc Západu hrála v zápase odpůrců komunistů rozhodující roli. Ničeho takového se maďarskému povstání nedostalo! Nepočítáme-li samozřejmě podporu morální a sociální jež poznaly zástupy maďarských běženců unikajících před Sověty do bezpečí demokratických zemí.

Likvidací maďarského povstání, kterému komunisté říkali kontrarevoluce, byla potvrzena – do té doby málo vnímaná – skutečnost rozděleného světa. Tento fakt měl v případě maďarského podzimu podobu řeckých tragedií. Československá opozice, zahraniční i domácí se od roku 1956, mnohdy se značným sebezapřením, začala zabývat studiem možností koexistence obou politických systémů. V nichž modifikovaný skauting, podobný polskému modelu, byl uvažován jako jeden z možných výchovných systémů mládeže.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

965× 23. březen 2013 v 0:00