logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Český den proti rakovině 2013

15. květen 2013


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
22. květen 2019
Přihlásit se

Skautská mládež v totalitních režimech

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XVII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Skautská mládež v totalitních režimech

V souvislosti s našim vyprávěním o českém podzemním skautingu, udržovaným v době komunistického režimu několika uváděnými skautskými jednotkami – navzájem se propojujícími v historických situacích a událostech – nemůžeme pominout otázky a úvahy opakovaně se vynořující při četbě a promýšlení předchozích kapitol. Ptají se, jaká vlastně byla mládež působící v tajných skautských oddílech.

Byla skutečně tak jiná, kvalitnější – jak soudí nemalý počet pamětníků oné doby – než skauti a skautky dnešní, užívající si už přes dvacet let skautingu svobodného a nedeformovaného životem mezi strachem a nadějí? A byla-li jiná, v čem potom její případná jinakost spočívala?

Elektronickou poštou bylo v nedávné době hojně rozšiřováno pozoruhodné svědectví s titulem „Jak se nám podařilo přežít?“. Pohlíželo, nikoliv bez humoru, na zásadní rozdílnosti v životě dětí a mladých lidí tvořících dnes v naší společnosti nejstarší generace. Ve srovnání s řadou více či méně zásadních a vážných příkladů, předkládaných zmíněným svědectvím, to současné dětství a mládí prohrálo s obdobným časovým úsekem dnešních starců na celé čáře. Možná ještě hůře dopadla americká chlapecká mládež počátku jednadvacátého století v přednášce režiséra Stevena Spielberga (mimochodem amerického Orlího skauta), kterou pod názvem „Kam zmizel americký kluk?“ uvedl svůj film „Terminál“.

Ani následující hodnocení se nebude příliš rozcházet s příznivým vysvědčením, jež bylo dvěma výše vzpomenutými dokumenty vystaveno dětem čtyřicátých a padesátých let minulého století. Bude takové i přes riziko možného protiargumentu, že podobná hodnocení bývají podepřena vlastními idealizovanými prožitky, ukotvenými ve vzpomínaném období. Ano, půjde jistě také o pozdrav vlastnímu dětství a mládí, avšak vedle nepopiratelných vazeb a silných citových vzpomínek, které k této době chová ostatně každá generace, vede navíc autora těchto řádků k následujícímu pohledu těsný kontakt a zkušenosti – vůdcovské, vychovatelské – s mládeží dnešní. Aby však nedošlo k omylu: ať už se bude současnému čtenáři jevit následující hodnocení mládeže předešlých časů jakkoliv přehnaně pochvalné a ne zrovna příznivý úsudek o mládí současném v něm vyvolá pochybnosti či dokonce nesouhlas, úmyslem rozhodně nebyl nekritický obdiv k jedné straně, ale ani soud a zatracení pro stranu druhou.

Skautská mládež padesátých let dvacátého století nebyla osudem a zkušenostmi nepodobná svým stejně starým druhům z válečného období, kdy byla organizace Junák rozpuštěna nařízením nacistické okupační moci a český skauting se poprvé ve své historii ocitl na téměř pět let v podzemí. Obě generace nalézaly zřetelného nepřítele ve společensko-politickém systému, který legální skautskou činnost potlačil a pronásledoval a také na tuto skutečnost obdobně reagovaly. V tomto ohledu je však třeba zdůraznit, že komunistický režim byl ve srovnání s nacistickým (jakkoliv byl tento nepochybně krutý a zločinný) v tažení proti skautingu mnohem systematičtější, důraznější a také brutálnější. Likvidace skautské organizace a hrubé znevažování výchovných metod, tradic a snah skautingu jaké se mu dostávalo ze strany komunistů od února 1948 až do počátku šedesátých let, navíc neschopnost nahradit jeho oblíbené aktivity něčím přitažlivějším, legitimizovaly ilegální a protikomunistickou činnost mnoha českých skautských vůdců a mládeže kolem nich. Pokud měli odvahu a čest v těle, samozřejmě.

Vedle této zásadní mezigenerační spojnice lze nalézt ještě mnoho dalších shodných rysů. Bylo to například podobně toužebné očekávání konce nenáviděných režimů, nezřídka provázené naivními představami s tragikomickými prvky. Ideou tohoto přání žila velká část československé společnosti, zvláště po rozčarování, kterého se ji od komunistů dostalo tzv. Vítězným únorem a následnou likvidací tradičních demokratických mechanismů a občanských svobod. Podobnému chápání společenské situace se nevyhnula samozřejmě ani mládež.

Víra v brzký závěr komunistického režimu a sledování jeho možných symptomů provázely také naděje v tajných skautských skupinách. Zde byla kritika komunistických pořádků navíc zdůrazněna úvahami o obnově skautingu. Ta byla logicky spojována s pádem a koncem stalinismu. Modifikaci tohoto pohledu přinesl do českého podzemního skautingu až rok 1956 se slavným vzkříšením (pozorně sledovaným) harcerské organizace v Polsku, které i potom zůstalo – s jistými variantami – součástí sovětského satelitního bloku.

V rodinách, podobně jako za nacistické okupace, se poslouchalo vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Především tradiční „Londýn“, Hlas Ameriky a od roku 1951 Svobodná Evropa. Jejich zprávy, pořady a politické komentáře vyrovnávaly deficit demokratické objektivity, v komunistických mediích potlačených. Zároveň vytvářely a podporovaly v posluchačích naděje do budoucích časů. Děti a mládež se dříve či později staly součástí takového života. Co chvíli byly rodiči varovány, aby nikde, zejména ne ve škole a mezi kamarády, nechtějí-li ohrozit bezpečnost rodiny, nehovořily o tom, co doma slyší a vidí. K podobnému postoji zavazovali své členy také vůdcové podzemních skautských celků. Zvláště v oddílech, v nichž se vedle výchovné skautské práce jejich vedení nevyhýbalo protikomunistickým aktivitám, byl požadavek mlčenlivosti uznáván za důležitou normu umožňující udržení skupiny při životě. Tato okolnost – věrnost slibu mlčenlivosti – byla dodržována mnohými členy tajných skautských oddílů s obdivuhodnou až dojemnou důsledností.

Podobně pohrdavý vztah jaký měla mladá populace z časů druhé světové války ke kolaborantské organizaci Kuratorium pro výchovu mládeže v Protektorátu Čechy a Morava, i když její nálepky se nejednou užilo ke krytí některých podzemních nebo zakázaných aktivit, bylo možné rozpoznat také v roli a pozici jakou v životě mladých lidí padesátých let hrály, získaly a udržovaly si komunistické organizace mládeže. 

Bylo téměř nepředstavitelné, aby členové skautských oddílů se zkušenostmi zasazenými do paměti násilnou a nespravedlivou likvidací Junáka v letech 1949–1950 nalezli k nově budované Pionýrské organizaci ČSM jiný vztah než kriticky odmítavý. Odpor a vzdor projevovaný instituci charakterizující v základních dokumentech sebe samu jako „vzešlou z boje proti skautingu“ nadto s nudným, trudně šedivým programem, byl u této mládeže tak velký, že případný vstup do ní byl pokládán za vážný kaz charakteru, zradu či odsouzeníhodné chytráctví.

Vzpomínaná a často zdůrazňovaná věrnost, jíž se tajným skautským jednotkám dostávalo od jejich mladých členů, ležela jednak ve vlastní bohaté a pestré činnosti, kterým nabídka režimních mládežnických organizací nemohla ani vzdáleně konkurovat. Tato věrnost byla pak dále, a to zejména, podepřena silnými pocity sounáležitosti (a jistě také výlučnosti) k celku ohroženého nepřátelským, téměř doslova válečným stavem. Pevná soudružnost, požadavek na plnění slova a držení tajemství se staly základními normami života podzemního skautingu. Na druhé straně se podobnou členskou věrností a stálostí mohly vykázat téměř všechny oddíly a mládežnické celky nabízející zajímavější aktivity než jaké předkládal oficiální Svaz mládeže. Ostatně nabídek na přitažlivé trávení volného času, rozptýlení – oficiálních i soukromých – nemluvě o atraktivním systému výchovy a výcviku v něm, bylo ve zmiňované době poměrně málo. Ve společnosti dnes tolik rozšířené chalupaření a chataření, jimž jsou děti odváděny či vzdalovány od výchovného vlivu skautingu, byl jevem jež se v padesátých letech teprve zvolna rodil. Podobné to bylo s dnešním vykrýváním volného času dětí prostřednictvím televizní obrazovky o umělém světě vytvářeným programy počítačů vůbec nemluvě.

Skromnost, pracovitost, úspornost spolu s pěstováním manuelní zručnosti byly dalším spojovacím můstkem obou skautských generací – válečné a té co prožívala své dětství a mládí v padesátých letech. Jmenované hodnoty a postoje byly v tajných oddílech programově pěstovány. Předně proto, že odpovídaly tradičním požadavkům zakotveným v jednotlivých bodech skautského zákona a zároveň byly reakcí na poválečný nedostatkový systém.

Do druhé poloviny padesátých let bylo táboření, činnosti a pobyt v přírodě v komunistickém Československu jevem podezřelým. Tomuto odsuzujícímu a kritickému pohledu odpovídal i nedostatek zboží na trhu určený k pěstování zmíněných aktivit. Vybavení pro praktický skauting hledala mládež tajných oddílů (také však i trampové) u příbuzných, uchovávajících takové věci z doby První republiky či je za našetřené peníze získávala ze stále se tenčících zásob posledních přežívajících soukromých obchodníků. Většina však si musela vystačit se samozásobitelským systémem. Jeho výchovným výsledkem, byla dnes tolik potřebná šetrnost k vlastnímu i společnému majetku a vědomí, že vlastním jen to na co mám nebo co jsem si sám vytvořil. 

Z pokrývek a starých stanových pláten byly šity spací pytle, obaly na jídelní šálky a kotlíky. Výroba pádel nebo jejich úprava z dospělé velikosti na dětskou výšku, byly běžnou praxí. Podobně jako stavba a udržování plavidel, pramic i kanoi. Technika temování lodí, jejich asfaltování a zažehlování patřila v praxi zejména vodáckých oddílů k malé násobilce. Stejné to bylo s každoroční impregnací stanových dílců, přišíváním olivek a vyspravováním trhlin.

Na provoz kluboven, byly-li jaké, osvětlení, otop a nájem se vybírali členské příspěvky. Přičemž výstavba, úprava a údržba kluboven bývaly zcela v režii oddílů. Ještě při druhé obnově skautingu v roce 1968 byla praxe soběstačnosti v oddílech pražských Psohlavců naprosto běžným jevem. Pátý oddíl tohoto střediska byl dokonce schopen vlastními silami a prostředky přestavět zchátralou chatu na Libeňském ostrově do podoby, o níž se dodnes v tomto oddíle hovoří jako o „nejlepší klubovně na světě“.

Zajímavou a rozhodně následování hodnou vlastností chlapců a dívek padesátých let, bylo čtenářství. Dnes je tato zájmová oblast mezi mládeží velmi nedostatečná. Předchozím generacím, především těm, o něž se nejvíce zajímáme, byla skoro kultem. Důvodem je nepochybně dnešní pestrost výběru nabídek činností.

Jestliže jsme zmínili, že stalinistický režim, se co chvíli uchyloval ke kritice a odsudkům romantických činností v přírodě, nezůstala takových pohledů ušetřena ani veškerá doprovodná literatura. Ať beletrie nebo publikace odborné. 

Většina dobrodružných knih, včetně zálesáckých a skautských příruček, časopisů a sešitových románů, byla režimem prohlášena za buržoazní brak nehodný nového socialistického člověka. O to více byly knihy ocitnuvší se v komunistické klatbě vyhledávány, půjčovány, vyměňovány nebo nakupovány. Jednak ze vzdoru samého, ale také proto, že režim, ostatně jako ve všem nad čím vyslovil svůj rozsudek, co diskreditoval nebo rozpustil či přímo zakázal, neuměl předložit odpovídající nebo kvalitnější náhradu. Nepodařilo se mu to ani v případě dobrodružné literatury. Tu doprovázel hanlivými nálepkami, vyhnal ji z veřejných knihoven, ale tituly, které místo ní vydával, byly mládeži k opovržlivému smíchu místo k užitečnému poučení nebo dokonce k výchově.

Přibližně od poloviny padesátých let se daly součásti vybavení pro táboření vybrat a koupit v krámcích staroměstské uličky V Kotcích. Prodávaly se zde, k nemalé radosti trampující a tajně skautující mládeže, v celkem přijatelných cenách rozličné části použité výstroje, která zůstala na našem území po nacistické armádě. V Kotcích bývaly na širokých dřevěných pultech, zajištěných proti dešti barevnými roletami, navršeny hromady toren – telat v různém stupni opotřebení, maskovaných stanových dílců, vojenských kabátů, přikrývek, svetrů, ponožek, kožených šněrovadel i jídelních misek a mnoha dalšího zboží. Úzká, tmavá ulička spojující Havelské náměstí s Ovocným trhem tak přinášela, v těch nepříliš radostných časech, občasné pocity štěstí a správně investovaných peněz.

Peníze na cestu se šťastným koncem, na nákup vytoužené torny, polní lopatky či skvrnité celty, se ovšem musely získat. Dlužno říct, že si je děti zpravidla opravdu vydělávaly. V málokteré rodině bylo totiž peněz nazbyt. Rozhodně ne na to, aby se vyhazovaly za válkou zpustlé věci po Němcích.

Běžnou výdělečnou aktivitou dětí padesátých let byl sběr odpadových surovin – starý papír, železo, sklo, ale také použité pneumatiky. Oblíbené byly například brigády při vykládání nejrůznějšího zboží a surovin z vagonů. Odměna za tuto činnost byla podstatně vyšší než za sběr. S takovou činnosti ovšem souvisela určitá taktika, kdy bylo třeba dostavit se na nákladové nádraží včas, ještě před dospělými zájemci o práci, a hlavně získat pro samotnou akci některého z kamarádů jemuž bylo již patnáct let a vlastnil občanský průkaz.

Výdělečná činnost chlapců a dívek nebyla samozřejmě vyvolána a soustředěna pouze na nákup trofejních částí výstroje po wehrmachtu. Vedla je k ní všeobecná skromnost, výchova v rodinách a samozřejmě i v oddílech. Výjimečným také nebyl požadavek silného výchovného akcentu, přikazující, aby každý přihlášený účastník letního oddílového tábora dokázal získat vlastní prací určitou částku do táborového poplatku. Dnes běžné státní táborové příspěvky a dotace (bohužel až příliš podvazující výchovné snahy vůdců a pochopitelně i dětí) byly věcí neznámou, ale třeba říci, že rovněž také těžko přijatelnou. Ne nepravdivě napsal kdysi jeden z členů vodní Osmatřicítky: „… donekonečna jsme narovnávali pokroucené hřebíky a spravovali dna shnilých pramic, jednak pro radost z toho co dovedeme a také proto, abychom si s NIMI nezadali…“

Letní tábory byly další školou pracovitosti, soběstačnosti a kontinuity. Tajné oddíly, ať už jim krytí v padesátých letech poskytly sokolské jednoty, svazarmovské organizace či sportovní a turistické kluby, pokládaly tábory za vrchol výchovné práce. V tomto pohledu na tábory a jejich význam se v ničem nelišily od hodnocení skautských generací před a poválečných. Tábory byly i jím dílnou samostatnosti a přátelství. Dětem a mládeži však přinášely ještě něco podstatného navíc. Na měsíc mnohdy i déle se stávaly ostrůvkem svobody a pokračováním dějů, které si komunistický režim přál vykořenit. 

Přes všechny potíže, pochopitelně také bezpečnostní, provázející pořádání tajných skautských táborů, nebyl jejich přínos do fondu budoucnosti českého skautingu malý. Vychovaly mnoho příštích skautských vůdců, nositelů obdivuhodných a potřebných vlastností, myšlenek, snah a tradic.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


693× 23. březen 2013 v 0:00