logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

13. oddíl svazových oldskautů na vernisáži výstavy skartáží

1. březen 2010


Odebírat

Kalendář oznamovatele

prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
leden 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
18. leden 2019
Přihlásit se

Nová zatčení, nové procesy, nové tresty

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XIX. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Nová zatčení, nové procesy, nové tresty

Roky 1957–1960 bývají v moderní české historii uváděny jako na počátek období mírného tání v jinak mrazivém komunistickém sevření. Tato léta dala vzniknout novým, netradičním divadelním scénám, které zakrátko získaly významný společenský vliv, na pultech knihkupectví se začaly objevovat zajímavé tituly, k zásadnímu slovu se kritickým pohledem hlásila mladá filmařské generace a z hudebních podií, ale i z rozhlasu, se občas, avšak o to naléhavěji, ozvaly doposud odmítané a odsuzované rokenrolové melodie a akordy Presleyho kytary.

Kulisy domácí komunistické scény budily, nedlouho po polských a maďarských událostech, i ve skautech, dojem uvolňování tlaku, jehož odraz by mohl pozitivně zasáhnout do podzemí zatlačený skauting a jeho výchovný systém. Tato naděje se brzy ukázala být klamnou. Žádných očekávaných změn se skautingu od totalitního režimu nedostalo. Zejména ne jeho vyznavačům v tajných skautských oddílech. Zřetelné a srozumitelné signály o tom co chvíli posílali do společnosti a skautské obce maďarskou revolucí vyděšení straničtí a svazáčtí funkcionáři, vyšetřovatelé Státní policie, a v konečné fázi vývoje samozřejmě pracovníci justice.

Z pražských skautských skupin, blízkých těm jimž je věnována naše pozornost, postihl v tomto čase zájem komunistické policie a následně soudu jako prvního Vladimíra Jirouta - Jacka a jeho oddíl. Jak vyplývá z vyšetřovacích materiálů StB stal se podnětem sběru informací a zavedením pozorovacího spisu na Vladimíra Jirouta dopis jistých manželů Exnerových, adresovaných obvodnímu výboru Svazarmu v Praze 2. V druhé polovině roku 1957 jím Exnerovi upozornili na podezřelou činnost oddílu Vladimíra Jirouta.

Dostupné policejní a soudní archiválie neuvádějí, v jakém vztahu zmínění manželé Exnerovi k Vladimíru Jiroutovi byli. Jejich zpráva je v Pozorovacím spisu zmiňována, avšak není k němu přiložena ani citována celá. Je uváděna pouze její část upozorňující „soudruhy z Obvodního výboru Svazarmu na to, že v jejich oddíle branného vodáctví, vedeného Vladimírem Jiroutem, není, po stránce výchovy k marxismu-leninismu, vše v pořádku“. Nelze z jistotou určit zda manželé Exnerovi byli tzv. „pokrokoví“ rodiče některého z členů Jiroutova oddílu, sledující jeho činnost nebo nebyl-li dopis policií objednanou provokací. Ať tak či onak, Exnerových udavačské psaní znamenalo pro Vladimíra Jirouta - Jacka začátek velkých potíží (nejen pro něj, jak se ukáže).

Vladimír Jirout se narodil roku 1932 v Praze. Do zrušení skautské organizace nacisty v roce 1940 byl krátce vlčetem. Jako třináctiletý se v květnových dnech 1945 dostal do styku se skauty pražské Dvojky a vykonával s nimi nejrůznější služby přikázané revolučním velitelstvím a Českou národní radou. Hned po revoluci se přihlásil do 22. oddílu střediska Šipka vedeného Jiřím Míkou. V roce 1947 se jako člen československé delegace zúčastnil světového skautského jamboree ve Francii. Před únorem 1948 a zejména po něm intenzivně vnímal a prožíval tlak svazáckých orgánů a skautů komunistů na Junáka a nesouhlasil s ním. Zažil rovněž pokus o protikomunistický převrat v květnu 1949, v němž důležitou roli měli sehrát starší skauti a skautky z Prahy. V lednu 1949 byl pověřen vedením 8. smečky vlčat, kterou vedl až do ukončení činnosti Junáka v závěru téhož roku. S určitým počtem svých vlčat potom přešel do Sokola Nusle, v němž vytvořil vodácký oddíl. V Sokole Jiroutův oddíl působil až do konce roku 1952. Počátkem roku následujícího převedl oddíl do nově vznikající organizace Svazu pro spolupráci s armádou, jejíž program oddílů branné turistiky a branného vodáctví se mu zdál být pro krytí oddílu výhodnější. 

Od roku 1950, kdy Vladimír Jirout s tajnými skautskými aktivitami započal, se zájmu Státní bezpečnosti po celá léta úspěšně vyhýbal. Tuto okolnost je dlužno nepochybně přičíst opatrnosti, kázni a odpovědnosti panující v jeho oddíle. Jiroutův oddíl tvořil tak vzácnou výjimku. Těmito vlastnostmi, jak jsme již vícekrát vzpomenuli, se v té době protikomunistická opozice – té či oné podoby – zrovna nevyznačovala. Způsobovala to především silná víra a naděje, jíž byly termíny očekávaného a jistého konce komunistického režimu přesouvány doslova z týdne na týden. Bezpečnostní otázky, v konspiraci naprosto nezbytné, bývaly touto nenaplněnou nadějí silně oslabeny. Což bylo na druhé straně přímo rajské prostředí pro činnost komunistické policie a jejich agentů. V případě Jiroutova oddílu šlo o jev o to významnější, že se jednalo o skupinu s početnou členskou základnou, bohatou a intenzivní činností praktickou i ideovou. Do hledáčku tajné policie se Jiroutův oddíl nedostal jak v období intenzivního honu na skauty a skauting v roce 1951–1952, tak ani i v souvislosti s vlnou zatýkání a procesů z let 1954–1955 postihnuvší skauty vodní Osmatřicítky, plzeňskou Černou střelu a oddíl katolického střediska Maják.

Začátkem roku 1955 přišel domů z vězení, do něhož byl odsouzen za ilegální skautskou činnost František Mrázek (1931), bývalý družinový rádce Vladimíra Jirouta. Navštívil jej a Vladimír Jirout, v té době úspěšný student architektury, pozval Františka Mrázka do svého svazarmovského oddílu.

Činnost Jiroutova oddílu a jeho vnitřní prostředí dosahovaly ve zmíněné době vysoké úrovně. Oddíl si budoval svou klubovnu a loděnici, stavěl pramice, konal letní a zimní tábory, měl vytvořený výchovný a výcvikový program čerpající ze skautské Stezky, pro vnitřní potřebu a rodiče členů vydával časopis Přístav. Pořádal kulturní akademie, osvětové i sportovní akce. Bylo v něm přes 40 chlapců ve věku od dvanácti do devatenácti let, rozdělených do několika posádek, kromě toho měl oddíl družinu roverů zvanou Odra podílející se na tvorbě jeho programu. Oddíl byl zároveň prodchnut silným skautským duchem udržovaným nejen samotným vůdcem, ale i řadou původních Jiroutových vlčat střediska Šipka, tehdy už kormidelníků posádek a starších pomocníků. Františka Mrázka tak přivítalo blízké a důvěrně známé prostředí.

Na podzim roku 1955 se potkal František Mrázek s Jaroslavem Meškanem s nímž byl ve vězení v Jáchymovských dolech. Jaroslav Meškan byl vodní skaut z Radotína. Bylo mu pětadvacet let. Pracoval v propagaci podniku Pramen jako aranžér. V roce 1952 mu státní soud vyměřil trest sedmi let za činnost proti republice ve skautské ilegální skupině. Dřívější návrat mu umožnila amnestie vyhlášená v květnu 1955. Také Jaroslav Meškan projevil zájem pracovat v Jiroutově skautském společenství ukrytém ve svazarmovské organizaci. Záruku Meškanova přijetí vytvářelo vězeňské přátelství s Františkem Mrázkem a nepochybná příslušnost ke skautingu. Ta byla pro opatrného Jirouta rozhodující. Víra v nezlomnost a pevnost charakteru skautů, křížící v dobách nesvobody naše životní stezky, byla nejednou nebezpečně zasažena a těžce vykoupena. Tahle zkušenost měla potkat i Vladimíra Jirouta.

Spolupráce mezi Jaroslavem Meškanem a Vladimírem Jiroutem skončila na jaře 1956 pro vzájemné neshody, pramenící ze soupeření o vůdčí postavení v oddíle. Proto Jaroslav Meškan a František Mrázek opustili Jiroutovu 38. základní organizaci Svazarmu a v dubnu 1956 založili v rámci druhého pražského obvodu vlastní 5. svazarmovskou organizaci. Utvořili v ní chlapecký oddíl branného vodáctví, který zanedlouho dosáhl velmi dobrých výchovných i výcvikových výsledků.

V Meškanově 5. organizaci nalezl koncem léta 1957 útočiště pro svůj oddíl Vladimír Kolář - Akela a jeho skautský přítel z Majáku Miroslav Brtva - Agi. K jejich příchodu došlo přibližně v době, kdy Meškan informoval Jirouta, o již vzpomínaném udání manželů Exnerových. Zprávu, že obvodní výbor Svazarmu Praha 2. takový dopis dostal sdělili Meškanovi samotní funkcionáři organizace, snad ve snaze Jirouta určitým způsobem varovat. Meškan mu ovšem neřekl to nejdůležitější a podstatné, totiž že on sám byl nedlouho před tím v souvislosti s Jiroutovou činností vyslýchán vyšetřovateli Státní tajné policie. Meškanova několikastránková svědecká výpověď, dochovaná v souboru vyšetřovacích a soudních spisů, dokazuje, že to byla právě ona, která svým rozsahem a zasvěceností, umožnila příslušníkům odboru mládeže StB využít ji jako vodítko a vypracovat podle ni strategii obvinění vedoucí k zatčení Vladimíra Jirouta. Můžeme se dohadovat proč se tak Jaroslav Meškan zachoval a jednal. Snad aby svědectvím poškozujícím Jirouta chránil činnost svého vlastního oddílu a celé organizace, do níž právě vstoupil oddíl Vladimíra Koláře? Anebo že už tehdy začal s StB spolupracovat jako její informátor? Jeden ani druhý důvod, uvažujeme-li o nich správně, se neukázal, jak uvidíme, dostatečným v záchraně jeho vlastní svobody. Jaroslav Meškan tak o několik měsíců později marně vyšetřovatelům StB připomínal: „řekl jsem přece o Jiroutovi, už před půl rokem, na ministerstvu vnitra všechno, co jste potřebovali a chtěli…“.

12. února 1958 byl Vladimír Jirout zatčen a obviněn kpt. StB Františkem Flekem, že „ založil v roce 1953 ve 38. základní organizaci Svazarmu v Praze 2. ilegální skupinu „Junáka“, ve které až do dnešního dne sdružil větší počet osob ve stáří od 12 do 19 let. Šířil a propagoval mezi těmito mladými lidmi intensivně, až do poslední doby, nepřátelskou buržoazní skautskou ideologii a tím je vychovával k nepřátelství k lidově demokratickému řádu.“ Styl a jazyk důstojníků Státní policie, jak je zřejmé, se v čase nadějného oteplení stalinistického systému, jež právě československá společnost pociťovala, nezměnil proti těžkým padesátým létům ani trochu.

Soud s Vladimírem Jiroutem - Jackem proběhl 28. srpna 1958 s vyloučením veřejnosti, pouze za přítomnosti velkého počtu funkcionářů Československého svazu mládeže a jeho Pionýrské organizace, Svazarmu, Školských správ a tělovýchovné organizace.

Žaloba konstatovala, že Vladimír Jirout „…vychovával jemu svěřenou mládež v duchu bývalé skautské organizace, jejíž ideologie je v přímém rozporu s ideologií pokrokových mládežnických organizací. Reakční charakter skautingu byl přitom obžalovanému znám, neboť byl dlouholetým členem a činovníkem skautské organizace Junák. S rozpuštěním Junáka nesouhlasil a svůj nesouhlas vyjádřil tím, že zneužil organizaci Svazarmu k provádění tajné skautské činnosti. Není pochyb o tom, že uvedeným způsobem odpoutával mládež od správné Marx leninské výchovy, jejímž cílem je vychovávat z mládeže zdatné lidi, kteří budou oporou naší společnosti…“.

Vladimír Jirout byl za to odsouzen na tři roky!

Za necelé dva měsíce po uvěznění Vladimíra Jirouta zatkla Státní policie i Jaroslava Meškana. Obvinila jej rovněž se sdružovaní proti republice a to proto – jak stojí v obžalobě – „že od podzimu roku 1955 do jara 1956 byl aktivním členem ilegální skautské skupiny vedené Vladimírem Jiroutem.“ Soudní jednání s Meškanem probíhalo v listopadu 1958. Byl jím odsouzen ke dvěma letům. Ve zdůvodnění výše trestu se říká: „…obžalovaný začal sice od května 1956 působit v jiné organizaci Svazarmu než potrestaný Jirout, a pracoval zde již zcela podle pokynů a programu této organizace. Za tuto činnost byl Obvodním výborem Svazarmu dokonce několikrát oceněn. Ale o nepřátelské činnosti Jirouta věděl, určitý čas se na ni podílel a včas ji neoznámil…“

Vylíčené události sledovali se znepokojením skauti soustředěni kolem Vladimíra Koláře. Ti se svou účastí v Meškanově základní organizací Svazarmu cítili být ohroženi už zatčením Vladimíra Jirouta. Z těchto důvodů jeho skupinu opustili a našli pro svůj oddíl nová ochranná křídla v závodní organizaci Svazarmu podniku Koh-i-nor v Praze - Vršovicích, v němž Vladimír Kolář tehdy pracoval. Pravda je, že tímto opatřením bylo dosaženo prodloužení života oddílu a zachování svobody jeho vůdců o celý rok, avšak z drobnohledu Státní policie se skautská jednotka střediska Maják nevytratila.

Informace o zatčení a odsouzení Vladimíra Jirouta a Jaroslava Meškana nebyly nijak medializovány, přesto se vnitřní skautskou poštou dostaly také ke skupině roverů, v jejímž čele stál Jiří Kafka řečený Petr Vlk. Ten přišel domů právě v čase tohoto nového tažení proti skautům po roce stráveném na vojně a dalším ve vězení.

Se svými druhy se k poradě o příští činnosti své roverské družiny sešel na brdském tábořišti Bíkej. Po více jak dvou letech prožíval Petr Vlk okamžiky o nich si ve vězení myslel, že se nikdy nevrátí. Kráčel radostně s tornou na zádech, do níž doma uložil dojímavě milé věci: flekatou německou celtu, ručně sešitý spací pytel ze dvou starých dek a jídelní misku očazenou mnoha ohni pečlivě drhnutou písky, drny a vodou desítek potůčků. 

Brdské lesy byly povznášející a bezpečné. Přesto se cestou k Bíkeji obezřetně rozhlížel, zastavoval a naslouchal, aby případný stín za sebou dokázal včas setřást. Udržoval si tenhle zvyk. Naučila jej tomu, stejně jako jeho skautské bratry, nutnost opřená o desetiletou zkušeností života v komunistickém režimu. Nestál o to přivést nevhodné oči a uši k roverskému táborovému ohni.

Tábořiště Bíkej, s mohutným dubem uprostřed loučky, obklopené hustým smrkovým mlázím, totemem, zálesáckými sedátky kolem ohniště a vysokým špalkem s iniciálami Šestačtyřicátého oddílu, působilo na Petra Vlka po letech jako pohlazení.

U ohně seděli dlouho do noci. Měli o čem hovořit, bylo z čeho se radovat, a také bylo na co vzpomínat. 

Před lety, když tajná policie zatkla vůdce jejich vodní Osmatřicítky Karla Vineckého - Windyho a všechny jeho spolupracovníky, strachovali se, sotva patnáctiletí každý den, kdy je chraplavý hlas školního rozhlasu vyzve k návštěvě ředitelny, kde na ně už budou čekat policisté, aby je odvezli k výslechům. Tytéž pocity se jich zmocňovaly při zvuku zvonku na domovních dveřích. Strach nebyl rozhodně bezdůvodný. Mnozí chlapci a dívky Osmatřicítky byli nejen opakovaně vyslýcháni na StB, některým bylo z příkazu policie znemožněno studium, jiné přeřadil zaměstnavatel na nekvalifikované, hůře placené místo. Nedlouho potom se podobná situace opakovala při zatčení Jiřího Kafky - Petra Vlka. 

Za to, že všichni členové roverské družiny, soustředěni kolem Jiřího, jeho zatčení a odsouzení bez velké osobní újmy přečkali, že dále nepostiženi studovali a pracovali, byla především jeho zásluha. Dokázal mlčet při nelehkých policejních výsleších a přenášel odpovědnost na svou osobu.

Oheň na Bíkeji hořel tenkrát dlouho. Jeho plameny jakoby chtěly posvítit na další společnou cestu, v níž výchova skautingem měla mít své jasné a významné místo. A svítil také na návrat, vděčnost a přátelství, které zde prožívaly velkou slavnost. 

Jiří Kafka - Petr Vlk navázal, v zápětí po příchodu z vězení a zmíněném roverském setkání na Bíkeji, spolupráci s chlapeckým turistickým oddílem, který v Praze na Žižkově vedl Miloš Hák (1936), skaut a příznivec metodiky Jaroslava Foglara. Jeho oddíl, tvořený převážně žižkovskými chlapci, zahájil činnost brzy potom, co ji začala v roce 1954 organizovat a popularizovat Městská stanice mladých turistů.

Miloš Hák byl velmi činorodým a schopným organizátorem klukovských aktivit na Žižkově. Před tím než založil turistický oddíl, vytvářel a vedl chlapecké party navazující na tradici Foglarových čtenářských klubů. Ve farních prostorách kostela sv. Anny v Jeseniově ulici pořádal začátkem padesátých let nejrůznější akce pro mládež. Byl duší sportovních turnajů, promítání filmových grotesek i romantických výprav do okolí Prahy. Před důvěryhodnými členy svých klubů či později turistického oddílu se netajil náklonností ke skautingu, k jeho metodice výchovy a k tradicím. Nebylo tedy divu, že si Jiří Kafka s Milošem Hákem porozuměli. Všechno nasvědčovalo tomu, že spolupráce bude úspěšně pokračovat především k prospěchu chlapců Hákova oddílu. Proto také Jiří Kafka přivedl do nového prostředí své roverské přátele, Fredyho Schuberta a Jana Stehlíka - Jacka, bývalé členy vodní Osmatřicítky.

Ještě jedno setkání z podzimu osmapadesátého roku je třeba zmínit. Bylo to však setkání nepřímé. Teprve po mnoha letech se předvedlo v historických souvislostech a nevyužitých možnostech.

Vzpomenutého podzimního dne svolala roverská družina Jiřího Kafky schůzku do vilky kteréhosi jejich známého v pražských Hodkovičkách. Okna pokoje, v němž roveři Petra Vlka schůzovali, byla obrácená do velké zahrady. Někdo si pohledem z okna povšiml skupiny chlapců hrajících si kolem starého dřevníku. Bylo jich několik, třinácti, čtrnáctiletých. Stříleli primitivním lukem do terče a pokoušeli se točit lasem. Roveři na ně zpoza zavřeného okna hleděli. Činnost kluků v zahradě jím byla blízká a sympatická. Každopádně pestřejší, hodnotnější než tuctové, bezduché courání po ulicích a postávání na rozích. Někoho z roverů napadlo sejít dolů a podívat se na kluky podrobněji. Nápad se však neujal. Bohužel!

Ti kluci si říkali Stíny noci. Do klubu tohoto jména je zorganizoval tehdy čtrnáctiletý Ivan Makásek ještě čekající na svou přezdívku Hiawatha. Po skončení své kariéry ve Foglarově oddíle na nich prováděl svou první náčelnickou masáž. 

Klub Stíny noci byl přímý předchůdce pozdějšího roverského kmene Dakota.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


904× 23. březen 2013 v 0:00