logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Lobinův závod 2006

9. červen 2006


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Konec padesátých a začátek šedesátých let

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XXI. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Konec padesátých a začátek šedesátých let (pracovní název)

Časově velmi nevýhodné zaměstnání Jiřího Kafky - Petra Vlka, do něhož po výkonu trestu nastoupil, nebylo jediným důvodem, kvůli němuž váhal, zda se má pustit do vytváření nového oddílu. Správně totiž předpokládal, že Státní policie z něho svůj zrak jen tak nespustí.


tabor-ilustracni-foto
ilustrační fotografie

Neobával se ani tolik případného nového zatčení – i když i tahle okolnost hrála v jeho úvahách svou roli – jako případného zmarnění vynaloženého úsilí nezbytného při budování skautského oddílu. Neutuchající pozornost Státní policie potvrzovala ostatně zkušenost bývalých členů vodní Osmatřicítky Jana Stehlíka - Jacka a Fredyho Schuberta, nyní roverů Jiřího družiny Lišek. Proto Petr Vlk, po svém příchodu z vězení zvolil – spolu se svými roverskými přáteli – raději spolupráci s žižkovským oddílem Miloše Háka, který byl již několik let činnou a v povědomí tělovýchovných složek obvodu dobře zavedenou jednotkou.

Jejich už zmíněný rozchod, jehož příčiny lze dnes jen tušit, postavil ovšem Jiřího Kafku opět před vážné rozhodování. Bylo podobné situaci, jakou prožil už jednou, nedlouho po uvěznění vůdců vodácké Osmatřicítky v roce 1955.

Na jedné straně stála jeho družina roverů s aktivitami, jež by zaručovaly dlouhodobou a téměř bezpečnou perspektivu, bez osobních obětí a vysokých nároků na čas. Vzhledem k věku účastníků družiny a jejich zkušenostem by se roverská činnost dala snadno krýt volným trampingem pěstovaným ostatně v té době velkým množstvím mladých lidí. Touto kamufláží by šla činnost roverské družiny snadněji ochránit od přílišného dohledu nebo zásahu Státní policie.

Druhou variantou jak uchovat odkaz skautingu byla práce se skupinou chlapců skautského věku. Po té, popravdě, Jiří Kafka toužil nejvíc. V oddíle Miloše Háka se přesvědčil, že mu vyhotovuje a těší jej. Shledal také, že na jeho styl vedení mnoho chlapců dobře reaguje. Jenomže argumenty proč na tuto trať nevstoupit – v době kdy o tom rozmýšlel – byly dosti silné. A nezdálo se, jak ostatně ukazovaly zkušenosti z roku 1958, že by tlak na skauting, přes jinak sympatické příznaky uvolňování poměrů ve společnosti, nějak slábl nebo, že by v dohledné době sehnal zaměstnání vyhovující nárokům oddílu s bohatou činností a skautským výchovným záměrem.

Jiří se však přes všechny nevýhody a možná rizika rozhodl oddíl založit. Odhodlání k takovému postoji se dalo najít v jeho povaze. Nejednou se mu do života nastavily překážky, nad nimiž by jiný zoufal. Vždycky je zásadně a rázně řešil. Nepochybně lze do jeho rozhodování započíst také obraz noci v Ilavském vězení, kdy složil do rukou Jiřího Navrátila slib skautského vůdce. Jeho slova se mu stala, už jsme to někde řekli, nejen závazkem, ale opravdovou celoživotní náplní. Vzpomněl při tom určitě také na ruce vůdců vodní Osmatřicítky odváděných ozbrojenou eskortou od soudu, jehož se jako návštěvník zúčastnil. Jejich ruce se vztyčily ke skautskému pozdravu a on si jej dešifroval jako výzvu určenou právě jemu.

Povaha Jiřího Kafky byla taková, že o věcech dlouho a ze všech stran rozmýšlel, ale když některé z uvažovaných oblastí dal přednost, pak bylo jisté, že jí věnuje veškerou svou péči, iniciativu a schopnosti. S touto vlastností se pustil do práce ve svém novém oddíle v tělovýchovné jednotě Dynamo Spoje Žižkov. 
Po výcviku v zimních a jarních měsících roku 1959, jemuž obětoval Petr Vlk a jeho roveři všechen čas, byl nový oddíl připraven na stanový tábor u Mutiněvského rybníka.

Způsob táboření turistických oddílů mládeže či svazarmovských jednotek branné turistiky a vodáctví, nemluvě o skautských celcích, které po únoru 1948 pokračovaly v činnosti (například Foglarova Dvojka a vodní Pětka Jaroslava Nováka - Braťky) ostře kontrastoval s tzv. tábory pionýrskými. Pořádaly je pro děti svých zaměstnanců výrobní závody a podniky. Nazývaly se Pionýrské tábory Revolučního odborového hnutí (ROH). S tradičním pojetím skautských letních táborů měly společné jen shodné pojmenování. Zatímco skautské tábory byly školou samostatnosti a jejich jednoduchost, „primitivnost“ základní výchovnou metodou, tábory pionýrské se vyznačovaly pravým opakem. O pobyt děti v nich bylo postaráno tak důkladně, že se mohly mnohdy ukousat nudou. Šlo zde téměř výhradně o kombinaci rekreace s nepříliš náročným a nečetným programem. Rozvíjení důležitých životních návyků, stejně jako pěstování pocitů hrdosti na dílo svých rukou, dovedností, produkované osvědčenou skautskou formou táboření, byly v táborech pionýrských něčím zcela neznámým.

Když jel turistický oddíl Jiřího Kafky na svůj první letní tábor, bylo v něm 25 chlapců ve třech družinách. Petr Vlk nechtěl aby se jeho tábor lišil od těch, z nichž se mnohaletou praxí, zdokonalovanou nejlepšími skautskými vychovateli, stala nevýznamnější metoda československého skautingu. Jeho táborníci proto počítali s tím – a byli k tomu úkolu měsíce trénováni – že si postaví svůj tábor sami. Budou jej měsíc zásobovat, vařit si v něm na kamnech s kamenů pospojovaných jílem. Budou sbírat dřevo, řezat ho a štípat. Budou držet noční hlídky a jezdit pramicemi přes celý rybník pro pitnou vodu.

Jiřího táboru v roce 1959 se nevyhnul ještě žádný z těch dnes už vymizelých romantických znaků skautského táboření, které se tak často objevují „ve zkazkách starých zbrojnošů“. Na tábor bylo možno jet ještě nákladním vagonem, což samo o sobě bylo dobrodružství. Pro táborníky přijel k nádraží koňský potah, aby jim pomohl odvézt zavazadla, pramice a vybavení pro stavbu tábora. Neexistovaly ještě karimatky a nafukovací matrace byly velkým luxusem. Na lůžka v podsadových stanech z krajinek se proto pokládaly slamníky naplněné slámou či senem. Pro mléko se chodilo za soumraku do vesnice k „večernímu dojení“ a za nákupy potravin jezdily táborové služby s vozíkem a tornami na zádech. Pan lesní býval častým hostem tábora. U kuchyňských kamen vyprávěl táborníkům zkazky z lesa, označoval jim soušky k poražení a ukazoval kde, k čemu a jak je třeba v lese přiložit pomocnou ruku.

Novinkou, neznámou hrou, byl na táboře softball. Jiří se s jeho pravidly seznámil jako chlapec v létě 1948 v Ymce. Softballovou pálku a několik kožených míčků po celá léta uchovával. Hru táborníci nadšeně přijali. Několik vybraných hochů slyšelo také poprvé od Jiřího historii kamenné mohyly pod Lysou horou v Beskydech o níž se dozvěděl od ostravských skautů. Večer si v táborové kuchyni, pod rozsvícenou lodní lampou, četli knihu Václava Šolce Velká plavba, která toho roku vyšla a vyvolala mezi tajnými skauty podobné nadšení jako před časem Plátěná osada.

Chlapcům z oddílu Petra Vlka se stal tábor silným zážitkem a velkým dobrodružstvím. Rozhodně v něm chtěli po prázdninách pokračovat. Vůdce tábora s nimi v tomto ohledu souhlasil.

Situace v tělovýchovné jednotě Dynamo Spoje Žižkov se zdála být po návratu z tábora poměrně příznivá. Činovníci jednoty žili přípravou II. celostátní spartakiády, režimem silně sledované a podporované akce. Rádi přivítali pod svou střechou skupinu mládeže vykazující bohatou činnost, v jejímž čele stál člověk pokládající dobrovolnou výchovnou práci za samozřejmou věc. Ještě důležitější se však pro nový oddíl ukázala skutečnost, když Jiří Kafka nalezl mezi funkcionáři a členy tělovýchovné jednoty některé členy 46. oddílu likvidovaného tajnou policií v roce 1952. Slavnostní brdské tábořiště tohoto oddílu – B.C. Bíkej – přijala za své a udržovala Jiřího roverská družina. To byla, vedle stejného skautského původu, dostatečná legitimace pro rozvoj přátelských a oddílu příznivých vztahů.

Společenství exilových roverů soustředěné kolem Velena Fanderlika, žijícího v kanadském městě Trail, obnovilo koncem roku 1958 vydávání časopisu Stopa. Časopis vznikl v roce 1949 pod názvem Skautská stopa z potřeby informovat skauty a skautky soustředěné po komunistickém převratu v uprchlických táborech Německa a Rakouska. Vycházel až do podzimu 1954.

V čele snahy o oživení Stopy stál ivančický skaut Ervín Lobpreis - Lobin. V americkém exilu dostudoval medicínu a působil jako vojenský lékař v námořnictvu Spojených států. V roce 1957 se zúčastnil, jako člen zdravotního týmu delegace skautů USA, jubilejního světového jamboree v Anglii. Viděl na něm pochodovat hrdé maďarské skauty, kteří uprchli na Západ po poražené protikomunistické revoluci. Potkal se zde s exilovými Poláky, Litevci a samozřejmě Armény požívající ve světové skautské organizaci zvláštní výsady. Ke své lítosti se však neshledal s žádnou, ani tou nejmenší, jednotkou československých exilových skautů.

Obnovená Stopa byla rozeslaná na dostupné a známé adresy skautů a skautek v exilu 28. X. 1958. Její redaktoři očekávali, že se jim z reakcí na časopis dostane odpovědi na to v jakém stavu vlastně je československý skautský exil po deseti letech od února 1948. A stojí-li za to, aby se Fanderlikova skupina roverů exponovala ve snahách po ukotvení československého skautingu v exilu do mezinárodní skautské organizace. Taková možnost se totiž exilovým roverům, sledujícím pozorně strategii mezinárodní skautské kanceláře, zdála být po roce 1957 překvapivě reálnou. Překvapivě proto, že skautská kancelář dosud odmítala registrovat exilové organizace jako samostatné celky s výjimkou Arménů. Ti měli svou výsadu opřenou historickým zásahem ve svůj prospěch od samotného Roberta Baden-Powella.

Zápis z úvodní redakční porady Stopy z roku 1958 vysvětluje obnovení časopisu těmito slovy: „…Počátek znovuzrození STOPY nutno položit do doby těsně po jubilejním jamboree v Londýně, kdy se naši roveři sešli s Velenem ke své mezisjezdové pracovní schůzce. To bylo v záři 1957. Události ve skautském světě byly tak zajímavé, že se okamžitě ocitly na pořadu jednání. Vyvolaly a podtrhly nutnost, aby byli o stavu věcí zpraveni všichni naši bratři a sestry ve světě a mohli tak k nim vyslovit svůj názor. Z toho přirozeně vyplynul návrh na nějaký společný dorozumívací prostředek. A to byl jen krůček k pokusu o oživení starého časopisu Stopa…“

Brzy se ukázalo, že naděje vkládané do náznaků změn postojů mezinárodní skautské organizace vůči exilovému skautingu byly nepřiměřené. Na druhé straně se jako oprávněný potvrdil náhled, že československý skautský exil nevyvíjí – až na několik vzácných výjimek – ani organizační tím méně výchovné aktivity. Na své oživení si musel počkat do další emigrační vlny v roce 1968 a let následujících. Stopa však i přesto dokázala vycházet až do roku 1963.

Po prázdninách 1959 ukončili členové indiánského spolku Dakota základní školní docházku. Někteří z nich nastoupili do učení jiní na střední školy. Ivan Makásek - Malý medvěd a Jan Záruba - Letící šíp začali, sice každý v jiné třídě, studovat gymnázium v Praze-Braníku. Nedlouho po zahájení školního roku se seznámili se stejně starým spolužákem Václavem Miškovským. Do školy dojížděl až z Karlína. Uvedl se jim jako příznivec indiánské romantiky. To byla pro oba dakoťany významná kvalifikace. Posunula Václava Miškovského do středu jejich zájmu. Když jim navíc sdělil, že má kamaráda hořícího pro indiánské věci stejně jako on, roztočila se dakotská lasa v představě, že se jejich smyčkám zdaří vtáhnout co nevidět do spolku dva nové členy. O to větší překvapení čekalo Malého medvěda a Letícího šípa když jim Václav Miškovský sice přinesl od svého kamaráda k zapůjčení knihu o Indiánech, avšak spolu se vzkazem, že plánované a už domluvené seznamovací setkání s Dakotou musí všichni na nějaký čas odložit. Nedokázali si vysvětlit změnu v původně nadšeném indiánském postoji obou adeptů na nadějné členství v Dakotě.

Ten opatrný mladík, který tak překvapivě odsunul na neurčito dohodnutou schůzku s dakoťany se jmenoval Ivan Dobrovolský a měl přezdívku Orko. K rozhodnutí jej vedl velmi vážný důvod.

 
Ke zrušení smluvené schůzky došlo na podzim roku 1959. Oddíl Vladimíra Koláře - Akely se ocitl pod zostřenou, citelnou pozorností Státní policie. Ivan Dobrovolský stejně jako Václav Miškovský toto nebezpečí vnímali, neboť byli už více než tři roky členy tohoto tajného oddílu skautského střediska Maják. O této skutečnosti neměli dakoťané ovšem nejmenší tušení.

Opatrností a ukázněností, tak pozoruhodnou u sotva šestnáctiletých hochů, vybavila Ivana Dobrovolského a Václava Miškovského pro život v komunistickém režimu rodinná zkušenost a oddílová výchova. Všichni jejich sourozenci byli skauty střediska Maják. Nejstarší bratr Václava Miškovského, Jaroslav, byl za vedení ilegálního skautského oddílu už v roce 1955 odsouzen. Nynější nebezpečí, hrozící vůdcům jejich oddílu Vladimíru Kolářovi a Miroslavu Brtvovi, silně pociťovali. Dokázali situaci spojenou s připravovanou seznamovací schůzkou s Dakotou správně vyhodnotit. Z bezpečnostních důvodů setkání zrušili!

Letní tábor svazarmovského oddílu Vladimíra Koláře - Akely se v roce 1959 uskutečnil na šumavské říčce Vydře pod obcí Srní. Byl zasazen do malebné šumavské krajiny zdůrazněné divokou řekou valící se přes mohutné omleté balvany. Okouzlil a přiměl – jak jsme již vzpomněli – k nadšené reportáži spisovatele Vaška Káňu. Jeho rozsáhlý článek sympaticky hodnotící činnost svazarmovských táborníků Vladimíra Koláře přinesly Literární noviny a podobně o něm psal rovněž časopis Ústřední rady Československého svazu mládeže Pionýr. Redaktoři Pionýra nešetřili obdivem při popisování a dokumentaci táborových staveb, díla samotných táborníků, pochvalně se vyjadřovali o jejich nejrůznějších aktivitách sportovních, branných, přírodovědných a kulturně poznávacích. Téměř objevitelskou pozornost ve své reportáži věnovali činnostem na skautských táborech běžných a samozřejmých jakým je mytí kuchyňského nádobí, zásobování tábora, potravinami, otopem či pitnou vodou i pravidelnému úklidu stanů a udržování pořádku v okolí tábora.

Státní tajné policii se pomocí agentů a spolupracovníků podařilo do doby uskutečnění tábora 1959 sehnat seznam většiny členů oddílu Vladimíra Koláře včetně podrobného profilu jejich rodičů a rodinného prostředí. Zvýšené pozornosti StB se nevyhnula ani činnost oddílu na vzpomínaném letním táboře. Policejní zpráva o jeho průběhu, vyhodnocující poznatky několika informátorů StB, říká: 
„…Závadová činnost statobezpečnostního rázu na táboře zjištěna nebyla. Tábor byl agenturně sledován. Na táboře se však členové oddílu (chlapci) projevovali jako nepřátelé Pionýrské organizace ČSM a lidově demokratického zřízení. Zesměšňovali oslovení „soudruhu“ a podobně. Kolář hovořil s Pramenem (informátor StB. pozn. red.) že má chlapce připravené pro složení skautského slibu, nebylo však zjištěno, že by se slib v průběhu tábora skládal. Je pravděpodobné, že se tak nestalo pro Kolářovu nemoc. Před táborem používal Kolář potvrzení o účasti členů oddílu na táboře. Potvrzení využil Kolář jako doklad pro závodní výbory ROH, které každému chlapci poskytly jednorázový příspěvek na tábor ve výši 100 - Kčs. Potvrzení byla bez vědomí předsedy OV Svazarmu v Praze 13, kam Kolářův oddíl branné turistiky náleží, s. Formánka podepsána jeho jménem…“ 

V prvních listopadových dnech roku 1959 byli Vladimír Kolář - Akela a Miroslav Brtva - Agi zatčeni. Obviněni byli z pokusu o obnovení jezuitského řádu a výchovy mládeže v duchu reakční skautské ideologie. Vladimír Kolář prodělal – stejně jako druhý obviněný Miroslav Brtva – přes šedesát dlouhých výslechů. Nepodlehl však a psychicky vydržel.

Soudní stání ve věci „Kolář a spol.“ se konalo v březnu 1960. Byl to poslední veřejný proces ze série předcházejících. V následujících letech budou protiskautské represe řešeny jinými paragrafy než doposud nebo zákazem činnosti práce s mládeží.

Případ Vladimíra Koláře a jeho druhů neunikl opět pozornosti tisku. V odsuzujících článcích se poukazovalo, podobně jako tomu bylo u nedávno uvězněného skautského vůdce Miloše Blažka, na nebezpečí jakému je náboženskou a skautskou výchovou vystavena mládež.

Režie procesu se díky odpovědím Vladimíra Koláře zcela vymkla z představ jeho organizátorů. Svědectví o tom podávají staré soudní spisy.

Krátká ukázka ze záznamu soudního přelíčení s Vládimírem Kolářem - Akelou:
Předsedkyně: Cítíte se vinen podle žaloby? 
Kolář: Je nutné rozlišovat dvě věci. Přiznávám se k činnosti v žalobě uvedené, ale popírám, že bych tak činil z nepřátelství k lidově demokratickému státnímu zřízení. 
Předsedkyně: Proč jste tedy tuto činnost vyvíjel? 
Kolář: Byl jsem vychován jako skaut a proto jsem též používal skautských výchovných metod. 
Předsedkyně: Organizace Junák byla přece zrušena. 
Kolář: Nebyla zrušena, nýbrž zapojena do pionýrské organizace ČSM. 
Prokurátor: Jaký byl tedy váš poměr k našemu státnímu zřízení? Vy víte, že se skautská ideologie neslučuje s naším lidově demokratickým státním zřízení! 
Kolář: Není pravda, že se neslučuje! V jiných lidově demokratických státech nebyly skautské organizace zrušeny, nebo tam byly opět obnoveny, jako například v Polsku v roce 1956. 
Prokurátor: Jaký je tedy váš poměr? Jsou jen dvě možnosti, buď kladný, nebo záporný! 
Kolář: V podstatě s naším státním zřízením jsem souhlasil. Nesouhlasil jsem však se zrušením jezuitského řádu a Junáka. 
Prokurátor: A to jste čekal, že bude obnoven, že naše dělnická třída bude dělat ústupky? 
Kolář: Ke zrušení řádu došlo přeci, jak to vyslovuje též žaloba, vinou vysoké církevní hierarchie a ta byla u nás zrušena. Může tedy dojít k obnovení činnosti řádu. Náboženská činnost je přece u nás ústavou zaručena. 
Předsedkyně: Co jste dělal dále? Vyvíjel jste konstruktivní činnost na výstavbě našeho zřízení? 
Kolář: Zcela jistě jsem tuto výstavbu nenarušoval! Počítal jsem v budoucnu s možností obnovení junácké organizace i činnosti řádu, obdobně jako k tomu došlo v Polsku. 
Předsedkyně: Vy se musíte řídit našimi zákony a ne podle zákonů jiných zemí! A neodvolávejte se už na to Polsko! Za jakých okolností jste si tedy představoval, že by tedy mohlo dojít k obnovení? 
Kolář: Nevím. Mohlo by k tomu dojít i za stávajícího státního zřízení. 
Předsedkyně: Na podzim v roce 1957 jste vstoupil do 5. základní organizace Svazarmu v Praze 2. Proč jste to udělal? 
Kolář: Vstoupil jsem do Svazarmu sám a doporučil to i Brtvovi a některým chlapcům, abych měl možnost pracovat mezi mládeží. 
Předsedkyně: A měl jste úspěchy? 
Kolář: Podle soudu nadřízených – ano. 
Předsedkyně: Jakých metod jste používal? 
Kolář: Pracoval jsem metodami bývalého Junáka. Rozdělil jsem oddíl na drobnější celky cca po 10 členech pod vedením jednoho chlapce z nich, o něco staršího. Není pak zapotřebí užívat nějakého nařizovacího způsobu, plně se využije vlastní iniciativa chlapců. Rovněž používání přezdívek. I mě říkali jen křestním jménem. Chlapce to více stmelí. 
Předsedkyně: Nu, proti tomu by nebyly námitky. Vy jste měl chlapce 11, 12 až 16 leté. Takoví rádi napodobují. Dělal jste to velmi chytře. Vy jste se snažil být jim ve všem vzorem a pak uplatňovat náboženskou ideologii, jak jste byl vybízen bývalými představenými. 
Kolář: Je jisté, že naklonit si mládež a získat její důvěru je prvním předpokladem pro každého vedoucího. 
Přísedící: Jestlipak jste jim vykládal, jaké to bylo tady u nás za okupace, jaké tu byla páchána zvěrstva, nebo jak se potulovali chlapci po ulicích za první republiky? 
Kolář: Také. 
Předsedkyně: Užíval jste dobrých metod. Pomáhal jste mládeži při vypracování školních úloh atd. Působil jste dobrým příkladem. Pracovníci ČSM a jiných organizací by měli zkoumat takové úspěšné metody, ale i když to bylo v hlášení, zda jste sledoval cíl, který chceme? Co bylo náplní schůzek? 
Kolář: Branná průprava většinou. 
Předsedkyně: Vedl jste si velmi promyšleně. Ale jak jste je vychovával, k čemu? Co jste z nich chtěl udělat?
Kolář: Chtěl jsem z nich vychovat ušlechtilé lidi.

Rozsudek nad Vladimírem Kolářem byl nakonec vynesen. Za sdružování proti republice a nepřátelskou výchovu mládeže byl v průběhu komunistického režimu již po druhé odsouzen. Tentokrát na pět let. Jeho spolubratr Miroslav Brtva dostal čtyři a půl roku vězení.

Vzpomínám na Vladimírovu návštěvu na táboře Pětky v roce 1968. Tehdy objížděl tábory blízkých a známých oddílů se svou ženou Máťou. V rozpravě jsme se dostali až k nedávným létům, v nichž byl náš skauting pronásledovaný a on za tuto činnost uvězněný. Řekl tehdy: „Jistě, že to byla myšlenka, která je tak silná, že nám stála za to obětovat ji pár let svobody. Kéž by ji stejně silnou pro sebe a svůj život shledali i dnešní mladí skauti. Je to také trochu náš úkol.“

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


834× 23. březen 2013 v 0:00