Oheň šerifů. Poprvé na Ivančeně

Zobrazit celou fotogalerii

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (XXIV. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Oheň šerifů. Poprvé na Ivančeně

Na jaře roku 1962 nalezla Třináctka krásné nové tábořiště nedaleko Dobříše u Staré hutě nad Kocábou, mezi trampy a skauty nazývanou Hadí řekou. Byla to malá loučka v hustém smrčí, jíž dominoval mohutný a vysoký modřín. Po něm byl kemp ostatně pojmenován. Modřín se začalo ve Třináctce tábořišti říkat.

Mezi skauty několika pražských oddílů si tento název udrželo tábořiště, samozřejmě značně proměněné, dodnes. I přesto, že i jeho krásný symbol – modřín – vzal za své už před desítkou let.

Kolem slavnostního ohniště postavili osadníci Třináctky zálesácká sedátka. Nedaleko samotného modřínu vztyčili stožár pro osadní vlajku. Do mohutného špalku, přivaleného z údolí Hadí řeky, byla při každém příchodu na tábořiště zaseknuta velká kanadská sekyra, ukrytá spolu s dalšími potřebnými věcmi ve staré nábojové bedně pod převislými větvemi téměř neprostupného mlází. Podle skautské tradice tak byla na kempu zahajována denní činnost, služba a práce. Ruch na Modřínu pak ze špalku se sekyrou, na nějž bývala pečlivě zavěšována, sledovala dřevěná lilie, pozůstatek výzdoby skautské klubovny oddílu některého z příslušníků Třináctky.

Kemp Modřín byl velmi hezký a romantický avšak příliš malý a intimní, aby vyhovoval uvedení projektu, který byl v jarních měsících roku 1962 předmětem úvah a debat uvnitř Třináctky. S jeho prvotním nápadem přišel Jiří Kafka neboli Kazatel - brdský psanec.

Šlo o to pokusit se vrátit do trampingu jeho dávné pestré aktivity a činorodost. Oživit a prohloubit styky mezi osadami – vedle občasného potkávání se na stezkách, vlacích nebo v hostincích – pořádáním sportovních turnajů, závodů a soutěží.

Poradní oheň, na němž Třináctka sdělila zástupcům některých pražských osad svůj pohled na tehdejší tramping spolu s plánem režie jeho zkvalitnění, byl zapálen začátkem léta 1962. Později vešel ve známost jako „Oheň šerifů“. Hořel na staroslavném kempu Bikej, vyhovující účelu více než tábořiště Modřín. Zúčastnili se jej zástupci nebo celé trampské osady. Pozvánku k poradě podepsal za Třináctku Kazatel - brdský psanec. Neobvykle hojná účast potvrdila jeho autoritu a oblibu mezi trampy.

Projekt trampských iniciativ byl zástupci osad – šerify u ohně na Bíkeji příznivě přijat. Třináctka při tomto úvodním setkání (další se pak konala v Kazatelově bytě ve Štítného ulici na Žižkově nebo v některých pražských hostincích) nabídla uspořádání Trampského turnaje v odbíjené. Konal se, za účasti více než patnácti osad, v polovině září 1962 na hřištích Horního Údolí stínů v Bojově. Následoval Wantulský přebor ve střelbě vzduchovkou. Organizačně jej zajistila osada Meswa. Trampské lyžařské závody v zimě 1962–1963 patrolovala osada Zlaté údolí. V květnu roku 1963 zorganizovala Třináctka soutěž v zálesáckých a tábornických disciplinách nazvanou Bílý náčelník. To už se trampské akce dostávaly do širšího povědomí. Na Sedlický potok, ústící do Želivky, se proto na Bílého náčelníka sjel velký počet účastníků (soutěž Bílý náčelník byla později přenesena do skautského prostředí odkud vlastně pocházela). Na dnes zaniklém fotbalovém hřišti v podbrdské vesnici Voznice se v témže roce uskutečnil první ročník trampské kopané. V romantickém prostředí zatopeného lomu na Srbsku, trampy zvaného Amerika, se v létě 1963 konaly první plavecké závody. Další trampské akce na sebe nenechaly dlouho čekat. Byly to mnohdy soutěže velmi originální a recesistické například turnaj v gorodkách, kuličkiáda nebo soutěž ve výrobě a pouštění papírových vlašťovek, ale též hokejový turnaj či závod v přespolně – lesním běhu.

Návrat, nebo probuzení trampských aktivit, iniciovaný počátkem šedesátých let Třináctkou, byly velmi cenné z několika důvodů. Předně přinesly do trampingu výrazné zpestření. Vedle toho – což bylo ještě cennější – ukázaly, po zdařilých turnajích a soutěžích, že mladí trampští muži a dívky jsou schopni sobě a svým druhům uspořádat podobné zábavy ve vlastní režii a v tradičním trampském duchu. Tato restituce trampských aktivit vedla vědomě a zásadně mimo vliv a akce sekretariátů komunistického svazu mládeže, který právě v čase, o němž je řeč, začal, po létech represe, tvrdého odmítání a kritiky, uplatňovat vůči trampům poněkud jinou taktiku.

V první polovině šedesátých let různých trampských soutěží vůčihledně přibývalo. Jejich organizování patřilo k dobrému trampskému dílu. Každá trochu sehranější osada měla ctižádost pochlubit se nějakým originálním podnikem trampské obci. Některé z nich se dokázaly udržet v životě trampingu po řadu let. Vzpomínaný turnaj v kopané, započatý na jaře roku 1963 se těší přízně mezi trampy už padesát let. Jiné z nejrůznějších důvodů ukončily život po prvním ročníku. Podstatné je to, že jimi byl tramping pozitivně poznamenán. Meziosadní život nabyl na intenzitě. Soutěže přispěly k prohloubení kamarádského prostředí a ukázaly nejednomu z trampů jeho dosud skryté organizační schopnosti.

V době velkého pohybu mezi trampy, tedy na začátku šedesátých let, se Třináctce občas dostalo z různých stran zpráv o skupině mladých mužů poutajících na sebe pozornost. Tito mládenci, říkaly zvěsti, putují o víkendech brdskou divočinou s dokonale sbalenými americkými tornami na zádech, oblečeni do skautských krojů, včetně širáků s tradičním prolomením a slibovými liliemi na prsou. Za určitý čas měli někteří členové Třináctky toto podivuhodné společenství poznat. Zvěsti o něm nelhaly. Skauting byl brán a žit v této společnosti velmi vážně. Rozhodně se jejich, v oné době ne zrovna bezpečná, vnějšková podoba skautingu nerovnala provokaci, jak Třináctkáři, zvláště opatrný a v tomto směru smutně zkušený Kazatel - brdský psanec, po prvních zprávách usuzovali. Šlo o několikrát již zmiňovaný roverský kmen Dakota, který kolem sebe soustředil Ivan Makásek. Nebude trvat dlouho a mladíci z Dakoty se s nedávnými osadníky Třináctky sejdou nad společnou skautskou službou. Nepředbíhejme však ještě.

Prodloužený víkend, jehož středem byl 24. duben roku 1963, věnovali tři trampíři Třináctky pozvání ostravského Jiřího Goje - Gauča k návštěvě skautské mohyly založené a udržované ve zlomu horského hřebene pod beskydskou Lysou horou. Její historii přinesl mezi své skautské přátele do Prahy Jiří Kafka po svém návratu z vězení v roce 1958.
Na nádraží v Ostravě čekal na Třináctkáře Gaučo oblečený v uniformě neboť si v té době odbýval vojenskou prezenční službu. Spolu s ním vítala pražské trampy skupinka starších chlapců. Byli to odchovanci turistických oddílů vedených Gaučem a Karlem Líbou. V té době se rozhodovali čemu ve své činnosti dát přednost, zda další práci v oddílech anebo volnému trampování, který je přitahoval, o němž však dosud mnoho nevěděli. Tito chlapci si říkali Žlutý květ a jejich inspirace Foglarovými ideály byla zřejmá především z jejich jednání a konání.

Před cestou ke skautské mohyle na Ivančeně zavedl ještě Gaučo trojici Pražáků (v ranních ostravských ulicích vyvolávali se svými tornami s výraznými písmeny U.S. v jejich horních částech nemalou pozornost) do srubu – klubovny oddílu Karla Líby.

V době první cesty části Třináctky na Ivančenu byl Líbův oddíl součástí tělovýchovné jednoty Baník Vítězný únor. Od podzimu roku 1950, kdy skončil svou legální činnost v Junáku, prošel v zásadě podobnou organizační a krycí cestou jako pražská Dvojka Jaroslava Foglara a mnohé oddíly další. Protože chtěl dále pokračovat v činnosti, stal se Tábornickým oddílem závodní jednoty Sokola Koksovny Vítězný únor (později T. J. Baník Vítězný únor).

Ředitelství Koksoven umožnilo ostravským skautům, vedených Karlem Líbou ve 49 oddíle Junáka, už v roce 1945 postavit si klubovní srub na závodním pozemku. Ještě významnější však bylo, že nemělo v padesátých a dalších letech námitek, aby srub Líbova skupina chlapců, proměněná v sokolské táborníky (či mladé turisty), dále užívala.

Klubovna ostravského oddílu zanechala v návštěvnících z Třináctky silný a inspirativní dojem. Byl navíc umocněn faktem, že prohlídka se odbyla zcela nečekaně. Pro souhlas se zhlédnutím klubovny a klíče o ni bylo třeba zajistit v Koksovnách, u vedoucího oddílu Karla Líby kde byl zaměstnán.

Vysoká estetická úroveň, vybavenost a dokonalý pořádek jimiž vynikala klubovna ostravského oddílu, se staly v budoucnosti měřítkem pro všechna příští podobná sídla tajných či legálních skautských jednotek, které tři mladí muži z Třináctky vedli. Tak silný a jedinečný byl dojem který v nich návštěva srubu s klubovnou v Ostravě zanechala. Podobné to bylo i po seznámení se s Karlem Líbou, velkým obdivovatelem a šiřitelem metod Jaroslava Foglara. Do Prahy přivezla Třináctka Jaroslavu Foglarovi od Karla Líby velký soubor fotografií z činnosti jeho oddílu a osobní dopis. Tímto dopisem z jara 1963 započal mnohaletý přátelský kontakt mezi dvěma muži, kteří celý svůj život zasvětili práci z mládeží pomocí skautských výchovných metod.

Třináctka znala už z vyprávění Jiřího Kafky, když byl ještě skautským Petrem Vlkem způsob jakým mohyla na Ivančeně rostla. K podpoře jejího růstu, k vyjádření úcty a obdivu v závěru války popraveným skautům – odbojářům vezli proto tři osadní vyslanci přes půl republiky ve svých tornách kameny z pražského vrchu Vítkova a historického Vyšehradu.

V Malenovicích byl domluven – po prohlídce klubovny Líbova oddílu – sraz s ostravskými chlapci ze Žlutého květu a Jiřím Gojem - Gaučem. Tam také došlo k sestavení nového velmi bytelného kříže. Ostraváci jej do Malenovic přinesli ve dvou částech. Na Ivančeně pak nahradil onen kříž původní, vyrobený v době samotného založení mohyly.

Cesta k mohyle, s křížem na ramenech a tornami na zádech, nebyla snadná. O vynesení kříže se poctivě střídali muži Třináctky se Žlutým květem.

U mohyly ležely toho dubnového jara ještě plochy tajícího sněhu. Ona sama se nepodobala ani v nejmenším současné mohutné kamenné stavbě, požívající vážnosti a obecné známosti, jíž pozornost věnují nejen mapy a tištěný průvodci turistů a návštěvníků Beskyd.

Kříž z kulatiny, na vrcholu mohyly nachýlený a za více jak patnáct let od jejího založení značně omšelý, dosahoval sotva prvních větví okolních smrčin. K jeho dolní části byla drátem připevněna stará láhev od mléka. Hrdlo měla zapečetěné voskem. Uvnitř lahve se s obtížemi dal přečíst text oznámení poutníkům. Sděloval, pro jaké ideály obětovali život mladí muži, k jejichž poctě mohyla přinášenými kameny vzniká.
Chlapci ze Žlutého květu společně s Třináctkou zapustili do mohyly nový kříž, těžko čitelnou upoutávku v mléčné láhvi vyměnili za důstojnou zasklenou tabulku se skautskou lilií, fotografiemi a jmény nejznámějších pěti popravených příslušníků Odboje slezských junáků.

Gaučo večer v chatě pod Lysou horou, kde celá výprava strávila noc, přečetl článek z poválečného Svobodného slova. Vyšel u příležitosti prvního výročí popravy ostravských skautů, kterou gestapáci provedli pár dnů před koncem, války v polském Těšíně 24. dubna 1945. Článek se jmenoval Světový svátek skautů, dnem smutku ostravských junáků. Napsal jej tehdy Boleslav „Sláva“ Moravec, skautský vůdce 30. ostravského oddílů, iniciátor a spoluzakladatel mohyly. Slovo od slova si Třináctníci jeho článek pečlivě opsali a jako vzácný dokument jej přivezli domů.

Léto roku 1963 bylo pro původní podobu osady Třináctka zlomové.

Maminka Vladimíra Landy - Mývala, jednoho z nejmladších členů Třináctky, pracovala na Presidiu Československé akademie věd. Protože se letnímu táboru dětí zaměstnanců Akademie nedostávalo vedoucích, požádala o pomoc Třináctku, neboť věděla, že mnozí její osadníci mají v této disciplíně značnou praxi. Bylo ji totiž dobře známo, že ještě nedávno vedli turistické oddíly mládeže. Odchovancem jednoho z takových oddílu byl ostatně její syn řečený Mýval.

Několik Třináctkářů se k žádosti a nabídce vedení Presidia ČSAV, representované paní Landovou, vyjádřilo příznivě. Rozhodli se, že v srpnu 1963 na dětský odborový tábor pojedou. Jiří Kafka - Kazatel - brdský psanec v roli hlavního vedoucího. Další dva členové Třináctky Jan Gabriel - Bredy a Pedro jako vedoucí jednotlivých oddílů. Mýval pak v pozici tzv. oddílového praktikanta. Už tohle rozhodnutí vyvolalo ve větším zbytku osady rozpaky a rozladění. V takové náladě odjela osada v červenci na svůj vlastní tábor. Konal se u Kačlešského rybníka nedaleko Jindřichova Hradce. Místo k táboření zajistil Jiří Hanzal - René. Dobře je znal z roku 1957, kdy na něm tábořil se svým turistickým oddílem. Dále měl ve vesnicích, v okolí tábořiště, několik příbuzných. Ti za úvazek Třináctky k odpracování určitého počtu brigádnických hodin dosáhli u vedení zemědělského družstva povolení tábora.

Přes nádherné počasí provázející tábor celých jeho čtrnáct dnů trvání, jedinečné zážitky z cest po Jižních Čechách i snahu všech zúčastněných po udržení přátelského ovzduší, pro Třináctku tak příznačného, vznášel se nad tábořícími stín rozhodnutí těch z nich, co hodlali věnovat srpnové tři týdny dětem v zařízení, jemuž se říkalo Pionýrské tábory Revolučního odborového hnutí. Tato instituce byla dosud přijímána ve společenství Třináctky svorně s nulovými sympatiemi. To byl jeden z důvodů vzpomínaného náhlého a dosud nepoznaného pnutí mezi osadníky. Druhý ležel v nevysloveném tušení, že aktivita členů osady na pionýrském táboře ROH by mohla zásadně změnit dosavadní podobu Třináctky. Tahle předtucha se do písmene naplnila.

Stálý tábor dětí zaměstnanců Československé akademie věd se nalézal v krásném prostředí západních Brd nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem, u lesního Sobenského rybníka. Jeho programem připraveným vedoucími z Třináctky byli táborníci nadchnuti. Také provozovatel tábora, Prezidium ČSAV, vyslovil vedení táborového běhu velké uznání. Od upřímného přání některých účastníků tábora vidět se s jeho vedoucími dále po prázdninách, byl jen krok k vážné úvaze o obnovení oddílové činnosti, kterou Jiří Kafka, jak jsme jinde vzpomenuli, ukončil na podzim roku 1960.

Po zásadní rozpravě s vedením Presidia ČSAV navrhující ustavit a vest oddíl pod patronací komise pro práci s mládeží odborové organizace, dostaly úvahy čtyř Třináctkářů v táboře u Sobenského rybníka jasný obrys. Z více než stovky táborníků – chlapců si jich vybrali pro budoucí oddíl pětadvacet ve věku 12–14 let.
Brzy po zahájení školního roku, v září 1963, byl v budově Československé akademie věd v Praze, založen Tábornický oddíl ČSAV (ve vzpomínkách některých skautských historiků je označován jako „akademický oddíl“, tak byl, vzhledem ke zřizovatelské, zastřešující organizaci, jeho členy skutečně někdy nazýván). Vybraní chlapci, nedávní účastníci podnikového pionýrského tábora, byli založením oddílu nadšeni. Těšili se na dobrodružství, jejíž příští možnosti jim naznačil letní tábor s programem a vztahy jaké dosud nepoznaly. V tomto oddíle započal svou skautskou dráhu například Ivo Vacík, dnešní starosta Svazu skautů a skautek ČR, Jan Lukeš, Petr Mikeš - Stožár, Ivan Procházka -Jack, Jiří Andrle - Šerif a mnozí další.

Zcela jinou situaci vyvolal začátek činnosti Tábornického oddílu v osadě Třináctka. Její větší část, která chtěla dál trampovat, byla určitou dobu poznamenána pocity trpkosti a dokonce i zrady. Dávné úzké přátelské vztahy musely být mezi oběma skupinami složitě nalézány. Avšak i tenhle problém byl posléze překonán. Nemálo členů Třináctky, kteří zůstali dál na trampské stezce tak, přes počáteční napětí, nezapomnělo na svůj skautský původ a pomáhalo Tábornickému oddílu, vedeného jejich kamarády, v rámci svých zkušeností a možností.

Tábornický oddíl ČSAV se z počátečních pětadvaceti členů rychle rozrostl příchodem dalších chlapců, jejichž rodiče třeba už zaměstnanci Akademie věd ani nebyli. Oddíl začal brzy pracovat družinovým systémem. Jeho vedení však také nechtělo opustit možnost rozšiřování skautské myšlenky mezi mládeží. Proto již v září jeho úvodního roku činnosti se v oddíle uskutečnil rádcovský kurs. V jeho rámci bylo, rozloženo do několika pokračování, uvedeno specielní pásmo věnované životu zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella a českého skautského průkopníka A. B. Svojsíka. S přípravou pásma vedoucím oddílu vydatně pomáhali trampští kamarádi Jindřich Bílek - Pišvejc a Fredy Schubert.

Před vánoci roku 1963 dostal Jiří Kafka (v prostředí oddílu si nechal říkat Jirko nebo Jíro) od Státní bezpečnosti pozvánku k tzv. informativnímu výslechu. Podobně postupovala tajná policie u většiny případů odsouzených a z vězení se navrátivších politických odpůrců režimu. Těmito pozvánkami k občasným výslechům signalizovala, že její zájem o činnosti a postoje bývalých vězňů neutuchá, ale pokračuje.

Při tomto výslechu se Jiří Kafka poprvé seznámil s mladým podporučíkem Kvítkem. Ten se Jiřího skautským aktivitám začal od chvíle prvního setkání věnovat s takovou intenzitou, že za ni byl dokonce vyznamenán, povýšen a finančně oceněn. Kvítkova posedlost případem „VLK“, jak byl nazván pozorovací a pátrací svazek StB na Jiřího Kafku, trvala sedmnáct let! Od prosince roku 1963, kdy Jiřího předchozí vyšetřovací spisy, obžalobu a rozsudek převzal, až do druhé poloviny sedmdesátých let, co řady StB musel opustit. K podporučíkovi Kvítkovi (rád se, mimochodem, představoval jako major) se v našem vyprávění ještě několikrát vrátíme. Poznal jej nejen Jiří Kafka, ale řada jím vyšetřovaných skautů, kterým jsou naše vzpomínky rovněž věnovány. Nyní ke správnému časovému zařazení zbývá jen dodat, že po prvním výslechu u podporučíka Kvítka měl Jiří Kafka dojem, že v jeho nejbližším okolí se nachází informátor Státní policie, podávající ji zasvěcené zprávy. Nepletl se, bylo tomu tak! Avšak až do své smrti, v roce 2008, podezíral z této nedobré činnosti úplně nevinného člověka.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)

1197× 23. březen 2013 v 0:00