logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Sloužím i svou krví 2012

1. leden 2012


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
21. květen 2019
Přihlásit se

Tábornický oddíl ČSAV na počátku šedesátých let

26. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Zvolit v létě roku 1963 pro skupinu chlapců název Tábornický oddíl byl nepochybně nápad Jiřího Kafky. Pojmenováním nové jednotky neměl v úmyslu navazovat na výchovný a výcvikový systém tábornických oddílů Sokola, ne bez úspěchu uplatňovaný leckde v této organizaci až do konce roku 1952. Snažil se jím spíše vyjádřit odlišnost v aktivitách a praxi svého sdružení a vymezit se tak vůči nepřitažlivému, neromantickému, ale zdůrazňovanému názvu turistický oddíl mládeže, nemluvě už vůbec o zprofanovaném titulu pionýrský oddíl. Pravda však je, že dvacet pět účastníků dětského tábora Československé akademie věd konaného o prázdninách 1963, tvořící zakladatelskou část Tábornického oddílu, bylo příslibem jeho chystaných činností tak nadšeno, že by se spokojili i s méně přitažlivým názvem než jaký byl vybrán.

Nutno zdůraznit, že nedlouho po vzniku Tábornického oddílu organizovaného při prezidiu Akademie věd oživily termín tábornictví – aniž byly skupinou pražských vůdců soustředěných kolem Jiřího Kafky jakkoliv inspirovány – rovněž další dětské a mládežnické celky v různých koutech republiky. Na milost vzalo tábornictví spolu s osvědčenou skautskou metodikou i tehdejší vedení Československého svazu mládeže. Vytvořilo systém tzv. Tábornických škol, jejichž účelem byl výcvik vedoucích skupin specializujících se na činnosti mládeže a pobyt v přírodě. Jako přednášející byli do těchto kursů ČSM zváni někteří skautští praktikové.

Když se v září 1965 rozhodovalo o ustavení střediska Psohlavci, dohodlo se tomuto útvaru oficiální označení: Tábornický klub Psohlavci. K lítosti Ivana Makáska – Hiawathy, dnes známého otce tzv. skautského ekumenismu, tehdy (stav trvá) velkého indiánského romantika, navrhujícího pro šest zakládajících oddílů střediska Psohlavci jméno Liga šesti ohňů z něhož dýchala irokézská poetika.

Do aktivit a prostředí Tábornického oddílu ČSAV se promítaly zkušenosti jeho vedoucích získané v dětství a mládí ve skautských celcích, jimiž každý z nich prošel. Také jejich několikaleté působení ve volném trampingu se v činnosti oddílu odráželo. V oné „trampské notě“ oddílu však nešlo jen o časté a samozřejmé užívání různých osadních kempů, kde noci strávené pod sroubenými přístřešky, u starých ohnišť, na dohled pestrých totemů mohly v členech oddílu vyvolávat a podporovat romantické a dobrodružné city. Byla obsažena především v jednoduchosti a lehkosti projektovaných akcí oddílu a v silném akcentu na kamarádské vztahy.

Od samého počátku pracoval Tábornický oddíl úspěšně družinovým systémem. Jeho tři družiny, Vlci, Sovy, Rysové (později ještě Jeleni a Rackové) měly v čele patnácti šestnáctileté vedoucí, pro něž byl pořádán od prvních dnů činnosti oddílu specielní rádcovský kurs.

Z tradice Skautského oddílu Přátelství, vedeného od roku 1953 v pražském Žižkově Jiřím Kafkou, byla mezi táborníky ČSAV přenesena soutěž Bílý náčelník. Na jaře 1964 uvedl oddíl v život štafetový běh družin. Závod vznikl jako vzpomínka na zemřelého skauta roverské družiny Lišek Jaroslava Lomberského – Mikyho. Premiéru měl na ideálně rovné části vrchu Vítkov. Další ročníky závodu pak probíhaly v různých místech Prahy. Mezi oddíly střediska Psohlavci se akce pod názvem Memoriál J. L. – M. udržela až do roku 1970. V programu některých pražských oddílů dosáhl velké obliby a popularity běh do Zámeckých schodů na Malé Straně. Pořádaný různými složkami (R.S. Stopa, turistický odbor TJ. Viktoria Žižkov) celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Vymyšlen však byl již v první polovině šedesátých let v Tábornickém oddíle ČSAV. V jeho patronaci se také uskutečnilo několik prvních ročníků závodu. Rovněž soutěž ve střelbě vzduchovkou, mezi trampy známá jako Wantulský turnaj (podle názvu trampsko–roverské skupiny WANdráci TULáci), bývala oddílem táborníků nejen hojně obsazována, ale i spoluorganizována.

O vodácký výcvik oddílu se přičinil Jiří Kafka, který získal v tomto ohledu bohaté zkušenosti jednak díky skautskému dětství v pražské vodní Dvacítce zejména pak jako vedoucí několika předchozích oddílu s podobnou náplní činnosti. Pravidelný vodní trénink probíhal na Vltavě nedaleko branického mostu. Tam byl zakotven vyřazený kolesový parník pražské Paroplavby jménem Maxim Gorkij. Představoval loděnici Městské stanice mladých turistů v Praze. Zde si mohly oddíly, školní třídy, skupiny mládeže půjčit pramice i pádla a několik hodin pronikat s nimi na hladině řeky do tajů vodáckého řemesla. Dalším obohacením prostředí a činnosti, vneseným do oddílu Jiřím Kafkou, byla hra dnes známa a rozšířená pod názvem Softball. Od obliby Softballu táborníky neodrazoval ani fakt nesnadno sehnatelných pomůcek nezbytných k jeho provozování. Specielní kožené míče nebývaly v našich obchodech se sportovním zbožím v šedesátých letech, podobně jako dřevěné pálky či rukavice – lapačky běžně k dostání.

Pestrost metodiky Jaroslava Foglara a Dvojky, spolu s řetězem jejích legendárních tábořišť v okolí Prahy, výchovnou a výcvikovou formu dlouhodobých her, s řádem a stylem družinového systému i důrazem na pravidelné vedení (a čtení) oddílové kroniky přinesly táborníkům zkušenosti druhého z vedoucích oddílů, pisatele těchto řádek.

Hojné sportovní soutěže a závody konané v Tábornickém oddíle lze pak přičíst na vrub dalšímu z jeho vůdců, Janu Gabrielovi – Bredymu. Vyrůstal v nuselském oddíle skautů DTJ a od mládí byl činný v mnoha sportovních odvětvích. Jeho znalost rozměrů a typu hřišť, pravidel (a ovládání) různých druhů sportů či perfektní přehled o výkonnostních lehkoatletických limitech i schopnost jejich vypočítávání, bývaly udivující, ale naprosto spolehlivé. Byl iniciátorem a duší družinových či mezi oddílových sportovních utkání. Co chvíli, podle stavu počasí, vyhlašoval turnaje ve stolním tenisu či ledním hokeji, malé kopané, ale také v šachu a dámě. Sháněl pro oddíl školní tělocvičny, v nichž pak s chlapci prováděl sportovní výcvik, a konal soutěže v házené, košíkové či odbíjené.

O Tábornickém oddílu ČSAV lze říci, že měl výrazné znaky týmového vedení. Všichni mladí muži, tvořící vůdcovský kruh oddílu, se cítili být rovnocennými podílníky na utváření prostředí, na přípravě a realizaci jeho aktivit. Jasně však a bezpochybně uznávali vedoucí autoritu Jiřího Kafky a v mnoha diskusích dohodnutou výchovnou a strategickou linii oddílu.

Autorita Jiřího Kafky byla nesporná, vzhledem k jeho zkušenostem, ale rovněž pro schopnost stmelovat různorodé osoby v dobře pracující celek. Byl nadán silnou dávku empatie, vlastností, kterou by měl pěstovat, rozšiřovat každý skautský vůdce a vychovatel mládeže. Nebyl sebestředný, což je naopak hodnota, která je i mezi skauty popelkou. Dokázal svou osobu přirozeně upozadit. Své nápady a projekty uměl v tichosti přenechávat svým přátelům. Často je na ně přenášel, zejména když věděl, že budou prospěšné v jejích osobnostním růstu.

Výchovná, výcviková a strategická linie oddílu zrála při mnohých besedách, u ohňů v lesích nebo za nočních rozprav v Jiřího žižkovském bytě, když se ve čtvrtek navečer vracíval domů ze svého mimopražského zaměstnání. Opírala se samozřejmě o prověřenou skautskou metodiku a praxi, zdůrazněnou zkušenostmi jednotlivých členů týmu vedoucích. Jednomyslně bylo pokládáno za důležité, aby činnost oddílu stála na prostředí prodchnutém inspirativní a trvale přítomnou přátelskou atmosférou. Vedle zábavy měly oddílové aktivity směřovat k rozvíjení nejrůznějších dovedností, manuelních zručností, hodlaly umožňovat sportovní a zálesácké vyžití.

Ve výchovném působení oddílu nechtělo jeho vedení ovšem ani rezignovat na šíření poselství myšlenek skautingu. S ohledem na situaci ve společnosti, nepodobnou sice již tvrdým padesátým letům, v mnoha ohledech se uvolňující, nicméně stále ovládanou nepřáteli demokracie a také skautingu, bylo tedy zřejmé, že skautská ideová výchova musí být i nadále prováděna utajeně a pouze mezi vybranými členy oddílu.

Za jak vážnou pokládala skupina vedoucích Tábornického oddílu ČSAV dohodu o strategii dovozuje fakt, že ji stvrdila obnovou nebo složením skautských slibů. Stalo se tak o silvestrovské noci roku 1963 na brdském vrchu Písky.

Do rudohnědé záplavy spadaného bukového listí a na divoká kamenná pole, jimiž se vrcholky brdských hor vyznačují, se snášel krupičnatý sníh. Zmrzle chřestil v suchých bučinách. Zvuk padajícího sněhu se mísil s praskotem ohně v malé hranici. V dálce, pod Písky, blikala ojediněle světýlka chalup. Poslední nocí roku se nesla zvláště naléhavě slova tradičního slibu českých skautských vůdců. Jiří Kafka jej skládal v roce 1957 v Ilavské věznici. Nyní závazek slibu, vychovávat mládež v duchu skautských ideálů, přijímal od svých druhů.

Obnovou skautského slibu na Pískách se dostalo vyjádření dvěma dominantním hodnotám vyplývajících z tohoto faktu. První se týkala kontinuity skautské výchovy v chlapeckém Tábornickém oddíle ČSAV. Druhá z nich se nesla svým historickým přesahem (i s patřičnými úroky) do daleké budoucnosti. Nikoliv náhodou ignoroval totiž text skautského slibu skládaný na Pískách nedemokratické, verbální společenské změny k nímž došlo za komunistického panování. Věrnost byla slíbena Československé republice, nikoliv dryáčnickému socialismu, jehož přídomkem ozdobila státní útvar v šedesátém roce komunistická strana. Tím ti mladí muži s lilií v srdci žijící v Československu s charakterem sovětského satelita vyjádřili naději, že svoboda jejich vlasti je nejen možná, ale i nutná. S návratem občanských svobod a demokratického politického systému si spojovali nezbytné podmínky restituce skautské organizace. Tohoto pohledu a přesvědčení se nevzdali celá desetiletí.

Závažný a závazný obsah slibového ohně ze Silvestra 1963 bude většině z těch, co se jej zúčastnili, důrazně připomenut v prvních hodinách druhé obnovy naší skautské organizace a s ještě větší naléhavostí o čtvrt století později při podobných událostech.

Skautským slibem se pro svou další činnost vybavila rovněž skupina mladých mužů, převážně vysokoškolských studentů, organizovaná Ivanem Makáskem pod romantickým jménem Dakota.

Skautským patronem se Dakoťanům stal nezdolný Vladimír Kolář – Akela propuštěný v roce 1960 z posledního, již druhého trestu za činnost v podzemním skautingu.

Skautský slib od mladíků z Dakoty převzal Vladimír Kolář na šumavském tábořišti svého někdejšího oddílu nedaleko divoké říčky Vydry. Bylo to o Velikonočních svátcích roku 1963. Dakota se tímto aktem vpravdě vyzula z dětských indiánských mokasínů a stala se skutečným roverským kmenem, který se měl v budoucnu zapsat do historie českého skautingu významnou rolí.

Vlivem zřizovatele, jimž byla odborová organizace Československé akademie věd a v ní několik příznivě nakloněných osob, se Tábornickému oddílu brzy dostalo klubovny. Byly ji dvě rozlehlé místnosti bývalého lékárnického skladu v domě U Červeného orla v horní části Malostranského náměstí. Zanedlouho proměnili členové oddílu vlastními silami zanedbané prostory v příjemné a romantické prostředí, které se mnohým z nich stalo nadlouho druhým domovem. Úsilí mladých táborníků a radostný ruch provázející budování jejich klubovny neuniklo a bylo sympatické leckterému z obyvatelů starodávného a trochu tajemného domu. Jeden z nich svůj vztah vyjádřil pozoruhodným způsobem. Položil na práh klubovny velký balík převázaný silným provazem spojeným ambulančním uzlem. Nejspíš mělo být jedním ze šestice základních skautských uzlů – jako zvláštní legitimací – vyjádřeno, že dosavadní majitel obsahu balíku náleží ke stejnému druhu jako hoši ze dvora jeho domu. Ukázalo se, že v krabici od margarinu bylo několik poválečných ročníků časopisu Junák, řada skautských příruček a románů Jaroslava Foglara. Dar neznámého příznivce se stal základem oddílové knihovny.

Na nebývalou pracovní aktivitu a zároveň nezvykle slušné jednání skupiny chlapců, která obsadila starý sklad, reagoval i knihař ze sousedního domu. Z okna své dílny v nadšeném údivu pozoroval, v co se rukama nedospělých táborníků proměňují zaneřáděné, vlhké místnosti s prohnilými podlahami. Svůj obdiv jim vyjádřil svázáním třiceti zápisníků, které jsou možná dodnes nejednomu z nich vzácnou vzpomínkou na rušný a neobyčejný čas jejich chlapectví.

Podobně radostná nálada jakou bylo možné vnímat při zvelebování klubovny pulsovala oddílem na většině jeho akcí. O nadstandardní přátelské ovzduší oddílu, o nové lepší chování a jednání jeho členů usiloval tým vedoucích předložením a zavedením třináctibodového zákoníku. Byl jím vlastně Foglarův válečný „skautský zákon“ – Třináctero správného chlapce. V době nacistické okupace přijala Třináctero jako závaznou normu pro své členy většina tajných skautských oddílů působících (tak jako Foglarova Dvojka) v Klubu českých turistů.

Vedle verbálních požadavků Třináctera správného táborníka, to byla zejména metoda osobního příkladu a časté výpravy do přírody spojené s bohatými, neobvyklými činnostmi a vzrušujícími příhodami, které opakovaně osvědčily svou schopnost vstupovat pozitivně do života členů oddílu, ukazovat jim nové cesty a být arbitrem jejich skutků.

Skautská metodika, jak už jsme zmínili, začala být počátkem šedesátých let brána na milost. Vedení svazácké organizace sáhlo po některých skautských formách (aniž by je tak pojmenovalo ovšem) vzhledem ke katastrofálnímu neúspěchu importovaného sovětského modelu dětské komunistické organizace. Časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, vydávaný svazem mládeže pozval ke spolupráci Jaroslava Foglara. Známý skautský vůdce, spisovatel a novinář začal v ABC uvádět svůj kreslený seriál Kulišáci a uveřejňovat rady pro činnost a pobyt v přírodě. Podobným způsobem byly do svazáckého procesu jisté rehabilitace „technického skautingu“ zváni také další skauti, například spisovatel, cestovatel a první vůdce skautských Lesních škol F. A. Elstner a autor populárních tábornických příruček, český specialista na rovering Mirko Vosátka.

O podobných námluvách představitelů Československého svazu mládeže se vedoucím tábornického oddílu ČSAV svěřil rovněž bývalý činovník organizace YMCA Joe First. Pozval celý oddíl do svého srubu u Soběšína na Sázavě a vyprávěl o návštěvu E. T. Setona v Praze. V roce 1936 byl hlavním strůjcem a organizátorem pražského pobytu tohoto duchovního spoluzakladatele skautingu, proslaveného zálesáka a spisovatele. Joe First ukazoval také nadšeným táborníkům různé druhy zapalování ohně a své umění lukostřelecké.

Snad to byly tyto a další známky signalizující uvolnění v mimoškolní výchově mládeže, které způsobily, že skupina pražských skautů v čele s Milošem Miltnerem vstoupila do pozoruhodného jednání s nejvyšším představitelem tehdejšího komunistického režimu.

Před tím však došlo ještě k jiné akci. Jejím smyslem bylo zásadně se dotknout, změnit či omezit další činnosti tábornického oddílu ČSAV. Na začátku roku 1964 navštívil totiž prezidium Československé akademie věd poručík Státní bezpečnosti Miroslav Kvítek.

Poručík StB Kvítek profiloval na schůzce s funkcionáři odborové organizace ČSAV vedoucího tábornického oddílu Jiřího Kafku jako osobu nepřátelskou socialistickému zřízení. Vyslovoval pochybnosti nad rozhodnutím svěřit do jeho rukou vedení oddílu. Na podporu svých obav a tvrzení si přinesl výslechový materiál z roku 1956, kdy byl Jiří Kafka za ilegální skautskou činnost zatčen. Jako velmi důležitý doklad předváděl také jeho zabavený skautský zápisník, z něhož četl některé úvahy, které měly zúčastněné odboráře přesvědčit, že vedoucí táborníků se od roku 1956 nezměnil a svých záměrů šířit mezi mládeží skauting a jeho myšlenky se jistě nevzdal.

Odboráři ČSAV umožnili na půdě Presidia poručíku Kvítkovi další schůzku s ostatními vedoucími oddílu bez přítomnosti Jiřího Kafky. V téměř dvouhodinové více než vzrušené debatě se Kvítek bezúspěšně snažil přemluvit Jiřího přátele, aby se do čela oddílu místo něho postavil některý z nich. Všichni jeho návrhy odmítli (stejně se vyjádřil i Jan K., který byl už od roku 1959 – aniž o tom měli jeho druzi tušení – informátorem StB, řídícím referentem mu byl právě poručík Kvítek). Předseda komise pro práci s dětmi odborové organizace, která byla přímo nadřízena tábornickému oddílu se konečně Kvítka zeptal zdali je odvolání Jiřího Kafky z pozice vedoucího oddílu opřeno o rozhodnutí nějakého orgánu a nebo jde–li o osobní Kvítkovo doporučení. Tím bez odpovědi schůzka po chvíli skončila. Vedení tábornického oddílu nedoznalo žádných změn. Odborová organizace ČSAV vyslala celé vedení oddílu do kursu Tělovýchovné organizace (ČSTV) pro cvičitele turistiky mládeže. To bylo v zásadě a ve svém výsledku velmi důležité a pozitivní opatření. Lektory zmíněného kursu bylo několik bývalých skautských vůdců v čele s F. A. Elstnerem (dále Ivo Pražák a Jiří Ludvíček oba z pražské Čtyřiadvacítky). Na cvičitelském kursu se dostalo vedoucím tábornického oddílu ČSAV překvapivé informace šířící se šeptandou mezi činiteli svazu mládeže a jeho pionýrské organizace až k tělovýchovným funkcionářům. Několik skautů, říkala ta zpráva, se prý obrátilo na prezidenta Novotného s návrhem, aby se zasadil o vytvoření pokusného junáckého oddílu, jehož činnost měla za určitý čas potvrdit jak unáhlené a výchově mládeže škodící bylo rozhodnutí zlikvidovat skautskou organizaci po únoru 1948.

Dopis skautů z května 1964 prezidentovi republiky korespondoval s dvěma probíhajícími akcemi. První byla celostátní konference pracovníků Pionýrské organizace, na níž, jak možná autoři dopisu doufali, by se mohli její účastníci obsahem listu zabývat. Druhou, ta je v jejich snaze spíše povzbuzovala, byla diskuse o vlivu knih Jaroslava Foglara na stránkách Zlatého máje, časopisu určeného tvorbě pro děti a mládež. V této téměř celý rok trvající debatě několikrát otevřeně zaznělo, že vnucenou spisovatelskou absencí Jaroslava Foglara a likvidací zdrojů a prostředí, z nichž čerpal, byla poškozena československá mládež. Tohle si ovšem nemyslel ani prezident Novotný, když předal skautský návrh vedení svazu mládeže, tím méně mládežníci samotní. Nemohli připustit, aby to co bylo všem do věcí vidícím nad slunce jasnější, dostalo snad podobu přesvědčivě fungujícího (a u mládeže vítězícího) junáckého útvaru. Na takhle zásadní řešení bylo ve svazáckých a pionýrských orgánech ještě stále mnoho osob, které věřili v třídní boj. A boj pionýrské organizace proti skautingu byl jejich říjnem 1917 a únorem 1948.

K jistému posunu ve společnosti v době zmíněného skautského návrhu – k prospěchu jeho autorů – však přeci jen došlo. Hlavní iniciátor dopisu Novotnému, Miloš Miltner (budoucí náčelník exilových skautů), byl za svůj pokus o restauraci junáctví v rámci komunistické dětské organizace pouze několikrát vyslýchán Státní bezpečností. Napsat podobný dopis o pět šest let dříve patrně by policejním vyšetřováním případ neskončil.

V roce plném nadějí, kdy také akademičtí odboráři statečně udrželi proti poručíku Kvítkovi ve vedení tábornického oddílu Jiřího Kafku a kdy stovky příznivců Jaroslava Foglara a dozajista i přátel skautingu psali svá vyznání a obhajoby oblíbeného spisovatele redakci Zlatého máje, proběhla v Praze jedna pozoruhodná výstava. Jmenovala se Klukovská kamera. Šlo o prezentaci snímků z činnosti chlapeckého vodáckého oddílu působícího v tělovýchovné jednotě Slavoj Praha. Jednalo se však o dávnou skautskou vodní Pětku. Hned u vchodu do výstavní síně na Jungmanově náměstí upoutala i neznalého návštěvníka neobvyklá věta aspirující na motto výstavy: „Vychovávejme tak, aby se naši chlapci dokázali brzy obejít co nejdříve bez nás. Jaroslav Novák, spisovatel a vychovatel“. Návštěvníka obeznámeného se souvislostmi příjemně zamrazilo, případně mu mohly vstoupit i slzy do očí. Pokračovatelé v tradici Pětky se veřejně přihlásili ke svému zakladateli, v roce 1953, po velkých skautských procesech, vyštvanému z Prahy.


698× 24. říjen 2013 v 17:12