logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Lobinův závod 2014

13. červen 2014


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Stisk rukou od srdce a zalamování palců

27. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Třikrát se v dosavadní historii českého skautingu pokusil o jeho likvidaci nacistický a komunistický režim. Přesto že mezi oběma systémy lze nalézt velké množství společných znaků, jejich zákaz činnosti skautské organizace a s ním spojené represe se přílišnou podobou nevyznačovaly. Shledáváme značné rozdíly nejen mezi zjevným využitím skautské metodiky ve svém výchovném procesu jedním ze systémů a naprostým odmítáním všech jejich projevů režimem druhým, ale také v intenzitě a důslednosti trestněprávních postihů vyznavačů skautingu i v časových úsecích jednotlivých etap násilných přerušení činnosti.

Německými okupanty bylo rozpuštění (podzim 1940) skautské organizace zdůvodněno jejím nepřátelstvím vůči Třetí říši. Výhrady nacistických orgánů opakovaně – od tragického 15. března 1939 do 28. října 1940 – vznášené proti výchovnému působení českého skautingu byly z jejich pohledu oprávněné. Nacisté reagovali na odmítavý postoj projevovaný skautskými jednotkami nebo jejich členy vůči německé okupaci a skličující realitě Protektorátu Čechy a Morava. Vzepjetí skautů a skautek po svobodě a demokracii, ztracenými mnichovskou dohodou a následnými událostmi, patří ke světlé a hrdé stopě ve stoletých dějinách našeho skautingu. Hovořil–li nacistický rozpouštěcí dekret o nepřátelské výchově ve skautské organizaci, pak je za to třeba ještě po letech vyslovit dík především oddílovým vůdcům. Oni byli těmi, kteří étos vlastenectví – jimž tradice a činnost skautské organizace byly prostoupeny  – ve svých svěřencích pěstovali a udržovali v takové podobě, že se jevil být okupantům nejen nepřijatelným, ale i nebezpečným.

Doba nacistické okupace byla nezpochybnitelně hrůzná. Ukončení činnosti organizace Junák – jemuž v létě 1940 předcházela likvidace většiny skautských táborů gestapem – bylo však srozumitelným, jednorázovým aktem represe bez následných projevů. Rozpuštění provázelo sice podobné drama, jaké bylo skautské organizaci vyměřeno v její historii ještě dvakrát – zabavení majetku, kluboven, rezervací i tábornického a sportovního vybavení. Za tento jistě tvrdý a nelítostný práh však okupační režim skauting a jeho příznivce nepronásledoval. Odbojovou činnost skautů a skautek, jejíž míra nebyla zanedbatelná, trestali němečtí okupanti velmi často smrtí. Avšak není znám případ, že by se příslušnost odbojářů ke skautingu promítala do výše trestu, nebo že by byla okupační justicí jako přitěžující okolnost vzpomenuta. A už vůbec nelze hovořit o tom, že v šestileté nacistické okupaci byl na území Protektorátu odsouzen jediný vedoucí dětské a mládežnické skupiny za činnost vycházející z tradic a metodiky skautingu.

Opakujícími se intrikami a útoky proti skautingu, zároveň ovšem tajnou infiltrací jeho činovnického sboru a členské základny, se naopak vyznačovalo celé období od osvobození v květnu 1945 až do února 1948. Když únorovým převratem zvítězil v Československu stalinistický společenský model, vzala brzy potom za své i skautská organizace. Komunisté ji nezakázali zvláštním dekretem jako jejich hnědí předchůdci v roce 1940. Sáhli po jiné formě likvidace. Nejprve vyhnali od dětí a mládeže tzv. „nepokrokové“, „ zpátečnické a pravicové“ vůdce a vůdkyně oddílů. Souběžně s touto bolševickou čistkou spustili třídně ostrou kritiku skautingu, jeho metod, a předních osobností. Dále pak vytvořili v Junáku takové organizační podmínky, v nichž si většina skautských celků jen velmi těžko hledala prostor k činnosti. Za dva roky po únoru 1948 už bylo snadné sdělit veřejnosti, vnímající skauting dosud pozitivně, že „junácká organizace přestává, zejména v důsledku výrazného poklesu zájmu jeho členské základny k 1. 1. 1951 existovat. Její úkoly přebírá Pionýrská organizace Československého svazu mládeže“.

To co československému skautingu a mnohým jeho příznivcům dopřál prožít komunistický režim (často měrou vrchovatou), zejména v padesátých letech minulého století, byl vpravdě odvar toho, co mu připravili němečtí nacisté v době okupace za druhé světové války.

Naprosto rozdílně přistupovaly oba režimy také k projevům jimiž byly udržovány vnější znaky zakázaného skautingu. Němci je chápali především jako porušení úředního nařízení ve spojení s možnou propagací  neexistující Československé republiky. Komunistické policii naopak sloužily tyto projevy tajných skautů k odhalování jejich činností a dalšímu pronásledování. Nejednou pak byly vnější znaky skautingu využity a zneužity komunistickým represivním aparátem v jeho zlovolném tažení i k úloze provokační.

12. července 1941, tedy přesně rok po tvrdém vpádu gestapa do letních skautských táborů, se ve všech protektorátních novinách objevila tato krátká zpráva:

„Nošení zakázané výstroje rozpuštěných Junáků.

Bylo zjištěno, že značný počet české mládeže, která byla organizována v rozpuštěné skautské organizaci „JUNÁK“, stále ještě nosí opasky s nápisem „Československý svaz skautů, Buď připraven“. Ježto mnozí, kteří takto jednají, nejsou si patrně vědomi trestnosti tohoto počínání a s ním spojených důsledků, upozorňují se všichni bývalí členové uvedené organizace, aby od nošení junácké výstroje – pokud se tak již nestalo – upustili; jinak bude proti nim zakročeno se vší přísností.“

Uvedený text je jedinou známou verbální reakcí okupačních úřadů na udržování vnějších znaků zlikvidovaného Junáka. Ve zmíněném upozornění nebylo užívání výstroje skautů nebo jejich symboliky označeno podezřením z protinacistických aktivit. Závažnou, hodnou potrestání jejich nositelů, se nacistům zdála být jedna konkrétní součástka skautského kroje – opasek. Přesně jeho kovová spona. Na ní byl, mimo jiné, vyražen název státního útvaru zlikvidovaný hrubým nacistickým nátlakem a slabostí politiků. Přesto nedopřával nacistům a kolaborantským kruhům klidný spánek ani dobré zažívání. Věděli, že navzdory značným snahám o diskreditaci bývalé Masarykovy a Benešovy republiky, se k ní stále upínaly vzpomínky a naděje velké části české společnosti, její mládež nevyjímaje. Skautskou pak zejména. Znak skautské lilie na opascích nebyl tedy pro Němce v druhém roce války žádným problémem. Tím bylo možné připomínání Československé republiky, jejíž jméno se skvělo na opaskové přezce nad tradičním skautským symbolem. Mimochodem, nařízení o vypilování jména bývalé republiky z přezek skautských opasků vydalo brzy po 15. březnu 1939 samotné vedení Junáka.

Komunistický režim zaplavil svůj tisk mnoha desítkami difamačních článků o skautingu, o škodlivosti jeho výchovných metod a zločinech skautských vůdců, kteří se jich měli dopouštět tím, že „jed skautingu“ zasévali mezi důvěřivou a romantikou zasaženou mládež. Doslova zběsilou iniciativu vyvíjela komunistická propaganda ve svém záměru otřást dosavadní sympatickou pozicí skautingu v československé společnosti a snaze vykořenit jeho poselství z paměti mládeže. Níže uvedený text však není výtahem žádného z onoho množství nepřátelských a nenávistných novinových článků. Jde o závěr porady pracovníků tajné policie uskutečněné  koncem roku 1952. Předkládané instrukce ukazují, jak byla komunisty hodnocena tajná skautská činnost. Rovněž však, a to je pro naše téma důležité, je z nich zřejmé, že v odhalování a rozkrývání skautské rezistence sloužily policii i vnější metody skautingu, a že v jejím chápání vytvářely už tyto projevy podezření z trestné činnosti.

„…Aktivity ilegálních skautských skupin je nutné dostat pod kontrolu statně bezpečnostních orgánů. Nezbytným se takové opatření jeví nejen pro závadnost samotné skautské výchovy, ale také proto, že v těchto skupinách se jejich účastníci často připravují na protistátní činnost a úkoly s ní související. Pro informační práci v ilegálních skautských skupinách vybírejte mladé soudruhy, kteří jsou obeznámeni s problematikou skautingu… O nedělích a svátcích si na nádražích a konečných stanicích elektrické dráhy všímejte disciplinovaných celků mládeže (chlapců a dívek). Vaší pozornosti by neměly uniknout součásti skautských stejnokrojů, které se v takovýchto kolektivech nezřídka vyskytují a používají (khaki košile s nárameníky, skautské znaky, opasky s lilií, krátké manchestrové kalhoty, signální píšťalky s barevnými šňůrkami atd.). Všímejte si podávání rukou ve zmíněných kolektivech mládeže. Skauti si podávají levou ruku! Pronikat do těchto skupin se dobře daří při znalosti skautských zvyků, osobností skautské organizace, terminologie a symboliky. Pročítejte svodky z vysílání tzv. skautských půlhodinek stanice Svobodná Evropa a hovořte o nich po svém zasazení v konkrétním skautském prostředí. Podobnými znalostmi a informovaností je v něm možné získat respekt, autoritu a bezpečné krytí…“

Silný vztah k symbolům hnutí, stejnokroji, součástem tábornického vybavení, odborným příručkám i beletrii a samozřejmě k pozdravu s jeho velkým ideovým nábojem doprovázeným stiskem levé ruky, byl více či méně společný všem skautským generacím zasaženým rozpuštěním nebo pozvolnou a lstivou likvidací své organizace. Podobná náklonnost se může dnes, kdy už přes dvacet let u nás skauting nerušeně a bez obav výchovně působí, jevit jako naivní a nebezpečná.

Je však skutečností, že právě vnější formy, onen pestrý a přitažlivý obal skautingu, byly často prvními ukazateli cesty k uchopení a žití jeho hlubokých ideálů. Nepochybné je také to, že tyto znaky udržovaly mezi mládeží naději a víru ve skauting. Opakovaně pak odchovance podzemního skautingu vracely, při nových svobodných nadechnutí a příležitostech, do skautské služby.

V prvních deseti letech po únoru 1948 bylo vůdci tajných skautských oddílů pokládáno za samozřejmé (aniž by takový příkaz rozhodl a sdělil nějaký vyšší ilegální orgán – jak se vytrvale a dlouhodobě snažila dokázat Státní bezpečnost) neopouštět osvědčenou výchovnou a výcvikovou metodiku, ale ani symboly skautského hnutí nenahrazovat žádnými krycími formami. Takový postoj byl opřen o hrdý vzdor, slib skautského vůdce či o osobní prožitky a zkušenosti získané ve skautingu. Měl ovšem i své praktické zdůvodnění. Náhrada nabízená komunistickým režimem za jím dehonestovaný skauting byla patolízalská napodobenina sovětské dětské organizace. Ta žádnou chutnou a přitažlivou stravou mládeži nebyla. Vymezení se proti vnucované podobě pionýrského a svazáckého hnutí udržováním všech skautských forem výchovy, bylo logickou a oprávněnou obranou české mládeže. Nebezpečí – velmi často a tragicky potvrzené – plynoucí pak z tajné skautské činnosti (včetně jejich projevů vnějších) bylo v těch nevlídných časech vyvažováno značně rozšířenou ideou o brzkém konci režimu, jevícím se být už za příští zatáčkou. V tomto ohledu se dá samozřejmě opravdu hovořit o naivitě. Avšak trpěla jí, jak se ukázalo, poměrně velká část národa, nejen skauti a skautky.

Užívání skautských krojů na bezpečných místech v lesích, zvláště u příležitostí skládání tajných slibů či významných výročí republiky a jejich demokratických představitelů, patřilo k  projevům, jimiž byla v podzemních jednotkách padesátých let zdůrazňována kontinuita s likvidovanou organizací a sounáležitost s ideou mezinárodního rozměru skautingu.

Pro ilegální skautské sliby bývala vybírána místa k nimž měly oddíly hlubší vztah nebo byla spojena s historií českého skautingu. Pražské skautské skupiny, jejichž osudy sledujeme, nacházely slibová tábořiště při svých aktivitách v různých koutech republiky. Ke skautským slibům bylo však také využíváno povznášející prostředí vyšehradského hřbitova s hrobem A. B. Svojsíka nebo jeho mohyla vybudovaná štěchovickými skauty v kopcích nad říčkou Kocábou.

Problémem se za čas ukázal být nedostatek slibových odznaků. Řešil se všelijak, někdy i dosti nebezpečně, zejména když se povědomí o této krizi dostala k nevhodným uším. Však také chybějící slibové lilie, a kontakty navázané kvůli tomuto jevu, byly jedním z bodů obžaloby vůdce 38. vodního oddílu Karla Vineckého – Windyho.

Koncem padesátých let, po řadě rozsudků nad skautskými vůdci, ztratily ilegální sliby ve většině tajných oddílů charakter, jaký je jim vymezený tradicí a metodikou skautingu. Jejich uplatňování, k němuž ve výchovné práci oddílů docházelo ještě několik roků po rozpuštění organizace Junák začalo slábnout. Nikoliv z pochybností nad samotným významem slibu. Vedení oddílů k takovým změnám a opatřením vedly především bezpečnostní důvody. Skautské sliby se tak staly jakousi nejvyšší výchovnou metou. „Poslední zasvěcení“ se takto pojatému skautskému slibu říkalo. Bývali k němu vybíráni členové oddílů, kteří několikaletou činností a svým jednáním, prokazovali zájem o skauting a službu v něm. Tato situace si v některých oddílech vynutila systém dvou druhů slibů. Neveřejného slibu skautského na jedné straně a slibu oddílového. Jeho text hovořil o plnění dohodnutých norem jednání a chování. A zavazoval rovněž k věrnosti oddílu. Oddílový slib byl výchovným předělem, obdobně jako slib skautský. Podobně silná byla také iniciační atmosféra oddílových slibů i jejich pedagogický význam.

O vlivu skautských symbolů na postoje a rozhodnutí, které následně ovlivnily další životní dráhy některých chlapců vyprávěl, zde již několikrát vzpomínaný, Jiří Goj – Gaučo z Ostravy.

Při jakési klukovské zábavě si spolu se svými kamarády povšiml skupiny chlapců bavící se v jedné z proluk mezi ostravskými domy neznámou hrou. Nebyla to však jen neobvyklá zábava, která upoutávala jejich pozornost. Rovněž nebývalé slušné chování těch hochů je zaujalo. Korunu všemu, říkal Jiří Goj, dodal příchod mladého muže mezi tuhle zvláštní partu. Vítal se s nimi podáním ruky. Zvědavost byla silnější než ostych a tak zakrátko se pozorovatelé stali novými účastníky dalších neznámých her a soutěží. Nešlo si při té činnosti nevšimnout jedné významné a doslova osudové podrobnosti. Kožený řemínek k hodinkám na rukou onoho mladého muže zdobila stříbrná skautská lilie. Nositel hodinek se jmenoval Karel Líba. Psal se rok 1952. Odznak lilie, přitahující oči Jiřího Goje jako magnet, rozhodl o tom, že se krátce nato stal členem Líbova tábornického oddílu Sokola, který byl dva roky předtím 49. oddílem Junáka v Ostravě.

Gaučo, po několikaleté bohaté činnosti v oddíle tohoto „ostravského Foglara“, založil a vedl oddíl vlastní. Měl zásadní vliv na popularizaci skautské mohyly na Ivančeně, založil celostátní časopis Tramp, avšak především, až do konce života nepřestal být vyznavačem hodnot vyjádřených symbolem skautů, jehož fascinací se nechal vést při prvním setkání s Karlem Líbou.

Nebýt znalosti dramatických důsledků, pak by nad následujícím policejním rozkladem zabavených věcí vůdců a roverů 38. vodního oddílu z Prahy mohl čtenář, zvláště skaut, setrvat v určitém stupni dojetí: „…zabavené předměty“, píše se v dokumentu vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, „z v bytu bratrů Oktábcových, Karla Vineckého a Luďka Paura, jasně dokazují, že výchovná činnost obou oddílů, chlapeckého a dívčího, byla zaměřena na pěstování hrdosti k bývalé junácké organizaci a předmnichovské republice. Svědčí o tom jak požadavky v  tzv. junáckých stupních zdatnosti (nebo také Skautské stezce), které byly v drobných knížkách rozmoženy cyklostylem pro všechny členy oddílů, ale také strojopisně vypracované návody k rukodělným pracím na tzv. družinových schůzkách. Každý člen oddílu si měl na těchto schůzkách, nebo doma, vypilovat z různého materiálu miniaturní skautskou lilii a nosit ji na řetízku na krku jako připomínku svých denních skautských povinností. Zabavené skautské odznaky, vlajky a kroniky dokazují, že se s nimi v oddílech pracovalo a že pomáhaly oživovat zakázané skautské prostředí Vedle tohoto ryze skautského materiálu bylo nalezeno také několik strojopisných letáků k výročí smrti ministra Jana Masaryka a letáků Svobodné Evropy, což vedle zachycených zbraní jednoznačně dokazuje, že zatčení skauti neměli kladný poměr k našemu lidově demokratickému zřízení a že k takovým postojům vychovávali i své svěřence…“

Drobnohledu komunistické policie se nevyhnuly ani ty bývalé skautské oddíly, jejichž vedení se programově rozhodlo nepřekračovat ve stále se zostřující kampaní proti skautingu a jeho projevům meze legality. K podezření ze závadné činnosti, udržování skautských tradic, zvyků a forem výchovy však Státní policii postačovala skautská minulost oddílu a jeho představitelů. To byl případ pražské Dvojky Jaroslava Foglara, v padesátých letech oddílu táborníků Sokola Radlice – Praha 16. Po sérii výslechů (nejen J. Foglara, ale i některých mladých členů oddílu) v roce 1953, jejichž předmětem bylo údajné užívání skautských přezdívek, přišlo za nějaký čas obvinění ještě absurdnější. V oddíle se prý, podle policejních pozorovatelů, zachovává tradice skautského pozdravu – vztyčení tří prstů pravé ruky s palcem překrývajícím malíček. Jistý pozdrav, v němž byla slovně i opticky číslice Tři vyjádřena, se ve Foglarově oddíle, zvláště v padesátých letech, skutečně hojně užíval. Říkalo se mu Tři psi. Pozdrav byl reakcí na rozhlasové silvestrovské vyprávění Jana Wericha. Šlo v něm o nedovtipného uchazeče na členství v jistém hádankářském spolku. Výbor spolku mu dával přijímací úkoly – hádanky. Abonent na ně však ani po velkém nápovědném úsilí nedokázal správně odpovědět. Hádanka o třech psech byla ve vyprávění nejpovedenější. Místo obvyklého Nazdar začali chlapci ze sokolské Dvojky používat pozdrav Tři psi. Vztyčovali při tom také tři prsty. Jenomže palec ukazováček a prostředníček. Přes pokus o vysvětlení trvali policejní vyšetřovatelé na tom, že Werichovy Tři psi jsou krycím skautským pozdravem.

V první polovině šedesátých let – kam jsme se ve svém vyprávění už dostali – se změnil pohled orgánů odpovědných za výchovu mládeže v komunistickém režimu na některé prvky skautské metodiky. Byl podstatně jiný než ten jak bylo na tentýž předmět nahlíženo stejnými místy před pěti, deseti roky. K proměně v nazírání na dosud kritizované a mnohdy kaceřované skautské výchovné formy došlo po naprostém neúspěchu, jehož se od československé mládeže dostalo importovanému modelu dětské komunistické organizace. Změnu vycítili a chopili se ji vedoucí turistiky v tělovýchově a Svazarmu, ale i někteří pionýrští pracovníci, stejně jako redakce dětských časopisů řízených Svazem mládeže. Opatrně, ale příznivě bylo toto uvolňování, po letech represí, sledováno také skautskou obcí. Návrh na zkušební založení junáckého oddílu, přednesený prezidentu Novotnému v roce 1964 skupinou skautů kolem Miloše Miltnera je produktem právě vzpomínaného vývoje. Obdobné okolnosti a silné přesvědčovací schopnosti Ivana Makáska přivedly k nové skautské službě, z vězení nedávno propuštěné, členy střediska Ostříž. Samozřejmě, že tzv. odbor ochrany mládeže StB, se svým skautským oddělením nepřestal působit. Pokus poručíka Kvítka – pracovníka tohoto odboru – o znemožnění vedení tábornického oddílu Jiřímu Kafkovi v roce 1963 a nasazení policejního informátora do jeho prostředí je toho dostatečným důkazem. Ostatně nebyla to jediná Kvítkova snaha, jak se přesvědčíme. Avšak i jeho projekt na vytěsnění „socialismu nepřátelské osoby“ z vlivu mládeže, jako tomu bylo v případě Tábornického oddílu při Československé akademii věd se setkal s odmítnutím samotných komunistických řídících orgánů, úkazem před nedávnou dobou naprosto nemožným. Doba se pozvolna měnila. Občané přestávali mít strach.

Tábornický oddíl ČSAV se od jara 1964 připravoval, po téměř roční bohaté činnosti, na svůj první tábor. Měl za sebou mnoho vícedenních výprav spojených s náročným tábořením, zimní pobyt na horách i vodácký výcvik. Většina členů oddílů s úspěchem absolvovala ne zrovna snadnou Nováčkovskou zkoušku a plnila první stupeň Tábornické stezky. Někteří chlapci složili na staroslavném brdském campu Bikej oddílový slib a mohli si na krojovou košili přišít znak se symbolem Lesní moudrosti v jeho vrcholu. Bohatými oddílovými aktivitami a neobyčejně silným přátelským prostředím se členové oddílu cítili být zdravě výjimečnými. Prožívali něco co jejich spolužákům a kamarádům nebylo dopřáno. Byli hrdí na svůj oddíl a vážili si jej. Vnímavým očím chlapců, podobně jak o tom vyprávěl Jiří Goj – Gaučo, nemohly uniknout některé projevy, běžné mezi členy týmu vedoucích. Podávali si levé ruce a všechny je spojovala dávná skautská přátelství. O svých zážitcích ze skautingu se nebáli vyprávět a činili tak rádi. Při výpravách do brdských lesů mladí tábornici potkávali volné a svobodné trampy. S nimi si jejich vedoucí zase tiskly ruce jiným podivným způsobem. Jakýmsi zalomením palců. Mnoho trampů šedesátých let nosilo na svém oblečení, vedle osadních odznaků, také slibové skautské lilie. Šlo nepochybně o jistý druh módnosti, avšak byl v něm obsažen také projev úcty a obdivu ke komunisty zakazovanému skautingu (v roce 1968 se na stránkách časopisu Tramp rozvinula diskuze, jejímž mottem byl apel na trampy, aby v době kdy skautská organizace obnovuje po dvaceti letech činnost přestali lilie nosit). Hochům z Tábornického oddílu imponovalo a přitahovalo je záhadné tisknutí rukou – levých po skautsku a trampských s vytočením palců. Stejně jako je zvláštně rozechvívaly zlatě zářící slibové lilie trampů na bundách od battledressů. Připadalo jim to jako rozpoznávací znaky příslušníků tajemné společnosti. Protože vedle podivných stisků rukou jejich vůdců bylo ještě více hodno obdivu jejich nadšení pro klukovské hry, férové jednání, držení slova a nejrůznější dovednosti, chtěli se i oni stát těmi, co si na lesních stezkách podávají ruce s přáteli tím pozoruhodným způsobem. Mnohým z nich se jejich přání splní. A nejen to, převezmou, až přijde jejich čas, skautský štafetový kolík a ponesou jej dál.

 

 


1140× 24. říjen 2013 v 17:12