logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

#laskavec - Vůdce 38. oddílu, P. Šebestián Pavel Smrčina OFM (br. Skřéťa)

28. únor 2018


Odebírat

Kalendář oznamovatele

prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
leden 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
18. leden 2019
Přihlásit se

Dva tábory v roce 1964

29. kapitola| Jiří Zachariáš - Pedro

Od ustavení Tábornického oddílu (září 1963) v něm tým vedoucích vytvářel cíleně pozitivní legendu stanovým táborům budovaných a řízených vlastní prací a úsilím jeho účastníků. Mladým členům oddílu byl tento způsob naplnění letních prázdnin předkládán jako podnik pro opravdové muže a dobrodružství, o něž by život žádného z nich neměl zůstat ochuzen. Bylo tedy jen logické, že celoroční aktivity a výcvik oddílu zcela odpovídaly přípravám právě takové podobě tábora.

Než však mohli táborníci podstoupit ono velké dobrodružství a zužitkovat při něm své zkušenosti z bohaté a pestré činnosti, čekal je všechny – včetně celé skupiny jejich vedoucích – třítýdenní pobyt v Pionýrském táboře Revolučního odborového hnutí (jak se této instituci říkalo v komunistickém Československu). Přesně takového tábora, jak již víme, se o předchozích prázdninách zúčastnili, jako vedoucí dětských oddílů, někteří osadníci Třináctky v čele s Jiřím Kafkou. Tato jejich letní činnost dala vzniknout Tábornickému oddílu a je, doposud volné trampy, vrátila zpět na skautskou výchovnou stezku.

Pionýrský tábor ROH pořádala odborová organizace Československé akademie věd pro děti svých zaměstnanců. V jeho prvním běhu se mezi více než dvě stovky dětí, rozptýlila třicítka členů Tábornického oddílu. Jejich vedoucí pak, stejně jako loňského roku, stanuli v čele táborových chlapeckých skupin. Členy oddílu čekalo tedy šest neděl společného pobytu. První samostatný oddílový tábor měl trvat rovněž tři týdny a termínově navazoval na akci odborářskou. Šest neděl, jak říkali svým svěřencům jejich vůdcové, tábořily ve zlatém věku skautingu nejlepší a nejzdatnější oddíly české skautské organizace. Važte si toho, dokonale se poznáme, slibovali. Na konci těch šesti týdnů, především po skutečném táboře hodném toho jména, budou z mnohých z vás opravdoví zálesáci.

Samozřejmě, že oba tábory – odborářsky a chystaný oddílový – se svým výchovným záměrem, pojetím a metodikou od sebe výrazně lišily. Společný jim byl opravdu pouze tradiční název a v případě jednoho z turnusů Pionýrského tábora Československé akademie věd pak shodná skupina vedoucích, kteří byli rozhodnuti na tom či i onom táboře předat jejich účastníkům to nejlepší co uměli.

Vůdcové Tábornického oddílu byli na vnímání rozdílů mezi oběma typy táborů svými svěřenci velmi zvědaví. Bezprostřední přechod z jednoho zásadně nesrovnatelného tábora do druhého pokládali za výchovný experiment, jenž by mohl, jak soudili, významně zkvalitnit oddílové prostředí.

Odborová organizace akademie věd pořádala v létě 1964 svůj dětský tábor na stejném místě jako v předešlém roce – u Sobenského rybníka nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. Okolí tábora, s nedalekými brdskými lesy, bylo velmi hezké a romantické. V táboře samém stála pevná, zděná kuchyně a jídelna, umývárny, sociální zařízení, společenská budova a domek kuchařek a správce. Děti poznávající se většinou až na místě, přivážely do tábora autobusy. Tam již byly pro ně vystavěné stany na montovaných podsadách. Nejmladší děti obývaly dřevené chatky jimž se ne zrovna příznivě, avšak obecně, říkávalo „teletníky“. Podobné zázemí (často ještě luxusnější) běžně vykazovala většina podnikových táborů a rekreačních zařízení té doby. To spolu s profesionálními zaměstnanci – kuchařkami, správcem starajícím se o zásobování, hospodářem a placenými vedoucími oddílů a samozřejmě skutečností, že na děti nebyly kladeny žádné nebo minimální nároky, vedlo často k nevalnému výchovnému obsahu a významu Pionýrských táborů ROH.

Proti předchozímu táboru však došlo v roce 1964 k jedné nikoliv nevýznamné změně. Odborové a politické složky prezidia Akademie věd učinily totiž ústupek tlaku Státní bezpečnosti, specielně poručíku Kvítkovi. Funkcí hlavního, odpovědného vedoucího tábora nepověřily Jiřího Kafku, tak jako tomu bylo v roce předešlém. Poručík Kvítek nedosáhl Jiřího odvolání z vedení Tábornického oddílu, o což, jak jsme již dříve zmínili, usiloval v prosinci 1963. V přesvědčování odborových a stranických funkcionářů Akademie věd o nezbytnosti řešit tuto záležitost však Kvítek neustal. Dosáhl toho, že jeho požadavku na zvážení plánované a již víceméně odsouhlasené a akceptované Kafkovy pozice v čele odborářského tábora nechtěli představitelé prezidia Akademie věd dále vzdorovat. Jiřímu, jemuž bylo v zásadě lhostejné, v jaké funkci na tábor pojede, sdělili tuto skutečnost a okolnosti, které k ní vedly, opatrně avšak srozumitelně, příznivci Tábornického oddílu z komise dětí a mládeže závodního výboru odborového organizace Akademie věd. Přijal roli vedoucího jednoho z dětských oddílů bez roztrpčení, stejně jako jeho skautští přátelé a bývalí osadníci Třináctky. Pozice přímého vedoucího oddílu konečně umožní, říkal si, bližší výchovný kontakt s dětmi. Vedle toho se bude také moci více zaměřit na chystaný výběr dalších členů pro Tábornický oddíl. Na odvolání funkce hlavního vedoucího tábora však bylo zneklidňující poznání, že poručík Kvítek se nevzdává a věnuje Jiřímu Kafkovi nadále svou pozornost. Běh pionýrského tábora ROH roku 1964 byl proto skupinou mladých mužů sdružených kolem Jiřího poznamenán očekáváním dalších operací Státní bezpečnosti proti němu či některému z nich.

V druhém týdnu pionýrského tábora bylo toto očekávání nepříjemně naplněno. Do areálu tábora přijelo v době ranního nástupu modrobílé auto s označením Veřejná bezpečnost. Vystoupili z něho tři muži v policejních uniformách. Kráčeli k více než dvěma stovkám dětí, které po oddílech stály před právě vztyčenou státní vlajkou, a naslouchali Jiřímu Kafkovi v té chvíli vysvětlujícímu denní táborové heslo. Toho dne dětem připomínalo, že „za každým mrakem svítí slunce“. Jeden z policistů se otočil na skupinu vedoucích tábora a zeptal se který z nich je Jiří Kafka. Bezprostředně na to jej dva policisté doprovodili k jeho stanu, kde si vzal osobní doklady a nasedl s nimi do auta. Nejvnímavějším z těch dvou stovek dětí zaměstnanců Akademie věd, nemluvě o třiceti chlapcích z tábornického oddílu mezi nimi, se nemohlo toho dne dostat hlubší životní zkušenosti. Byly nečekaně a ostře konfrontováni s necitlivostí, zvůlí a demonstrací moci. Policie před jejich očima, vážně, dramaticky, bez slova vysvětlení, odváděla oblíbeného a sympatického vedoucího a členům Tábornického oddílu staršího kamaráda. Celou scénu pozoroval v úžasu z oken kuchyně také její personál, správce a hospodář. Táborové kuchařky, dvě starší dámy, které znaly Jiřího ještě jako chlapce z jídelen žižkovských škol a měly možnost nahlédnout do jeho životních cest se rozplakaly nad scénou, co se před jejich očima toho rána roztočila. Mohly se podle její zlé opravdovosti domnívat, že Jiří je nejen zatčen, ale možná bude i opětovně uvězněn. Podobnými úvahami se zabývali rovněž Jiřího přátelé, zůstávající v táboře. Zákrok policie, jeho podání a způsob takovou možnost nevylučoval. Dále je k takovým úvahám vedla zkušenost, ve skautských katakombách toho času dostatečně známá. Brzy po svém mnohaletém propuštění z vězení, počátkem šedesátých let, byli totiž, na základě banálních obvinění, opět zatčeni a do vězení odsouzeni skautští činovníci Adolf Karlovský, čelný představitel Skautské zpravodajské brigády a dr. Karel Skála – Čil, bývalý velitel pražské Svojsíkovy oblasti. Jejich přítel, uvažovali, mohl například v zaměstnání pronést nějaký protirežimní výrok, který se dostal k nastraženým sluchům tajné policie (o agentovi StB „Černém“, pocházejícím přímo z jejich okruhu, neměli v té době a dlouho po ní ani tušení). Poručík Kvítek, spekulovali dále, mohl Jiřího „nepřátelských“ slov, vtipu, poznámky využit v dalším tahu, k němuž signály nepřestal ostatně vysílat.

Nejhorší scénář se nakonec nenaplnil. Jiřího přivezla policie zpět do tábora téhož dne navečer. Oficiálním důvodem zásahu, jak mu bylo na stanici Veřejné bezpečnosti v Rožmitále pod Třemšínem sděleno, byla údajná manipulace jeho občanským průkazem. Kdosi prý na něj  podvodně vylákal v pražských půjčovnách velmi cenné výrobky. To samo o sobě byl nesmysl, který kdyby policie – především poručík Kvítek – nesledovala jiné cíle, šlo vysvětlit jednoduše a krátce. Jiří asi před rokem, od této události, přišel o svůj občanský průkaz. Došlo k tomu při výkonu jeho povolání (opravě vodní propusti). Dokonale průkaz rozmočil. Přinesl jej tehdy na policii v igelitovém sáčku, v nepoužitelném stavu. O něco později mu byl vystaven nový doklad. Ten měl v době zajištění u sebe. Stav vodou rozpitého průkazu, nadto odevzdaného policii, naprosto vylučoval, aby jej bylo možné užít k podvodným účelům.

Poručík Kvítek nebyl osobně přítomen u téměř celodenního výslechu. Ale jeho stopa tam byla více než zřetelná. Policisté z Rožmitálu si s mnohokrát přerušovaným výslechem zjevně nevěděli rady. Plnili jasný rozkaz StB z Prahy, aby Kafku zdrželi na stanici co nejdéle. Celodenní zadržení mělo možná vyvolat nejistotu mezi Jiřího přáteli v táboře a ukázat co si poručík Kvítek může dovolit a kam až je ochoten zajít.

Záhadný a zpočátku nevysvětlitelný dotaz jednoho z policistů se stal později přesvědčivým důkazem, že Rožmitálskou akci proti Jiřímu řídil Kvítek z Prahy. Policista, vrátivší se v určitém okamžiku od telefonu z vedlejší do výslechové místnosti se Jiřího zeptal, jak se zná z nějakým Miltnerem. Ten odpověděl po pravdě, že jej nezná na žádný způsob. Dotaz po tomto jméně byl náhlý a protismyslný vzhledem k průběhu a obsahu předchozího výslechu.

O tom, že kdosi na jaře roku 1964 napsal prezidentovi Novotnému žádost o umožnění obnovy skautské organizace byla v pražském skautském společenství jistá povědomost. A z ní, samozřejmě, vyplývající i určité vzrušení. Avšak skupina mladíků, vůdců Tábornického oddílu, ani náznakem netušila, že autorem dopisu je právě Miloš Miltner. O tom se tichou skautskou poštou dozvěděla až o vánocích roku 1964. Miloš Miltner se stal však už v létě téhož roku předmětem velké pozornosti a možná plánované manipulace Státní bezpečnosti. Poručík Kvítek si při nesmyslném mnohahodinovém výslechu, týkající se údajného zneužití osobních dokladů, neopomněl ověřit možné spojení mezi Milošem Miltnerem a Jiřím Kafkou.

Podobný zákrok, ovšem s osmačtyřicetihodinovým zadržením, použil proti Jiřímu Kafkovi poručík Kvítek o dva roky později. V květnu roku 1966 jej obvinil, že v Praze pomáhal organizovat nepovolený studentský majáles. Při této akci došlo, podle hlášení StB, k výtržnostem. Byla na ni vykřikována protikomunistická hesla a hanobeni představitelé socialistické soustavy. Josef Zikán, tehdy už vůdce střediska Psohlavci a ještě člen KSČ, vyznamenaný řádem Vítězného února, dokazoval Kvítkovi a jeho vyšetřovatelům, že Kafka byl v udávané době, s ním a jeho oddílem, na dvoudenní výpravě daleko za Prahou.

Významná možnost uplatnit proti Jiřímu Kafkovi trestní stíhání a zároveň jej tím i společensky diskreditovat unikla poručíku Kvítkovi v období politických změn, k nimž začalo docházet na přelomu let 1967–1968. Tehdy na čas, a dlužno říct, že k jeho nelibosti, ukončil činnost odbor StB ochrany mládeže, jehož on byl součástí a hrdě mu říkal „protiskautské oddělení“. Z toho důvodu ztratil poručík Kvítek nad Jiřím Kafkou, svým důležitým „nepřátelským“ objektem, přímou kontrolu. Avšak ještě důležitější okolností, než tyto historické děje a s nimi související opatření uvnitř aparátu komunistické policie, byl zásadní naprosto výjimečný postoj samotného Jiřího v jeho dramatickém příběhu. Tím vzal Kvítkovi zcela vítr z plachet.

Jiří se ve zmíněné době dostal do složité životní situace. Chápal ji a vyhodnotil jako vážné osobní selhání skautského vůdce a vychovatele. Svědomí mu nebylo věcí verbální obratnosti. Nevylhával se, nevymlouval. Přesto, že mu v této nelehké chvíli řada jeho dosavadních přátel ukázala záda (autora těchto řádků nevyjímaje) neboť sami nemohli tíhu jeho příběhu unést, on se rozhodl mu rázně čelit. Nejenže o celé věci otevřeně a s lítostí promluvil s rodiči členů svého oddílu, ale vyvodil z události pro sebe a svou další skautskou práci dobrovolně řešení, které mu svou neodvratností trvale změnilo a hluboko zasáhlo vnitřní život. V zasvěcených vyvolával jeho čin mrazení a bral dech. Nelze vyloučit, že Jiří tímto svým neobyčejným jednáním možná přiměl příslušníka StB Kvítka k respektu a jistému obdivu. Fakt je, že v budoucích střetech, zejména po likvidaci skautské organizace v první polovině sedmdesátých let, Kvítek onen starý případ – o němž byl, jak dokazují archiválie StB, detailně informován – proti Jiřímu nikdy nepoužil.

Zbývající dny strávené na pionýrském táboře ROH proběhly již bez další pozornosti Státní bezpečnosti. Jednu neočekávanou návštěvu tábora – rozhodně příjemnější první – však stojí za to připomenout. Byl jí Vladimír Brettl, skautskou přezdívkou Jiří. Přijel do rodného Rožmitálu na dovolenou a tábor Akademie věd mu náhodou vstoupil do cesty při jedné z jeho vycházek. Když rozpoznal, že společenství vedoucích tábora je s ním v mnoha ohledech shodně vyladěno, staly se jeho návštěvy častější. Ukázalo se, že Vladimír Jiří Brettl vynikal nejen ve znalostech brdské přírody, byl, jako většina jeho nově nalezených přátel skautem, ale také účastníkem protifašistického odboje, za který se mu v roce 1944 dostalo odsouzení k trestu smrti. Pověstné pankrácké sekyrárně unikl jako jednadvacetiletý 5. května 1945, kdy byla věznice a cely smrti osvobozeny pražskými povstalci. Přátelství s Vladimírem Brettlem, obdivuhodným a přesto skromným mužem, navázané v létě 1964 trvalo potom mnoho let. V roce 1968 obnovil a vedl v Rožmitále pod Třemšínem skautské středisko. Roverský kmen Stopa, iniciovaný Jiřím Kafkou v roce druhé obnovy československé skautské organizace z odchovanců Tábornického oddílu ČSAV, Vladimíra Brettla mnohokrát navštívil v jeho brdském působišti. Pořádal pro ně jedinečné besedy u ohňů v lesích či za zimních večerů u kamen skautské klubovny. Roveři Stopy od něho vyslechli poutavá vyprávění o odbojové činnosti za druhé světové války v okolí Rožmitálu, stejně jako se díky němu seznámili s životem a zvyky zvěře či se vzácnou květenou rozsáhlé brdské oblasti.

Na pionýrském táboře ROH byli členové Tábornického oddílu rozděleni do několika chlapeckých skupin. Vedení oddílu tím sledovalo dva cíle. Jednak očekávalo od svých třiceti oddílových svěřenců podporu v prostředí dvou stovek neznámých dětí. Samozřejmým předpokladem pak bylo, že budou svým chováním, šikovností a ostříleností v tábornických zvycích a praktikách dobře reprezentovat svůj oddíl. Ostatním dětem měly být inspirací a vzorem. Ne ve všech ohledech a vždy se tento záměr zdařil.

Proti většině účastníků tábora se členové oddílu mezi sebou dobře znali. Měli společné prožitky a zájmy. To je vedlo k častému vyhledávání svých oddílových kamarádů, což mělo za následek oddělování se od jiných dětí. V těch vytvářelo takové chování dojem, že Táborníci jsou parta namyšlených kluků. K tomuto pohledu mohly přispívat i některé další okolnosti. Jak se totiž blížil konec pionýrského tábora a na dohled tak byl tábor oddílový, nemohly zůstat nepovšimnuty občasné pracovní porady Táborníků s jejich vedoucími. I tyto schůzky, většině uzavřené – avšak nutné a praktické – mohla část dětí vyhodnotit rovněž jako snahy o separaci a projevy výlučnosti.

Na vztahy mezi některými účastníky pionýrského tábora v roce 1964 a členy Tábornického oddílu ČSAV často vzpomínal Ivo Vacík, dnes starosta Svazu skautů a skautek ČR. Bylo mu třináct let, když jej rodiče (jeho otec, architekt, byl zaměstnancem Akademie věd) přihlásili na odborářský tábor. Jedna z prvních zajímavostí, poutající jeho pozornost, bylo několik kluků ve stejných zelených košilích a manšestrových krátkých kalhotách. Na stanovišti autobusů, před odjezdem do tábora, se vítali s dalšími podobně oblečenými chlapci podivným podáním rukou. Výjev to, v mase civilně oblečených, sobě neznámých dětí, neobvyklý a zajímavý. Rukávy košil oněch hochů jej zaujaly našitými odznaky, jaké dosud nikde neviděl. Na druhou stranu se právě v jeho očích někteří Tábornici na táboře příliš nevyznamenali. Takhle na své tehdejší pocity Ivo Vacík vzpomíná: „Byli na svůj oddíl tak nepříjemně nafrnění, že se mi chtělo kolikrát je fakt praštit. Zvlášť nesnesitelný byl Honza Lukeš, říkali mu Pudla nebo kapitán Jed (Jan Lukeš se ani ne za dva měsíce později stane Ivovi nejlepším kamarádem a celoživotním druhem). Jak mohl tak nám „obyčejným“ dával najevo, co všechno už v oddíle zažili, kde byli, a o čem ještě, my chudinky, nemáme ani páru. Když mě Jirka Kafka v průběhu tábora oslovil a nabídl mi po prázdninách členství v Tábornickém oddíle, vážně jsem kvůli tomu chlubílkovi Lukešů přemýšlel, že to nejspíš nebude parta pro mě. Jenomže potom jsem je poslední den tábora viděl, jak stojí s úžasně zabalenými tornami na zádech, v těch svých krojích. Celou noc pršelo, z lesů se zvedala pára. Byla trochu zima. Někteří z nich nakládali na korbu auťáku jejich táborové bedny. Potom vyrazili do lesů vystavět tam svůj tábor, co nám o něm Honza Lukeš pořád básnil, že tam to teprve bude to „pravé maso“. My ostatní nastupovali v té mlze do autobusů, které nás odvážely do pohodlí a k péči maminek. A oni, říkal jsem si, a koukal za jejich mávajícími postavami, se začínají probíjet divočinou. Posledního z nich, než se nám úplně ztratili v mlze, jsem viděl jednoho z jejich vedoucích, Jendu Gabriela, co rád slyšel na přezdívku Bredy, ale málokdo mu tak říkal. Rozpoznával jsem jeho kytaru přehozenou v zeleném pouzdře přes rameno. Zalitoval jsem, že už neuslyším jeho písničky, které nám na táboře hrával a zpíval: Babičku Mery, Golema, Cvočkáře Dandu a nebo tu o malých telátkách z Wyomingu a Zuzaně z Alabamy. Na cestě, po níž odešli kluci, kterým jsme říkali na táboře „zálesáci“, byla už jen mlha. Lesy se za nimi zavřely a oni jimi, přemýšlel jsem, teď postupují jako Rogersovi harcovníci, jak jsem o nich četl v  Cestě na severozápad. Náš autobus se rozjel a zamířil na Prahu. Já se pořád díval na tu lesní cestu. To už jsem byl rozhodnutý. Věděl jsem, že s těmi kluky chci kamarádit. Ať Honza Lukeš, myslel jsem si, třeba pukne, ale v září do jejich klubovny přijdu“.

Místo pro první oddílový tábor bylo vybráno na lesní louce u rybníka Drahota, několik kilometrů vzdálené od obce Mitrovice. Tábornici k němu dorazili, s osobními věcmi na zádech, z Rožmitálu pod Třemšínem, po patnáctikilometrovém pochodu brdskými lesy. Nákladní automobil Akademie věd jim na tábořiště dopravil bedny se stany, vybavením kuchyně, nářadím a dalšími věcmi nezbytnými pro způsob pobytu v přírodě, který je čekal.

Zatímco více než dvě stovky jejich nedávných kamarádů z pionýrského tábora už doma opečovávaly starostlivé maminky, oni si rychle na ohních uvařili první táborové jídlo. Potom vybalili z beden sekyry a pily a začali jimi na zelené, prázdné louce budovat vlastními silami svůj tábor, dlouho dopředu inzerovaný jako podnik pro stoprocentní muže.

Reklama na oddílový tábor opravdu ani v nejmenším nenadsazovala. Byl sice slibovaným dobrodružstvím, ale rovněž tak každému členu oddílu i velkou a náročnou zkouškou. Dlužno říct, že v ní všichni chlapci dobře obstáli.

Už při první průzkumné výpravě na budoucí tábořiště a do jeho okolí bylo rozhodnuto, že podsady pod stany nebudou zhotoveny z tradičních krajinek. V okolních lesích, usoudili průzkumníci oddílu, je dostatek materiálu ke stavbě tábora. Koncem jara roku 1964 tak mitrovická lesní správa přijala a přivítala nabídku vedoucích Tábornického oddílu na prořez smrkové tyčoviny. Z té pak byly, sroubením kulatiny, vystavěny stanové podsady osmdesát centimetrů vysoké.

Kdo někdy podobnou práci dělal, ví dobře jak je nelehká a složitá. Navíc podstupoval–li takovou činnost poprvé ve svých dvanácti – patnácti letech (po třínedělním pobytu v dětském rozmazlovacím zařízení), potvrdí, že není od věci hovořit o zatěžkávací zkoušce charakteru. Těžbu převážně smrkových souší prováděli táborníci v blízkém, ale i poměrně vzdáleném okolí tábora. Do několika určených míst byly pokácené stromy přitahovány, zbaveny větví a rozřezávány podle dohodnutých rozměrů. Kulatiny bylo třeba nemalé množství. Užívalo se ji na veškeré táborové zařízení. Používala se nejen na podsady, ale byly z ní zhotoveny stěny a konstrukce kuchyně, stoly a lavice jídelny i postele a poličky ve stanech. Přesto už po čtyřech dnech tábor stál včetně kuchyně i kamen s troubou postavených z kamenů spojených jílovou hlínou. Vlajkový stožár čekal na vztyčení státní vlajky. Před slavnostním nástupem si táborníci drhli ruce k neumytí začerněné smolou. Mnozí z nich si na nich hrdě ukazovali své mozoly. Přechod z jednoho typu tábora do druhého proběhl bez problému, dokonce v radosti, že je oddíl konečně pohromadě, uvnitř vlastního prostředí.

Stavbou tábora, především prací se dřevem, získali chlapci neocenitelné zkušenosti. Hlavním patronem a rádcem při této činnosti byl samozřejmě Jiří Kafka. Jak již víme, byl vyučeným tesařem a své řemeslo měl rád, rozuměl mu. Učil táborníky vyměřovat úhly podsad, sroubit kulatinu v jejich rozích, vytvářet pro dvířka panty z pruhů  kůže anebo ze silných ohýbaných hřebů. Radil jak si udělat rám postele a vnitřní vybavení stanu. Zkušenosti z tohoto tábora vděčně uplatní někteří z chlapců v budoucnosti ve svých oddílech, když nastoupí do skautské služby.

Od prvních dnů tábora, se rozeběhla mezidružinová úseková hra. Její legenda čerpala z příběhu, který celý oddíl dobře znal. Byl popsán v oblíbené písni s názvem Fort Adamson. Tu do prostředí oddílu přinesli jeho vůdcové ze své nedávné trampské mise. Říkalo se v ní: „Jednou bylo ve Fort Adamsonu přepadeno vládní skladiště, tři běloši a dva indiáni zoufale se za střílnami brání, z Fortu zbylo jenom ohniště… Pozdě v noci do stanice stráže jeden z nich se s tíží doplazil, a tak ještě v noci Fortu ku pomoci sbor tří jezdců tryskem vyrazil…“ Tihle tři stateční příslušníci kanadské jízdní policie, kteří znali, jak praví legenda, cestu k Fort Adamsonu jako vlastní dlaně a když seděli na koních, mohl na ně každý vsadit, že pronásledované muže jistě dohoní. Zejména pak proto, že jeli nocí, jakoby vlastní duše měli s ďáblem v úpisu, v rukou svírali karabiny a byli opásáni podle předpisu. Jenomže nestalo se co každý očekával. Tři kanadští policisté zmizeli beze stopy někde mezi třicátou a první míli. „Fort Adamson“ byla úseková detektivní hra v přírodě. Družiny, vlastně táborové služby, pátraly jak po osudu policistů, tak i po banditech, kteří přepadli a vypálili nešťastné vládní skladiště.

Na táboře se také hojně skládaly body do stupňů oddílové stezky, konaly se výpravy po okolních brdských kopcích a slunečné dny trávili táborníci ve vodě rybníka Drahota. Večery bývaly zasvěceny písním, vyprávění a četbě povídek ze svazků časopisu Dobrodružný svět. Oddíl za příznivého počasí sedával vedle táborové brány pod křivolakým kmenem na němž byla zavěšena velká lodní lampa. Při jejím světle se dalo dobře číst, vidět na sebe a naslouchat. Když bylo chladněji stáhli se chlapci do kuchyně ke kamnům, k jejich, po celodenním užívání, ještě horkým kamenům.

Příprava a organizování bohatého programu, spolu se zajišťováním provozu tábora, nedovolovaly skupině vedoucích oddílu zaobírat se příliš možností zopakování policejní návštěvy v režii poručíka Kvítka. Ačkoliv s ní každý z nich téměř na sto procent počítal jako s faktem, nic podobného, co jim bylo dáno zažít na táboře odborářském se nestalo.

Vedoucí oddílu, především v těchto věcech nejzkušenější Jiří Kafka – připravující se na další Kvítkův tah, si nedokázali absenci jeho pozornosti vůči oddílovému táboru vysvětlit. Uvažovali, trochu odlehčeně, že StB jedním teatrálním zadržením splnila na čas určenou kvótu v zastrašování nebo, že Kvítek trávil kdesi dovolenou. Teprve nyní, po více než padesáti letech se nabízí ještě prostší výklad. Z pročítaných estébáckých materiálů totiž vysvítá, že hlášení Kvítkova agenta „Černého“ z té doby nepokryla konání tábora u rybníka Drahota. Kvítek o něm zkrátka nevěděl.

Přesto ten povědomý, stísňující pocit z každodenně možného příjezdu policie, opustil tým vedoucích Tábornického oddílu až poslední večer tábora. Tehdy uvěřili, že se už nic nestane. Když v té počínající noci kruh chlapců, jejich svěřenců, protrhl hořícími pochodněmi tmu a zpěvem krásné podmanivé písně, nesoucí se k hvězdnému nebi, slíbil „že se neloučí, že jsou si všichni věrnými přáteli a chtějí se sejít zas…“, podlehli do jednoho povznášející atmosféře a těšili se na nový život oddílu po prázdninách. Na poručíka Kvítka, při té poslední, úžasné táborové scéně nikdo nepomyslel.

 


707× 24. říjen 2013 v 17:17