logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

50 let Ivovy skautské služby

15. leden 2015


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

říjen 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
listopad 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930
prosinec 2019
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
19. listopad 2019
Přihlásit se

Druh co druh v pevný kruh, nikdo nás nezdolá

32. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Jiřího návrat z Bobrova tábora u Nežárky měl dramatické zakončení. K Blanici, mající v tom čase opět snahu vylévat se ze svých břehů, přišel navečer, v prudkém lijáku, zmáčený a prochladlý. Motocykl, na němž jej zpátky do tábora přivážel jeden z roverů Dakoty, někde před Benešovem vypověděl službu, takže mu nezbývalo než zbytek cesty do Vlašimi a dál urazit částečně stopen, většinou však pěšky.

Na jeho duchu se však těžkosti cesty a špatné počasí nikterak neprojevily. Byl naopak plný dojmů z dvoudenního pobytu mezi Bobrovými chlapci a Dakoťany. Převlékl se, najedl a ohřál u táborových kamen. Hned na to zasedl se svými spolupracovníky a přáteli, aby na ně přenesl výsledky porady mezi zástupci roverského kmene Dakota, 1. oddílu Psohlavců a Tábornického oddílu ČSAV, k níž došlo ve Stráži nad Nežárkou. Toho večera a oné noci si bylo věru o čem povídat, zvažovat a hodnotit.

Josef Zikán - Bobr pro svůj projekt na ustavení společného tábornického střediska hodlal využít platformy oficielní mládežnické organizace. V jejím rámci se právě od poloviny šedesátých let začal zvolna uplatňovat systém zájmové klubové činnosti mládeže. Spolupracující oddíly, líčil Jiří Kafka své poznatky ze Stráže nad Nežárkou, se po nezbytných administrativních a organizačních opatřeních, prohlásí za Tábornický klub Psohlavci. Metodicky a organizačně má středisko řídit rada složená z vedoucích oddílů a jejich zástupců. Oddíly Psohlavců budou užívat jednotný kroj a označení (na poradě se diskutovaná podoba kroje nelišila od toho, který byl běžný v Tábornickém oddíle ČSAV). Společný bude také slib a zákon. Jako slibový odznak byl doporučen a všemi účastníky porady schválen střed tradiční skautské lilie s hlavou psa.

Táborničtí vedoucí přijali se sympatiemi neverbální sice, ale zásadní část porady v Bobrově táboře. Byla velmi důležitá a nepochybně je otevřela předkládanému návrhu na ustavení Tábornického klubu Psohlavci. Zástupci rokujících jednotek se totiž shodli na tom, že významným úkolem, dokonce cílem, chystaného sdružení oddílů bude příprava obnovy skautské organizace v Československu a výchova jejích budoucích vůdců.

Problém využití klubové struktury v rámci Československého svazu mládeže přinášel však jednu podstatnou nejistotu. Nebylo totiž jasné, zda orgány Svazu mládeže připustí v chystaném klubu také členství dětí pod patnáct let. To byla zásadní otázka, neboť v této věkové kategorii bylo více než 90 % členů stávajících oddílů. Vůdcové budoucího střediska přitom pokládali výchovnu práci s dětmi za prvořadou a nemínili se ji vzdát. Činnost v nově koncipovaných zájmových klubech mládeže cílila dosud skutečně pouze na tzv. mládežnický věk od patnácti let výše. Péče o dětskou populaci byla v ČSM od roku 1950 svěřena její Pionýrské organizaci. Nebezpečí, že chystaný projekt Psohlavců by mohl sklouznout do podoby tzv. místní zájmové pionýrské skupiny (s nařízenou symbolikou, svazáckým aparátem střeženou a kontrolovanou ideovou výchovou), nebylo nereálné. Zmiňované pionýrské skupiny se v té době začínaly leckde tvořit jako protiváha většině nefunkčních skupin školních. Taková podoba zamýšleného střediska se však nezamlouvala žádnému z rokujících vůdců u poradního táborového ohně na Nežárce. Pokud by se ovšem Psohlavcům podařil v této oblasti průlom vedoucí k metodické a organizační nezávislosti, šlo by nepochybně o důležitý čin, který by ovlivnil a inspiroval mnoho podobných jednotek v celé republice.

Takový podnik, usoudili Táborníci na Blanici a dali tím za pravdu nedávné návštěvě zástupců roverského kmene Dakota, zejména pak přesvědčivému a výmluvnému Ivanu Makáskovi, nemůže v současné době zaštítit a stát mu v čele nikdo jiný než právě Josef Zikán - Bobr. Jeho komunistický profil, vyztužený řádem za zásluhy o únorový převrat v roce 1948, doplněný pečetí kritika skautské organizace a nadšeného propagátora pionýrského hnutí, by paradoxně mohl být – vedle citelného společenského uvolňování – zárukou úspěchu. Oprávněnost této úvahy budoucnost brzy potvrdila.

Josef Zikán - Bobr (1926–1976) prožíval dětství a mládí v pražských Radlicích, v části, které se říká Farkáň. Skauting poznal v době první republiky ve smíchovském oddíle Čs. obce junáků volnosti. Ačkoliv šlo o organizaci Národně socialistické strany, její politika na něho žádný vliv neměla. Velmi jej však svým dílem zasáhl a inspiroval Jaroslav Foglar. Doba jeho chlapectví a jinošství se potkala s časem, kdy Foglarova spisovatelská popularita a s ní spojený jeho výchovný vliv na mládež dostupovaly prvního vrcholu. Bobr byl nadšeným obdivovatelem Foglarových románových hrdinů. Také však jejich následovatelem. Od svého bydliště běhával, například, několik kilometrů ke skalnímu jezírku v Prokopském údolí, aby si v jeho nikterak vlahé vodě po ránu zaplaval a potom zacvičil. Skládal bobříky a pilně vyplňoval kolonky Modrého života. Není se tedy co divit, že po rozpuštění jednotné skautské organizace Junák nacisty (podzim 1940) rychle nalezl možnost jak udržet svou družinu dále v činnosti. Oporou se mu staly čtenářské kluby časopisu Mladý hlasatel, jehož redaktorem byl až do roku 1941 jeho oblíbený spisovatel.

Na jedné z výprav do Prokopského údolí se potkal Bobrův chlapecký klub s Jiřím Oktábcem užívajícím přezdívku Grizzly (jeden z pozdějších vůdců ilegální vodní Osmatřicítky, likvidované StB v roce 1955). Ukázalo se, že jsou s Bobrem stejně staří. Spřátelili se a zanedlouho spolu vytvořili početný oddíl. Relativně bezpečné zázemí mu našli – ostatně jako desítky dalších bývalých skautských celků – v Klubu českých turistů (KČT tzv. Káčata).

V polovině roku 1944 se na vedoucí některých oddílů „Káčat“ napojil předválečný skautský činovník Jaromír Preininger - Průkopník. Jeho bohatých zkušeností využili představitelé „Káčat“ k pořádání ilegálních kursů pro skautskou mládež schovanou pod ochrannými křídly KČT. Řada přednášek v těchto kursech se týkala také poválečné budoucnosti české skautské organizace, ale rovněž i metodických nedostatků a chyb, které se skautingu v průběhu desetiletí jeho činnosti nevyhnuly.

Jaromír Preininger byl vzdělaný a zkušený vychovatel. Mnohým mladým vůdcům Káčat imponovaly nejen jeho bohaté tábornické znalosti. Na úrodnou půdu u nich dopadala také jeho neúnavná propagace starých slovanských tradic a zvyků. Doporučoval jimi obohatit skautské výchovné formy a vytvořit tak určitou protiváhu „indiánštině“ úspěšně proniknuvší do českého skautingu dílem a osobností E. T. Setona. Kromě toho, a to je důležité, se mladí Preiningerovy spolupracovníci ve skautské protinacistické konspiraci seznamovali s jeho komunistickým pojetím společenských dějů a nabízeným řešením. Na některé z nich měly tyto postoje – v té době nikterak ojedinělé, jak se ukázalo – hluboký účinek. Osmnáctiletý Josef Zikán - Bobr byl právě jedním z nich.

Podzemní skautská činnost Josefa Zikána vyvrcholila účastí v květnovém pražském povstání. Prokázal v něm, vedle statečnosti i organizační a vůdcovské schopnosti. Velel skautským spojkám Revolučních oddílů Junáka udržující spojení s Českou národní radou. V prvních mírových dnech a týdnech pracoval v charitativních zařízeních pro navrátilce z koncentračních táborů. Obnovené skautské organizaci zajistil několik skladišť Hitlerjugend. Byl první, kdo za nově ustavené orgány Junáka převzal vodárenskou věž na smíchovské straně Vltavy, v níž sídlily až do roku 1940 svými klubovnami skautské oddíly včetně Foglarovy Dvojky.

Do Komunistické strany Československa vstoupil Bobr jako sotva dvacetiletý, brzy po květnu 1945. V porevoluční vlně zájmu dětí a mládeže o skauting založil v pražském smíchovském obvodu silné středisko jménem Slunce. Dr. Karel Skála - Čil první poválečný velitel pražské Svojsíkovy oblasti, připomněl Bobrovi, když jej na jaře roku 1968 do stejné funkce instaloval, jeho působení na scéně Junáka ve třech letech po osvobození (1945–48). Vzpomínal, že Bobr ve svém dvacetiletém neumdlévajícím nadšení dokázal sehnat a zajistil pro skauty, a to nejen svého střediska, všechno co ke své činnosti potřebovali. Našel prý velmi rychle spojení na plzeňské skauty. Přes ně se dostal k americkým zásobovacím důstojníkům. Potom už přivážel ze západních Čech použité, ale naprosto nedostatkové stanové dílce americké armády, zelené vojenské košile, jídelní misky a další materiál vhodný ke skautským aktivitám. Dovedl zaopatřit oddílům klubovny a v záhadných koutech vltavských říčních zátok, známých jen jemu, nalézt lodě a pádla patřící donedávna ještě hitlerčíkům. Snadno a rychle uměl obstarat nákladní auto k přepravě táborového vybavení i divadelní sál vhodný pro uspořádání oddílové akademie. V poválečném hektickém čase (podobné schopnosti, jimiž se vyznačoval, jej neopustily ovšem v žádné životní etapě) žil skautingem naplno. Leckdy přes hranici spokojenosti svých rodičů. Nejednou si přišel Bobrův tatínek na nadměrné synovy skautské aktivity postěžovat právě dr. Skálovi, pražskému náčelníkovi. Společně pak hledali brzdy, které by Bobra přiměly nalézt v práci pro skauting rovnovážnou cestu vedoucí k větší odpovědnosti za své studijní povinnosti.

Po několikaměsíčním napětí ve společnosti a následné politické krizi došlo v únoru roku 1948 ke komunistickému převratu. Jak je známo jeho dopad byl pro československou společnost dlouhodobě tragický. Přinesl také ukončení legálního působení skautské organizace trvající následně dvacet let. Josef Zikán - Bobr se od prvních převratových hodin dal do služeb komunistického akčního výboru Junáka a plnil jeho usnesení. Do čela tohoto orgánu se potom, co ozbrojená bojůvka, v níž nechyběli skauti-komunisté, vyhnala z budovy ústředí volené činovníky Junáka, postavil Jaromír Preininger - Průkopník.

Úkolem akčních výborů všech stupňů byla očista společnosti od tzv. reakčních živlů a exponentů pravice. Praktické naplňování spočívalo v tom, že ze svých funkcí a pozic v nejrůznějších institucích, úřadech, výborech spolků, klubů a organizací byli odstraňováni dosavadní oponenti politiky komunistické strany a ti, které akční výbory shledaly nedostatečně pokrokovými a uvědomělými. Stejnou metodou rozpouštěly akční výbory Junáka ty oddíly, jejichž vůdcové byli označeni nálepkou nepokrokovosti a zpátečnictví. Takové pozornosti se, leckdy po mnohaleté dobrovolné práci pro mládež, dostávalo stovkám skautských činovníků. Další pak, znepokojeni a znechuceni vývojem, sami raději své oddíly rozpustili nebo s nimi přešli do ilegality. Komunistický akční výbor ústředí Junáka přivedl tak prosperující organizaci, ve společnosti pevně zakotvenou, uznávanou a oceňovanou, mládeží oblíbenou, k cílenému zániku. Od začátku roku 1949 začala tzv. Ústřední rada Junáka, zcela v rukou komunistů, vytvářet pionýrské oddíly a skupiny. 24. dubna téhož roku, na mezinárodní skautský svátek sv. Jiří, vyhlásila pak ustavení Pionýrské organizace Svazu české mládeže. Tento akt nemohl nepřipomínat úřední rozpuštění skautské organizace nacisty zvláštním dekretem, který měl datum 28. října 1940.

Josef Zikán - Bobr známý skautské Praze jako zapálený, iniciativní mladý činovník, jemuž každá práce pro skauting byla dosud radostnou službou, začal s podobným nadšením budovat Pionýrskou organizaci. Svůj omyl poznal a z tohoto opojení vystřízlivěl poměrně brzy. Již na jaře 1954, po prvních výzvách v tisku k vytváření školních turistických oddílů mládeže, vešel ve styk s jejich  metodickým centrem Městskou stanicí mladých turistů. O dva roky později, na podzim 1956 otřásly jeho komunistickým přesvědčením polské události a maďarská revoluce. Byl jedním z mála komunistů, jemuž se dostalo možnosti přečíst si, v polských novinách otištěný, pověstný Chruščovův projev, přednesený na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. V něm byl odsouzen Stalinův kult a zdrcující kritice podrobena jeho politika. Sledoval také s úžasem a obdivem comeback skautské organizace do života polské společnosti spějící k demokratickým reformám.Uvěřil, že podobný vývoj je možný a přijde i v Československu.

Koncem roku 1958 založil z chlapců vinohradských a žižkovských škol turistický oddíl. Později si dali název „Družina stříbrného odznaku“. Ve výchovné a výcvikové činnosti užívali tradičních skautských metod. U dětí oblíbené táboření, turistika, pobyt a aktivity v přírodě byly v oddíle Josefa Zikána navíc kombinovány nezvyklou, ojedinělou činností. Vycházela z jeho zájmu o loutkové divadelnictví. Učil členy svého oddílu vodit loutky, studoval s nimi nejrůznější hry. Ty potom, na zvláštních vystoupeních, předváděl jeho oddíl dětem mateřských škol, družin a podobných zařízení.

„Družina stříbrného odznaku“ se postupně stala téměř čtyřicetičlenným turistickým oddílem. Organizačním zázemím se mu stala Tělovýchovná jednota Spofa Žižkov. Klubovnu oddíl získal a vybudoval, díky příslovečné vitalitě jeho vedoucího, v přízemních místnostech jednoho domu  na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Ještě jednou výjimečností se proti ostatním pražským oddílům té doby Bobrův celek vyznačoval. Měl svou silnou vlčáckou smečku. Chlapce od šesti do jedenácti let vedl starý skautský praktik, pamětník začátků hnutí, bývalý vůdce 12. pražského oddílu Míla Kramář - Akela.

Do první poloviny šedesátých let, kdy Josef Zikán, nepochybně inspirován a povzbuzen nadšením členů roverského kmene Dakota, začal pracovat na ustavení tábornického střediska Psohlavci, vystřídal několik zaměstnání. Spisovatel a skautský vychovatel Jaroslav Foglar, vzpomínal, že Bobr krátce po příchodu z vojny – začátkem padesátých let– pracoval také jako řidič taxislužby. Jeden celý den, obětavě a bezplatně, vozil Jaroslava Foglara, vedoucího skautské Dvojky, tehdy ukryté jako tábornický oddíl v Sokole Radlice, po nejrůznějších úřadech, které bylo z důvodů povolení letního tábora nezbytné navštívit. Byl také několik roků redaktorem závodních novin podniku Armabeton. Tuto svou novinářskou praxi zúročil v letech 1968–1970 přijetím nabídky obnoveného časopisu Skaut - Junák. V době, jíž připomínáme, působil jako vychovatel učňovské mládeže jednoho velkého pražského stavebního závodu.

Oženil se s polskou dívkou (měli spolu dceru Martu), kterou poznal nedlouho po únoru 1948 na jednom z četných svazáckých zájezdů, plných budovatelského nadšení a sovětských častušek.

Právě znalost polštiny a příbuzenské vazby manželky mu umožnily převratný vhled do dramatického pohybu v komunistickém systému, započatému pár roků po Stalinově smrti (1953). Informační výsady, jichž se Josefu Zikánovi přes otevřené a kritické polské zdroje dostávalo, mu spolu s realitou života v  tehdejším Československu pokazily třídní dogma a způsobily korozi opěrných sloupů jeho komunistického přesvědčení. Přivodily zásadní revizi jeho postojů a z nich vycházejících činů. Své mladické omyly napravoval rozhodně a bez taktického kličkování. Příležitosti k takovému jednání si vytvářel, nečekal na to až jednou přijdou. Dokladem Bobrových snah byl rok 1968, nadějeplný čas československé společnosti. Také skautské organizaci, dvacet let umlčované a ostouzené, se stal tento rok historickým obratem. Josef Zikán se o slavný návrat skautingu velmi zasloužil. Dokonce tak, že jej jeho pozice v první linii bitvy o skauting, spolu s dalšími smutnými okolnostmi, stála život. Avšak nepředbíhejme. V našem vyprávění jsme dosud v době letních prázdnin roku 1965.

Bobr se ze své minulosti – s notnou dávkou sebekritiky – vyznal, když o ni, při tvoření základů Psohlavců, hovořil před rovery Dakoty na táboře ve Stráži nad Nežárkou. Mluvil o víře a nadějích, provázející první poválečné roky, jimž se jevilo být snadné a správné neodolat. Chtěl jím sloužit, jako tolik jiných. Přiznal svůj podíl na tragickém boření pevné a dobré stavby skautingu, vychovávající a kultivující, což se zástupy sobě podobných naivně a hloupě nazýval pokrokem.

Ti mladí muži, naslouchající jeho zpovědi, jimž si tak říkal o pochopení a možná i o odpuštění, věděli stejně jako on, že minulost každého člověka je součástí přítomnosti a má silnou schopnost určovat mu budoucnost. Bobrovo vyznání je zpočátku znepokojilo, svou nezvyklou upřímností však i uspokojilo. Uvěřili mu. Shledali, že se s ním za společnou budoucností mohou vydat. Pokřiku Psohlavců „Druh co druh v pevný kruh, nikdo nás nezdolá“, se začalo dostávat nového významu.

(pokračování příště)


594× 24. říjen 2013 v 17:22