logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

V Polsku na raftech

1. červen 2003


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
21. květen 2019
Přihlásit se

Nové psohlavecké oddíly

34. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

V podstatném ohledu si byli Josef Zikán - Bobr a Ivan Makásek - Hiawatha velmi podobni. Generační rozdíl přitom nehrál žádnou roli. Společnou vlastností jim byla schopnost vyhledávat si spolupracovníky, obklopovat se jimi a vykročit za dohodnutými cíli. Případně je pro takové cíle získat a přivést je pod jednu vlajku.

Tento způsob odporoval dosavadním zkušenostem a praxi uplatňované ve skautsko-trampském společenství Jiřího Kafky. I Tábornický oddíl při prezidiu ČSAV, vytvořený touto skupinou mladých mužů, byl po celé období své činnosti udržován v izolaci od sobě podobných celků. Dobrých důvodů pro takovou strategii bylo, podle mínění vedoucích Tábornického oddílu, stále více než dost. Tento postoj procházel určitým vývojem a logicky došel změny po přijetí projektu na ustavení společného sdružení tábornických oddíl.

Opatrnost a pochyby, podepřené mnohaletými zkušenostmi, však Jiřího Kafku a jeho přátele neopouštěly. Nad příchodem nových oddílů do střediska, ale i z rozšiřování informací o jeho aktivitách a plánech příliš nejásali. Soudili, že úkol, který na sebe Psohlavci vzali, je schopno zvládnout jejich šest zakládajících oddílů lépe a hlavně bezpečněji, než ve spojení s dalšími neznámými jednotkami a osobami.

Na střediskových schůzích, v onom prvním období velkého a nakažlivého nadšení, připomínal občas Jiří Kafka staré pravdy o potřebě kvality před kvantitou. Napsal o tom i nejeden článek do střediskového časopisu Kruh. V osobních rozhovorech varoval, že v komunistickém Československu druhé poloviny šedesátých let dvacátého století, času, které kdosi nazval dobou nadějí a strachu, by stále ještě mohla Bobrova a Hiawathova nezdolná aktivita přivodit nejednu potíž. Přesto však byl začátek i průběh roku 1966 poznamenán příchody nových oddílů do střediska. A čas ukázal, že tomu bylo tak dobře.

Jiřího taktika zapouzdření by z účasti na skautské službě vyloučila řadu skvělých vůdců, který k Psohlavcům přivedl Bobrův a Hiawathův neutuchající povahový rys. Šlo většinou o bývalé skautské činovníky, odchovance ilegálních oddílů nebo mladé nadšené obdivovatele díla Jaroslava Foglara, kteří svými oddíly ordinovali mládeži jeho výchovné formy a styl života. Bez těchto mužů, mladých i těch s tornou plnou nemalého počtu křížků, by úkol Psohlavců, který si předsevzali v určité situaci splnit, byl uskutečnitelný jen s velkými obtížemi.

Na druhé straně, jestliže Psohlavci došli bez větších otřesů až do svého vítězného finále, tedy jara roku 1968, neznamenalo to, že tato mnohdy až horečnatá činnost jednoho i druhého vzpomínaného představitele střediska, stejně jako činnost tohoto celku obecně, unikla hledáčku tajné policie. Době, o níž vyprávíme se však už nehodilo uvolňovat proti podzemnímu skautingu své tragické spouštěcí mechanismy (lhostejno zda z taktických důvodů či pro ochablost systému) k nimž ještě před pár lety ochotně sahala. I když moc, která onu dobu stále reprezentovala na takovou možnost připravena byla. To je ovšem na jiný příběh. Ostatně se k němu ještě dostaneme.

Koncem roku 1965, kdy šest zakladatelských oddílů střediska Psohlavci prožívalo první měsíce v novém sdružení, poznal Josef Zikán - Bobr vodácký oddíl Peřej z pražských Vršovic. Organizován byl při obvodním domě pionýrů a mládeže, což byla v té době a zejména pak po roce 1970, kdy došlo k vynucené integraci Junáka do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže, krycí firma mnoha jednotkám dětí a mládeže pracujících skautskými výchovnými metodami.

Oddíl Peřej měl klubovnu a u ní halu, rozlohou ne nepodobnou tělocvičně menší školy. Jedinečného faktu nebývalých prostor a přátelských vztahů s Peřejí, utužovaných činností Bobra, využila středisková rada Psohlavců k uspořádání významného setkání svých oddílů. Konalo se u příležitosti předání nové střediskové vlajky. Jeho datum nebylo vybráno náhodou. Uskutečnilo se dne 22. února 1966 v klubovně Peřeje na Moskevské ulici. V pozici pozorovatelů se předávání vlajky zúčastnilo také vedení vodáků z Vršovic. Atmosféra srazu s více než stovkou chlapců a děvčat psohlaveckých oddílů v jednotných krojích i nová vlajka střediska s erbem patřícím do znaku českých skautů a nápisem „Druh co druh v pevný kruh“, byla vodákům silnou inspirací. Zatoužili být Psohlavci a tvořit součást střediska. Obě tato přání v nich Bobr velmi podporoval. Za několik měsíců se Peřej opravdu stala devátým psohlaveckým oddílem.

Číslo sedm bylo ještě před přijetím Peřeje přiděleno dívčímu oddílu. Dámské sekci Psohlavců, jak oddíl nazývali nepříliš romantizující představitelé střediska. Oddíl vznikl z vlastních střediskových zdrojů. Tahle skutečnost jej odlišovala od všech celků nově příchozích. Některé jeho členky byly harcovnicemi v Bobrově Jedničce před tím než se od září 1965 stala výlučně jednotkou chlapeckou. Do Sedmičky přešlo také několik odrostlých světlušek z oddílu Miloše Kramáře - Akely. Identifikační označení, tedy Sedmička, bylo poměrně brzy zatlačeno do pozadí přijatým názvem Dívky táborového ohně. Svědčil o tom jak silný vliv měl na vůdkyně zmíněného oddílu příklad Neskenonu s jeho woodcrafterskou filozofií.

Historický fakt je takový, že Sedmička – Dívky táborového ohně, jeden z třinácti oddílů Psohlavců (počet s nimž středisko vstoupilo do jara 1968, do období zásadních společenských změn) vydržela v bohaté činnosti, při mnohé výměně stráží svých vůdkyň i zastřešujících organizací, až do současné doby. Což je výkon hodný obdivu. Sedmička kooperovala, jak bylo již naznačeno, s Neskenonem, v sedmdesátých letech také s Pětkou. Byla studnicí jedinečného skautského odhodlání a vpravdě mužných výhonů, krásného dívčího zpěvu i krásy dívek samotných. Však se z nich nejednomu mladému muži Pětky či Indiánovi Neskenonu zamotala hlava.

Osmý oddíl přišel do střediska na jaře 1966. Původně šlo o školní turistický oddíl. Sídlil, podobně jako Peřej, ve Vršovicích. Podle fotbalového klubu Bohemians Praha a jeho tradičního symbolu, si oddíl říkal Klokani. V jeho čele stál Miloš Valla, syn prvorepublikového skautského vůdce plk. Bedřicha Vally - Šípa. Miloš Valla byl učitelem a také generačním druhem Josefa Zikána. Znali se spolu dobře z časů válečných Káčat i ze skautského tříletí 1945–1948. Vedle postavou malého, rtuťovitého, věčně činorodého Bobra působil Miloš Valla velmi důstojně. Byl vysoký, štíhlý, žádné zbytečné kilo navíc. Důvěryhodnosti mu dodávala nejen jeho rozvaha a schopnost řešit i velmi složité problémy v klidu a mírně, ale též i hlava porostlá hustými šedými vlasy. Však si také Miloše, pro jeho impozantní, až románový zjev, spletl jeden z vůdců dalšího nového oddílu s Jaroslavem Foglarem - Jestřábem. Domníval se totiž, že trochu zestárlý Rikitan nemůže vypadat jinak než Miloš Valla.

Tím vůdcem dalšího přírůstku do střediska byl Václav Kopecký, říkající si, vzhledem ke svému mládí, poněkud paradoxně Šedý vlk. Brzy mu byla jeho přezdívka zredukována na pouhého Vlka. Členové Vlkova turistického oddílu pocházeli většinou z pražské Letné, kde měli také svou klubovnu. Při jedné výpravě do modřanské rokle se zde seznámili s Bobrovou Jedničkou a Klokany Miloše Vally. Když si vysvětlili, že úctyhodně působící Miloš Valla není Jaroslavem Foglarem, jehož Vlk nikdy živého nespatřil, ale zato velmi obdivoval, došlo na vzájemné sbližování všech tří oddílů. Prim v této věci vedl samozřejmě Bobr. Oddíl letenských mladých turistů se posléze proměnil v jedenáctý oddíl Psohlavců.

Desátý oddíl vznikl a do střediska Psohlavci přišel rovněž v roce 1966. Původ měl ve Vallově oddílu Klokanů. Zde se odštěpilo několika starších členů a založili si vlastní firmu. Pro její činnost čerpali náměty ze staroslovanských legend. Této skupině velel vysokoškolák Láďa Aubrecht. Říkali si Venedi a úzce spolupracovali s Neskenonem.

Štafetový závod družin nazývaný Memoriál Jaroslava Lombersého - Mikyho, vstoupil v roce 1966 do třetího ročníku. Dva jeho předchozí běhy organizoval a pořádal Tábornický oddíl ČSAV. Třetí ročník se konal už pod patronací střediska Psohlavci 21. května 1966 na stadionu Domu pionýru a mládeže na Pražačce. V závodě startovaly družiny všech oddílů střediska. Josef Zikán - Bobr v úvodu připomněl Mikyho členství ve svém skautském oddíle a Jiří Kafka pak zdůraznil jeho výrazné vlastnosti: ušlechtilost, čestnost a věrnost přátelům za všech okolností. Shromážděné psohlavce vyzval k tomu, aby se jim Mikyho život a hodnoty, které vyznával, staly trvalým příkladem. Jeho apel, vycházející z památky Jaroslava Lomberského, skauta a rovera, byl prvním vážným pokusem o vytvoření podobné výchovné legendy, jakou ve svém oddíle úspěšně uvedl Jaroslav Foglar osobou Láďi Velebila. Jaroslav Lomberský - Miky byl vskutku příkladný skaut a člověk. Svědectví o tom přinášel nejen Jiří Kafka, ale i všichni jeho druzi, kteří Mikyho znali. Byl takovým nepochybně díky skvělé rodinné výchově, ale i proto že se od klukovských let chtěl podobat právě vzpomenutému knižnímu hrdinovi. Foglarovu Láďovi Velebilovi, jehož ve skutečném životě možná i předčil. Můžeme litovat, že Mikyho přiklad, jako výchovná metoda, přes nejednu Jiřího snahu, v některém z psohlaveckých oddílů pevně nezakotvila.

III. ročník Memoriálu Jaroslava Lomberského - Mikyho byl druhou významnou, a zdařilou akcí střediska roku 1966. Už první, neméně úspěšný podnik, se ukázal být únorový sraz oddílů s předáním nově zhotovené střediskové vlajky. Jak setkání oddílů, tak i štafetový závod družin v běhu prokázaly organizační a režijní schopnosti střediskové rady. Ostatně nezpochybnitelně očekávané. Skutečně první a vážná zkouška pevnosti střediska, důvěry a vzájemných vztahů jeho představitelů přišla po prvním květnu 1966. Tehdy dal o sobě vědět opět major (?) StB Kvítek.

Někteří studenti pražských vysokých škol provolávali toho roku na své pololegální majálesové akci protirežimní hesla. S tímto zjištěním operovala komunistická policie a podle toho se také činila. Mezi několika zatčenými studenty se ocitl, péčí majora Kvítka, i Jiří Kafka, vůdce psohlavckého šestého oddílu. Byl obviněn, ačkoliv s tehdejším studentstvem měl pramálo společného, z toho že studentské protesty organizoval a řídil. Obvinění Jiřího bylo tak absurdní, že by normálně uvažujícímu policejnímu vyšetřovateli, osobně proti údajnému pachateli nezaujatému, nemohlo trvat déle jak hodinu, aby na ně potom nenahlédl velmi skepticky. Major Kvítek si však v cele zadržených nechal Jiřího téměř 24 hodin. Pomohl mu z ní až příchod a svědectví Josefa Zikána - Bobra. Potvrdil Kvítkovi to, čím se Jiří hájil od počátku výslechů. Nebyl v inkriminovanou dobu vůbec v Praze, ale se svým a Bobrovým oddílem trávil celý májový víkend na hájovně u Hýskova nad řekou Berounkou. Kvítek Bobrovi za úspěšné svědectví zařídil u jeho zaměstnavatele důtku. Neboť jako komunista a vychovatel učňů měl být s nimi v prvomájovém průvodu a ne před oslavami ujet do lesů. Rovněž tato nečekaná a neplánovaná prověrka, tentokrát nikoliv organizačních schopností, ale stálosti charakteru, daných záruk a slibů, vystavila Psohlavcům, především vůdci střediska Bobrovi, výtečné vysvědčení.

Všech šest základních oddílů psohlavců praktikovalo na jaře 1966 úspěšně osvědčenou skautskou metodu družinového systému. Dokonce i Pětka, která se od září 1965, ve svých prvních měsících života, těžko odrážela od startovní čáry, založila 13. února 1966 dvě družiny – Vlků a Havranů. Stalo se to na jedné ze zimních výprav do kopců u Modřan. Jako rádci se do čela družin úplných nováčků postavili Ivo Vacík - Julča a Bohumil Zíka - Pštros, kteří si do Pětky přinesli zkušenosti z bývalého Tábornického oddílu ČSAV. V pozicích rádců družin či přímo pomocníky při vedení byl ostatně i jiní členové tohoto oddílu. Ti zase pomáhali Jiřímu Kafkovi ve vodácké Šestce nebo v ní tvořili roverský kmen Stopa. V Bobrově Jedničce probíhal od října 1965 rádcovský kurs, neboť i tento oddíl podobně jako Pětka a Šestka začínal s úplně novými chlapci. Zajímavostí kursu bylo, že jednu z přednášek vedl dr. Karel Skála - Čil. Po více než dvaceti letech se v něm také četli, za druhé světové války Jaroslavem Foglarem vypracované a Bobrem opatrované, přednášky o významu družinové výchovy.

Na letní tábory 1966 se psohlavecké oddíly rozjely do různých koutů republiky. Ale také do zahraničí. Nejdále se vypravila Jednička. S vůdcem Bobrem se plavilo 13 jejich členů na gumových vojenských člunech po polských řekách až k Baltickému moři. Do jisté míry napodobila Jednička putování slavné vodní Pětky Jaroslava Nováka - Braťky z roku 1948. Potkávali se při své pouti samozřejmě s harcery – polskými skauty. Ti se toho roku těšili již z desátého výročí obnovení své organizace, Svazu polských harcerů, k němuž došlo na podzim 1956. Bobrovu velkou výhodou při této cestě byla jeho dobrá znalost polštiny. Mohl tedy svým svěřencům překládat poutavé vyprávění harcerských pamětníků, stejně jako bojovníků ve varšavském povstání. Chlapci Jedničky se vrátili domů obohaceni výjimečnými zážitky.

Vodní puťák třemi pramicemi a kanoemi Vltavou, od Rožmberka do Prahy, dlouhý přes 250 km, uspořádal také Šestý oddíl. Zúčastnilo se jej více než patnáct mužů za vedení Jiřího Kafky a některých roverů Stopy. Týden tábořila Šestka na Černínském potoce, kde hrála hru „Morganovou stopou“ a plnila lodnické zkoušky. Cestou posádky navštívily mnoho kulturních památek a zajímavostí. Před deštěm se Šestka na jednu noc ukryla v hřbitovní márnici. Od té doby se ve středisku ujal slogan: „nevíš co je strach, nespal jsi v márnici“.

Druhý oddíl zorganizoval za vedení Michala Miškovského - Bimba putovní tábor Šumavou. Nedopadl příliš dobře, téměř celý propršel. Nepochybně i tato nevydařená akce byla jednou z příčin toho, že se druhý oddíl nedlouho po prázdninách už k nové činnosti nesebral. Někteří jeho chlapci přešli do jiných psohlaveckých oddílů, především do Šestky a Pětky.

Neskenon, neboli třetí oddíl Psohlavců, si vyhledal tábořiště nedaleko šumavské Horské Kvildy na lesní louce u polozbořené Štaidlovy hájovny. Tábor v krásné, divoké přírodě tvořily ještě podsadové stany. Byly samozřejmě, stejně jako všechny táborové stavby, dílem vlastních rukou táborníků. Ale už zde, na Táboře válečného orla, jak mu začali chlapci z Trojky říkat, se v létě 1966 objevil, jako vhled do budoucnosti, symbol většiny jejich dalších táborů. Letních i zimních. Vedle podkovy stanů na podsadách stálo jedno indiánské tee-pee.

Osmnáct vlčat 4. oddílu Miloše Kramáře - Akely, jemuž roku 1966 nescházelo mnoho do sedmdesátky, putovalo z jednoho konce Šumavy na druhý. V průběhu roku si ke své prázdninové cestě vyrobili vlastnoručně dvoukolové vozíky („kárky“ jak jim říkal Akela a jeho kluci). Jedna kárka sloužila vždy několika chlapcům k přepravě zásob a toren s potřebami k táboření. Akela tímto zcela nevídaným typem putovního tábora potvrdil, že je nositelem nejstarších skautských tradic, a že všichni pořádní kluci jsou neobvyklým dobrodružstvím stále nakloněni. Nad vozíky jeho vlčat, drncajících po lesních šumavských stezkách, jakoby se toho léta vznášely duchové prvních skautů v čele s generálem Baden-Powellem. Je na místě dodat, že o prázdninách 1966 uskutečnil Akela a jeho vlčata se svými vozíky podobnou cestu jaké byly zvyklé běžně podnikat družiny a oddíly v dobách úsvitu skautského hnutí a též, jak je známo, románoví hoši od Bobří řeky (aniž by ti opravdoví takovou operaci ve skutečnosti někdy podstoupili). Před výkonem a originálními dopravními prostředky vlčat z psohlavecké Čtyřky stál v obdivu i Jaroslav Foglar, autor dávného legendárního příběhu. Ten mu v Akelově dílničce na Vinohradech složil hold a potom vyprávěl o filmu Poklad Černého delfína, který na jeho táboře u Pribiliny natáčel toho roku režisér Hynek Bočan.

Pátý oddíl, jemuž některý z dospělých pracovníků střediska vymyslel nepříliš dlouho užívanou přezdívku Bůrové (podle pětikoruny, jíž se slangově říkalo „bůr“, „bůra“), vyjel na svůj první tábor do západních Čech. Krásné tábořiště objevil Pětce na Úterském potoce u Bezdružic její přítel a příznivec Fredy Schubert skaut 38. vodního oddílu Karla Vineckého - Windyho. Zasloužil se také, společně s několika kamarády z osady Třináctka, o uklidnění celého tábora hned na jeho počátku. Stalo se totiž, to co neočekával nikdo z vedení oddílu ani v nejdivočejším snu. Většina beden, v nichž byla převážná část materiálu, nářadí a věcí potřebných k výstavbě tábora a jeho provozu, zůstala kdesi na železnici mezi Prahou a Bezdružicemi. Bedny přitom byly odeslané dvacet dnů před zahájením tábora a do Bezdružic dorazily ve středu posledního táborového týdne. Pětka je ani nevybalila a odeslala hned zpět do Prahy. Tábor i přes tuhle katastrofu byl postaven a probíhal podle plánu. Významně k tomu přispěli právě starší přátelé Pětky v čele s Fredy Schubertem. Ředitelce bezdružické základní školy vysvětlili, do jaké situace dostaly táborníky z Prahy Československé státní dráhy. Paní ředitelka se ve své ochotě pomoci táboru ukázala být nepřekonatelnou. Opatřila Pětce nejen přikrývky, nádobí (hrnce, pánve, kastroly, nádoby na vodu atd.), lana, pily, sekery a hřebíky, ale též krumpáč s lopatou na vykopání polního WC a odpadové jámy i volejbalovou síť s míčem a hustilkou. Díky Fredymu a dalším mužům z Třináctky, hlavně však úžasné paní ředitelce bezdružické školy, mohl táborový život Pětky začít. Naposledy přinesl Fredy na tábořiště z bezdružického Národního výboru ještě vypůjčenou státní vlajku. Po třech dnech výstavby tábora ji Pětka vytáhla na stožár.

Vedení Pětky využilo při budování tábora zkušeností získané v Tábornickém oddíle ČSAV. Jako jeho chlapci tak i Pětka si materiál, smrkovou tyčovinu, na stanové podsady – po dohodě s Lesní správou – natěžila v lesích kolem Úterského potoka. Nebyla to snadná a lehká práce, ale do paměti oddílu nadlouho zanesla ducha pracovitosti, manuelní zručnosti i hrdosti na vlastní schopnosti. Na tomto prvním táboře Pětky složil skautský slib Ivo Vacík – Julča, a několik hochů pak sliby psohlavecké.

Na tábor za Pětkou dorazil poštou přepis rozhlasového pořadu Studio mladých, v němž se skupina členů Československého svazu mládeže, z různých částí republiky, vyjádřila velmi kriticky k činnosti a smyslu své organizace. Tehdy ještě nepříliš známý novinář a spisovatel Ludvík Vaculík, uzavřel rozhlasovou besedu nebývale odvážným, ale velmi povzbudivým návodem: „Jeví se mi to tak, že bychom neměli bránit tomu, když si mladí lidé budou chtít založit nebo obnovit takový spolek, jehož činnost je bude těšit a členství v něm je bude naplňovat radostí, kterou pak zasáhnou společnost kolem sebe“. Po několika dnech přišel stejným způsobem do tábora ještě výstřižek z Literárních novin s článkem opět z Vaculíkova pera „Skauti znovu před soudem“. Upozorňoval na to, že započalo rehabilitační řízení se skautskými vůdci skupiny dr. Karla Průchy odsouzenými v roce 1952 k mnohaletým trestům.

U jednoho z táborových ohňů vyprávěl Fredy Schubert o kraji, který se v jeho líčení jevil jako bájná neprozkoumaná divočina. Přitom dosažitelná bez cestovních pasů a výjezdních doložek. Pětkaři poslouchali s očima rozšířenýma nadšením Fredyho ságu o zemi mezi polskou, sovětskou a československou hranicí, kterou objevil někdy v roce 1964. Poprvé od něho slyšeli jména vesnic jako Ulič, Runina, Nová Sedlica. Svým vyprávěním otevřel jedinečnou obrazárnu, v níž bylo vidět stáda koní pasoucích se podél mělkých ukrajinských řek a kdy na sytě zelených poloninách stály jako vysoké svíčky osamělé a mohutné smrky. Nad tím vším kroužili draví ptáci a voda v potůčcích byla plná raků a pstruhů. Ve jmenovaných sídlech žili lidé pohostinní a vlídní. Nelze se nikterak divit, že Fredyho vábení divočinou podlehli hned po táboře na Úterském potoce dva muži Pětky. Jan Švec - Hóňa a Ivo Vacík - Julča, před táborem patnáctiletí, se vypravili na nejvýchodnější Slovensko, aby doslova potvrdili, že si Fredy v ničem ani trochu nevymýšlel. Však se ta nádherná země stala Pětce, také díky jejich průzkumné výpravě, v následujících letech zemí zaslíbenou.

(pokračování příště)


604× 24. říjen 2013 v 17:26