logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Betlémské světlo

11. prosinec 2010


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

říjen 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
listopad 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930
prosinec 2019
PoÚtStČtSoNe
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031
19. listopad 2019
Přihlásit se

Znaky změn

35. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Společenskopolitická situace - nejednou zde zmiňovaná - vykazující od první poloviny šedesátých let dvacátého století příslib uvolnění těsného komunistického korsetu, se většině obyvatel Československa jevila byt stálostí. I nadále nepostrádala demokratizačních posunů. Přelom roků 1966 a 1967 byl pak na pozoruhodné průlomy v různých oblastech života společnosti nejcitelnější.

Znaky změn dosud strnulého politického systému k sobě přitahovaly pozornost a naději také početné základny bývalých skautů a skautek. Ta ve své většině nikdy neuvěřila tvrdě odmítavé kritice, jíž skautingu a jeho představitelům vystavil brzy po únoru 1948 stalinský režim. Nemálo skautů a skautek ostatně prokázalo svou věrnost ideálům hnutí aktivní činností v podzemních skupinách či přímo v protikomunistické rezistenci. Veřejná obhajoba skautingu, ale i užívání jeho výchovných forem v práci s mládeží, byly však dlouhou dobu velmi riskantní. K projevům sympatií a vděčnosti za léta strávená ve skautingu se tak mnozí příslušníci skautské organizace uchylovali zpravidla v soukromí, mezi důvěrnými přáteli. Příznivé znovunalézání skautské metodiky a její častá mediální obhajoba, dostávající se ji ve vzpomínané době v různých podobách, působilo osvěživě a po dlouhých letech odmítání, pronásledování a žalářování dodávalo příznivcům skautingu novou odvahu a posilovalo jejich víru.

Elektrizující dopad měl do širokého skautského a jemu příbuzného společenství návrat Jaroslava Foglara — Jestřába na literární, výchovnou a občanskou scénu. Jeho postupné uvolňování z mnohaleté režimní ostrakizace vrcholilo právě v druhé polovině šedesátých let a bylo nepochybně jednou z důležitých hybných sil vedoucí posléze k obnovení československé skautské organizace. Spisovatel a skautský vůdce Foglar se o comeback našeho skautingu zasloužil (dokonce opakovaně 1968 a 1989) nejen svým literárním a novinářským dílem, ale celou silou své osobnosti a vlivu. Tuto okolnost je třeba zdůraznit proto, že z dnešního badatelského bezpečí můžeme občas zaslechnout nafoukaně přezíravé posudky o údajně nevhodném Foglarově pojetí skautingu. Z těch samých lavic bývá snižován význam jeho mnohaleté výchovné práce anebo je pomíjena jeho důležitá role v historii našeho skautingu. Nad šiřiteli takovýchto pohledů nelze pouze odmítavě mávnout rukou, jako nezbývalo často činit v případě Foglarových nepřátel v padesátých letech. Nevděčná kritika se totiž ozývá i ze skautských řad. Je hloupá, nepravdivá a zlomyslná. Obrana Jaroslava Foglara a debata o uvedených tématech však patří na jiné stránky.

Skautskými kruhy byla pozorně sledována a ovšem vítána rovněž obnova soudního řízení se skupinou vůdců a činovníků Junáka soustředěných kolem dr. Karla Průchy - Rolfa. V roce 1952 byli odsouzeni k mnohaletým trestům za tzv. činnost proti republice a přípravu restituce skautské organizace. Obnova jejich procesu započala v létě 1966. Celé jednání pak bylo završeno následujícího roku. Skončilo zásadní nebo významnou rehabilitací všech představitelů Průchovy skupiny. Režim se tak i v tomto konkrétním případě pokoušel nastavit společnosti příznivější tvář. O rehabilitačním procesu se skautskými představiteli informoval deník Československého svazu mládeže Mladá fronta, ale především Literární noviny speciálním článkem Ludvíka Vaculíka „Skauti znovu před soudem“. Pozoruhodnou podrobnost přinesl brzy po rehabilitačním řízení mezi Psohlavce vedoucí střediska Josef Zikán — Bobr. Navštívil Karla Průchu, aby mu poblahopřál k trpkému sice, ale přeci jen nepominutelnému úspěchu. Dozvěděl se od něho zajímavou věc. Státní bezpečnost právě vrátila Karlovi Průchovi jeho v roce 1952 zabavený rozsáhlý skautský archiv a knihovnu.

Nejaktivnější část vyznavačů skautské výchovy se nespokojila jen se sledováním potěšitelných zpráv a událostí. Chopila se příležitosti, kterou jim novým prostorem v práci s dětmi a mládeží otevírala společenská atmosféra. V různých částech republiky, zejména v Praze a Brně, vznikaly oddíly, kluby či sdružení mládeže, do jejichž čela se stavěli odchovanci skautingu či přímo jeho zkušení vůdci. A i když zřejmě ne každá z těchto jednotek si vytkla za cíl, tak jako pražští Psohlavci, obnovu skautské organizace, bylo jisté, že terén pro takovou situaci kultivuje většina z nich.

Ne vždy a všude se však potkávaly snahy vrátit aktivitám mládeže skautskou výchovnou metodiku s příznivou reakcí. Respekt kombinovaný dobovým demokratickým nadhledem s jakými byly přijaty stanovy, organizační a výchovný řád pražského střediska Psohlavci jeho nadřízenou složkou, městským výborem Československého svazu mládeže, se jevil pozorovatelům být pak už úplným unikátem. Profesionální svazáčtí a pionýrští funkcionáři spatřovali totiž ještě leckde ve snahách bývalých skautů a skautek ohrožení vlastních pozic a neváhali je bránit navzdory demokratizačnímu pohybu ve společnosti. Výstižně tuto situaci popsal autor článku Mezi nadějí a strachem v časopisu Svazarmovec. S otevřeností příznačnou pro období konce šedesátých let ukázal jeho obsah na zásadní rozdíly výchovné praxe nabízené a uplatňované tradičně skautingem a jeho harmonickým systémem forem a speciálním zohledněním touhy mládeže po přátelství, dobrodružství a romantice. Porovnával je s nezajímavou suchopárností tvrdošíjně předkládanou, spolu s devalvující prorežimní konformitou, Pionýrskou organizací a jejím Svazem mládeže. Dále zmíněný článek poukazoval na dobrovolnost skautské práce s mládeží, uplatňované v hnutí od jeho samých počátků v duchu Masarykovy známé poučky, že práce přináší plody, jen když je radostná a tou je proto, že zůstává dobrovolnou. Okolnost dobrovolnosti, soběstačnosti skautingu znepokojovala, někde přímo děsila, státem placené funkcionáře komunistické mládežnické organizace. V různých místech republiky, zejména v malých městech a obcích, způsobovala vážné třecí plochy, i když nebyla verbálně vyjádřena. Naopak, bývala maskovaná a ukládaná do starých dogmat a slovníku padesátých let. Nejeden nadšený nový Rikitan, ovlivněný a aspirující na tuto pozici právě probíhajícím slavným návratem díla Jaroslava Foglara nebo někdejší skautský vůdce, jehož stejná vlna přiměla k rozhodnutí předat dětem své staré dovednosti, přitáhli raději uzdu odhodlání, když zjistili, že by měli podstupovat další, nové a hlavně marné půtky s funkcionáři třesoucími se o své pohodlné pelíšky, což s větší či menší obratností zakrývali výhružným a nestravitelným stalinským balastem.

Atmosféra ve středisku Psohlavci byla koncem roku 1966 a začátkem následujícího podobná společenské situaci. Tedy více než příznivá a plná nadějného očekávání. Vedle úzce spolupracujícího sboru vedoucích oddílů se středisko obklopilo poměrně širokým okruhem osob, vesměs skautské minulosti, ochotných přiložit ruku k dílu při nejrůznějších aktivitách. Šlo jednak o některé členy ilegální vodní Osmatřicítky vedené až do její likvidace StB v roce 1955 Karlem Vineckým — Windym. Ty kolem sebe soustředil Jiří Kafka, z nichž Fredy Schubert a další plnili roverské heslo Služba v psohlavecké Pětce a vodní Šestce. Ivan Makásek — Hiawatha přivedl ve svém roverském kmeni Dakota k Psohlavcům bratry Miškovských a Ivana Dobrovolského, odchovance tajného oddílu katolického střediska Maják. Až do svého druhého zatčení v roce 1959 jej vedl Vladimír Kolář —- Akela. Ten, s dalšími bývalými členy Majáku, spolupracoval od začátku padesátých let s vedením Windyho Osmatřicítky. U Psohlavců se tak ke konci šedesátých let opět nebo nově protnuly cesty žalářovaných příslušníků českého podzemního skautingu s těmi, kteří po velkém tažení StB v roce 1955 pokračovali ve skautské činnosti. Byl to na jedné straně již zmíněný okruh přátel kolem Jiřího Kafky, jehož původ bylo možné nalézt v různých pražských skautských jednotkách, udržující své společenství při životě i po zatčení a uvěznění jeho uznávané hlavy, dále Ivan Makásek a jeho roveři a Josef Zikán spolu s legendou svojsíkovských časů, specialistou na výchovu nejmladší skautské věkové kategorie – vlčat, Mílou Kramářem. Vedle nich pak vzpomínaný Vladimír Kolář - Akela jehož za výchovu mládeže ve skautském duchu poslal režim dvakrát za mříže, se svým stejně postiženým přítelem, skautem z Majáku, Miroslavem Brtvou - Agim. Trochu z povzdáli, neboť jej vůči komunismu oprávněně neopouštěla skepse, sledoval situaci u Psohlavců Karel Vinecký - Windy. Byl však o práci a cílech střediska dobře informován Jiřím Kafkou a přes svou zdrženlivost nikdy neodmítl poskytnout oddílům svou odbornou pomoc. Vladimír Kolář - Akela byl váženým a uznávaným patronem roverů z Dakoty, obětavým rádcem a pomocníkem každému z vůdců střediska. Jeho přičiněním se Psohlavcům otevřel důležitý kontakt na dvě významné osobnosti českého katolického skautingu, Jana Remišera - Lona a Zdeňka Zeleného - Káďu. První, bratr Lon, byl až do její likvidace Akčním výborem v únoru 1948 tajemníkem Ústřední duchovní rady Junáka, bratr Káďa vůdcem a zakladatelem slavného katolického střediska Maják. Oba se v roce 1960 vrátili po mnoha letech z komunistických kriminálů. Jejich životní postoje, pohled na skauting, na jeho smysl a poslání, metody a výchovné cíle, se staly většině mladých psohlaveckých vůdců obdivuhodnou a nevyčerpatelnou studnicí nové a živé vody. Byt Jana Remišera - Lona ve Slezské ulici na Vinohradech byl místem častých besed, na nichž se diskutovaly prostředky výchovné práce v oddílech spolu s budoucí podobou skautské organizace a její úlohou ve společnosti. Probíraly se zde články z polských harcerských časopisů, spolu s informacemi o skautingu přinášené občas západními rozhlasovými stanicemi. Tato setkání byla nejednou svědkem překvapivé konfrontace dosavadních nevelkých zkušenosti, zejména mladých besedníků, s předloženými historickými ději, které ovlivnily a určily charakter českého skautingu. Zde byl rovněž po mnoha letech uveden a tak zanesen do paměti skupiny mladých nadšených posluchačů vzorec, vyjadřující obavu o možný stav a situaci v obnovené skautské organizaci bude-li svou výchovou pomíjet jeden ze tří základních kamenů skautingu. Podoba onoho vzorce byla: „Skauting — náboženská víra = junáctví“. Pravda je, že se vší vážností jej český skauting začal řešit až o více než dvacet let později. Prvním nepříliš vážným pokusům vzaly vítr z plachet ruské tanky v srpnu 1968.

Přibližně od podzimu roku 1966 operoval houževnatý Ivan Makásek - Hiawatha v příběhu vedoucím k jedinečnému výsledku. Posílil se jím řetěz spolupracovníků, vůdců a přátel střediska Psohlavci o nové významné články. Nadto články velmi pevné a důležité.

Počátek onoho příběhu ležel v informaci, s níž se jistý přítel s důvěrou obrátil na Hiawathu. Týkala se muže, jehož poznal při své vysokoškolské brigádě. Tím mužem byl skaut Oldřich Rottenborn - Hobby, vůdce střediska Ostříž. Početné skupině skautů a skautek tohoto střediska se dostalo, poprvé v roce 1953 a opakovaně o dva roky později, velké pozornosti Státní bezpečnosti pro její protikomunistické aktivity. Téměř dvacet mladých chlapců a děvčat, od osmnácti do třiadvaceti let, bylo na jaře 1955 odsouzeno celkem k 130 letům vězení. Domů se vrátili v květnu 1960 po vyhlášení amnestie prezidentem Antonínem Novotným.

Ivan Makásek se s Oldřichem Rottenbornem sešel jednoho v podzimního dne uvedeného roku na schůzce podmíněné pravidly romantické konspirace. Následovalo podobné setkání, jehož se již zúčastnilo několik dalších Hobbyho spolubratrů. Při nich úspěch slavila Hiawathova výmluvnost. Přesvědčil zkušené a opatrné Ostříže, že doba je příznivá k uskutečnění společného cíle – obnovy skautské organizace.

V prvních týdnech roku 1967 se přišlo na střediskovou radu Psohlavců představit několik Ostřížů. Započali tím svou novou skautskou službu. Byli to Oldřich Rottenborn - Hobby, František Bobek - Stopař, Miroslav Kopt - Orel a Miroslav Šach - Táborník. Spolu s nimi přišel k branám Psohlavců také dávný válečný přítel Josefa Zikána - Bobra Jiří Oktábec - Grizzly. Nepatřil k původním Ostřížům. Býval zástupcem Karla Vineckého - Windyho ve vodní Osmatřicítce. S Ostříži se Grizzly seznámil a sblížil až v jáchymovských lágrech. Ostříži započali svou činnost u Psohlavců pomocí Mílovi Kramářovi při vedení jeho smečky vlčat a v dalších oddílech.

Příchod Ostřížů k Psohlavcům byl důležitým milníkem ze dvou důvodů. Předně jím bylo navázáno pevné přátelství, či lépe skutečné skautské bratrství, které přetrvalo dlouhá desetiletí. Z těchto vztahu se odvíjely, zejména v dobách tzv. „normalizace“, další projekty a aktivity. Mnoho těchto činností nebylo, zvláště po roce 1970, jednoduchých, snadných a bezpečných. Leckdy šlo o podniky dosti riskantní. Přesto se za celé dvacetileté období „normalizace“ nestalo, že by se skautská spolupráce Ostřížů a bývalých Psohlavců stala předmětem zájmu Státní bezpečnosti. I to svědčí o tom, že Ivan Makásek měl s Ostříži velmi šťastnou ruku.

Angažmá Ostřížů bylo přitom velkou zkouškou pro Josefa Zikána - Bobra. Jejich příchodem se totiž stav činovníků střediska, kteří neměli dosud žádné potíže s režimem a byli pro nadřízené složky Svazu mládeže přijatelní, a těmi co by v kádrovém hodnocení sotva obstáli téměř vyrovnal. Tato okolnost se mohla ovšem projevit jako velká překážka při prvním ideovém střetu, v němž by se středisko z nějakých příčin ocitlo.

V době vstupu Ostřížů na psohlaveckou scénu byl Bobr stále ještě členem komunistické strany. Ta sice uvolňovala v oné době svůj smrtící stisk společnosti, stále se však pokládala za její vedoucí a určující sílu, což měla ostatně podloženo jedním z úvodních článků ústavy. Od každého komunisty strana očekávala, že bude uvědomělým a především disciplinovaným členem. Bobrův pohled na odsouzené a z vězení se vrátivší skauty a skautky nepostrádal sympatií a pochopení. Prokázal to ostatně již v případu Jiřího Kafky. Jinak však mohli na klub mládeže městského výboru ČSM a jejího předsedu – komunistu nahlížet strážci ideové čistoty ze stranických sekretariátů. Za to, že vystavil děti vlivu bývalých odsouzených skautů si mohl ledacos od své strany vysloužit. Více či méně, podle konkrétní politické situace. U Ostřížů bylo vše ještě komplikovanější. Šlo sice o skupinu, jejíž genetický původ ve skautingu byl zřetelný, ale odsouzena byla především za protikomunistické a hlavně ozbrojené aktivity. Přes tyto hrozby dokázal Bobr přítomnost Ostřížů ve středisku Psohlavci přikrýt svou autoritou a vytvořit jim v něm až do jara roku 1968 příznivé a bezpečné zázemí.

Činnost poručíka StB Kvítka a jeho (jak sám nikoliv bez hrdosti v hlase zdůrazňoval) „protiskautského odboru“ v roce 1967 ustala. Ještě o rok dříve, v květnu 1966, se pokusil nesmyslně obvinit objekt jimž byl doslova posedlý, Jiřího Kafku, z organizování zakázaného vysokoškolského majálesu. Nyní se na scéně ani jednou neobjevil. Úplně se ve svých snahách odmlčel. Sbor zasvěcených vedoucích oddílů střediska Psohlavci o tomto zvláštním jevu nejednou hovořil. Došel k závěru, že v rámci uvolňování došlo i ke změně bezpečnostních metod a strategie komunistické policie. Tato úvaha se potvrdila po více než dvaceti letech, když se otevřely archivy bývalé Státní bezpečnosti. Ukázalo se, že Kvítkova skupina StB odboru ochrany mládeže byla v té době skutečně uvedena do klidu a setrvala v něm až do léta 1970. Přitom Jiří Kafka - Owígo, vedoucí šestého vodního oddílu Psohlavců, prožíval v létě 1967 velmi kritické období. Nad podrobnostmi jeho tehdejší situace by poručík Kvítek doslova jásal. Jiří svůj stav vyřešil úctyhodným způsobem a odchodem z aktivního vedení oddílu k patronaci roverského kmene Stopa. Šestý oddíl po Jiřím převzal, od září 1967, jeho odchovanec Ivan Procházka - Jack. Podklady – jak dokazují archiválie – k tomuto období Jiřího Kafky začal Kvítek soustřeďovat až v době nové aktivace své skupiny. To bylo na začátku sedmdesátých let, po vynucené integraci Junáka s komunistickou dětskou organizací. Tehdy také znovu nasadil do služeb StB svého informátora Černého. Toho, jak jsme již jinde uvedli, získal proti Jiřímu Kafkovi a jeho skautsko-trampskému společenství již v roce 1959.

V závěru měsíce června 1967 se v Praze konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Z úst řady známých a populárních členů spisovatelské obce na něm vůči stávajícímu režimu zazněly velmi kritické hlasy. Tak kritické, že je komunistická strana nebyla schopna strávit jinak než disciplinárními tresty či přímo vyloučením jejich protagonistů ze strany. Jako další odvetu za projevené názory si ústřední výbor komunistické strany vybral populární týdeník Literární noviny vydávané spisovatelským svazem, společností oprávněně chápaný jako jistý razící štít budoucímu svobodnému tisku. Rozehnal jeho původní redakci a nahradil ji ke všemu ochotnými a poslušnými figurami. Odvaha spisovatelů, z velké části komunistů, společnosti většinou imponovala. Spisovatelské projevy poukazující na vážné nedostatky ekonomické, společenské a řídící práce komunistické strany byly masově rozmnožovány a kolportovány. Rovněž na letní tábory psohlaveckých oddílů docházely poštou téměř denně mnohé z nich podobně jako různá prohlášení a výstřižky z novin a časopisů vztahující se k situaci. Společnost ovládlo několikaměsíční horečnatě napjaté očekávání toho, co ještě režim podnikne a zajde-li v likvidaci svobodomyslných požadavků pracovníků kulturní fronty – obsahem naplňující vůli a přání velké části národa – až před období společenského uvolňování.

Na podzim téhož roku přinesl Josef Zikán - Bobr na střediskovou radu Psohlavců znepokojivou zprávu. Její podstata a souvislosti byly nepochybně reakcí okruhu stalinistických funkcionářů v Československém svazu mládeže. Ti se rozhodli, posíleni příkladem vedení komunistické strany a jejím pokusem o zaškrcení opozice spisovatelů, podvázat narůstající volání a snahy po volnějších formách organizování mládeže. Bobrova zpráva říkala, že od ledna 1968 má dojít k zásadním organizačním posunům v klubech mládeže řízených ČSM. Tábornického klubu mládeže Psohlavci, vzhledem k jeho právnímu postavení, by se plánované změny výrazně dotkly. Podle nového projektu by se Tábornický klub musel rozdělit na dvě části. Na tzv. mládežnickou (od 15 let výše) a děti do 15 let. Dětská část klubu přitom měla být nově vedena v tzv. místních pionýrských skupinách. Přesto, že Bobr vnášel do rozpravy o chystaných změnách uklidňující pohled, rozhodli všichni členové střediskové rady, že oddíly Psohlavců se nestanou složkou místní pionýrské skupiny. Každý vůdce oddílu byl vyzván, aby pro svou jednotku hledal nové organizační možnosti. Josef Zikán - Bobr pak byl pověřen projednat s dr. Karlem Šubrtem, bývalým skautem a představitelem branného vodáctví ve Svazarmu Praha 6 případný přechod celého střediska Psohlavci do jeho skupiny Bukanýři.

Historie však už spěla rychle k závěru roku 1967. Od začátku roku nového nastala Československu také Psohlavcům naprosto jiná situace.

(pokračování příště)


482× 24. říjen 2013 v 17:26