logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

NCN Fryšták 2010

28. říjen 2010


Odebírat

Kalendář oznamovatele

únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
březen 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
26. březen 2019
Přihlásit se

Ještě není konec

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (IV. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Ještě není konec

„… Tak pomalu začali pociťovat to jaro, co procházelo naší ulicí i kluci. Klubovny skautských oddílů zůstaly jednoho večera zavřené a na dveřích měly nabité fošny, aby se to jó nedalo otevřít. Franěk sehnal všelijaké šprajce a pořád nabádal, aby se ty klubovny šly vypáčit. Ale nikomu se nechtělo. Přestaly vycházet Rychlé šípy a to opravdu zabolelo: jak dál jít životem bez Rychlonožky, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Dlouhého Bidla, hlavolamu, a posvátného stromu gingo z Kampy?...“

(Milan Zelený „Jaro prošlo naší ulicí“ Listy č. 3. 1985)

Úvod pro tuto kapitolu jsme si vypůjčili z nostalgicky krasosmutné práce Milana Zeleného, kterou napsal v druhé polovině osmdesátých let pro exilové Listy. Vypráví v ní o zásadní proměně života obyvatel jedné z ulic pražského Žižkova, za níž však rozpoznáváme všechny ulice našich měst, obcí a vesnic s jejich tehdejšími 13 miliony obyvatel Československé republiky. Podle Milana Zeleného (pro jehož zkušenosti hlasují a potvrzují je historická fakta) začalo k proměně docházet – zpočátku nezřetelně – brzy po květnu 1945. 

Dramatický spád a podobu na sebe proměna vzala po únorovém komunistickém převratu v roce 1948. Tehdy se, po šestileté nacistické okupaci, sotva narovnávané charaktery začaly znovu ohýbal a kroutit. Často tak, že tyto nikoliv v rukavičkách importované změny životního stylu, mezilidských vztahů, kulturních a historických tradic stejně jako vazeb společenských a politických, vyvolávaly u části občanů odpor vedoucí jak k vnitřní, tak tajnými odchody za hranice, ke skutečné emigraci či k aktivní protikomunistické rezistenci. Jistě, že se, stejně jako v době protektorátní, našlo nemálo těch, kteří novému režimu a s ním přicházejícím zásadním změnám uvěřili anebo se, jak je v tomto prostoru obvyklé, prostě aktivně přiklonili k vítězi. Oba zmíněné charaktery se ukázaly být – opět podobně jako v době válečné – zastáncům ztracené demokracie, občanských a politických svobod (tedy i skautingu) stejně nebezpečné a mnohdy doslova vražedné.

Podzim1948 a první měsíce roku následujícího lze skutečně pokládat za rozhodující předěl v dalším vývoji organizace Junák. Komunistickým představitelům (lhostejno zda patřili ke stalinistické skupině Haškovcově nebo umírněnější moravsko-pražské) akčního výboru Junáka a jejich příznivcům se podařilo nenávistnou, nespravedlivou a nepravdivou kritikou skautingu – jeho tradic, ideologie, ale i metod – s níž začali nedlouho po únoru 1948 na stránkách časopisu určeného skautským činovníkům anebo verbálními projevy při povinných školeních znechutit a odradit od další práce s dětmi a mládeží velkou část skautských vůdců.

Řada skautských oddílů se v této době dobrovolně likvidovala, ukončila činnost, nebo začala pracovat ilegálně. S metodami a cíli „nového junáctví“ předkládanými akčním výborem Junáka, s jeho zmatečnými, často protichůdnými organizačními příkazy se převážná část vůdcovského sboru nechtěla ztotožnit. Skautské klubovny těchto oddílů, pokud je nepřevzaly skupiny Svazu české mládeže, skutečně zůstaly zavřené. Na dveřích některých z nich bylo opravdu, jak vzpomíná Milan Zelený, možné spatřit překřížená prkna přebitá mohutnými hřeby.

Na vybraných školách, v čase o němž je řeč, přikročil Svaz české mládeže, po schválení komisí mládeže ÚV KSČ, k zakládání pionýrských skupin a pionýrských oddílů Junáka. Název Pionýrské oddíly Junáka (POJ) byl užíván po celý rok 1949. S původní demokratickou organizací Junák měl společnou jen z taktických důvodů uplatňovanou část názvu. Jedna či druhá komunistická skupina v akčním výboru Junáka, navzájem se kritizující a soustavně hledající v nejvyšších patrech režimu spojence k potření svých protivníků, si uvědomila, že naprostým zatracením junáctví by proti sobě postavila poměrně početnou skupinu mládeže a proto se snažila operovat při budování pionýrské organizace – ta byla hlavním cílem obou frakcí – alespoň po přechodnou dobu, se jménem Junák v jejím názvu.

Organizační systém Pionýrských oddílů Junáka, stejně jako jejich ideový obsah byly zcela převzaty z modelu sovětské pionýrské organizace. Z nichž nejzásadnější, vedle jasné politické profilace, bylo organizování a vytváření pionýrských oddílů z jedné školní třídy. Na podporu vzniku Pionýrské organizace byla komunistickým režimem rozvinuta mohutná, do té doby nevídaná propagace. 

Tradičním skautským oddílům registrovaným, přes potíže přinášené jím novým režimem i vzhledem k problémům organizačním, v Junáku, se říkalo Místní oddíly Junáka.

Zatím se za západními hranicemi republiky plnily uprchlické tábory československými exulanty. Začaly zde vznikat první skautské oddíly v zahraničí. Jejich členskou základnu tvořily děti uprchlíků čekající v táborech na vyřízení pobytových a pracovních žádostí do cílových zemí. V čele oddílů stáli skautští vůdcové a vůdkyně, kteří z vlasti odešli před komunistickým režimem.

Činnost československého exilového skautingu konce čtyřicátých a začátku padesátých let došla silného impulsu příchodem Velena Fanderlika, posledního, předúnorového starosty Junáka. Šumavskou, zelenou hranici překročil, spolu se svou ženou Velenkou, symbolicky 28. října 1948. O jeho odchodu z vlasti se vypráví, že si, přes zajištěnou organizaci přechodu hranic, kterou si pokládala za čest provést jedna z mnohých skautských převaděčských skupin, musel nakonec pomoci sám. Převaděči se nedostavili. Byli toho dne ráno zatčeni komunistickou bezpečností.

Již 14. listopadu 1948 píše Velen Fanderlik skautům a skautkám v exilu následující dopis:

Oznámení bratrům a sestrám v něm. táborech.

Oznamuji všem sestrám a bratrům, že jsem v Regensburgu a že jsem převzal na žádost zdejších bratrů a sester vedení čsl. Junáka v zahraničí.

Přepokládám Váš souhlas a budu vyřizovat prozatím veškeré žádosti Vaším jménem jako starosta Junáka v zahraničí a Váš mezinárodní zástupce. V době co nejkratší vypracujeme nové stanovy, které budou navázány na staré čsl. stanovy a budou v souhlasu s mezinárodní skautskou organizací.

Dne 9. XI. jsem byl na sjezdu D. P. skautů (skautů bezdomovců) v Norimberku. Hovořil jsem s ředitelem mezinárodní skautské kanceláře J. S. Wilsonem a domluvili jsme se na postupu, jak ustavíme hnutí čsl. skautů v emigraci. Prozatím bude čsl. Junák zařazen do rámce D. P. skautů. Dále jsem mluvil s p. Monetem členem IRO a pověřencem pro D. P. skauty v Německu. Je ochoten a má možnosti podporovat žádosti našich skautů pro emigraci. Prosím Vás proto, abyste si pořídili dotazník, dle přiloženého vzoru, vyplnili jej a urychleně poslali na následující adresu: Czechoslovak Demokratic Boy Scouts in Emigracy. Regensburg, Goethestrasse - Goetheschule, Transient Camp IRO - Area 4.

Podmínkou je, že žadatel musil být již doma nejméně 2 roky skautem, a že uvedené údaje jsou pravdivé a že za ně ručí.

V brzké době podniknu okružní cestu po čsl. táborech v Německu a navštívím i Vás. Jistě si osobně pohovoříme o všech nesnázích a budu-li moci, pomohu.

Oznámení mé návštěvy dostanete předem.

S bratrským pozdravem Váš Fanderlik

Uvádí se, že tento Fanderlikův dopis otevřel čtyři desítky let dlouhou cestu československého skautingu v exilu. Cestu nelehkou, provázenou mnoha překážkami, nepochopením i vnitřními rozpory, přesto však cestu hodnou obdivu a následování. Bratři a sestry v zahraničí se nepřestali hlásit k původním myšlenkám, cílům a výchovným zdrojům skautingu, které se znovu po únorovém komunistickém převratu v roce 1948, stejně jako za nacistické okupace, ukázaly být neslučitelnými s ideologiemi totalitních režimů. Pro domácí tajný skauting byla činnost čs. exilových skautů a skautek mocnou inspirací. Obdivovali se jí a skláněli se před ní v hluboké úctě. 

Naší pozornosti by v tomto ohledu neměla uniknout jedna podobnost, která se opakovala po dvaceti letech od roku 1948 téměř identicky. Poválečná organizace čsl. exilového skautingu vznikla a zahájila svou činnost v době, kdy ve vlasti ještě dva roky dál působilo legálně skautské hnutí, přestože ve svém nejvyšším vedení kádrově zásadně změněné, stejně jako postižené ztrátou samostatnosti. Ten samý problém nastal po sovětské okupaci v roce 1968. Tehdy mohutná vlna nových československých uprchlíků počala, v onom tragickém roce a v čase bezprostředně následujícím, posilovat stávající čsl. skautské exilové hnutí anebo je nově ustavovat. Doma, ve vlasti ještě Junák žil, řízený stranickou skupinou KSČ při ústředí organizace až do podzimu roku 1970. Skauting se však prováděl v oddílech, nikoliv na ústředí, a to vesměs za ignorace a pohrdání těmi, kteří se do vedení Junáka prosadili pomocí sovětských tanků. 

Doma, ve staré vlasti jak by řekli bratři a sestry z exilu, se zatím skautské oddíly připravovaly na krátké období přežití komunistického experimentu. Delší čas života než do „švestek“, jak se v té době říkalo, dával novému režimu málokdo. Tato víra neochabovala ani navzdory (či možná právě proto) citelnému upevňování jeho moci a přesto, že komunistické věznice a tábory začaly být přeplněny odpůrci režimu. Násilný převrat nebo konec komunismu, který přijde po svobodných volbách pod patronací OSN, (oblíbená dobová varianta českého vítězství nad ním) byl očekáván každého půlroku. Podle podobně šířených nadějí se tedy zařizovali i českoslovenští skauti doma. Běh na dlouhou trať v prostředí komunistického systému, který rozkladně zasáhne několik generací, v jejich prvotním plánu rozhodně nebyl. Většina vyznavačů lilie tehdy pevně věřila, že pád komunismu, návrat svobody a s ní i milovaného, opravdového skautingu oslaví spolu se svým mládím.

Ústřední akční výbor Junáka přetransformovaný, bez obvyklého sněmu a voleb, na Ústřední radu Junáka ve Svazu české mládeže, posiloval své pozice vytvářením okresních a obvodních junáckých rad a dosazováním jejich tajemníků. Hlavním úkolem těchto orgánů, nebylo řízení a rozvíjení junáckého hnutí vyjádřené podporou tradičních oddílů, ale především výstavba Pionýrské organizace. Přesto se Ústřední rada Junáka v SČM musela vracet k některým svým předchozím rozhodnutím, jimiž hodlala potlačit – ještě lépe vymýtit – tradice českého skautingu nebo formy výchovy nezapadající tak či onak do projektu tzv. nové pokrokové organizace dětí a mládeže. Jednou takovou revizí byl návrat čtenářských klubů na stránky časopisu Junáci, vpřed. Časopis, jak víme, vznikl po prázdninách roku 1948 sloučením dvou předúnorových týdeníků Junák a Vpřed. Tento projekt byl projednáván již na jedné z prvních schůzí Ústředního akčního výboru Junáka hned 26. 2. 1948. Časopis Junák měl přibližný náklad 300 000 výtisků. Nedostatkem čtenářů netrpěl. Ještě lépe na tom byl Vpřed, jemuž stál v čele a dodával mu zásadní poetiku Jaroslav Foglar, významný skautský vůdce, populární spisovatel, autor seriálu Rychlé šípy a především tvůrce výjimečné a úspěšné výchovné metody – čtenářských klubů.

Šlo o skupinky chlapců a děvčat organizovaných a řízených pomocí dětského časopisu. V předválečné době se Foglarovi tato forma osvědčila v melantrišském časopisu Mladý hlasatel. Po válce ji obnovil nejprve v Junáku později ve Vpředu. Terčem ostré kritiky nového komunistického vedení Junáka se vedle obrázkových seriálů, především Rychlých šípů, staly také Foglarovy čtenářské kluby časopisu Vpřed. Ty se jevily být budovatelům nové dětské organizace nebezpečné nikoliv snad pro odlišné pozice na nichž stály, jako tomu bylo u velké části skautských oddílů, ale proto, že v zásadě nepotřebovaly řízení a vedení aparáty SČM. Dokázaly se vést samy. Jaroslav Foglar v nich tuto disciplínu rozvíjel a upevňoval. 

V časopisu Junáci, vpřed se tedy jeho čtenáři, po prázdninách 1948, nesetkali ani s Jaroslavem Foglarem ani s Rychlými šípy, nenalezli zde také pravidelnou stránkou určenou čtenářským klubům. Nová redakce, vedená Svatoplukem Hauserem, v prvních číslech Junáci, vpřed vysvětlila, proč pokládá jak kreslené seriály, tak i čtenářské kluby za přežitek nehodný nově tvořené dětské organizace. V tomto případě však neuspěly obvyklé argumenty o „nepokrokovosti“ názorů, „reakčnosti“ postojů nebo o „skautské zatíženosti“ vůdců, jimiž Ústřední rada Junáka v SČM nálepkovala každou nesouhlasnou reakci ozývající se na její rozhodnutí nebo nařízení. 

Tlak na návrat formy spolupráce a výchovy čtenářů časopisu pomocí klubů se spojil s těžkou ekonomickou situací do níž se Junáci, vpřed dostal. Pokles odběratelů časopisu byl tak velký a čtenářské dopisy, (chlapci a dívky nepsaly jen redakci J,v, ale protestovaly na ÚV SČM a na ministerstvu školství) žádající restituci Foglarových metod, docházely každý den v takovém množství, že tak zjevná fakta nešlo ignorovat anebo odbýt obvyklým způsobem. Čtenářské kluby se do časopisu Junáci, vpřed, samozřejmě bez jejich tvůrce a duchovního otce Jaroslava Foglara, opět vrátily. 

Podobně si čtenáři prosadili obrázkový seriál. Kreslil jej pro ně dokonce dr. Jan Fischer, výtvarný autor slavných Rychlých šípů. Abychom však význam čtenářských protestu v této věci nepřeceňovali. Ústřední rada Junáka v SČM si nepochybně rychle uvědomila, že dvěma známými „kroky zpět“, jak říkával jejich V. I. Lenin, může opravdu jen získat. Trvat na svém znamenalo posílit řady kritiků a odpůrců politiky nové mládežnické organizace a komunistického režimu jako jejího inspirátora. Tato poměrně správná rozvaha, vzniklá pod nebývalým tlakem zdola, netrvala ovšem dlouho. V polovině následujícího ročníku časopisu (opět přejmenovaného na Vpřed) čtenářské kluby zvolna mizí až zaniknou ve smrtící pionýrské šedi.

Podobnou snahu po revizi svých opatření projevily někteří funkcionáři Ústřední rady Junáka v SČM začátkem roku 1949. Tehdy se zdálo, že se jim podařilo získat silný argument proti skupině radikálních stalinistů Jiřího Haškovce. Člen tohoto společenství Zdeněk Grasinger - Mrož, bývalý vedoucí 15. vodního oddílu a člen akčního výboru Junáka pražského kraje se dopustil kriminálního činu. Bylo po něm vyhlášeno celorepublikové pátrání. Chvíli vzniklo podezření zda Grasinger neuprchl za hranice. Zdeněk Grasinger byl z toho druhu lidí, kterému se nevyhne žádná společnost. Všímáme si jich obvykle s větší či menší nevolností od žaludku. Jejich charakter, jejich vnitřní vybavení jsou použitelné každému, kdo drží moc. Lhostejno jakou má moc barvu – hnědou, bílou či rudou.

Grasinger byl hned po únoru 1948 vybaven Ústředním akčním výborem Junáka seznamem skautů vysokoškoláků, kteří nesdíleli levicové nebo „pokrokové“ názory. Obíhal s ním prověrkové komise zřízené na vysokých školách a žádal jménem ÚAVJ vyloučení ze studia. V mnoha případech měl úspěch. Byl rovněž členem komise, která v prosinci 1948 rozpouštěla dva nejstarší české skautské oddíly pražskou Dvojku a vodní Pětku. Zatímco dva další kolegové z této komise se zdráhali doklad o rozpuštění oddílů podepsat, Zdeněk Grasinger to učinil se zvláštním zadostiučiněním kmána, jemuž se konečně dostalo možnosti vytáhnout se na obdivovaného zároveň však nenáviděného mistra.

Nuže, tento člověk, o němž šla skautskou Prahou ve zmíněném čase ta nejhorší pověst, se dostal do křížku z policií a nebyl to křížek politický. Jeho klopýtnutí se rozhodla část činovníků využit proti křídlu stalinistů v Ústřední radě Junáka v SČM. Šli dokonce tak daleko, že do jejich plánů se vešla revize rychlého až násilného rozpouštění některých skautských oddílů. Včetně zmíněné Dvojky a Pětky. Grasinger sice likvidační komise akčního výboru Junáka vedl a dekrety rád podepisoval, ale podklady a příkazy k takovým operacím vydával Jiří Haškovec. Vytěsnit jej přes „případ Grasinger“ z Ústřední rady Junáka v SČM a zbavit jej vlivu v komisi mládeže ÚV KSČ byl cíl jisté části jejich členů. Nepodařil se! Obě znesvářené komunistické skupiny v poúnorové radě Junáka v SČM, dovedli československou skautskou organizaci, sice ne rukou společnou a nerozdílnou, až k hořkému konci.

Zdeněk Grasinger, abychom ukojili oprávněnou zvědavost čtenáře, se stal důležitým spolupracovníkem Státní bezpečnosti a neštěstím několika tajných skautských oddílů, jak ostatně ještě uvidíme.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


412× 23. březen 2013 v 0:00