logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Mohawkové v měsíci Vran

4. březen 2012


Odebírat

Kalendář oznamovatele

prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
leden 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
18. leden 2019
Přihlásit se

Chcem věrni zůstat také dál…

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (VII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Chcem věrni zůstat také dál…

Odhodlání skautských vůdců naplnit slova junácké hymny (která jsme si vypůjčili do názvu této kapitoly) a pokračovat za neobyčejně ztížených podmínek ve výchovné práci, předávat dál poselství a tradice skautingu, vzbuzuje obdiv a úctu i po desítkách let, které od oné nebezpečné doby uplynuly.

Hledání cest jak zachovat rozpuštěné skautské oddíly při životě nebylo, zejména po konečném naložení s organizací Junák, nikterak jednoduché. Oddílům, jimž se z různých důvodů, o nichž již byla řeč, podařilo zůstat v Junáku až do závěru jeho dnů, tedy do léta či podzimu 1950, se možnosti vyhledávání úkrytů a přechodu do jiných organizací podstatně ztížily. Podmínky těchto operací se rozhodně staly složitějšími a také nebezpečnějšími než jaké ve stejné záležitosti potkávaly skautské jednotky, které rozpuštění či „vyakčnění“ postihlo už v roce 1948 nebo o rok později. Souvislosti tohoto stavu byly nepochybně uloženy v panice, kterou mezi odpovědnými funkcionáři svazu mládeže vyvolávala neutěšená situace při vytváření komunistické dětské organizace. Nebyla, přes masivní podporu a propagaci, skvělá ani uspokojivá. Řídící složky Komunistické strany Československa se už začínaly rozhlížet ve svazáckých řadách po vinících, jimž by bylo možné stav Pionýrské organizace ČSM připsat na osobní účet. To byla, v době tuhého stalinismu, okolnost z jaké přinejmenším vyhlížela ztráta kariéry.

Poslechněme si – pro lepší pochopení situace – jak na toto období vzpomíná vůdce oddílu z Blanska bratr Jiří Molt: „… Činnost Junáka v Blansku byla zastavena 30. března 1950. Na zvláštní schůzi za přítomnosti předsedy bezpečnostní komise MNV Blansko a za účasti člena SNB (Sbor národní bezpečnosti) byl jsem výslovně upozorněn, že naše činnost nesmí po 30. březnu pokračovat. V té době jsem byl totiž už jediným vůdcem, který dosud se svým oddílem pracoval. Kuriosní bylo, že současně s těmito okázale zastřenými pohrůžkami nám byly slibovány doslova hory a doly za to, když celý svůj oddíl převedu do Pionýra a stanu se zde vedoucím.

Po poradě se svými zástupci jsem však navázal styk se Sokolem a tak k velkému překvapení svazáckých a komunistických funkcionářů jsme brzy po naší likvidaci založili v Sokole Blansko oddíl pobytu v přírodě, jehož součástí se samozřejmě stali skoro všichni členové našeho skautského oddílu. 

Od data zahájení naší činnosti v Sokole se však stupňoval přímý i nepřímý nátlak na nás i na sokolskou jednotu, ve snaze donutit nás k přechodu do Pionýra. Tehdejší výbor Sokola Blansko se však zachoval velmi statečně, odmítl rázně útoky na nás a jednoznačně se postavil na naší stranu.

Jako oddíl pobytu v přírodě Sokola Blansko jsme se o prázdninách roku 1950 zúčastnili tzv. budovatelských táborů společně s pionýry okresu Blansko a s junáky, pionýry a sokoly okresu Vyškov. Jednotlivé tábory byly odděleně umístěné v prostoru obcí Vysoký potok, Malá Morávka a Podlesí.

Vybudovali jsme svůj samostatný stanový tábor a vedli ho zcela – ovšem s nezbytnou opatrností – jako tábor skautský. To nás přivádělo do častých konfliktů zejména s pionýry i s některými činovníky štábu budovatelských táborů.

Veškeré tyto drobné i větší konflikty vyvrcholily návštěvou, kdy do našeho tábora přijel na inspekci, ve své funkci tehdejšího poslance NS, bývalý vysoký činovník Junáka Ferdinand Stopka v doprovodu předsedy krajské rady PO ČSM Klose.

Oba zmínění hodnostáři věnovali našemu táboru velkou pozornost. Po prohlídce došlo mezi mnou, poslancem Stopkou a Klosem k diskuzi. Přiznám se, že jsem byl zpočátku hodně zmaten, viděl jsem ve Stopkovi stále skauta, nechápal jsem, jak se mohl tak zásadně názorově obrátit. Pravý stav věcí jsem pochopil, když vyhodnotil náš tábor jako skautský s tím, že ilegální skautská činnost se trpět nebude, že je to vlastně činnost protistátní. Byl jsem oběma návštěvníky napadán ze zpátečnictví a varován, že nepřevedu-li po prázdninách svůj oddíl do Pionýra vystavuji se nebezpečí vyšetřování. Důsledky, vyhrožovali mi návštěvníci, by mohli postihnout nejen mne, ale třeba rodiče členů oddílu…“

Sokolské jednoty se svými odbory táboření a pobytu v přírodě se k přicházejícím skautským oddílům, chovaly velmi slušně, v nejednom případě téměř bratrsky. A to navzdory tomu, že v roce 1950 a dále probíhaly v Čs. obci sokolské zásadní organizační i ideové změny v režii komunistické strany a její politiky sjednocené tělovýchovy. Ve většině jednot bylo však stále dosti odvážných činovníků ochotných skautům poskytnout útočiště. Takové počínání nebylo jistě bez rizika neboť před přechody skautských celků do Sokola varovalo funkcionáře jednot jak nové zkomunizované vedení sokolské obce, tak i její časopisy a interní tiskoviny. Už v dubnu roku 1949 přinesl časopis pro sokolské táboření „Do přírody“ stanovisko a zároveň varování při obsazování vedoucích pro letní tábory Sokola: „Za vedoucí táborů ať jsou určeni ideově zdatní, v táboření zkušení odborníci, pokud možno vedoucí a cvičitelé dorostu. Z účasti se vylučují bývalí příslušníci Junáka, kteří byli po únoru 1948 z jeho řad vyloučeni nebo škrtnuti.“

Záštity Sokola Vinohrady využil s úspěchem Karel Vinecký - Windy, když zde v roce 1950 založil tábornický oddíl, doplnil jej o členy bývalého trubačského odboru a obnovil tak činnost vodního Osmatřicátého skautského oddílu. Vodní Osmatřicítka vydržela v sokolské jednotě, později reorganizované do Dobrovolné sportovní organizace Spartak Praha Stalingrad, pracovat a provozovat aktivně tajný skauting až do zatčení jejího vedení v dubnu roku 1955. Na tomto rozsáhlém zákroku Státní bezpečnosti a následném odsouzení se však – jak ostatně uvidíme – nijak nepodíleli činovnici tělovýchovné jednoty v níž byl oddíl ukryt.

O zkušenostech pražského Šestačtyřicátého oddílu, vedeného Mirkem Danym Perglerem, aktivizujícího se od roku 1949 v Sokole jsme se již zmiňovali. Oddílu, jak víme, se zde dostalo nejen bezpečné organizační a materiální základny, ale v prostředí Sokola našlo jeho vedení klid a prostor k bohaté a pestré skautské práci. Činnost Šestačtyřicítky v Sokole dosáhla takové úrovně, že bylo její vedení schopno v roce 1950 vybavit na samostatnou vůdcovskou cestu svého dosavadního člena Zdeňka Rouleho - Bukače. Pomohla mu založit tábornický oddíl v Sokole Zelená Liška v Praze na Pankráci. Dva členové tohoto nového oddílu, bývalá vlčata Jan Vávra - Grizzly a Jaroslav Lomberský - Miky sehrají, jak se přesvědčíme, v padesátých letech přenesením tradic Šestačtyřicítky významnou roli v tajné skautské činnosti společenství soustředěného kolem bratra Jiřího Kafky - Owíga.

V sokolský tábornický oddíl se změnila na podzim roku 1949 také Dvojka spisovatele a novináře Jaroslava Foglara. Krátké období – od vyloučení z Junáka v prosinci 1948 do konce letního tábora roku 1949 – byl oddíl „modelářskou hlídkou mládeže Čs. aeroklubu“. Toto organizační zázemí se jevilo být Jaroslavu Foglarovi nebezpečné svou nestabilitou, zvláště potom, když se v té samé době začaly rozpouštět mládežnické oddíly organizace YMCA, kam hodlal Dvojku přenést. Přivítal proto nabídku jednoho z členů oddílu a jeho matky. Chlapec byl synem a jeho matka manželkou nacisty popraveného náčelníka radlické sokolské jednoty. Právě tam, doporučovali oba, by mohla Dvojka najít bezpečnou půdu pro svou činnost. I přes silné a významné reference, jichž se Dvojce a Foglarovi samému u vedení Sokola Radlice dostalo, nebylo jednání o přechodu oddílu jednoduché. Na Jaroslava Foglara se totiž vztahovala ona uvedená klatba funkcionáře vyloučeného z Junáka. Přesto se nakonec jednání se sokolskými činovníky dobralo správného konce. Dvojka zakotvila v krytu tělovýchovné organizace na dlouhých dvacet roků. Po krátkém skautském tříletí v letech 1968–70 se opět do stejného prostředí a na stejně dlouhou dobu vrátila.

Udržování a rozšiřování odkazu skautingu bylo specielně ve Dvojce, podobně jako ve vodní Pětce Jaroslava Nováka - Braťky, vystavěno na jiných intimnějších projevech, než u oddílů ilegálních nebo těch, co náhradní společenské organizace využívaly k tajným skautským činnostem. Jistěže dlouholetým působením oddílu v oficiálních strukturách a při snahách jeho vedení po eliminaci vnějších skautských projevů, byly tyto, pro mnohého vůdce základní a závazné důvody jeho činnosti v padesátých letech, oslabovány a relativizovány. To však neumenšuje vliv a zásluhu těchto oddílů, zejména pak jejich vůdců, výrazných skautských a vychovatelských osobností, na zachování skautského povědomí a respektu k tradičním výcvikovým metodám skautingu. Každopádně bylo prostředí také těchto oddílů silnou filtrací projevů doby, ochranou před ni i jistým druhem opozice. Osobní přiklad vůdců a rádců družin, jak v jejich postojích, názorech, dosahovaném vzdělaní i v praktických dovednostech zde nahrazoval vnější projevy skautingu.

34. středisko Ostříž pokračující ilegálně v činnosti po rozpuštění Junáka iniciovalo 28. 10. 1950 setkání spřátelených skautských vůdců a jejich oddílů. Na něm bylo dohodnuto a slavnostně stvrzeno, že oddíly nepoleví ve svých aktivitách. Budou vychovávat nové rádce družin a vůdce oddílů, budou obhajovat a rozšiřovat myšlenku skautingu a své členy vést k občanským a demokratickým hodnotám. Tímhle usnesením jakoby skauti a skautky rokující u táborového ohně v klánovických lesích stvořili slova, která Ferdinand Peroutka poslal o několik měsíců později do vlasti po vlnách nově zřízené rozhlasové stanice Svobodná Evropa. „Nenechte jim děti“, nabádal Ferdinand Peroutka v jedné ze svých prvních rozhlasových relací ve Svobodné Evropě. Byl to hlas uznávaného novináře, intelektuála, válečného koncentráčníka, významné osobnosti prvorepublikového Československa, po únoru 1948 politického exulanta a čelného představitele vzpomenuté rozhlasové stanice. Na jaře roku 1951, vzkazoval domů, a skautům naslouchajícím jeho slovům se přitom tajil dech: „… Náš úkol jde dál. Jestliže komunistům stojí za to mluvit nepravdu, nám musí jít zato vyvracet jejich nepravdy. Více než na sebe, více než na ně myslíme na vás, na to jak odoláte této ofenzivě klamu, jak zachráníte děti před zahanbující nevědomostí, která je pro ně tak pečlivě připravována. S úctou, jak se mluví k lidem, kteří jsou vystaveni nebezpečí, a s prosbou, jak se mluví k lidem, na kterých spočinul osud generace, vám pravím, že musíte odolat, že na vás záleží, aby tato doba nebyla vymazána z dějin rozumového národa. Komunisté mohou docílit téměř všeho, čeho lze dosáhnout, ale nemohou docílit toho, abyste jim věřili. To je ten hlavní odboj, který zatím na vás požadujeme. Všichni musíte být v tomto tajném mlčenlivém odboji. Udržte své myšlenky v dobrém pořádku. Ještě nebylo činu bez myšlenky, a nebylo myšlenky bez činu. Z myšlenky všechno se obrozuje. Jednoho dne ze správných myšlenek se zrodí správný čin.“

V souvislosti s obsahem Peroutkovy rozhlasové relace a jeho zasažením tajné skautské obce si dovolím přenos do normalizačního podzimu roku 1970. Skautská organizace Junák byla právě, již po třetí ve své nedlouhé historii, rozpuštěna. Tentokrát komunistickým loutkovým režimem. Dr. Rudolf Plajner, jeho náčelník a vysoká autorita vzkazoval junáckým vůdcům a vůdkyním podobná slova jako před dvaceti lety Ferdinand Peroutka „Zůstaňte u dětí“, vyzýval je. Nepochybně to myslel dobře, možná dokonce mírně od Peroutky opisoval, neboť jeho tehdejší úvodníky Svobodné Evropy a specielně výše vzpomínaný se na dlouho stal českým skautům programem. Jenomže náčelník Plajner byl v roce 1970 v naprosto jiné situaci a spolu s ním také značná část vůdcovského sboru Junáka. Neodešel do exilu, jako Peroutka, vstoupil naopak do nejvyššího orgánu Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže a setrval tam, za nepochybné radosti komunistických propagandistů celých osm let. Jeho příkladu následoval bez větších morálních výčitek, neboť náčelník byl pro ně uznávanou autoritou, nemalý počet skautských činovníků. Zde, myslím si, lze nalézt jisté procento viny českého skautingu jako výchovného hnutí za dvacetiletý život společnosti na kolenou, se zlomenou páteří a v normalizačním marasmu. Konečně soudím, že důsledky tohoto Plajnerova„zůstaňte u dětí“ pociťuje náš současný skauting dodnes.

V lednu 1951 byl zatčen a odsouzen za protikomunistickou činnost a špionáž ve prospěch Vatikánu, jak říkala obžaloba, k mnohaletému trestu bratr Zdeněk Zelený - Káďa, vůdce pražského katolického střediska Maják. Zdeněk Zelený založil středisko Maják v revolučních dnech roku 1945. Oddíl se z původních třinácti chlapců rozrostl do roku 1948 v silné a vlivné středisko čítající několik oddílů se smečkou vlčat. Skauting se v Majáku pěstoval kvalitní. Skautům v Majáku se dostávalo hlubokých ideových poznatků i praktických dovedností. Zdeněk Zelený také jako první v republice založil oddíl skautů tělesně postižených – neslyšících chlapců. 

Křesťansky orientované oddíly Junáka, pro něž se užíval ne zrovna libozvučný název homogenní, byly po únoru 1948 akčními výbory rozpouštěné jako jedny z prvních. Však také jejich řídící orgán Ústřední duchovní rada, nepřežila ani první schůzi Akčního výboru Junáka konanou 26. února 1948.

Někteří vůdcové katolických oddílů, vyloučeni z Junáka, využívali k další činnosti prostor, jež jim ve stále se zužující míře nabízely jednotlivé farnosti. Například v organizování Mariánských družin, jistou dobu na počátku padesátých let komunistickým režimem trpěné či unikající jeho pozornosti.

Jeden z oddílů střediska Maják pracoval ilegálně od roku 1948. Vedl jej, již vzpomínaný, Jaroslav Miškovský - Riky. Spolupracoval s dalším členem střediska Maják, bývalým vůdcem jeho smečky vlčat Vladimírem Kolářem - Akelou.

Na oddíl Jaroslava Miškovského - Rikyho vzpomíná v knize „Lámání lilií“ Karel Kahoun. Ten se pod vlivem setkání s tajnými skauty z Majáku sám stal později jedním z vůdců ilegálního skautingu: „… Jednu slunnou neděli o prázdninách v létě 1954 jsem jako vždy ministroval v děkanském chrámu sv. Petra a Pavla v Horažďovicích. Tentokrát jsem spatřil něco neobvyklého… Několik předních lavic pod kazatelnou obsadila početná skupina cizích chlapců, které jsem ještě nikdy neviděl. Jeden – očividně jejich vedoucí, byl dospělý, ostatní zřejmě školáci různého věku. Nemohl jsem odtrhnout oči o té nečekaného návštěvy… podle chování všech bylo zřejmé, že nejde o nahodilé čumily, ale že jim liturgie není cizí. Na první pohled to byla sehraná parta sympatických kluků, kteří dobře věděli jak se v kostele chovat. A navíc – všichni společně si ukázněně došli pro sv. přijímání! Musel bych být slepý, abych nepoznal, že jde o skautíky! Proto jsem se nemohl dočkat chvíle, až se s nimi setkám osobně. Hned jak skončila mše svatá jsem uháněl před kostel. Celá skupina dosud stála mezi davem lidí a snažila se zorientovat v okolí, Přidal jsem se k nim a oslovil mladého vedoucího v kraťasech a khaki košili: ‚Mohu se tě něco zeptat?... neboj se , viděl jsi mne ministrovat!... Že jste skautíci?‘... Podíval se na mne zkoumavě, v očích šibalský záblesk a odpověděl: ‚Ty taky?‘ Obklopili mne kolem dokola, zřejmě rádi, že v cizím městě našli domorodce s přátelským postojem a ochotou pomoci… To co jsem se od nich postupně dozvěděl, mi vyrazilo dech a naplnilo nevýslovným nadšením. Tito bráškové jsou nejen ilegální skautský oddíl, ale navíc táboří v blízkosti našeho města. Slovo dalo slovo a ještě týž den jela skupina horažďovických skautů na kole k opuštěné hájovně u Babína.

Vedoucí oddílu Jaroslav Miškovský zvaný Riky nás vedl od hájovny do tábora. Na trávníku poblíž stavení stál skautský tábor. Takový jaký jsme znali před zákazem skautingu. Malý ale opravdový! Stany do podkovy okolo stožáru s československou vlajkou, špalek se zaseknutou sekyrou od ranního nástupu, táborový kruh, nástěnka po skautsku zdobená přírodním materiálem, jen lilie zde chyběla. Nevěřili jsme svým očím, mysleli jsme, že se nám to zdá…“.

Tak jako ovlivnilo autora knihy Lámání lilií Karla Kahouna setkání s oddílem střediska Maják, i Jaroslav Miškovský - Riky už brzy spojí svůj osud s pražskou vodní Osmatřicítkou Karla Vineckého - Windyho a Jiřího Oktábce - Grizzlyho. Zatím je však rok 1951 a on vydává pro své chlapce skautský časopis Fata morgana, mezi staršími členy Majáku shání skautské lilie k pořádání tajných slibů, připravuje náplň schůzek, výprav i letních táborů. Snaží se o pokračování ve skautské a křesťanské výchovné činnosti, tak jak se ji naučil, poznal a příjmu od svého odsouzeného vůdce a neúnavného rádce Zdeňka Zeleného - Kádi. V Rikyho oddíle vyrůstají a chápou se skautského poselství chlapci, o něž se v budoucnosti náš skauting bude moci nejednou opřít. 

V roce 1951 došlo ke dvěma významným událostem, které nadlouho poznamenaly český tajný skauting. Tou první bylo zahájení vysílání již vzpomenuté rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Její program a pořady nabízely otevřený pohled na domácí i zahraniční události, zasvěcené a odborné komentáře. Vytvářely spojnici s demokratickými, kulturními a občanskými tradicemi Československa. Pro skauty doma měla Svobodná Evropa význam také v tom, že poměrně brzy se na ni staly pravidelnými „Skautské půlhodinky“. Bylo z nich možné získat informace o situaci ve světovém skautingu o jeho nových cestách, metodách či směrech. Velmi často se skautům ve vlasti dostávalo ze Svobodné Evropy povzbudivých slov a rad v exilu dlícího dr. Velena Fanderlika, starosty předúnorového Junáka. Pořady Svobodné Evropy, zejména pak její„Skautské půlhodinky“, bývaly v padesátých letech šířeny mezi skauty doslova od ucha k uchu. Velmi popularizovaná byla Svobodnou Evropou také druhá událost roku 1951. Bylo ji světové skautské jamboree konané v Rakousku u města Ischl. Blízkost této jedinečné události, vlastně v sousedství Československa, skauty doma přímo elektrizovala. V paměti mnohých z nich stále zůstávala silná vzpomínka na svobodnou návštěvu 500 československých skautů na jamboree ve Francii v roce 1947. Také proto poslouchali a sdělovali dál tichou poštou všechny zprávy, které o světovém jamboree v Rakousku Svobodná Evropa přinášela. Pocítili, že nepřestali být součástí velkého skautského bratrstva, zejména potom, když se jim po rozhlasových vlnách dostalo zprávy, že na závěr jamboree budou na vrcholcích okolních kopců zapáleny ohně jako pozdrav bratrům a sestrám v zemích, kde je skauting potlačen.

Činnost 34. střediska Ostříž byla stále pod kontrolou Státní bezpečnosti. Svědčí o tom agenturní zpráva z 31. května 1951. Spolupracovník StB označený jako „Přib.“ v ní hlásí: „Ilegální skupinka v čele s Rottenbornem jezdí stejně jako loni do Loděnice u Berouna. Hajný jim tam dovolil stanaření. Někteří členové odjíždějí již v sobotu jiní až v neděli. Od předsedy ČSM – skupina Krč – Stanislava Feksy jsem získal informace, že Rottenbornova skupina vydává ilegální časopis. Nebylo zatím zjištěno zda ilegalisté mají spojení na nějaké vedení, ať již tuzemské či zahraniční. Z řad bývalých junáků jsem nemohl sehnat žádnou vhodnou osobu jako případného našeho spolupracovníka, takže jsem se dohodl zatím s Feksou, aby veškeré zprávy získával od člena ilegální skupiny Gutha a předával je Vackovi, který nové poznatky o činnosti uvedené skupiny předá zdejší stálé službě.“

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou) 


424× 23. březen 2013 v 0:00