logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Pozvánka IVANČENA 2012

14. duben 2012


Odebírat

Kalendář oznamovatele

únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
březen 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
26. březen 2019
Přihlásit se

Rok 1951 a 1952

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (VIII. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Rok 1951 a 1952 – sledování, zatýkání, procesy

Z tajných skautských jednotek, o nichž vyprávíme a jejichž osudy budeme dále sledovat, byly pozornosti orgánů Státní bezpečnosti (oddělení 2, skupina 4, referát 43.) vystaveny od počátku roku 1951 a 1952 dvě z nich. 

První bylo 34. středisko Ostříž, vedené Oldřichem Rottenbornem - Hobbym, které jak již víme, zahájilo ilegální skautskou činnost na podzim roku 1950. Vedení střediska Ostříž soustředilo kolem sebe nejen vlastní, původní oddíly, ale navázalo, ještě v době legálního působení Junáka, úzkou spolupráci s několika pražskými i mimopražskými celky, s nimiž posléze vytvořilo tajnou skautskou organizaci. Přesvědčili jsme se rovněž, že činnost „Ostřížů“ byla několika informátory Státní bezpečnosti částečně pokryta už v letech 1949–1950. To byl ovšem čas kdy aktivity střediska, vyvolávající sice podezření z protikomunistické činnosti a na úrovni Svazu mládeže silně kritizované, byly ještě součástí legálního zasazení v organizaci Junák. Skupinový pozorovací svazek, který dovede Ostříže až k jejich prvnímu odsouzení za sdružování proti republice, byl na členy střediska zaveden 26. února 1951. Napomohla tomu nesnadno uvěřitelná náhoda.

Podnětu k intenzivnímu pozorování a sledování činnosti střediska Ostříž se komunistické státní policii dostalo totiž z hlášení bezpečnostního referenta národního podniku Benzinol. Ten při nařízené tajné noční prohlídce stolů a skříní administrativních zaměstnanců Benzinolu neshledal sice to, na co byla především soustředěna jeho pozornost, ale i tak považoval svůj nález za důležitý a hodný oznámení Krajskému velitelství státní bezpečnosti. Neobjevil totiž zcizené poukázky na benzín – předmět vlastní prohlídky – unikající neznámými cestami do sítě překupníků. V zamčeném stole jedné z mladých pracovnic Benzinolu nalezl podklady k vydání ilegálního skautského časopisu jménem Ostříž.

Bezpečnostní referent Benzinolu v rozsáhlé písemné zprávě o svém zjištění píše: „…Dne 23. února 1951 byl ve stole naší zaměstnankyně Vlasty F. nalezen koncept prvního čísla časopisu „Ostříž“. Jedná se o časopis, který má být vydáván mezi skauty, a to vždy mezi určité osoby. V časopisu se hovoří o 28. říjnu 1918 a jeho oslavách. Vlasta F., která koncept časopisu pravděpodobně i psala, jest zde uvedena jako organizační tajemník střediska… Jak vysvítá z konceptu, jedná se o obnovení zakázaného skautského časopisu. Jest na první pohled zřejmé, že tento časopis má sloužit k podrývání dnešního režimu. V jeho obsahu se vyzývá k oslavě 28. října 1918 dle tehdejších tradic. Časopis má přicházet do rukou jen určitým osobám, které mají za úkol jej na schůzi pouze přečíst ale nedávat z ruky. Časopis rovněž vyzývá k soutěži o nejlepší skautku 34. střediska. Jako odměna má býti vítězi předán odznak skautek USA… Nechal jsem pořídit opis konceptu, který přikládám. Originál byl opět uložen, v původním pořádku a poloze, do stolu Vlasty F.…“

Pomineme-li konspirační chybu Vlasty F. – takových se v době, o níž je řeč, dopouštěly daleko zkušenější protikomunističtí odbojáři než byli nadšení, romantičtí mladí skauti a skautky – využívající patrně volných chvil v zaměstnání k přepisování ilegálního časopisu pomocí firemního psacího stroje a následně uložení jeho konceptu do svého pracovního stolu, stojí za povšimnutí pozoruhodná, a jak se ukáže o několik let později pro 34. středisko Ostříž likvidační informovanost bezpečnostního referenta podniku Benzinol. Vyhodnotil několik strojem popsaných listů budoucího časopisu jako režimu nebezpečných a podstoupil je k dalšímu šetření. Uvážíme-li, že k nálezu a jeho následnému raportu StB došlo více než rok před nejvýznamnějšími protiskautskými procesy, jejíchž obsahem a výsledky byla československá veřejnost dlouhodobě mediálně masírována a skautskému hnutí jimi byl vystaven dekret spolupracovníka rozbíječů míru a podněcovatelů války, jeví se onen pracovník Benzinolu nejen jako uvědomělý stalinista, ale ve své době nebezpečný znalec skautské problematiky. Byl zřejmě přesvědčen o škodlivosti výchovného systému skautingu a souhlasil s jeho postavením do něhož jej vsouval komunistický režim, více či méně, od únorového převratu v roce 1948. Možná, kdyby v kancelářském stole Vlasty F. nalezl těch několik strojem popsaných listů papíru někdo jiný, odložil by je jako bezpředmětné. A možná by tím byla životnost střediska Ostříž prodloužena o několik dalších let. Možná…

Zmíněná nešťastná náhoda stojící na počátku dlouhodobé pozornosti Státní bezpečnosti a založení skupinového pozorovacího svazku na 34. středisko Ostříž, byla v rozpracovávání a následné likvidaci skautských skupin v padesátých letech naprostou výjimkou. Pravidlem bývalo nasazování agentů, informátorů a spolupracovníků komunistické policie přímo do tajných skautských společenství. Stala-li se spolupracovníkem StB osoba se skautskou minulostí, získávala ve sledované jednotce poměrně brzy důvěru. Příslušnost ke skautskému hnutí mívala moc průvodního listu. Umožňovala těmto osobám nahlížet na nejintimnější informace a plány. Je třeba říci, že k této zrádné službě se z různých důvodů propůjčili i někteří skauti velmi zvučných jmen požívající úcty a obdivu. V pozornosti Státní bezpečnosti, jak je prokázáno, bylo skautské hnutí již od roku 1945. Systematické sledování významných skautských osobností a celých skupin lze zaznamenat již brzy po únorovém převratu. Již jsme vzpomínali jak v době ještě trpěné, povolené činnosti Junáka, na přelomu let 1949–1950, se po Praze pohybovali mladí příslušníci StB se skautskými odznaky v klopách kabátů, snažící se o proniknutí do legálních anebo už tajně pracujících oddílů. V případě právě 34. střediska se jim takový průnik zdařil v jarních měsících roku 1950. Tehdy umožnily lilie (v kombinaci s naivitou a nadšením jednoho z mladých skautů) na sakách dvou sotva opeřených estébáků nahlédnout do porady vedení několika skautských oddílů, na níž se rodil program budoucí ilegality.

Zpráv o možných aktivitách podzemního skautingu se Státní bezpečnosti dostávalo také ze všech organizačních stupňů Československého svazu mládeže. Na mládežnických sekretariátech se navíc k dalšímu použití vytvářely (a podle okolností doplňovaly) seznamy možných narušitelů tzv. jednotné organizace mládeže. Podklady zmíněných seznamů pocházely ze zkušeností bývalých junáckých činovníků, kteří skautingu a jeho organizaci připravovali smutný osud a výsledků února 1948 pak využili k jeho naplnění. Šlo převážně o mladé vyznavače stalinského bolševismu. V této víře a přesvědčení budovali a tvořili komunistickou dětskou organizaci. V Praze to byli například Jiří Haškovec, nejvýznamnější „skautobijec“ padesátých let, zakládající členové Akčního výboru Junáka dr. Jiří Chyský a Milan Skalník později redaktoři sokolského časopisu „Do přírody“, nebo přímý agent StB bývalý vůdce 15. pražského vodního oddílu Zdeněk Grassinger a další. Celkem správně předpokládali, a protikomunistické aktivity skautů jim v tom konečně dávaly za pravdu (například již vzpomenutá činnost roverů a vůdců 20. vodního oddílu ve skupině Obrana republiky, i účast skautské mládeže na rozsáhlé Borkovcově a Čančíkově převratové akci v květnu 1949), že po likvidaci Junáka lze počítat s určitým procentem skautských vůdců, kteří budou pokládat vstup do komunistického svazu mládeže za kolaboraci a zradu. Budou hledat cesty jak udržet mezi mládeží ideály skautingu a jeho osvědčené výchovné metody. Stalinisté z Junáka, vyznávající metodu nesmiřitelného třídní boje, takové skautské vůdce dobře znali a mohli na ně upozornit. Nepochybujme, že tak činili!

Nezřídka však na sebe připoutali pozornost policie, zejména vlastní neopatrností nebo nedostatkem odpovědnosti, samotní aktéři ilegální činnosti. Nekázeň a dekonspirace v protikomunistických skupinách odpovídaly ovšem obecné euforii počátku padesátých let. Poměrně značné procento české veřejnost žilo přesvědčením, že násilný komunistický pokus musí každou chvíli padnout. Tyto naděje posilovala vojensko politická situace začátku padesátých let. Očekávání zvratu režimu příznivě podbarvovalo také české a slovenské rozhlasové vysílání ze Západu. Do úvah odbojářů, především romantických mladých skautů, tudíž patřilo, že k návratu občanských svobod a státní nezávislosti je nutné více či méně přispívat osobním nasazením a odhodlaností a to i za cenu rizika ztráty svobody. Tato okolnost, byť ne zrovna příjemná, vzhledem k šířícím se informacím o situaci vězňů v pracovních táborech avšak vzhledem k předpokládanému brzké smrti komunismu, mohla být konečně zkouškou, ale i naplněním věrnosti totalitním režimem pošlapané demokracii.

Nejsmutnější variantou prozrazení ilegální činnosti byla zrada z vlastních řad. Právě takovou zradou se ocitla v hledáčku Státní policie v letech 1951–1952 činnost 46. skautského oddílu. Pomocí zrady se ocitl ve vyšetřovnách policie, před soudem a následně ve vězení vůdce 46. pražského oddílu Mirek Pergler - Dany.

Na stezku tajného skautingu vstoupila Šestačtyřicítka – jak jsme již vzpomenuli – počátkem roku 1949. Po odchodu z Junáka se stala oddílem sokolských táborníků. Za čtyři roky – 1949–1952 – bohaté a vzhledem k podmínkám vpravdě jedinečné činnosti dokázalo vedení oddílu nejen udržovat, ale i neustále zvyšovat jak jeho technickou tak i skautskou ideovou úroveň. Vůdce Mirek Pergler - Dany, spolu s vynikajícími rádci družin a dalšími spolupracovníky, navíc iniciovali a umožnili vznik nového ilegálního oddílu. Vytvořili rovněž vlastní smečku vlčat a roverský kmen. Bohatost aktivit Šestačtyřicítky lze v tomto čase měřit a srovnávat s činností Dvojky Jaroslava Foglara a Pětky vodní Jaroslava Nováka. Neznám jiný podobný případ, kdy by tajný oddíl v době vysokého ohrožení vygeneroval ze svého prostředí nový celek nebo vystavil a úspěšně vedl, při své vlastní pestré činnosti, ještě početnou smečku vlčat. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že málokterý skautský oddíl (dnešní), pracující v normálních, mírových podmínkách, může prokázat tak jedinečnou činnost a výchovné výsledky jakých dosahovala Šestačtyřicítka v prvních letech studené války. Navíc se většině členů oddílové rady Šestačtyřicítky, jejím roverům, nemluvě o vůdci oddílu, stal skauting životním stylem a velkým, trvalým tématem.

Úspěšný čas Šestačtyřicítky Mirka Perglera - Danyho došel dramatického vyvrcholení 21. srpna 1952. Předehrou mu byla zimní výprava v únoru téhož roku. Na chatu jménem Ida v Jeseníkách, kam oddíl od roku 1949 jezdíval na své letní tábory, se tehdy vydalo pět chlapců a mladých mužů, členů Šestačtyřicítky, soustředěných kolem svého vůdce Mirka Perglera. V sestavě účastníků výpravy byl mladík, jemuž se v oddíle říkalo Gaučík.

Kromě zimního táboření a lyžování usedala pětice skautů k roztopeným kamnům chaty Ida a radila se, jak budou dál v následujícím období nakládat se svým oddílem. Jak v něm ještě posílí vliv skautské výchovy, jaké zajímavé a poutavé akce jeho členům připraví. Samozřejmě, že obsahem večerních porad a besed byly také úvahy a plány o pozici Šestačtyřicítky zapojené do budoucích obnovovacích činností ve skautské organizaci. Že takovou úlohu skauti Šestačtyřicítky splní – a to jistě co nevidět, v dohledné době, přirozeně po porážce komunistického zřízení – o tom nikdo, snad až na jednoho z debatujících nepochyboval. 

Po návratu z Idy pokračoval oddíl dál ve svých pravidelných činnostech. Družinových i oddílových. Uspořádal velkou velikonoční výpravu do okolí Máchova jezera. Konal opět tradiční Roblínský závod družin ve skautských a zálesáckých disciplínách. Vyjížděl do brdských lesů, zejména do svého Údolí vstavačů. To se nacházelo nedaleko tábořiště Bíkej, užívaného k významným poradám oddílové rady a vůdcovského sboru.

Letní tábor Šestačtyřicítky roku 1952, na program a aktivity opět bohatý, uskutečněný v Jeseníkách, se vymykal předchozím jednou zvláštností. Navštívilo jej nečekaně, bezdůvodně několik mužů v čele s údajným předsedou ONV (okresní národní výbor) ze Šumperka. Jak vzpomíná Mirek Pergner - Dany „na sto honů z nich čišelo, že jsou to pracovníci StB“. Prohlédli si však tábor a žádných připomínek k němu neměli. Slušně se rozloučili a odjeli. Nelze, vzhledem k těsně následujícím událostem, nepřipomenout název tábora, na němž se po jeho ukončení členové oddílu dohodli. Dali mu název Tábor hřmění. Aniž by tušili, jak příznačné jméno zvolili.

21. srpna 1952, nedlouho po příjezdu z tábora do Prahy, opravdu zahřmělo. Pro Mirka Perglera - Danyho si přijeli vyšetřovatelé StB. Z dlouhých a tvrdých výslechů poznal a pochopil, že ilegální skautská činnost Šestačtyřicítky byla prozrazena zradou jednoho z nejbližších. O určitých věcech, v nichž měla StB jasný přehled, hovořil Mirek Pergler na oné zimní výpravě do chaty Idy právě jen s jediným člověkem. S dosavadním téměř stoprocentním skautem Gaučíkem.

Vůdce Šestačtyřicítky, který v průběhu vyšetřování vzal všechnu vinu na sebe, stanul před soudem 4. prosince 1952. Byly mu vyměřeny, podle § 80 trestního zákona za sdružování proti republice, tři roky vězení.

Po odsouzení Mirka Perglera se do čela mírně modifikované Šestačtyřicítky postavili její odchovanci Zbyněk Kocián - Žirafa, Adolf Socher - Dolfi a Jiří Hrabánek - Mungo.

Silná tradice, vliv a vzor Šestačtyřicítky, této obdivuhodné skautské jednotky z doby nejtěžšího útisku našeho skautingu, inspirovaly k činnostem a následování řadu dalších skupin. Ty se chopily poselství Šestačtyřicítky a pokračovali v její započaté cestě. Však o nich bude ještě řeč.

24. dubna 1951 u příležitosti svátku sv. Jiří vypravil ivančický skaut, v americkém exilu čerstvý doktor medicíny Ervín Lobpreis - Lobin, na etapovou cestu pozoruhodný skautský materiál. Protože nebyl jediný svého druhu, postupně se pro tyto obsáhlé dopisy velikosti A3 ustálil mezi adresáty název Okruhy.

Bratr Ervín Lobpreis ve spolupráci s dr. Velenem Fanderlikem, v té době už přebývajícím v Kanadě, se snažili pomocí Okruhů, aktivizovat skauty - exulanty s nimiž vytvořili pevná přátelství v utečeneckých táborech po únoru 1948. Okruhy kolovaly od USA, Kanady, Austrálie, Západní Evropy, až třeba na Jamaiku, kde všude čeští a slovenští skauti našli nový domov a uchytili se. Smyslem těchto jedinečných dopisů, kdy k základnímu tématu přidával každý z adresátů svůj postřeh, názor, připomínku, bylo jednak udržet vykovaný řetěz skautského přátelství, vzniklý v těžkých podmínkách uprchlických lágrů, a za druhé přispět neustávající písemnou debatou k rozvoji, propagaci stejně jako ke zkvalitnění skautingu. A to jak v místě svého nového působení, tak i v perspektivách návratu do staré vlasti. 

V prvním čísle Okruhu, které se vydalo na cestu k dvaceti přiloženým adresám, píše Ervín Lobpreis - Lobin: „…Tento pokus chce dokázat, že je možné, aby se navázalo spojení – nenápadné a spolehlivé, neokázalé a upřímné – mezi bratry, kterým se naše skautská věc nestala archivní vzpomínkou, a kterým těžkost vyhnanství neuloupila víru v pevnost skautského bratrství.

Velenův pokus je již několikátý. Je na nás, aby tento byl poslední, trvalý a úspěšný. Nejvyšší čas začít. Až tento dopis oběhne kruhem, snad poznáme, co nám leží na srdci…

Sám mám za to, že jde o následující: aby dopisování alespoň zčásti nahradilo tolik omezenou možnost setkávání. Abychom se hleděli na něčem domluvit. Třeba na tom, že se jednou sejdeme. Třeba i jen těsně před tím, než se zase budeme moci navrátit do naší vlasti, jak s tím počítáme nebo se za to modlíme. V tom případě je jasné, že se musíme vrátit s plnýma rukama. Plnýma čeho? To záleží více než kdy jindy na nás!“

Okruhy putovaly exilovým skautským společenstvím více než deset let. Za tu dobu vyšlo téměř třicet jejich čísel (přesně 28). Jsou opravdu plné – jak si přál pisatel úvodníku prvního Okruhu – nejrůznějších skautských, ale i společensko politických témat. Reagovaly anebo vyhledávaly k diskusi a korespondenčním rozpravám oblasti skautské výchovy, ideologie, stejně jako historické události domácího a světového skautingu. Přinášely do češtiny přeložené neznámé články zakladatelů skautingu Baden-Powella nebo Setona. Obsah Okruhů by ještě dnes byl studnicí živé vody, jíž by se mohl skauting velmi občerstvit.

Exilová skautská činnost Dr. Velena Fanderlika byla také od počátku padesátých let zaměřena na pomoc podzemnímu skautingu doma. Populárními „půlhodinkami“ na rozhlasových vlnách českého vysílání Svobodné Evropy dodával pravidelně do vlasti naději a pocit sounáležitosti s velkou světovou skautskou rodinou. Také proto podezírala komunistická policie Velena Fanderlika z řízení rozsáhlé domácí skautské konspirace. Organizovala (jak se ještě přesvědčíme) proti němu, za pomoci svých agentů – nejednou ze skautského prostředí – důmyslné operace. Jejich cílem mělo být potvrzení předpokladů o Fanderlikově zahraničním vedení a podpoře skautské ilegality, stejně jako odhalení a samozřejmě uvěznění jeho domácích spojů. 

28. září 1951, přibližně měsíc po zatčení Mirka Perglera, byl Státní bezpečností vzat do vyšetřovací vazby dr. Karel Průcha vysoký předúnorový skautský činovník, předseda výchovného odboru náčelnictva chlapeckého kmene Junáka a středoškolský profesor. Spolu s ním byla toho samého dne nebo ve dnech následujících uvalena vazba na 28 významných skautských vůdců a funkcionářů bývalého Junáka z Prahy a Liberce. Vedle Karla Průchy to byl profesor František Němec, čelný představitel katolických skautů, František Jandus, bývalý zástupce velitele pražské Svojsíkovy oblasti Junáka, Karel Grimm, vůdce Lesních škol Junáka a další.

V procesu, k němuž došlo 27.–28. 5. 1952, byli tito skautští činovníci obviněni a odsouzeni za přípravu skautských jednotek, s nimiž byli ve styku, na násilné převzetí tiskárenského podniku Mladá fronta. K akci měli přikročit v době protikomunistického povstání. Dále jim obžaloba kladla za vinu, že pokračovali ilegálně ve skautské výchově, pořádali tajné vůdcovské kursy a přijímali na nich skautské a činovnické sliby pro potřeby budoucí obnovené skautské organizace. Nejzávažnějším obviněním bylo vypracování tzv. Memoranda, jehož obsahem vyjádřil český podzemní skauting souhlas s činnosti a snahami Rady svobodného Československa. Ta byla složena z exilových politiků a dalších osobností předúnorového období. Memorandum napsal Karel Průcha na základě provokace agenta StB dr. Karla Bureše. K Burešovi, spolupracovníku Jaroslava Foglara z časopisu Mladý hlasatel a Vpřed, choval Karel Průcha důvěru. Státní bezpečnost potřebovala v procesu s Průchovou skupinou, kterou označovala jako „ilegální ústředí Junáka“, silný protirežimní náboj. Dosavadní činnost tohoto skautského společenství, kontrolovaná dvěma agenty StB – zmíněným Karlem Burešem a Miroslavem Neumannem - Navrátilem – se Státní bezpečnosti zdála nedostatečnou na to jaké pozornosti se skautingu a jeho osobnostem začalo dostávat v rámci probíhajícího boje s třídním nepřítelem. Průchovo Memorandum Radě svobodného Československa, které Bureš okamžitě předal Státní bezpečnosti, mělo pro režii procesu už správnou tonáž.

K nejvyššímu trestu 15 let byl odsouzen dr. Karel Průcha. František Němec dostal 12 let, náčelník Slovenského Junáka Miroslav Střžínek 10 let. Další odsouzení odcházeli od soudu s šestiletými až dvouletými tresty. Zároveň s nimi byl všemi tehdejšími medii (film, rozhlas, tisk) odsouzen skauting. Komunistická propaganda se skauting pokusila představit veřejnosti jako systém výchovy zrádců a špionů v žoldu imperialistického Západu. 

Tentýž cíl, odsouzení skautingu, sledoval rovněž druhý proces zahájený 15. října 1952. Obžalovaní v něm byli klatovští skauti, kteří od jara roku 1948 převedli přes zelenou šumavskou hranici do svobodného světa řadu režimem ohrožených osob. Při svých cestách na Západ navázali styk s americkou zpravodajskou službou pro níž někteří z nich plnili různé úkoly. Do čela klatovské skupiny byl StB postaven dr. Pavel Křivský, člen vysokoškolského roverského kmene a později Akčního výboru Junáka. S činností klatovských skautů neměl nic společného. Po těžkých, dlouhotrvajících výsleších a hrozbách přistoupil na roli, kterou mu v procesu uchystala Státní bezpečnost.

V tomto případě byly tresty ještě vyšší než u Průchovy skupiny. Na doživotí byl odsouzen dr. Pavel Křivský, Slavoj Chodounský a Karel Forst na 25 let, Zdeněk Kovařík k 20 letům. Následovalo dvakrát osmnáct a jednou osm roků. Střelba na skauting byla tentokrát daleko hustší a déle trvající. Ústřední tajemník Československého svazu mládeže Alois Poledňák sepsal brzy po procesu se skupinou dr. Pavla Křivského perfidní spisek nazvaný Skauting ve službách podněcovatelů války. 

Mohutná protiskautská propaganda následující po procesech mohla slavit jistý úspěch u mládežnických funkcionářů, komunistických aktivistů nebo školských pracovníků. Naprosto se však míjela účinkem u těch, na něž byla zacílena – na mládež žijící skautingem a vyznávající jej jako životní postoj. Silně medializované soudní přelíčení se známými skautskými osobnostmi mnoho skautů naopak aktivizovalo k ilegální činnosti. Pod vlivem procesů z roku 1952 založili například dva kamarádi, bývala vlčata z pražského Žižkova, Jiří Kafka a Rudolf Vojtěch Skautský oddíl Přátelství. Byl složen z členů rozpuštěných skautských oddílů, které oba kamarádi potkávali na svých výpravách do přírody nebo do tajemných uliček Staré Prahy. Oběma vůdcům Skautského oddílu Přátelství bylo necelých šestnáct let. Jednoho z nich, Jiřího Kafku, později zvaného Owígo, čekala dlouhá skautská cesta. Nelehká a nesnadná, protože dlouhou dobu vedla nepříznivou, nesvobodnou krajinou. Přesto byla významná a inspirativní. Owígovy stopy jsou tak na stezce českého skautingu doposud velmi čitelné. Budou nás provázet i tímto vyprávěním.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


1048× 23. březen 2013 v 0:00