logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Rádcovský kurz ALFA (druhá část)

21. květen 2010


Odebírat

Kalendář oznamovatele

prosinec 2018
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31
leden 2019
PoÚtStČtSoNe
123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031
únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
18. leden 2019
Přihlásit se

Ostrovy a pevniny

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (IX. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Ostrovy a pevniny

Tažení komunistického režimu proti skautingu vyvrcholilo v průběhu roku 1952 mocně medializovanými a již vzpomenutými soudními procesy s představiteli, činovníky a členy organizace Junák. Drakonicky vysokými tresty vyměřenými obžalovaným, komentáři jejich postojů a činů široce publikovanými v novinách a časopisech, podávaných tvrdou komunistickou rétorikou, stejně jako odmítavým a znevažujícím hodnocením skautského hnutí pomocí rychle a ve velkém nákladu vydané agitační publikace, byl československému společnosti nabízen recept, jak má napříště nahlížet na skauting, jeho odchovance a případné další a nové poutníky po skautské stezce. 

Především těm, kteří se rozhodli udržovat a nést v podmínkách tuhého stalinismu dále myšlenku skautingu, jeho výchovu a výcvik mládeže, byl určen tento komunistický signál. Nenávistná protiskautská kampaň, spuštěná bezprostředně po procesech, směřovala také k mládeži. K tisícům chlapců a dívek, prošlých skautskou výchovou, kteří vlivem silné propagandy měli svou dosavadní příznivou klasifikaci skautingu a pozitivní zkušenost s ním, zásadně přehodnotit. Takový byl nepochybně záměr a cíl rozsáhlých komunistických akcí pokoušejících se o diskreditaci skautingu. 

Skutečnost se však ukázala být jinou. Přes pronásledování a drastická opatření režimu, nacházel tajný skauting mezi mládeží nadšené příznivce a vyznavače. Způsobovala to především nedůvěryhodnost, násilnost režimu, vlastní a rodinné zkušenosti, podobně jako nepřitažlivost a nudou zívající oficiální dětská a mládežnická organizace, která měla (slibovala to) skauting nejen nahradit, ale svou kvalitou jej překonat. Zatím způsobila to, že se cílová masa dětí a mládeže, s pamětí na vlastní nebo zprostředkované zážitky ve skautingu, dívala na Pionýrskou organizaci a její Svaz mládeže se značným despektem. Pro mnohé bylo přímo otázkou cti režimní dětskou organizaci ignorovat, nezadat si s ní, nevstupovat do ni. Pionýrská organizace byla programově odmítána. Jistě že se ji také někteří, a nebylo jich málo, učili vypočítavě využívat, podobně jako tomu bylo za okupace v případě kolaborantského Kuratoria. V této souvislosti připomínáme, že na své historické zhodnocení čeká odvážná a široce pojatá západočeská skautská rezistence soustředěná kolem bratra Miroslava Dostála, zradou odhalená Státní bezpečností v roce 1951. Společenství Miroslava Dostála využívalo ke krytí své rozsáhlé ilegální činnosti, srovnatelné se záměry protikomunistické Borkovcovy a Čančíkovy skupiny z roku 1949, svazáckou a pionýrskou organizaci.

Setkala-li se však totalitním režimem klamaná avšak hledající mládež byť jen s náznakem skautské činnosti, (technického nebo ideového obsahu) ať už to bylo v sokolských tábornických či vodáckých oddílech nebo ve volných skupinách, které mnohdy neměly žádnou organizační záštitu, přijímala ji s nadšením a nadějemi a dávala ji jasnou přednost před těžko stravitelnými, nepřitažlivými aktivitami Pionýrské organizace.

Československý skauting za desítky let svého působení zanechal po sobě v paměti společnosti výraznou stopu. Byl výchovným hnutím, které kladně ovlivnilo několik generací. Vedle své osvědčené a důkladně propracovávané metodiky se skauting brzy naučil výchovně pracovat také s literárními díly těžícími z jeho prostředí a využívající jeho popularity. Podobně zaměřoval a nakládal rovněž s obsahem vlastních nebo příbuzných časopisů i s četnými námětovými publikacemi. Tato zvláštní výchovná forma skautingu, řekněme propagačně návodná, bez přímého vlivu dospělých skautských vůdců, docházela přibližně od poloviny třicátých let značného ohlasu mezi mládeží – a to nejen skautskou –, aby silně vzrostla v období okupace, kdy byl český skauting nacisty potlačen. Pro poúnorovou generaci, dorůstající v polovině padesátých let, představovala pak zmíněná výchovná metoda přímo záchytnou a životodárnou půdu ostrůvků a ostrovů v moři lží, klamu, ale také nepřitažlivosti a nudy. Foglarovy a Novákovy skautské romány, časopisy Vůdce, Činovník, z dětských pak Junák, Vpřed či Mladý hlasatel a samozřejmě bohatý fond metodických příruček, udržovaly v padesátých letech (a dlouho po nich) skauting a jeho hodnoty v paměti a v srdcích mládeže. Nejednomu čtenáři se knihy a skautské časopisy staly dobře uplatňovaným vůdcovským kursem i lesní školou. Knihy putovaly z ruky do ruky, bývaly nedočkavě a nadšeně očekávány. Pátralo se po nich na půdách domů příbuzných a známých, v knihovnách starších kamarádů, ale také ve sběrnách surovin. Vítanými zdroji v tomto ohledu – v jistém smyslu šlo rovněž o ostrovy předúnorových časů – bývaly obchůdky knihkupců, které, stejně jako nemnohé další soukromníky, nechali komunisté v činnosti až do druhé poloviny padesátých let. Tam často čekaly na dychtivé čtenáře pravé poklady. V nebezpečné době, jakou vzpomínaná léta byla, se důvěra majitele takového knihkupectví, obávajícího se každý den o svou živnost, nezískávala snadno. Houževnatost a vytrvalost mladých zákazníků však obvykle přinášely své plody. Skautská literatura a další tiskoviny přispěly nepochybně k udržení tajného skautského hnutí u nás. Svým popularizačním vlivem také rozhodně překonaly cílené kampaně komunistů.

Zmínili jsme se o soukromých knihkupeckých obchodech – v Praze jich bylo v každé její čtvrti hned několik – jejichž majitelé nejenže propouštěli mezi mládež staré skautské publikace, shánějíce je jistě nelehce bůhvíkde, ale poskytovali ji tím zároveň posilu a pocit sounáležitosti v jejich snahách a postojích. Podobná atmosféra panovala v nečetných obchodech se sportovním a tábornickým zbožím. Kdo z pražských skautů a skautek padesátých let by nevzpomněl na obchod pana Horna na vinohradské Francouzské třídě? Toho zboží, milému romantickým duším kluků a děvčat. Zboží jaké nebylo nikde k vidění. Skautské sekyrky, nože v ozdobných kožených pouzdrech, italské torny, plátěné obaly na jídelní šálky, kompasy, uzlovací šňůry, stanové dílce, lasa. To a mnoho dalšího podbarveno interiérem obchodu – vyřezávanými, barevnými totemy a velkou kresbou smečky vlků táhnoucí přes zasněženou pláň. A pan Horn? Když věděl komu, tak sehnal a prodal, nejednou za směšný peníz, skautský opasek, píšťalku s lilií, hnědý šátek, ale i lilie slibové, jichž se, zvláště v tajných oddílech, ukazovala být v té době velká nouze. Podobně vybaven byl i obchod pana Veselého v Roháčově ulici na Žižkově. Dlouho, až do pětapadesátého roku měl na portále nápis Skautská prodejna. Také jeho obchod a on sám byl záchytným ostrovem mládeži toužící nalézt rozvrácenou pevninu. Návštěvy těchto obchodů, jejich zvláštní vůně vydechující směsici dýmu táborových ohňů, sušeného sena na letní louce, kůže a pryskyřice stékající ve slunečním žáru po kmenech stromů, se počítaly do šťastných chvil chlapců a dívek toužících najít svůj dobrý a bezpečný světadíl. Navzdory tomu, že nejednou museli vyslechnout obchodníkovu lítostivou odpověď na svá přání: „Zatím jsem nesehnal, snad příště“. Pan Horn, když zavíral v roce 1958 svůj proslavený obchod, neopomněl umístit do výlohy, o níž se v průběhu mnoha let opíraly stovky nadšených dětských nosů, zvláštní dopis, jimž se loučil se svými zákazníky. Napsal jej ručně na velký zažloutlý pergamen. Jeho okraje stylově opálil. Připomínal tím trochu záhadné vzkazy Zelené příšery z Foglarovy nejslavnější knihy. V závěru svého psaní poděkoval specielně chlapcům. Nejvěrnějším návštěvníkům svého obchodu, jak je vděčně označil a vyznamenal. Popřál jim v životě hodně štěstí ke splnění všech nadějí. Věděl nejspíš dobře, o čem píše, vzpomenul-li naději v závěru rozlučkového listu.

Dalšími důležitými záchytnými ostrovy byla chlapecká sdružení či společenství s normami a zvyklostmi navazující na Foglarovy časopisecké kluby. Tato forma pokračování tajné skautské činnosti byla častá u družin z rozpuštěných oddílů, které na sebe postupem času nabalovaly další nové členy. Zde, v tomto prostředí, slavila výchova skautskou literaturou největší úspěchy. Chlapcům a děvčatům, s pamětí na prožitky ve vlčáckých smečkách či život ve skautských oddílech, byly knihy a časopisy se skautskou tematikou, plné pozitivních vzorů hodných následování a nabídek k činnosti, oporou v cizím, násilně importovaném světě, byly jim průvodci do lepších časů. 

Zakládané kluby a spolky, vedené a udržované vlastními silami, v záplavě režimní propagace rudých šátků, v nich upevňovaly vzdor a hrdé vědomí soběstačnosti.

Rovněž cílené vyhledávání skautských vůdců a činovníků, kteří v období po únoru 1948 přestali výchovně pracovat, nebo náhodná setkáni s nimi, přinášela někdy velké oživení a posílení činnosti dětských klubů. Ne však vždy. Vedle ideových, praktických i materiálních vzpruh, které bývaly výsledkem takových kontaktů, docházelo častěji k závěrům zcela jiným. Pracně a složitě vyhledaní skautští činovníci se mladým nadšencům skautingu nejednou představili jako lidé ostražitě hledající odpovědí na jejich otázky. Reakce na nečekanou návštěvu party kluků horlivě se zajímajících o skauting byla samozřejmě nesena obavami dospělých a zkušených osob. Bývalí vůdcové vnímali jinak tlak doby a nelítostnou kampaň režimu proti skautingu. Oprávněně se mohli domnívat, že mají za dveřmi svého bytu mladé provokatéry a nebo ty s nimiž se potíže co nejdříve dostaví. Odmítnutí rozhovoru nebo dalšího setkání nebývalo tedy ničím výjimečným. Zklamání z takových závěrů, úměrné věku a malé zkušenosti skautských horlivců, mívalo smutné následky. Teprve čas a vlastní zkušenosti dopřávaly revidovat nespravedlivé pohledy na neslavné konce hledání a nalézání. 

O to významnější bývala setkání se skautskými osobnostmi neplánovaná a nahodilá. S těmi, kteří se v nebezpečné a zlé době nebáli předat menší či větší kus skautského poselství. Někteří členové vlčácké smečky někdejšího žižkovského oddílu, tvořící v padesátých letech klub romantického názvu Vlci z Montany, nesli v sobě, po celá desetiletí, silný prožitek ze setkání s mladým mužem ve vybledlé skautské košili bez nášivek a odznaků. Přitom jej vůbec neměli na svém seznamu hledaných skautských vzorů. Neznali jej. Jeho jméno se dozvěděli až v roce 1968.

Mladík, v obnošené, ale zjevně skautské košili, převezl tehdy celý jejich klub pramicí přes slepé rameno Vltavy na libeňském ostrově. Hrál tam, na jednom z četných kurtů odbíjenou, ve společnosti mladých lidí. 

Pramice se zvolna kývala u břehu na hladině řeky, ale bývalá vlčata z ní nevystupovala. Zejména ne potom, když mladý muž u vesel potvrdil, že košile co má na sobě je opravdu stará skautská, a on že je skaut! Neřekl „byl jsem skaut“, jak to nejednou od dospělých slýchávali. A potom jim, po dlouhé rozpravě sdělil, že skauting je vzácná květina, bylina takřka zázračných vlastností, kterou se sluší v sobě pěstovat, neboť má schopnost člověka obohatit a zdokonalit, vnitřně zkrásnit. A je třeba, řekl, tu květinu v dnešní mrazivé době pečlivě chránit. Aby přečkala do zdravějších dnů. 

Debata (konala se v pozdně jarním podvečeru, pár týdnů potom co umřel Josef Stalin), na staré rybářské pramičce jim přišla jako setkání s legendárním Rikitanem. Do svých skautských zápisníků si krátce potom, ještě okouzleni shledáním obsahu nejvyššího zasvěcení, zapsali nepevným dětským písmem onu zvláštní charakteristiku skautingu, co jim svěřil neznámý mladý muž. Samozřejmě po společné prověrce paměti a upřesňování.

Až v roce 1968, když dávno dospělá žižkovská vlčata zakončovala skautský vůdcovský kurs činovnickým slibem poznala, že je v roce 1953 přes řeku převážel a přirovnání skautingu ke květině neobyčejných schopností jim svěřil bratr Ivo Pražák. Do února 1948 mladý vůdce 24. oddílu Junáka z Prahy – Kobylis. Je zajímavé, ale pro tehdejší čas zároveň příznačné, že v době kdy ke zmíněnému setkání došlo, vedl Ivo Pražák tajnou Čtyřiadvacítku. Na jaře podivuhodného a rozporuplného roku 1968 byl Ivo Pražák prvním, kdo dávným vlčatům i Vlkům z Montany blahopřál k rozhodnutí, že „…budou vychovávat svěřenou mládež v duchu skautských ideálů…“ 

Pevninami, oproti ne vždy jistým ostrovům, byly skautští vůdcové se svými tajnými oddíly pokračující v nebezpečné době ve výchovné práci. Měli vesměs schopnost dostát, především stylem a způsobem života, ideálům a normám skautingu. Většinou šlo o osobnosti s velkými skautskými, vychovatelskými a životními zkušenostmi, které uměly a dokázaly, což bylo zásadní, předat mládeži tyto hodnoty jako kompas pro její životní cestu. Po republice byly desítky takových vůdců podzemního skautingu. Vypovídají o nich stohy výslechových materiálů komunistické policie a následné rozsudky soudů. Všem těmto vůdcům obětujícím skautské myšlence zpravidla celý svůj život a v dobách komunistického teroru i osobní svobodu, patří náš obdiv a vděk. Protože však záběr tohoto vyprávění není sto postihnout rozsáhlé spektrum českého tajného skautingu budeme se věnovat těm osobnostem ovlivňující a tvarující společenství, o nichž máme podrobnou dokumentaci a doložená osobní svědectví.

Silnou a nepochybnou inspirací ke skrytým skautským aktivitám byly – především pražským vůdcům – už od konce čtyřicátých let dva nejstarší československé skautské oddíly. Druhý suchozemský a Pátý vodní. Jejich dlouholetí zkušení vůdcové, oblíbení skautští spisovatelé a novináři, Jaroslav Foglar - Jestřáb a Jaroslav Novák - Braťka byli jedni z prvních, které komunistický akční výbor Junáka z organizace vyhnal. Mezi skauty nesouhlasícími s poúnorovým kursem Junáka, tím méně s definitivním ukončením jeho činnosti, se důvěrně šířily zprávy, že Foglar i Novák nalezli cestu jak dál pracovat se svými oddíly mimo dosah svazáckých sekretariátů. Úděl vyměřený oběma populárním skautským vychovatelům poúnorovým režimem byl kriticky vnímán a sdílen zejména mladší generaci vůdců. Nejednomu z nich se toto násilné, nespravedlivé a krajně nevděčné opatření, jimž byli tito dva známí činovníci a skautští tvůrci postiženi, stalo vstupenkou do řad protikomunistické opozice. V tomto ohledu není významné to, že v obou zmíněných oddílech byly zjevné projevy skautství a skautingu (podobně jako v dobách německé okupace) z bezpečnostních důvodů potlačeny. Důležitý byl příklad těchto jednotek pro značnou část skautské tajné obce. Dvojka a Pětka si našla své vlastní cesty jak přenášet a udržovat hodnoty skautingu v povědomí mládeže. Byl to především osobní příklad vůdců a starších členů oddílů, kteří byli se skautským hnutím osudově spojeni, dále pak využíváním a rozvíjením velmi inspirativních oddílových tradic, jejichž kořeny bylo snadno nalézt ve skautingu a v době legální skautské činnosti obou oddílů.

Vůdcem 46. oddílu Junáka z Prahy, jednoho ze skautských celků, které ovlivnily a určily cesty mnoha podobných jednotek tajného, ale i legálního českého skautingu, byl Mirek Pergler - Dany. Skautovat začal za nacistické okupace v oddílech KČT (Klubu českých turistů) „Káčatech“. Prošel všemi výchovnými a hodnostními stupni skautingu. Byl rádcem družiny, zástupcem vůdce oddílu a konečně dlouholetým skautským vůdcem. Skautingu byl nesmírně oddán a takovému vztahu učil i členy tajné Šestačtyřicítky. Jeho vlastní smutné a trpké zkušenosti z období přeměny a pozdější likvidace skautské organizace po únoru 1948, mu daly vyzrát v osobnost přesvědčenou o hodnotách a významu občanských svobod a demokracie. Ty jediné, jak neopomněl zdůrazňovat svým svěřencům v oddíle, jsou a budou zárukou příštího svobodného skautingu. Jeho osobní přiklad, neúnavná výchovná práce a nadšení pro skauting způsobily, že Šestačtyřicítka dokázala být vynikajícím a vpravdě skautským celkem v nelehkých dobách vlastního ohrožení. 

Přistát koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let u břehů pevniny s názvem Šestačtyřicítka znamenalo vnímat a spoluprožívat klima silného přátelského prostředí, které oddíl produkoval. Prostředí o jaké byla ve společnosti a především v oficiálních organizacích mládeže tehdejší doby velká nouze. Vůdce Šestačtyřicítky, se svými spolupracovníky, členy roverského kmene, dokázali takové prostředí cíleně vytvářet a udržovat. Však to byla právě síla přátelství, vpravdě skautského bratrství, které způsobilo, že většina odchovanců oddílu přijala skauting za životní styl. Dokázali stát, v dobách zlých i dobrých, za skautingem a nepřestávali pamatovat na sliby složené v dávném dětství a mládí.

Pražskou vodní Osmatřicítku obnovil v padesátých letech Karel Vinecký - Windy. Na své mladé svěřence, ale i svěřenkyně, neboť Osmatřicítka měla také „dámskou sekci“, měl silný vliv. V době kdy vytvářel tajnou Osmatřicítku mohl prokázat několikaletou zkušenost z prvorepublikového skautingu. Krom toho byl vynikajícím vodákem a odborníkem v tomto sportovním odvětví. Za nacistické okupace se mu podařilo uprchnout z totálního nasazení v Německu a dostat se dobrodružnou a nebezpečnou poutí k francouzským partyzánům a odtud pak do americké armády, v níž setrval ještě několik měsíců po skončení války (však mu právě působení v U.S. army bylo v roce 1955 náležitě připočteno k rozsudku). Poválečné studium architektury přerušil Karlu Vineckému únor 1948. Před únorovým převratem se seznámil se členy a vedením ještě legální Osmatřicítky, aby s nimi prožil ukončení činnosti v Junáku. V této době také poznal a spřátelil se s Jiřím Oktábcem - Gryzzlim. Spolu, v roce 1950, po příchodu Jiřího Oktábce z vojny, ustavily v Sokole Vinohrady (později DSO Spartak Praha Stalingrad) dva tajné skautské oddíly – chlapecký a dívčí. Chlapecký oddíl navázal na tradici původní Osmatřicítky a pokračoval v ni. Děvčatům, zvyklým na suchozemský skauting, se díky vlivu Karla Vineckého - Windyho, podařilo poznat kouzlo vodáctví, takže se po nějaké době o nich dalo hovořit jako o skautkách – vodačkách. Jiří Oktábec - Gryzzly začínal, podobně jako Mirek Pergler - Dany, za války v ilegálních skautských oddílech soustředěných v Klubu českých turistů. Jeho spolupracovníkem a přítelem v té době mu byl Josef Zikán - Bobr. Po válce se stal Jiří Oktábec vůdcem 154. oddílu Junáka a byl mu v čele až do svého odchodu k vojenské prezenční službě v roce 1948. Vůdcovská dvojice Osmatřicítky byla brzy rozšířena o bratra Jiřího Oktábce Luďka a několik dalších mladších skautů roverského věku. Tím byl dán podnět ke vzniku kmene roverů Osmatřicítky podílející se s Karlem Vineckým a Jiřím Oktábcem až do osudných dnů jara roku 1955 na metodickém a ideovém vedením obou oddílů. 

Roveři Osmatřicítky navázali v létě roku 1953 spolupráci s ilegálním katolickým oddílem pražského střediska Maják a s vedoucími dívčího oddílu střediska Šipka. Následujícího roku o prázdninách rozšířili svou skautskou spolupráci o některé činovníky plzeňského skautingu. 

Skautské poselství a odkaz vodní Osmatřicítky, vytvořené a předané Karlem Vineckým a jeho rovery mladším členům oddílu, mělo silně motivační náboj. Navíc bylo podtrženo dramatickým osudem, který celé společenství roverů potkal. Nejednoho skauta Osmatřicítky proto nalézáme v různých historických etapách našeho skautingu při aktivní skautské službě.

Do února 1948 platilo pražské středisko Maják za nejpočetnější jednotku skautské katolické mládeže. V roce 1951 byl Maják postižen zatčením a odsouzením jeho vůdce a zakladatele Zdeňka Zeleného - Kádi k mnohaletému trestu za protikomunistickou činnost. Tajnou skautskou štafetu převzal po svém výtečném vůdci a vychovateli Zdeňku Zeleném zpočátku Jaroslav Miškovský - Riki. Z několika vlčat bývalého střediska Maják a dalších chlapců, převážně z katolických rodin, založil v roce 1950 ilegální skautský oddíl. Vydával v něm a na svém cyklostylu rozmnožoval časopis Skautská stezka, později přezvaný na Fata Morgana, který rozšiřoval mezi skauty až do podzimu 1954. 

Jaroslav Miškovský se o letních prázdninách v roce 1953 seznámil prostřednictvím jednoho z roverů vodní Osmatřicítky, Luďka Paura - Kima, s Karlem Vineckým - Windym. To již započal spolupráci také s jiným členem střediska Maják Vladimírem Kolářem - Akelou. Ten se vrátil s téměř tří a půlleté vojenské služby u PTP (pracovně technické prapory), když se před tím stal na několik měsíců vězněm jako student rozehnaného jezuitského institutu. Vladimír Kolář, byl ovšem také od roku 1947 vůdcem 377. smečky vlčat Majáku. Když zjistil, že Jaroslav Miškovský pokračuje v podzemní skautské činnosti, neprodleně se k němu připojil. V roce 1954, po odchodu Jaroslava Miškovského na vojnu převzal Vladimír Kolář vedení jeho skautského oddílu. Pracoval s ním až do svého zatčení na jaře 1955, k němuž došlo po vyzrazení činnosti roverů vodní Osmatřicítky. Po dlouhé vyšetřovací vazbě a více než 70 tvrdých výsleších, je odsouzen, podobně jako Jaroslav Miškovský „za sdružování proti republice“ na tři a půl roku vězení. 

Na Vladimíra Koláře vzpomíná jeho spoluvězeň F. L., který mimo jiné píše: „… Měl jsem štěstí, že má životní dráha se potkala s cestou Vládi Koláře. Dobu s ním prožitou považuji za nejsvětlejší chvíle, tam za tou velkou zdí. První co upoutalo při setkání byl jeho úsměv. Příjemný, milý, protknutý upřímným zájmem o druhého. Již v prvních slovech se odkrývala jeho jasná nezáludná povaha. Dokázal se vždy nestrojeně vžít do stanoviska druhého. Lidem, které poznal jako dobré, uměl bezezbytku omluvit jejich lidské slabosti i když sám se jich vystříhal… Ve vězení trpěl bolestmi zubů, ale k lékaři se nehlásil. Na naše domluvy odpovídal: „Nebudu přece u přeplněného lékaře zabírat místo vám, kteří jste v kriminále déle a nemáte naději na brzký návrat. Přiznal se nám, že má rád buchty, avšak svůj příděl dával spoluvězňům. Na výtku odvětil: Potřebujete je více než já… Udivoval svou vynalézavostí i nás staré kriminálníky. Z nejprimitivnějších prostředků si zhotovoval nástroje, které používal s obdivuhodnou zručností. Na několik jeho „vynálezů“ si vzpomínám: Pilka na řezání dřeva i celuloidu z ocelového pásku rychlovazače se zuby vysekanými nožem, lepidlo na vázání knih (které vázal jako zručný knihař) z vykvašeného chleba, upravení jediného vytahovacího pera (Pelikán) na všechny tloušťky čar atd. Uměl psát na stroji stejně dobře, jako byl dobrým stavebním technikem, dokázal povzbudit váhavé, upevnit ve víře utrápené, potěšit zarmoucené. Snoubila se v něm manuelní zručnost s hlubokým náboženským nitrem. Obětavě přepsal text mše i všechna evangelia svým čitelným rukopisem na slabý papír a zanechal nám je na památku, abychom z nich čerpali posilu…“ 

Takové svědectví může vydat o Vladimíru Kolářovi - Akelovi každý člen jeho bývalých skautských oddílů podobně jako ti kteří měli to štěstí, že se s ním setkali a prošli společně určený úsek životní cesty. 

Jeho život byl každodenním hledáním možností jak naplnit skautský slib, posloužit bližním, učinit radost. Vladimírova manuelní zručnost byla příslovečná. V tomto ohledu byl dědicem katolického skautingu, o němž Pater Kliment, zakladatel dávných skautských sborů Legio Angelica, říkal že katoličtí skauti „… se musí umět stejně správně modlit jako stavět stany, stopovat i ohánět se skautskou sekyrou…“ 

Vladimír Kolář - Akela a jeho tajné skautské oddíly byly v dobách, kterým se věnujeme, opravdovým majákem osvětlující cestu k pevnině. Byl oporou a jistotou. Význam Vladimíra Koláře přesáhl až do dnešních dnů celé dlouhé období komunistického režimu, v němž mu bylo dopřáno nejdéle výchovně působit. Tento přesah lze stále shledávat díky jeho hluboké stopě otisknuté v těch, které inspiroval a upevnil u nich víru v Boha kráčejícího skautskou stezkou. 

Nikterak jej v našem vyprávění ještě neopouštíme, vykonal toho pro český skauting tolik, že mu budeme rádi dále věnovat pozornost.

Středisko Ostříž, po ukončení oficiální činnosti Junáka a svém přechodu do ilegality na podzim roku 1950, řešilo problém jakým aktivitám dávat dále přednost. Zda skautské oddílové výchově, při níž by bylo třeba pro nábor nováčků zajistit středisku nějaké organizační krytí, určit ze svého středu vedoucí oddílů, rádce družin a instruktory anebo využít poměrně příznivé situace určované věkovou skladbou členské základny a nastoupit cestu protikomunistické rezistence. Na počátku padesátých let byla totiž většina Ostřížů už odrostlá klasickému skautskému věku. Středisko tvořili děvčata a chlapci, co se skautingem začínali hned první nebo druhý rok po válce. Nejstarším z nich byl Oldřich Rottenborn - Hobby a František Bobek - Stopař, oběma bylo málo přes dvacet. První z nich měl za sebou vůdcovské zkušenosti z Junáka. Někteří členové střediska Ostříž vedli skautské družiny nebo plnili jiné funkce ve svých oddílech. Vzpomínka na skauting byla ve středisku výrazná a neustále oživovaná. Středisko tak bylo svou několikaletou úzkou soudržností, zvyky a společnými prožitky pevninou samo sobě, každé její dívce, každému chlapci. Zároveň však Ostříži pevninu také rozšiřovali. Vytvářením větších skautských společenství, do nichž, jak jsme již vzpomenuli, patřilo několik pražských ale i venkovských oddílů. Pořádáním besed, přednášek ale třeba i výstav rukodělných výrobků, na něž zvali jako lektory skautské činovníky a zástupce spřátelených jednotek. 

Skautský oddíl, kterým uzavřeme tuto kapitolu neměl, vyjma hlubokého a opravdového zaujetí pro skauting, ani jednu z hodnot popsaných a rozpoznatelných u předchozích jednotek a jejich čelných osobností. Když se totiž Jiří Kafka řečený v té době Petr Vlk, bývalé vlče a skaut 20. vodního oddílu postavil, se svým stejně starým spolužákem Rudolfem Vojtěchem, nazývající se Danem, do čela Skautského oddílu přátelství, bylo jim v roce 1952 šestnáct let. Zoufale jim scházela pevnina zkušeností. Ostrovů měli plné knihovny, známosti s většinou soukromých knihkupců, kteří na ně už mezi dveřmi obchodů spiklenecky pomrkávali, udržovali také. Hledali a nikoliv bezvýsledně činné skautské oddíly pokračující jako tábornické útvary v Sokole nebo v kanoistických klubech. Jenomže nacházeli takové oddíly, které neměly zájem o dva kluky dávající svůj vztah ke skautingu příliš nadšeně najevo. Po těchto prohrách sehnali tihle umínění a skautingem posedlí mladí muži kolem dvacítky mladších i stejně starých a pevninu podobně hledajících chlapců. Nazvali se Skautský oddíl přátelství.

První co učinili, že si na výpravě do Hadího údolí u Vltavy obnovili svůj skautský slib. Protože však vyčetli ve staré Svojsíkově příručce s názvem Organizace, že skautský slib smí přijímat pouze osoba, která má sama všechny předepsané vůdcovské zkoušky, zakončené slibem činovnickým, řekli si u svého ohně, že to nevadí, že jejich slib bude platit, když ho budou stále dodržovat a ochraňovat v sobě, pořád až do smrti. 

Ten slib se jim stal pevninou, kterou tak hledali.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


431× 23. březen 2013 v 0:00