logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Na táboře skautů a vlčat

1. červenec 2005


Odebírat

Kalendář oznamovatele

únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
březen 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
22. březen 2019
Přihlásit se

Příběh devatenáctiletého skauta – Mindy

MindPřezdívku Minewawa, kterou prý by naši indiánští bratři překládali jako Hučící vodopád, dostal desetiletý Hugo Sedláček v roce 1936. Stalo se to brzy po jeho příchodu do smečky vlčat pražské Dvojky. Vlčata zde tehdy vedli dva vysokoškoláci, odchovanci vůdce Jaroslava Foglara, Oto Dubský - Car a Radomír Kadlec - Radko.

■   ■   ■

Po prázdninách stejného roku, kdy ono romantické skautské jméno Hugo Sedláčka vzniklo, se vlčácká smečka Dvojky osamostatnila. Tohle zásadní rozhodnutí podepřel vlastní úspěšný tábor smečky u Klikova na Lužnici, zatímco Dvojka, s vůdcem Jestřábem, tábořila ve své Sluneční zátoce pod sázavskými Stvořidly. 2. listopadu 1936 tak vznikl nový skautský útvar, který se registroval ve Svazu skautů a skautek RČS jako 13. smečka vlčat. Hugo Sedláček - Minewawa se stal jejím prvním Mauglím. U příležitosti tohoto jmenování mu byl předán ručně kreslený a psaný pamětní list. Jeho text podepsal vůdce oddílu Car a dále dvojice tehdy velmi mladých mužů – Radko Kadlec a Jiří Lapáček - Jasan, kteří se na Minewawově dekretu označili za akční výbor oddílu (aniž měli představu o neblahé roli čekající v historii českého skautingu na výbory stejného jména, které vzniknou jako výsledek komunistického převratu o dvanáct let později).

Od začátku listopadu 1936 až do podzimu roku 1940, kdy bylo Třináctce zakázáno – stejně jako všem dalším oddílům – oficielně skautovat, se s jejím prostředím, ale též charakterem stalo mnohé. Jednak dosáhla Třináctka, přes relativně krátkou dobu svého legálního působení, toho co málokterý oddíl jiný. Mohla se pochlubit hezkým počtem významných výchovných a metodických úspěchů. Stala se jedním z nejlepších oddílů v celém Svazu skautů a skautek. Její příkladná skautská činnost byla zdrojem inspirací mnohým oddílům dalším. Zásluhu za to je třeba jednoznačně připsat dvěma zakladatelům a prvním vůdcům Třináctky. Snahy a ducha Třináctky výstižně vyjádřil Dr. Prokop Drtina, sám aktivní skaut a vůdce, politik a budoucí ministr spravedlnosti předúnorové ČSR: „…Znal jsem dobře vůdce Třináctky Cara a Radomíra a oceňoval jsem vždy jejich, opravdovost, metodickou pečlivost a snahu po dokonalém skautingu. Jejich skautská praxe vždy usilovala o zdravou rovnováhu mezi hrami a zálesáctvím na jedné straně a kulturní a ideovou výchovou na straně druhé. V tom jsem viděl dobře pochopenou cestu skautingu“.

Změnu v charakteru oddílu přinesl tábor v roce 1937. Měl málo poetické jméno, nepodobající se tradičným foglarovským názvům táborů ani trochu. Zato vystihoval trvale mírně recesní atmosféru oddílu. Třináctka tento tábor nazvala „U Hašlerky s flintou“. Zde se pěšácká vlčata Třináctky počala pozvolna měnit ve vodní skauty. K vybavení tábora patřila pramice Mořská kráva. Na její palubě vznikl Třináctý oddíl vodních skautů.

Mezi první členy posádky Mořské krávy patřil také Hugo Sedláček. Se slavnou přezdívkou Minewawa, kterou mu za úsvitu jeho skautování dali vůdcové Car a Radko, si zvláštní filologie Třináctky pohrála s nápaditostí jí vlastní. Zkrátila a upravila si ji. Když se totiž malý Hučící vodopád - Minewawa učil na vodách řeky Lužnice pohánět pádlem Mořskou krávu, celý oddíl už jej jednoduše nazýval „Mindou“. A tahle přezdívka (vedle intimnější „Mourek“) mu zůstala. Jako „Mindu“, jej znali skauti Třináctky, jeho současníci a druhové. Tu samou přezdívku si zachoval i jako mladý muž, kapitán válečné Třináctky. Za druhé světové války, když pražský skauting přežíval převážně v Klubu českých turistů, byl Minda znám také členům jiných oddílů i mnoha skautským činovníkům. Přezdívka Minda s ním šla až do konce jeho dnů. Nepředbíhejme však.

28. října 1940 byla Gestapem ukončena činnost skautské organizace Junák. Druhý ročník vodáckého závodu Přes tři jezy (v pražské části Vltavy), který rok před tím zavedla do českého skautingu právě vodní Třináctka, se už nesměl konat. Mindovi bylo v té době skoro patnáct let. Skauting a svou Třináctku miloval. Nedovedl si představit, že by se oddíl měl rozejít, jak to nařizovala okupační moc. Lásku ke skautingu v něm vzbudili vůdcové a jeho vzory, Oto Dubský a Radko Kadlec. Zvláště Radko rozpoznal u Mindy, už koncem třicátých let, vychovatelské schopnosti a zasvěcoval jej postupně do jejich tajů.

Třináctka se v nebezpečné válečné době ukryla, tak jako mnoho jiných oddílů, pod ochranná křídla Klubu českých turistů. V jeho loděnici, v Braníku, vyvíjela poměrně bohatou činnost, včetně vodáckých výprav a letních táborů (v chatě KČT na Onom světě) až do podzimu roku 1942. V té době odešel do dominikánského řádu jeden ze zakladatelů Třináctky Radomír Kadlec a druhý Oto Dubský - Car se oženil. Vedení oddílu převzali tři starší kormidelníci: Minda, Brčil, a Ivich (občanské jméno prvního z nich známe, zde jsou jména dalších dvou: Zbyněk Bureš a Jindřich Pokorný). Jenomže práce se oddílu nedaří, tak jako dříve za vedení Cara a Radka. Starší členové Třináctky odcházejí z činnosti, o nováčky je nouze, kterou není možné překonat. Zbyněk Bureš - Brčil na toto smutné období vzpomíná: „…Nemohu zapomenout na jeden den v krčském lese v době, kdy Car a Radko od oddílu odešli. Bylo to na podzim, žluté listí padalo k zemi, obloha byla zahalena těžkými mraky, mžilo. Na výlet jsme se dostavili z celého oddílu pouze tři: Minda, Astur a já. Bylo to pro nás velmi trapné. Všechny pokusy vzkřísit oddíl k životu po Carově a Radkově odchodu byly marné. Nejlepším důkazem toho byla účast na tomto výletě. Naše nálada odpovídala úplně počasí. Mluvili jsme málo, loudali jsme se po lese, listí nám šustilo pod nohama a vlhko se dralo až na kůži. Tehdejší politická a válečná situace nedávala také žádnou naději. Němci zoufale vítězili v Rusku, vraždění českých lidí pokračovalo, denně docházely tajně smutné zprávy z koncentračních táborů… Řídký hovor se točil kolem oddílu. Já sám jsem nedoufal, že se s ním dá něco dělat. Minda podlehl té skleslé náladě. Tehdy jsme si celí zmrzlí a mokří, popíjejíce čaj s thermosky, pevně slíbili, že zůstaneme skauty aspoň my tři, že se skautské myšlenky nevzdáme a že při první příležitosti učiníme vše, abychom dostáli svým skautským i národním povinnostem… Minda dokázal náš slib z krčského lesa prosadit už za necelý rok. Na podzim roku 1943 vypátral původní vlčata Třináctky, která si po rozpuštění Junáka, na doporučení Radka, vytvořila tři kluby Mladého hlasatele: „Hoši džungle“, „Polární záře“ a „Svorná sedma“. Minda svolal „klubaře“ ke společné výpravě na Kozí hřbety u Suchdola. Bylo to 19. září 1943. Od toho dne začala činnost tzv. válečné Třináctky v KČT Praha XV…“

Hugo Sedláček - Minda měl už jako chlapec přirozenou autoritu u svých vrstevníků, ať šlo o spolužáky ze školy, kamarády z okolí bydliště a nebo skauty Třináctky. Ve všech těchto prostředích čněl vysoko nad průměr. Byl tím, kterého ostatní rádi napodobují, obdivují se mu a následují jej. Jako by vypadl z nějaké Foglarovy knížky. Skauting dal této jeho přednosti smysl a cíl. V debatách vedených se svým vůdcem Radko Kadlecem si uvědomoval jak je vzor a osobní příklad ve výchovném procesu zavazující a jak hluboký prostor otevřel této metodě právě skauting. Rozpravy na podobná témata, v nichž vychovatelství mělo prioritu, pokračovaly v dopisech, mezi Radko Kadlecem a Mindou po celou válku. Z kláštera v Olomouci kde Radko žil, na adresu do pražských Strašnic, což bylo bydliště Mindovo, chodily časté dopisy plné rad a povzbudivých slov. Poznaný a prožitý skauting v dobách svobodné republiky, jistě také Radkovy listy, spolu s návštěvami u dalšího vůdce Třináctky, Oto Dubského – Cara, to vše mělo zásadní význam pro jeho odhodlání vést oddíl i v nebezpečné válečné době a dodávat jeho činností naději v příchod svobody.

Vztah k Mindovi jako vůdci, příkladu hodnému následování vystihl po válce Jenda Pešl - Balík, který byl v té době vlčetem obnovené 13. smečky. Ve své vzpomínce napsal: „…Znal jsem Mindu, protože byl přítelem mého staršího bratra Balůa. Balů měl Mindu velmi rád. Poznal jsem to. Když šel Balů s Mindou, tak šel rád a vrátil se veselý, protože se mu s Mindou všude líbilo, ve skautingu i třeba v tanečních. Také spolu chodili do koncertů a do divadla. Balů říkal, že Minda dělá všechno správně a dobře vede Třináctku. Když přišel Balů z výletu, tak nám o Mindovi něco řekl, co udělal veselého nebo správného. Také o něm říkal, že má všechny věci pěkně v pořádku a že se umí pěkně chovat. My jsme s maminkou byli na Mindu velice zvědaví a těšili jsme se, až ho poznáme. Maminka nechtěla aby k nám Minda chodil, protože k nám mohlo každou chvíli vtrhnout Gestapo…

Jednou o prázdninách byl Balů několik dní u Mindy v chatě na Sázavě. Když přijel, radostně nám oznamoval, že Minda k nám přijde do Nadějkova, kde jsme byli na letním bytě. Pořád jsme mluvili o tom, kde bude Minda spát, že mu upečeme na oslavu králíka a co mu všechno ukážeme. Tři dni jsme slavnostně vařili a čekali. Minda nepřijel, byl nemocen. Pak odjel jednou ráno Balů do Prahy, protože měl ve škole hlídku. Sotva odjel, přijeli na kolech Minda a Tumé z Dvaadvacítky. Měli jsme radost, ale k jídlu jsme neměli nic. Utíkal jsem k Reichlovům pro mlíko a pro bochník chleba. Minda a Tumé si sedli do plátěných židlí u otevřených oken a libovali si vyhlídkou na rybník. Mléko a chleba jim strašně chutnaly. Minda a Tumé se mi líbili. Prohlédli si všechny moje věci a knížky. Mindovi se nejvíce líbil Bonzo. Povídali jsme si. Byl jsem rád, že Balů není doma, byl by s nimi někam odešel…“ 

Blížil se konec války. Mindou postavená a o nové členy doplněná Třináctka pracovala naplno. Její kapitán musel v té době se svým časem nakládat velmi obezřetně. Ve školním roce 1944–1945 byl abiturientem reálného gymnázia, vedle toho se na plno zapojil do tajných příprav obnovy skautské organizace. V polovině dubna 1945 se už pravidelně scházel k prvním organizačním schůzkám s dalšími členy budoucího Revolučního velitelství Junáka. Minda vypracovával plán skautských služeb v revoluční a osvobozené Praze. Spolu s Jaroslavem Novákem - Braťkou, za pomoci bohatství uloženého v dopisech Radko Kadlece, chystali program prvních poválečných vůdcovských kursů.

Fragment Mindova deníkového záznamu z 5. května 1945, prvního dne pražského povstání, vypráví o tom jak tento den prožil: „Dnes nastal slavný den, na nějž jsme čekali skoro sedm let. Opět zavlály československé vlajky a prapory, konečně nastal den svobody národa.

Ráno jsem byl u táty v bance, pak přišel Brčil a s ním jdeme ke Kobesům (v tiskárně u Kobesů, ve Školské ulici bylo v tomto prvním povstaleckém dnu umístěno velitelství Junáka poz. red.). Po cestě jsme kupovali u roztomilých slečen na Malém Rynku flanel a odznaky našich příštích vodáckých uniforem. U Kobesů jsme s Braťkou vyřídili vše potřebné, a pak jsme šli na Václavské náměstí, kde jsme se rozloučili. Já jsem šel ještě do Nuslí k Balůovi s nímž jsem měl mít odpoledne službu v nově zavedených kancelářích velitelství Junáka. Hovořili jsme s Balůem o situaci dávali dohromady oběžník a stříhali kokardy. Pak přišel Baluův přítel se senzační zprávou, že se všude vyvěšují prapory. Vyjdu od Balůa a vidím, že všady jsou už znaky, vlajky a prapory. Je to nádherné, Československo, které po šesti letech poroby opět žije a jistě bude žít. Kolem jede ohromný náklaďák obsazený československým četnictvem s vlajkou. Nedovedu popsat ty nádherné pocity, které se ve mně střídaly při pohledu na jásající davy a co chvíli se ozývající zpěv hymny. Naskočil jsem na jiný náklaďák a jedeme za četníky, kteří jsou všude vítáni bouřlivými ovacemi, máváním vlajek a tím vším spontánním nadšením lidí, kteří museli být plných šest let otroky germánské bestie. Nezapomenutelné chvíle! Československá policie obsadila rozhlas a stále volá posily neboť hitlerovci se pokoušejí dostat náš opět svobodný rozhlas. Republika jak to slovo nádherně zní.

Jdu k Rolfovi, kterého odpoledne potřebuji na velitelství a jeho bratrovi zadávám zhotovení oddílových odznaků. Všude se vyvěšují nebo horečně šijí vlajky Radiožurnál vybízí všechny ozbrojené policejní jednotky k nasazení do boje, aby chod vysílání rozhlasu byl udržen. Běžím k Mývalovi a spouštím štafetu, že se nemá zatím nic podnikat. Jdu do Strašnic upokojit naše. Po cestě potkávám nadšené české bojovníky na nákladových vozech, plné chuti rozmlátit hlavy hitlerčíkům, ale co zmůže sekera, laťka, hasák proti kulometům, tankům a pancéřovým pěstem? Je škoda té české krve. U Jiřího náměstí byla rozprášena skupina německých četníků. A již jsem viděl sem tam revolvery a karabiny. Na cestě do Strašnic se zúčastňuji útoku na budovu Hagiboru, kde je ještě několik hitleráků. Přicházím domů, šije se prapor, rozhlas ustal ve vysílání a Němci spouštějí své odporné „Meinlieblingliedr“. Působí to velmi silně na nervy. Prší. Rozhoduji se pro kolo, ale to nechávám nakonec pro déšť doma a jdu do Prahy pěšky. Jedna zpráva stíhá druhou. Jedna zmatenější a opačnější druhé. Kolem Lobkowicova náměstí se nedá jít, neboť je tam přestřelka. Jdu po hřbitovech, dále po Schwerinově až k Radiu. Vidím české lidi s panzerfausty, dále německé auto obsazené sokoly. U Matějovského potkávám Vlastu Beneše a jdeme společně do Smeček na velitelství. Za chvíli odcházím ke Kobesům, kde musíme tisknout pásky na rukáv s nápisem „Junák“. Asi v půl sedmé musím jít domů, neboť skopčáci začali bombardovat Prahu letecky. Přišla sem též nějaká skautka z 1. dívčího oddílu, říká se jí Mrška (je to roztomilé). Jdeme ještě na velitelství odevzdat pásky a potom v lijáku revoluční Prahou. Doprovázíme Mršku. Zve nás k nim nahoru. Chvilku zde sedíme, svačíme, je slyšet ruské hlášení …Vnimánie, vnimánie…, kterým žádají naši o leteckou podporu proti germánským pancéřům valícím se od Benešova na Prahu. V radiu jedno hlášení stíhá druhé. Jsou vyzývání různí zaměstnanci a lékaři, aby se hlásili, obchodníci dostávají pokyny ohledně zásobování a jiné věci. Frank žádal o kapitulaci, ale jednání bylo pro soustavné úmyslné rušení klidu zbraní přerušeno…

6. května 1945. Ráno jsme probuzeni v půl páté kanonádou. Sedíme v krytu, pak dole v bance a posloucháme radio. V noci vysílal rozhlas, který je opět v našich rukou, volání o pomoc proti německým tankům. Dnes ráno obsadili Američani Plzeň“. 

Prožitky druhého revolučního dne, šestého května 1945, jsou v Mindových zápiscích zachyceny jen několika větami. Týkají se vesměs noci a časného rána. U nich torzo Mindova deníku končí.

Paní Marie Sedláčková, Mindova maminka, vyprávěla o tom co ji její syn řekl, když se pátého května odpoledne rozhodl, že půjde ze Strašnic zpět do centra Prahy. Prosila jej, aby nikam nechodil, a zůstal už doma. Řekl mamince, že na něm může chtít všechno, ale v tomhle ji poslechnout nemůže. Jedná se o splnění skautské povinnosti. Jak by mohl žádat po jiných plnění povinností, když on sám by ji nesplnil? Nemá mít o něho starost, má prý v životě štěstí a konečně bude to dnes, když denně umírá tolik lidí, něco tak velkého, jestliže on tady nebude? Maminka mu namítala, aby tak nemluvil a pomyslil na to, že také může být těžce raněn a zmrzačen na celý život. „Mami neplač“, řekl Minda. „Nemohu tě dnes poslechnout. Jsem přesvědčen, že nebudu-li mít štěstí, abych se vrátil, dostanu alespoň haupttrefu.“ Potom maminku políbil a odešel.

Brzy po květnové revoluci, kdy většina jejích radostných, dramatických, ale i událostí hluboce tragických, byla ještě v živé paměti účastníků, se skautům Třináctky podařilo rekonstruovat poslední dny a chvíle Mindova života. Vepsali svědectví o těchto okamžicích do sborníčku s názvem „Jeden z nich“. Je věnován Mindově památce. Vyposlechněme si tedy Minewawův příběh až do konce.

V neděli, 6. května 1945, asi v 10 hodin dopoledne se vypravil Minda s Jiřím Navrátilem, opět na velitelství Junáka do Smeček. Tam nikdo nebyl. V tiskárně u Kobesů, ve Školské ulici, našli Jiřího Lapáčka - Jasana a Jaroslava Nováka - Braťku. Minda hledal příležitost jak se uplatnit. Braťka říkal, že jich na velitelství nepotřebuje, protože se zatím nedá nic dělat, že pro skauty platí stále původní výzva vydaná hned první den revoluce: v místě pobytu pomáhat stavět barikády a být k dispozici národním výborům. Na nároží Perštýna a Národní třídy se s Jiřím Navrátilem rozešli. Minda šel do Celetné ulice k otci. Od té chvíle se už nikam nevzdaloval. Nálada byla pochmurná. Američané, o nichž se říkalo, že už jsou v Plzni, do Prahy ještě nedorazili, německý tank ostřeloval Staroměstské náměstí a občas padaly malé bomby s letadel. Minda stále telefonoval chlapcům a jeho také pořád někdo volal. 

Sedmého května, v pondělí, byl poměrný klid. Minda měl pokušení odejít do Strašnic k matce. Nelíbilo se mu v domě, kde byl, neboť stál na nejužším místě Celetné ulice, blízko Staroměstského náměstí, kde se stále něco dělo. Uznával však, jak by bylo nebezpečné podniknout tak dalekou cestu a proto zůstal. Snad také kvůli babičce a otci. Odpoledne pomáhal zesilovat barikádu. Pak hlásilo radio, že byla podepsána kapitulace celé německé armády. Nálada byla hned jiná, myslelo se, že už je vyhráno. Babička vyndala makarony, Minda je vařil po italsku a otec vytáhl láhev červeného vína, připravovaného na den vítězství. Ale při večeři přišlo nařízení zesilovat a zvýšit barikády a Minda, aniž dojedl, běžel dolů stavět, otec za chvíli za ním. Když se vrátili, byli unaveni a šli spát. Dříve se však dohodli všichni obyvatelé domu, že budou hlídat před domem celou noc. Vždy jeden bývalý voják s nevojákem. Minda měl hlídku od půl jedné do půl druhé s panem Křížkem, který ho učil jak se nabíjí a střílí z pušky. Celou noc byl klid.

Až v úterý před půl pátou ráno, viděl pan Dvořák, který hlídkoval venku, že Prašná brána a Staroměstská radnice byly náhle osvětleny červenou raketou a v zápětí začalo být rušno. Celetnou ulicí spěchaly tu větší či menší hloučky ozbrojených mužů. Ptali se pana Dvořáka jestli cesta přes Staroměstské náměstí je bezpečná, chtěli se dostat k policejnímu ředitelství na Smíchov. Ozbrojených chodců stále přibývalo, bylo mezi nimi mnoho policistů a vládních vojáků. Měli velmi naspěch, na otázky pana Dvořáka, co se děje, neodpovídali. Až teprve jeden mladík, navlečený do pásů s náboji, řekl že utíkají z kasáren krále Jiřího, protože se už nedají déle držet, a že od Karlína se valí Královskou třídou řada tanků. Pan Dvořák vzbudil některé obyvatele domu a řekl jim co viděl a slyšel a navrhoval, aby z domu odešli, že to tam začíná být nebezpečné. Radili se co udělat, ale nakonec se rozhodli zůstat. A tak odešel sám a bezpečně se dostal na Smíchov. Minda se o této příležitosti nedozvěděl, protože v krytu nebyl. Spal v otcově bytě a nikdo ho na tyto okolnosti nepřišel upozornit.

Ráno, osmého května, asi kolem osmé hodiny, vjížděly německé tanky od Prašné brány do Celetné ulice. Dům byl zavřen a všichni jeho obyvatelé byli ve sklepě. Okénkem byly slyšet německé výkřiky a povely. Slyšeli rozkaz, že vojáci mají prohledávat sklepy a hledat zbraně. Pak začala prudká střelba trvající skoro celé dopoledne. Dům se chvílemi otřásal v základech. Minda byl klidný, málo mluvil, jen když se začali někteří lidé hádat pro psy, které někdo přinesl v koši do krytu, ozval se napomenutím: „Lidičky, nehádejte se, ani v tak těžké chvíli se nemůžete srovnat jeden s druhým…“. Staral se o to jak by své babičce ulehčil a ošetřoval paní Ptáčkovou, která dostala srdeční záchvat a třásla se po celém těle. Po poledni střílení asi na dvě hodiny ustalo. Byl to klid zbraní, při kterém mělo obyvatelstvo odejít z domů. V té době to však Minda ani nikdo jiný z domu nevěděl. Dům v Celetné ulici číslo 4. byl posledním kam Němci vnikli. Stalo se to po čtvrté hodině odpoledne. Chodili nejprve po domě až našli železné dveře do sklepa. Dole slyšeli dusot kroků nad hlavami a věděl, že je zle. Minda prohledal kapsy, vyndal skautskou lilii opatřenou trikolórou, zápisky, a vlajku. Všechno rychle zahrabal pod uhlí. V zápětí na to se ozvala rána. Němečtí vojáci vyrazili dveře a ostrým světlem ozářili celý sklep. „Alles heraus…“ řvali. Nařídili obyvatelům domu dát ruce nad hlavu a mířili na ně samopaly. Mindův otec šel ven první, bál se aby nehodili do sklepa granát a říkal vojákům německy, že ve sklepě jsou ženy a děti a že zbraně tam nikdo žádné nemá. Pak vycházeli jeden po druhém ven. Ženy nechali vojáci stranou a muži museli jít s rukama zdviženýma. V průjezdu poznali v doktoru Weilovi žida (utekl z Terezína a přišel se v neděli do domu v Celetné 4. schovat) začali křičet: „Jude, Jude“. Tvrdě jej vystrkali před dům a hned ho zastřelili. Před domem stál tank. Staroměstská radnice a domy kolem ní hořely. Ulice byla plná střepů a rozházeného kamení. Německý voják poručil všem, kdo mohli, „aufstehen“, prošacoval je a odvedl do rohu k obchodu Vigo Tam museli muži, mezi nimi i Minda, stát s rukama nad hlavou. Proti ním stáli vojáci se samopaly. Všichni očekávali, že po hrozné smrti pana Dr. Weila samopaly vojáků každou chvíli spustí. Pak přišli ženy s dětmi, které však za chvíli odvedli pryč. Od Balvínova průchodu někdo vystřelil. Němci vpálili za to do obchodu pancéřovou pěst a na střechu domu stříleli zápalné granáty. Zde Minda s ostatními muži stál ani půl hodiny, ruce stále zdvižené, zatím co se na ulici v jejich bezprostřední blízkosti stále střílelo. Konečně přišel od Prašné brány nějaký raněný německý důstojník a poručil všem zadrženým mužům běžet poklusem k Prašné bráně. Na rohu Příkopů je nechal postavit do oblouku proti lehkým kulometům rozestaveným po chodníku. Tank před Prašnou bránou střílel směrem k Můstku. Němci pokládali obyvatele domu z Celetné ulice 4. za zajatce a stále jim vyhrožovali, že je všechny zastřelí. Bylo jich tam asi dvacet. Někteří se pokoušeli vysvětlit vojákům, že jsou civilisté, kteří nestříleli. Vojáci jim odpovídali, že stříleli jiní, že mají v kasárnách 300 mrtvých. Pak přišli jiní vojáci a mluvili s hlídkou stojící u zajatců, ten voják se pak na ně obrátil a zeptal se, kdo z nich mluví německy. Jeden muž vystoupil z řady. Dostal od hlídky rozkaz aby, s deseti jinými zajatci odstranil nákladní auto stojící v jízdní dráze na rohu Panské ulice a Příkopů. Do oné desítky byl vybrán také Minda. Jeho otec odešel vyjednávat s německým vojákem, který se mu jevil být ze všech, co je zadržovali, jako nejpřístupnější. Pokoušel se s té skupiny mužů, určených k odklizení nákladního auta, vykoupit Mindu. Nabízel mu hodinky, plnicí pero a domlouval mu, aby toho nechali, že je válka již u konce. Voják mu řekl, že je příměří jen s Anglií a Amerikou, s Ruskem a proti Čechům, že se bojuje dál, ale že jemu je jedno kdo to auto z ulice odtáhne. Když se otec ohlédl po synovi, zahlédl už jen konec hloučku, který zahýbal za roh.

Minda odcházel spolu s dalšími směrem k Můstku. Šli v houfu přes celý chodník. Po cestě se umlouvali, podaří-li se to, že utečou. Někteří namítali, že jim vojáci vyhrožovali, že postřílejí nejen je, ale i ty co zbyli u Prašné brány. Došli k pětitunovému autu, které bylo zasaženo střelou, když odbočovalo z Příkopů do Panské ulice a zůstalo stát v jízdní dráze. Sloužilo tam jako barikáda. Přistoupili k vozu a prohlíželi jej. Jeden z mužů řekl: „Kluci, s tím nehneme, má to prostřílené gumy a rozstřílený motor“. Vůz seděl na zemi a bylo zřejmé, že se s ním nedá pohnout, přesto se do něj opřeli a dělali jako když se pokoušejí ho vystrkat k chodníku. V tom padla rána z pušky a za okamžik následovala celá salva výstřelů. Ti co stáli vedle auta, směrem k Prašné bráně, byli všichni skoleni. Minda byl druhý, nebo třetí, padl mezi tramvajové koleje a ze spánku se mu řinula krev…

Tento příběh se v minulém roce dočkal šedesátého výročí. Tak dlouhá doba, lidský věk vlastně, uplynula od konce druhé světové války. Osmého května 1945 odpoledne, v den, kdy byla podepsána všeobecná kapitulace německých armád a svět se začínal radovat z nové svobody, dodýchal, uprostřed revolučních bojů, na jedné z pražských tříd devatenáctiletý skaut. Jeden z nejlepších. Chlapcům svého oddílu byl vzorem, který nadšeně následovali. Všichni chtěli být jako on. Měl přezdívku Minewawa, ale říkali mu Minda. 

Vodácký závod Přes tři jezy dodnes nese ještě jeden název: „Memoriál Hugo Sedláčka“. Vzpomeňte si na Mindu, až závod, u jehož zrodu v roce 1939 byl, pojedete. A budete-li v letošních květnových dnech, nebo jindy, procházet po Příkopech, zastavte se u budovy Živnostenské banky. Do její stěny, na rohu do Panské ulice, je umístěna bronzová pamětní deska. Označuje přibližně místo, kde byl Minda, spolu s dalšími muži, zákeřně zastřelen. Postůjte zde chvíli a vzpomeňte na Mindu. Zdvihnete-li před deskou ruku ve skautském pozdravu uděláte jen dobře. Památka Mindy si to zasluhuje.

 

Jiří Zachariáš - Pedro


1107× 23. březen 2013 v 0:00