Sto let od narození Jaroslava Foglara - Jestřába

(magická sedmička III.)

6. července 1907–23. ledna 1999

Nyní se nakrátko přeneseme opět na ostrov Brownsea. Konkrétně do 6. srpna 1907. Víme, že toho dne svolal Baden-Powell (ostatně jako každého dne předtím i potom) své táborníky k práci a činnosti zvláštním způsobem. Přivítal nový den zvukem vydávaným z upraveného rohu antilopy Kudu. 

Ten mu za jeho vojenského působení v Africe věnovalo pět náčelníků domorodého kmene Matabelů, při uzavírání mírových jednání po krvavých konfliktech mezi Brity a Matabely v horách Metopo (rohu antilopy Kudu se později dostalo podobného uplatnění ve vůdcovské škole v Gilwell parku). Následovala snídaně složená nejspíše z poridge (poriče) neboli ovesné kaše, kterou jak je dobrou tradicí, nejí nikdo jiný než angličtí lordi, koně a skauti. Potom byla vztyčena na stožár slavná vlajka z obleženého a vzdorného Mafekingu, zapůjčená po dobu tábora na Brownesea z britského válečného muzea. Následoval táborový program, o němž víme, že se po celý den zabýval výcvikem skautské připravenosti na krizové situace. Dvacet Baden-Powellových táborníků se učilo čelit požáru domu, ošetřovali a dopravovali na určená místa raněné, spouštěli se na zvláštních úvazech ze stromů, stavěli vory a převáželi na nich – o závod mezi družinami – přes ostrovní úžinu oheň a pitnou vodu. Zatím co se toto na britském ostrůvku Brownsea dálo, v českém království, v jeho hlavním městě Praze, v jednom z podvyšehradských domů, nedaleko vyústění potoka Botič do stříbropěnné Vltavy, se v kolébce vrněl jednoměsíční hošík. Narodil se 6. července 1907. Tedy měsíc před tím, než Baden-Powellova loď odrazila, s dvacítkou chlapců k laboratoři jménem Brownsea.

V sedmnácti letech si onen český hoch zapíše do svého deníku větu, v níž lze rozpoznat stopy okouzlení nad datem vlastního narození:

„Narodil jsem se pár týdnů před tím, než Baden-Powell rozbil svůj skautský tábor, aby z něho poslal nádhernou zprávu všem chlapcům světa. Je mně tolik let jako skautskému hnutí. Není to zvláštní, že mě právě skauting tak mocně oslovuje a povzbuzuje k lepšímu a hodnotnějšímu životu?“

V kterém sedmnáctiletém chlapci se vzala takováhle otázka, jeho věku sotva odpovídající? Doma mu od dětství říkali Slávečku, Slávku, Slávo. Ve skautingu, který se jej, jak říkal „dotknul krásnými motýlími křídly“ a poznamenal na celý život, mu dali jméno Jestřáb. Vlastním jménem Jaroslav Foglar. Také ten by se letošního roku dožil sta let. I on má v datu svého narození magickou sedmičku.

Jaroslav Foglar poznamenal český skauting jako nikdo jiný. Popravdě ovšem, také jeho samého poznamenal skauting. Prožil s ním téměř všechna jeho historická období, zvláště intenzivně tzv. „zlatý věk skautingu“, konec dvacátých let a léta třicátá. V mnoha ohledech utvářel charakter našeho skautingu a do jeho genetického fondu vkládal svou specielní metodiku skautské výchovy a výcviku. 

Příběh začátků Foglarova skautování, je poznamenám souběhem dramatických událostí, začínajících ostrým sprintem na trati mezi dnešním náměstím Míru, a staroměstskou Rytířskou ulicí, kde v domě Na Staré rychtě měl v roce 1920 hlavní stan Svojsíkův svaz skautů. Malého Slávečka Foglarů a jeho spolužáka Stieblinga, přiměla k uvedenému běhu špatně pochopená výzva v Národní politice. Do jedné z časti novin měl Steibling zabalenu školní svačinu. Byl to chleba se švestkovými povidly. Když Stiebling olízal do novin vyhřezlá povidla, ukázala se pod skvrnami výzva, že Svaz skautů pořádá zájezd na světové skautské setkáni – jamboree – do Anglie. Kdo se chce přihlásit může přijít na Starou rychtu. Sláveček Foglar a Mirek Stiebling výzvu pochopili tak, že skauti hledají chlapce, kteří by chtěli jet s nimi do Anglie. A že za ně cestu a pobyt zaplatí. Proto ten jejich hrozný kalup od kostela svaté Ludmily, dolů do Starého města. Ze Staré rychty je s pobaveným a shovívavým úsměvem vyprovodil možná sám A. B. Svojsík nebo některý z tehdejších pražských vůdců, držících v hlavním stanu službu. Odcházeli domu s adresou skautského oddílu sídlícího ve Vršovicích, kam jim bylo doporučeno se přihlásit. Jaroslav Foglar to udělal. S vršovickým oddílem se vydal na jedinou výpravu do tehdy divokého a romantického Prokopského údolí. Události, k nimž došlo na této, jeho první a bohužel jediné výpravě jej poznamenaly na celý život a můžeme o nich oprávněně říct, že byly těmi barevnými a krásnými motýlími křídly skautingu, které se o něj otřely. Brzy po výpravě do Prokopského údolí Slávek Foglar onemocněl zápalem plic, mimochodem užene si ho při deštivé skautské akci, při prodeji losů na nějakou loterii. Maminka, paní Marie Foglarová, za to nad skautingem udělá na dlouho kříž. Teprve v roce 1923 se Jaroslav Foglar přihlásil do oldskautského klubu jeho staršího bratra (dnes bychom spíše řekli, že se jednalo o roverský kmen, kdyby v té době roveři existovali). Činnost oldskautů, ale nebyla nic pro mladého Foglara, chtěl opravdu skautovat, tábořit, hrát dobrodružné hry, putovat přírodou a poznat velké přátelství, tedy prožívat všechny ty chvíle o nichž tak pilně četl ve Skautu-Junáku nebo časopisu Vůdce.

V roce 1924 se mu podařilo setkat se s 34. oddílem pana řídícího učitele Kalivody. Třicetčtyřka byla poměrně početný oddíl se smečkou vlčat. Přesný opak oldskautského klubu Slávkova bratra Zdeňka. Tady, v Třicetčtyřce, si mohl sotva sedmnáctiletý Foglar ještě chvíli zaskautovat ve společnosti přibližně stejně starých druhů, hlavně však sbírat své první skautské a zároveň vůdcovské zkušenosti. Tady se mu – vedle přezdívky Jestřáb – dostalo, od zkušeného Karla Kalivody, libeňského vůdce Ladislava Račkiho (který jej českému skautingu přímo zachránil a zachoval) a Jaroslava Ryšavého - Bobra, poznání chuti skautingu, kterou on sám později zpoetizuje ve svém literárním díle tak, že se skauting stane inspirací a touhou tisíců českých chlapců a děvčat.

Na podzim roku 1925, za pramalé Foglarovy radosti, došlo k převedení členů Třicetčtyřky do trosky nejstaršího československého skautského oddílu. Měl číslo „2“ a popravdě, ve Foglarovi vyvolávalo to číslo a oddíl za ním pořádný vztek. Třicet čtyřka, s pěknou činností, na níž měl nemalou zásluhu, na příslušnost k ní byl už více než rok hrdý, měla najednou zachraňovat nějakou Dvojku, říkal si a temně zuřil. Jaroslav Ryšavý - Bobr, který se stal po Slávovi Bursíkovi vůdcem Dvojky, mu sice vysvětloval proč k záchraně Dvojky a tím zároveň k záhubě Třicet čtyřky dochází, a jaký k ni mělo vedení Svazu skautů důvod. Co však bylo hrdému Foglarovi do toho, že Dvojka byla založena v roce 1913 a Třicetčtyřka teprve nedávno. Pokládal to za velkou nespravedlnost a křivdu, i když se ukázněně podvolil a přijal od A. B. Svojsíka jmenování zástupcem vůdce druhého pražského oddílu Svazu skautů a skautek RČS. O dva roky později (1927) se dvacetiletý Jestřáb, potom co se Jaroslav Ryšavý - Bobr vzdal vedení – stal vůdcem Dvojky. Setrval v jejím čele nepřetržitě až do poloviny osmdesátých let.

Stopy Foglarových spisovatelských ambicí nacházejí pátrači jeho životem oprávněně již v útlém věku. Ale za opravdový vstup do oblasti české dětské literatury se pokládá jeho spolupráce s časopisem Skaut-Junák. Od poloviny dvacátých let sem psal kratší i rozsáhlejší povídky (některé z nich později použil ve své humorné knize Tábor smůly), úvahy i metodické články. To však je pouze Foglarův start, nebo také zahřívací kolo. Začátkem třicátých let napsal svou nejslavnější knihu „Hoši od Bobří řeky“, která se stala kultovním příběhem několika generací českých dětí a mládeže. Se svou jinou knihou, „Přístav volá“, spoluzvítězil v roce 1934 v soutěži Melantrichu o nejlepší dětskou knihu roku. Román ze skautského prostředí „Boj o první místo“ přinášel ve svém 15. ročníku časopis Skaut-Junák. Foglar v té době pracoval jako úředník firmy Oskar Stein – obchod s papírem, nebyl tedy žádným spisovatelem „na volné noze“. Musel se živit uředničinou, vyžadující v době, o níž je řeč, vedle pracovitosti také spolehlivost a solidnost. Žádné úlevy na psaní či vedení oddílu nepřicházely v úvahu. Přesto dokázal nejen poměrně úspěšně tvořit, ale neméně úspěšně i vést teď už svou Dvojku. Ta se v polovině třicátých let dostala na nejpřednější místo mezi československými skautskými oddíly. Byla střediskem vrcholového skautingu, Paříží určující styl, směr, metodiku, prostředí a příkladného ducha skautských oddílů.

V roce 1935 pokládá Foglar základy pro vytvoření moderního týdeníku pro mládež a v roce 1938 se stal jeho redaktorem. Byl to časopis Mladý hlasatel. Jaroslav Foglar v něm uvádí v život pozoruhodné dětské hnutí – čtenářské kluby – a také zde začíná svůj proslavený seriál o Rychlých šípech. V roce 1939 a kousek roku 1940 uvedlo pražské Komorní divadlo, jeho dětská sekce, Foglarovu skautskou divadelní hru: „Tábor ve Sluneční zátoce“. Hrála se téměř až do rozpuštění Junáka, k němuž došlo na podzim 1940. Byla oslavou skautingu a velkého přátelství. Stala se hybatelem v paměti mladé generace. Pomáhala udržet v její mysli skauting a jeho hodnoty po dobu pěti válečných let, kdy byl u nás okupační mocí zakázán.

Po rozpuštění skautské organizace gestapem, v říjnu roku 1940, využil Foglar a jeho Dvojka k přečkání války, střechy Klubu českých turistů a později tělovýchovné organizace Melantrichu. Její činnost byla však bohatá a pestrá i v této době, že se nelze uvažovat o tomto období jako o neplodném přečkávání. Právě v době nebezpečné okupační doby inspirovala Foglarova Dvojka svou aktivitou mnoho skautských skupin a jednotlivců, kteří po zákazu gestapa ukončili práci svých oddílů, tak mocně, že ji opět obnovili a zapojili se do skautské revoluční služby v květnu 1945.

Po válce byl Foglar krátce šéfredaktorem časopisu Junák, který se jeho péčí stal týdeníkem s téměř třisettisícovým nákladem. (Svým ziskem mimochodem sanoval provoz Junácké edice, stejně jako některé náklady Ústředí Junáka.) Po rozporech o podobu časopisu byl donucen odejít z časopisu Junák do Vpředu, který v té době vydával Svaz české mládeže. Ze skomírajícího čtrnáctideníku, vytvořil Foglar brzy nejoblíbenější časopis dětí a mládeže.

V roce 1946 zvítězila jeho Dvojka v prvním ročníku tehdy velmi prestižního Svojsíkova závodu a dokázala tak, že se v ní dělá stále kvalitní skauting. Za svou válečnou činnost získala Dvojka stříbrný stupeň Junáckého kříže. To už se však blížila katastrofa, která tragicky zasáhla československou společnost na dlouhých čtyřicet let, skauting v ní a Jaroslava Foglara s ním. Zmínka patří únoru 1948. Komunisty, kteří jej přivodili a režírovali, chápaný a připodobňovaný bolševickému říjnu 1917. Akční výbor Junáka, komunisty zřízený a řízený, který vyhnal původní volené orgány skautské organizace, rozpustil („vyakčnil“, jak se v té době říkalo) Foglarovu Dvojku. Stalo se tak 12. prosince 1948. Její klubovna ve Věži u Jiráskova mostu, byla komunistickými junáky zapečetěna, podobně jako se to stalo po výnosu gestapa před osmi lety.

Jaroslav Foglar a jeho Dvojka se nerozešla. Ani po roce 1948. Pokračovala v činnosti nejprve jako oddíl sokolských táborníků, posléze jako turistický oddíl mládeže tělovýchovné jednoty. Přirozeně, že zvláště v padesátých letech, byl z bezpečnostních důvodů kladen na vnější projevy skautingu minimální zřetel. Někteří málo informovaní hodnotitelé a posuzovatelé činnosti Dvojky v době totality, nazývají (také pro vlastní uklidnění myslím) její výchovný a výcvikový systém „foglaringem“, tedy jakýmsi skautingem bez skautské ideologie. Tahle oblast problému, dotýkající se ostatně celého českého skautingu, by nám zabrala hodně času a je námětem na jinou debatu. Nicméně přeci jen pár slov o ni. Jaroslav Foglar dokázal i v těžkých padesátých letech skauting připomínat a žít jej. Jednak to umožňovala dlouholetá skautská tradice Dvojky, kterou neopouštěl, ale žil z ní. Dále to byl fakt, že včele oddílu zůstal jako původní vůdce. Vedle toho byla Dvojka tradičně vícegeneračním oddílem, což byla další záruka skautské kontinuity, a rozvíjení původního ducha. Verbální normy a příkazy skautingu byly, jak bylo naznačeno, zdůrazněny osobním příkladem vůdce, a dalších dospělých pracovníků oddílu, tedy vlastnostmi, které byly represí režimu těžko postižitelné, zatímco skautský zákon napsaný v notýsku ano.

Jaroslav Foglar byl jedním z významných skautských činovníků (Karel Průcha další), který se začátkem roku 1968, měsíc před slavným obnovením skautské činnosti v pražské Domovině, zúčastnil jednání na ÚV ČSM. On, spolu s Karlem Průchou, oznámili svazákům a představitelům Pionýrské organizace ČSM, rozhodnutí tehdejší střediskové rady Tábornického klubu Psohlavci. Totiž že skauti trvají na obnově své organizace a učiní tak přes naléhání a lákavé sliby svazáku.

Foglar a Dvojka dala tak v osmašedesátém roce příklad ostatním skautům v celé republice. V prvomájovém průvodu, který byl velkou skautskou demonstrací, šla Dvojka s Jaroslavem Foglarem za svou skautskou oddílovou vlajkou, která byla celých dvacet let pečlivě ukrytá. Podobnou roli sehrál Foglar i v roce 1989, kdy se český skauting obnovoval po třetí.

Na prohlášení k obnově skautingu se tehdy, v listopadovém roku 1989, podařilo sehnat jen dva podpisy jmen skautských osobností. Jaroslava Foglara a Jana Remišera-Lona. Ty tzv. skautské osobnosti, které později hráli na scéně Junáka role významných revolucionářů, bylo za účelem podpisu navštíveno několik. Někteří ani neotevřeli dveře.

Myslím si, že i za tento podpis můžeme být Jaroslavu Foglarovi vděčni. Dokázal jim, že dotyk motýlích křídel skautingu na své tváři nepřestal nikdy cítit.

Jiří Zachariáš - Pedro

776× 23. březen 2013 v 0:00