Nová 38. kapitola
Skautské jaro z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Vladimír Janík - DAN na věčnosti
Kalendář oznamovatele
září 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | ||||||
2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 |
9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 |
16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 |
23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 |
30 |
říjen 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | |
7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 |
14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 |
21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 |
28 | 29 | 30 | 31 |
listopad 2024 | ||||||
---|---|---|---|---|---|---|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
1 | 2 | 3 | ||||
4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 |
18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 |
Sto let od vzniku Skautingu
(magická sedmička I.)
V létě roku 2007 bude v Londýně slavnostně připomenuto, že před sto lety vstoupilo výchovné hnutí, známé pod názvem SKAUTING, na společenskou scénu tehdejší Velké Británie. Plánované akce, jubilejního jamboree se zúčastní skauti a skautky ze všech koutů světa. Neboť není, popravdě, koutka světa – kromě totalitních států – kde by skautské organizace nepůsobily.
Skautské hnutí, jak je dobře známo, přivedl na svět anglický generál Robert Baden-Powell (1857–1941). Vedle vlastní činnosti, praktikované výcvikem a službou vojenských nováčků a mladých kadetů, byl mu zdrojem metodiky skautingu život domorodých obyvatel v zemích, v nichž byl vojensky činný. Další studnicí skautingu bylo Baden-Powellovo šťastné ovlivnění, dílem a praktickou vychovatelskou činností amerického spisovatele a zálesáka E. T. Setona.
R. Baden-Powell uskutečnil – brzy po svém slavném a vítězném návratu z Afriky – na svou dobu pozoruhodný a neobvyklý projekt. Vybral si dvacet anglických chlapců z nejrůznějších společenských vrstev – od synů aristokratů, měšťanů, k potomkům koňských handlířů a nezaměstnaných. S nimi pak, 1. srpna 1907, dovesloval z přístavu jihoanglického města Poolu k malému ostrovu jménem BROWNSEA. Na tomhle tehdy divokém a opuštěném místě vybudovali první skautský tábor. Trval do 9. srpna. Baden-Powell byl pro dvě desítky vybraných kluků nepřekonatelným hrdinou, vzorem, stejně jako chodícím důkazem, že podle skautských zásad je dobré žít. Každý z nich chtěl být jako on. Ostatně metoda osobního vzoru se stala jednou z nejdůležitějších ve výchovném procesu skautingu.
Výchovné praktiky a metody užívané Baden-Powellem při táboření na ostrově Brownsea byly směsicí jeho letitých vojenských, zákopnických a hraničářských zkušeností, propojených silnými romantickými prvky shledanými u domorodých kmenů Afriky, se silnými živinami výchovy a metodiky E. T. Setona. V kombinaci s předkládanými rytířskými ctnostmi, opřenými o povinnosti k Bohu, byly tak před sto lety, na ostrově Brownsea, položeny základní kameny budoucího skautského výchovného systému.
Necelý rok po návratu z tábora na ostrově Brownsea, nesoucího ve svém výsledku punc úspěchu budoucího skautingu, se anglickým chlapcům dostala do rukou nová Baden- Powellova kniha. Byla určena už výhradně jim! Chlapcům! Na svou dobu šlo o unikátní metodickou příručku přinášející zásadní, přímo revoluční změny v chápání (nemluvě o praktikách) mimoškolní výchovy mládeže. Autor dal knize název „Scouting for Boys“ (Skauting pro chlapce). Do dnešních dnů je považována za bibli skautingu. Angličtí hoši a mladí muži se příručky zmocnili s obrovským nadšením. Pod jejím vlivem vznikaly po celé Anglii skautské družiny, oddíly i tzv. osamělé hlídky tvořené hochy toužící být skauty, tedy těmi, jak říkal Baden-Powell, kteří jsou první na cestě k těm, co potřebují jejich služeb. Vysoce vznešené a ve všech dobách potřebné (a trvale nedostatkové) krédo skautingu, služby Bohu, bližním a sobě, dokázal ovšem Baden-Powell šťastně soustředit do radostně přijímané metodické soustavy, o níž říkal, že: „Skauting je hra, avšak hra o velikou sázku“. Přitažlivým obalem skautingu (formami, prostředky) věky zlepšovaným a zdokonalovaným, se staly normy jeho inkarnačního procesu, jako jsou požadavky ctnosti, pravdomluvnosti, důvěryhodnosti, přátelství či příkaz denního dobrého skutku, snadno stravitelnými a nepochybnými.
Baden-Powellem českého a československého skautingu byl středoškolský profesor tělocviku Antonín B. Svojsík (1876–1938). Uvádí se, že o novém pedagogickém směru – skautingu – dosahujícího v Anglii nevídaných úspěchů, se Svojsík dozvěděl od budoucího prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Skutečností je, že se roku 1911 rozjel A. B. Svojsík do Anglie prohlédnout si skauting osobně. Zde, jak vzpomínal, vyhledával skautské oddíly, navštěvoval je v klubovnách, chodil s nimi na vycházky do přírody. Byl nadšen životem skautů, tábořením, zejména však jejich vystupováním a opravdovostí s jakou konali svoji práci a plnili příkazy dobra. Dojat a okouzlen byl rytířskou vážností, s níž přistupovali k požadavkům skautského zákona a slibu. Z této prázdninové cesty po Anglii přivezl Baden-Powellův „Skauting pro chlapce“. Spolu se svým švagrem, Adolfem Stránským, knihu ještě téhož roku přeložili do češtiny. Překlad Svojsík doplnil o řadu příspěvků významných osobností českého veřejného života, podporujících a propagujících skautskou výchovu. Původní text knihy Scouting for Boys byl také bohatě rozšířen o Svojsíkovy nemalé zkušenosti sokolského cvičitele a o jeho nejnovější poznatky získané při vedení první české skautské družiny složené s žáků žižkovské reálky na níž učil. V roce 1912 vyšla tato kniha, která má úctyhodných 725 stránek, pod názvem Základy junáctví. Junák a junáctví se stalo českým výrazem pro skauta a skauting.
V létě roku 1912, uspořádal profesor Svojsík první skautský tábor na území českého království. Konal se ve Vorlovských lesích, nedaleko hradu Lipnice. Nutno říci, že pokud jde o jednoduchost až primitivnost táboření, kteréžto discipliny skauting od počátku svého věku programově a hrdě hlásá a vyznává, následoval A. B. Svojsík v tomto ohledu věrně příkladu Baden-Powellova. Nevesloval sice se svými svěřenci rozbouřeným mořem k opuštěnému ostrovu tak jako v roce 1907 první skauti angličtí – 13 prvních českých skautů profesora Svojsíka šlo na své tábořiště u Lipnice pěšky. Výkon to byl jedinečný a úctyhodný i na svou dobu, kdy nohy byly nejběžnějším přepravním prostředkem. Veškerou tábornickou výbavu táhli chlapci mezi 12–18 léty na velkém dvoukolovém vozíku. Cesta od žižkovské reálky v Praze do Vorlovských lesů měřila 120 kilometrů. Táborníci tam dorazili po pěti dnech putování a táboření v tehdy ještě panenské krajině. Nedaleko Vorlovské myslivny pak vybudovali svůj tábor v němž prožili několik úžasných týdnů. Stejně jako před pár lety britské chlapce na ostrově Brownsea, vedených hrdinou od Mafekingu, okouzlil také jejich české následovníky radostný a dobrodružný život v lesním táboře. Prvním táborem na Lipnici se tak potvrdilo, že skauting je i pro českou mládež výchovou výborné, neopakovatelné chuti.
V průběhu následujících desetiletí dokazoval skauting, že svými metodami – jsou-li dobře nastaveny – dosahuje cílů, po nichž lidstvo po staletí prahlo a o něž usilovalo. Skauting oslovoval stále vetší počet mládeže, která se jím nechala nadšeně vést.
Za svých sto let prošel skauting bohatým vývojem. Také ovšem vývojem dramatickým, v řadě ohledů přímo tragickým. Zvláště skauting v zemích východní a střední Evropy by mohl vyprávět o svém neradostném osudu, jehož se mu dostalo od totalitních režimů nacistických a komunistických. Dlužno podotknout, že po právu ovšem, neboť skauting svou podstatou a svými výchovnými cíly stál vždy na protilehlé straně vývoje, než bylo násilí a nesvoboda. Totalitní režimy tohle dobře věděly. Český skauting byl třikrát rozpuštěn a zakázán. Poprvé v roce 1940, po více než čtvrt století trvající úspěšné výchovné práce, byl rozehnán Gestapem, jako hnutí nepřátelské Třetí říši. Po osvobození, v roce 1945, byl českému skautingu dopřán sice velký rozmach, ale k němu vyměřen krátký život. Jen do roku 1948. Potom byl na dlouhých dvacet let skauting československé mládeži komunistickým režimem zakázán. Přes snahy komunistů o diskreditaci skautingu se jej z paměti generací, kteří jim prošli, a nových co po něm toužily, nepodařilo vymazat. Zvedl se znovu při první příležitosti. Bylo to v době tzv. pražského jara 1968. Žil do podzimu roku 1970, než byl opět potlačen. Trvalo dalších dvacet let, do roku 1990, kdy došlo k jeho slavné třetí obnově.
Skauting za dobu svého působení vychoval a ovlivnil miliony lidí na celém světě. Odchovanci skautingu – mezi nimiž se nachází řada významných osobností, mužů i žen – se snažili s větším či menším úspěchem o to, aby tradiční požadavky skautského chování a jednání posilovaly běžný občanský život. Prosazovat tyto normy prostřednictvím svého odhodlání k radostnému, čestnému a prospěšnému životu bylo (a mělo by zůstat) hlavním smyslem a cílem skautingu. Požadavky skautského zákona a slibu, se mají, po Baden-Powellově „skautské hře“ v dětství a mládí, stát životním stylem skauta a naplnit tak úspěšně onu „velkou sázku“.
Dnešní svět je výrazně jiný než byl ten o jehož přízeň se skauting před sto lety ucházel a jehož neduhy nabízel léčit. Snahy a cíle, které byly skautingu, doposud nejúspěšnějšímu výchovnému systému, dány do jeho kolébky, jsou však v trvalé platnosti. Život a situace, které přináší, den co den potvrzují, že mají ještě větší důležitost než před sto lety. Bez skautských ctností se naše civilizace neobejde, a když ano pak nebude civilizací, v níž bude radost a chuť žít. Svými cíly zůstává skauting, přes sto roků, které má za sebou, stále mladým. Cílů, pojmenovaných a určených skautingu před sto lety, si ovšem musí skauting dnešní být dobře vědom. Jinak mu hrozí, že se stane skautingem z jiné planety.
Bratrské skautské organizace ve světě, od velkých a zakladatelských až k těm ne zrovna početným, signalizují pro rok 2007 akce zabývající se rozborem historie skautingu, jeho jednotlivých etap, studiem, výkladem, obhajobou nebo obohacením skautských výchovných metod a cílů, stejně jako dávají k úvaze rozpravy o pokusech k návratu ke kořenům našeho hnutí. Samozřejmě, že se rovněž hodlají zabývat vlivem osobností, které před sto lety skauting nastartovaly, vedly jeho první kroky, vybavily jej ideově i metodicky a pomáhaly mu získat a upevnit významné místo ve světové společnosti. (Témata některých konferencí a akcí: Poštovní známka B. P. z obleženého Mafekingu a pozdější problémy kolem ni; B. P. střední škola v Chaterhousu a jeho můstek v „divočině“; Jak vznikla přezdívka Bathing Towell = Osuška; Přátelství B. P. a generála Búrské armády Luise Bothy; Jaký vliv měl B. P. na smrt matabelského válečného kouzelníka Uwiniho a byla jeho smrt nutná; Píseň Engonyamma a její úloha a význam ve skautingu; První B. P. pokusy s družinovým systémem v britských koloniálních sborech atd.)
Při četbě přehledu akcí, přednášek, seminářů a konferencí, které chystají naši skautští bratři a sestry na celém světě, jsem si opět, s nepříjemnou naléhavostí, uvědomil jak velký dluh, vůči sobě samému, má český skauting v uchopení a využití stoleté historie hnutí. Měl jej ostatně vždycky, důkazů dluhů českého skautingu, z nichž některé se dotýkají samotných úhelných kamenů hnutí, by se našlo nemálo. V posledním desetiletí se však stoletá historie hnutí, stejně jako zkušenosti předcházejících generací, staly reprezentantům naší nejsilnější skautské organizace, předmětem pouze účelového, především ekonomického využití, přičemž jejich výchovný a výcvikový potenciál je téměř programově přezírán. Můžeme se dohadovat, zda příčiny nabubřelé a nebezpečné ignorance našich dnešních skautských představitelů k historii vlastního hnutí a organizace, lze najít v jejich poděšeném komplexu z vlastní nedostatečnosti, kterou jim historie a předchozí výsledky našeho skautingu, co chvíli nepříjemně připomínají anebo přímo ve zlém úmyslu. Smutný a trapný vztah k vlastní historii a zkušenostem, které nashromáždily předcházející skautské generace připomíná poněkud činnost bezdomovských lupičů kovů. Ti se, při neznalosti zákonů statiky, pouští do rozebírání objektů, ve snaze dostat se co nejrychleji k jejich kovovým svorníkům a nosným traverzám představujících pro ně lákavý finanční zdroj. Některým z nich se dohlédnout kýženého konce díla však už nepodařilo, jak o tom vypovídají denní zprávy z různých částí naší země. Rozkrádaný dům jim spadl na hlavu. Věřme, že něco podobného se nestane s domem skautským.
Přimlouvám se za to, aby v tomto roce věnovala století skautingu zasvěcenou vzpomínku každá, z toho dnes už obtížně zachytitelného množství našich lesních škol, každý vůdcovský kurs, aby tato významná událost prostoupila také do zvláštních oddílových a družinových akcí, podniků, pásem. Nevím, bohužel, o žádné akci vzdělávací či osvětové pořádané pro veřejnost některou z našich čtyř (nebo už kolika?) skautských organizací. Přičemž propagační akce, nedávno inzerovaná a ohlášena v rozhlasovém pořadu vysílaném u příležitosti blížícího se stoletého jubilea skautingu, připomíná pitoreskní každoroční velkopodnik z minulého režimu „Praha patří pionýrům“. Což se opravdu český skauting nezmůže na víc než na tanečky se šátky kolem náměstí? Co takhle Sto dobrých činů skautské služby, skautské práce ve prospěch společnosti?
Výchovné hnutí skauting, jehož myšlenek a cílů se cítíme být, spolu s miliony našich bratrů a sester po celém světě, účastníky, vyznavači, následníky, propagátory i praktickými nástroji, se v letošním roce, jak již bylo řečeno, dožívá úctyhodných sta let. Data jeho vzniku jsou pro zjednodušení odvozována od události, které se odehrála v letních dnech roku 1907. K oné události se dostaneme, zatím si, prosím, povšimněte první, zakladatelské, sedmičky v pestré a bohaté historii hnutí.
Muž, který skauting přivedl na svět se narodil před rovnými sto padesáti lety. 22. února 1857. Tím se do našeho příběhu dostává druhá sedmička. Řeč je o Robertovi Stephensonovi Smythovi Baden-Powellovi, pozdějším lordu z Gilwellu. Jeho rozsáhlé jméno zúročuje jak předky ze strany matky tak i otce. Za svého života získal ke svému jménu několik přezdívek, charakterizujících jej více či méně. Od přízviska „Osuška“, kterého se mu dostalo na střední škole, přes „Sherloka Holmese“ až k „Vlkovi, co nikdy nespí“.Přezdívky vystihovaly jeho bystrý úsudek a jedinečné zpravodajské schopnosti, stejně jako Baden-Powellovo mistrovství bojových kombinací, před nimiž se nejednou v obdivu sklonili jeho guerillový protivníci. Obě přezdívky dostal za svého působení v britské koloniální armádě.
V dětství a mládí jej jeho sourozenci, matka i dědeček, penzionovaný admirál Smyth, nazývali „Ste“ podle jeho druhého jména Stephenson.
Než došlo ke vzpomínané události, tedy k založení skautského hnutí, uplynulo od narození jeho zakladatele, půl století. Tedy nikoliv krátký životní úsek. V něm se Baden-Powell, domácky řečený „Ste“, stal jednou z nejuctívanějších osobností své doby. Aby se ovšem takovou osobností stal musel v sobě rozvíjet jak zděděné vlohy, tak i vliv rodinného prostředí a výchovy v něm. K jeho výlučnému – třeba hned říct že po zásluze výlučnému – a obdivovanému postavení nepochybně přispěly také – už v dětství probuzené – hluboké sklony a obdiv pro dobrodružný život, plný nových poznatků a překvapení. Stejně jako neobyčejná odhodlanost takový pestrý život vyhledávat a chtít jej s nebývalou vytrvalostí žít. Dlužno říct, že kombinací těchto vlastností se mu za půl století života dostalo tak dlouhé řady nejroztodivnějších dobrodružných a vzrušujících příhod, jaká by každému jinému člověku stačila na životů několik. Většina z těchto prožitků, byla zároveň rámována neobyčejnými zkušenostmi, které by možná jinému člověku unikly upozaděny dobrodružstvím samotným. „Ste“, Baden-Powell si však zvláštní poselství jedinečných zkušeností nenechal proklouznout mezi prsty. Většina z nich, tak či onak byla využita a našla vyústění v největším dobrodružství jeho života. To, obohaceno o pozitivní mužné vzory jak tehdejšího současného života tak i o příklady z bohaté historie, se vpravdě rozneslo jako nový svěží a úžasný vítr po celém světě. Největší dobrodružství Baden-Powelova života bylo dáno poznat také nám, českým skautům.
Nebyl příliš úspěšným žákem, což k vlastním školním výsledkům sděluji se zvláštním pochopením. Velmi rozumím nevalnému Stevovu vztahu k matematice. Střední školou se tak tak prosmykl. Přesto v něm ředitel školy profesor Haig Brown, který měl možnost Baden-Powellův vývoj po šest let sledovat, viděl neobyčejně nadaného mladého muže, jedinečného a ryzího charakteru. Navzdory tomu, že dobře věděl, že „Ste“, jemuž jeho spolužáci říkají „Osuška“, (pro shodnost výslovnosti s jeho jménem: „Bathing Towell – Osuška) by ctihodnou školu Chaterhousu okamžitě vyměnil za rozsáhlý a divoce zanedbaný park v jejím okolí, který mu byl školou zásadního významu. Čas v něm strávený – stejně jako jeho prázdninové pobyty v přírodě, na řekách a moři – jej popravdě poznamenal více než škola kamenná. Pan ředitel Haig Brown se rozhodně v tom ryšavém chlapci nespletl. Universita Oxford, na níž v roce 1876 neudělal přijímací zkoušky, jej o třicet let později jmenovala svým čestným doktorem, stejně jako to učinily jiné známé university světa a potvrdila tak, že přesvědčení ředitele Haig Browna bylo oprávněné.
„Ste“, Baden-Powell, nepříliš vysoký (jak se mohou i dnes přesvědčit návštěvníci londýnského muzea voskových figurýn madame Tuso) avšak vytrénovaný a zocelený různými druhy sportů, stejně jako častým tréninkem v nejrůznějších činnostech provázející jeho návštěvy „divočiny“ kolem střední školy, se přihlásil, po neúspěchu na Oxfordu, na nejstarší a nejváženější vojenskou akademii v Anglii, Sandhurst. Tady uspěl. Ze sedmi set uchazečů měl druhou nejlepší zkoušku. V prosinci 1876 se v hodnosti podporučíka, v necelých dvaceti letech, vydal na svou první vojenskou misi do Indie.
Nastoupená vojenská dráha naplňovala Baden-Powelovu touhu – od dětství stále sílící – po cestování, poznávání cizích zemí, zvyků, tradic a života v nich. Nezůstalo však jej u cestování. Baden-Powell přinášel do vojenských posádek, v různých koutech britských kolonií, nebývalý ruch a činnost. Účastníci jeho vojenského působení na něj později, když byl již slavným mužem, vzpomínali jako na důstojníka, který se naprosto vymykal tehdy běžné normě a podobě příslušníků britských důstojnických sborů.
Britské vojenské posádky, pokud jejich osazenstvo neplnilo bojové nebo pořádkové úkoly, se užíraly ve svém volnu nudou překonávanou obvykle pitím alkoholu v kantýně, zíváním a lítostným vzpomínáním na bohatý londýnský život, o něž jsou připraveny. Baden-Powell narušoval – brzy po svém příchodu tam či onde – tento tradiční způsob trávení volného času vojáků a důstojníků pořádáním divadelních představení, vyhlašováním turnajů a soutěží ve sportovních utkáních. Stával se v armádě populárním svou osvětovou aktivitou, ale též nebývalými a zvláštními metodami výcviku nováčků a rovněž autorstvím příručky pro vojenské zvědy „ Zpravodajská služba a výzvědné umění“.
Mnoho času bychom strávili výčtem dobrodružných příhod a vzrušujících událostí, které Baden-Powella na jeho vojenské cestě potkaly. Mnohé z nich měly na něho a jeho život – stejně ovšem jako na náš – zásadní vliv. Mohli bychom si vyprávět o jeho zaujatosti, hraničící s posedlostí, pro stopařské umění, které získával od indických domorodých průvodců džunglí nebo od černých afrických bojovníků. Nechal se těmito lidmi, žijícími v těsném kontaktu s přírodou inspirovat, ovlivnit a poučit. Navykl si užívat jejich skromné, jednoduché, avšak účinné metody pobytu v přírodě. Úctu a obdiv v něm také vzbuzovala hluboká etika přírodních lidí, stejně jako jejich smysl pro poctivost a spravedlnost. Poznával přednosti jejich života a charakteru zpravidla v bojích po jejich boku a nebo proti ním. Vždycky se však s nimi snažil jednat čestně a spravedlivě, tak jako i oni přistupovali k němu.
Mohli bychom se podrobněji zastavit u metody zavedené Baden-Powellem do výcviku vojenských nováčků pomocí systému malých skupin. Víme, že dnes je tato metoda – družinový systém – pedagogickým základem skautingu, je jeho vpravdě hvězdnou metodou, (v českém skautingu, bohužel, z nejrůznějších příčin stále ne právě doceněnou a uplatňovanou) kterou pedagogové a psychologové považují za vzorovou a úspěšnou a doporučují ji k následování. Další naše zastavení by nás mohlo zavést do roku 1895, kdy Baden-Powell byl ministerstvem války vyslán na africké Zlaté pobřeží do země Ašantů. Zde měl vyřešit občanskou válku mezi Ašanty, kterou vyvolal a udržoval jejich král Prempeh. Mezi spřátelenými Ašanty našel pozoruhodný, hluboce utajený spolek Krobotů, kteří na rozdíl od obyčejných Ašantů, uměli nejrůznější přírodní dovednosti. Byli například schopni primitivními nástroji opracovávat dřevo a spojovat je desítkami neznámých uzlů a úvazů, do můstků přes potoky a říčky. Znali léčivé rostliny a věděli jak je použít, uměli neslyšně vystopovat zvěř, stejně jako projít sítí nepřátelských stráží. Aby se Kroboti mezi sebou rozpoznali, podávali si levou ruku. Těchto asi šest set Krobotů rozdělil B. P. do pětičlenných hlídek a nechal je, aby si zvolili své velitele. Potom je spojil s hlídkami svých britských zvědů ke společnému výcviku. Během velice krátké doby získal elitní průzkumný oddíl složený s domorodců a Britů. Nazval jej Speciál selected Scouts = Zvláště vybraní skauti. S těmi pak obklíčil Prempehovu vesnici Kumasi a zajal jej. Prempeh zůstal (na žádost B. P.) v britské kolonii jako zajatec a seznámil se s myšlením a zvyky bělochů. V roce 1919 se stal zakládajícím členem a prezidentem skautů Ghany.
Přes podobné příběhy života B. P., z jejichž vytěžených zkušeností vznikala kompozice metodiky skautského hnutí, nebo bylo a je jimi dodnes ozvláštněno, se dostaneme až k události, která poznamenala jak všechny aktéry na ni zúčastněné tak i celou Anglii. V českém skautingu je známa důvěrně jen znalcům historie skautského hnutí a badatelům v jeho stoletém působení na planetě Zemi. Mělo by o ni být vyprávěno, alespoň letos, u každého skautského táborového ohně.
Onou událostí myslíme slavnou část Britsko-Búrské války (1899–1903). Baden-Powell se války zúčastnil v hodnosti plukovníka, když v roce 1898 bylo jeho povýšení na generálmajora zrušeno pro příliš nízký věk (41 let). Byl velitelem města Mafeking na rozmezí Rhodesie a Severozápadního Transvalu. Posádka Mafekigu čítala 2 000 mužů, bylo v ni ovšem zahrnuto jak řadové vojsko tak i domobrana, černoši i bílé civilní obyvatelstvo.
Proti britské posádce v obklíčeném Mafekingu stála síla 9 000 búrských válečníků v čele s generálem Louisem Bothou. 217 dnů trvalo búrské oblehání Mafekingu. Bylo to 217 dnů hrdého vzdorování, válečných úskoků, léček, klamných i skutečných útoků, dělostřeleckého bombardování i potravinové nouze. Statečnost, neústupnost a hrdost při obléhání Mafekingu prokazoval každý britský voják, každý civilista. Největší obdiv velitele města, plukovníka Baden-Powella, řečeného Vlk, co nikdy nespí, patřil však mladým vojenským kadetům a britským i domorodým chlapcům, synům důstojníků a pracovníkům civilní správy města. Z nich B. P. vytvořil své oblíbené, a v mnoha bojových i výcvikových situacích osvědčené hlídky, které konaly nejrůznější služby a úkoly v obleženém městě. Zkušenost s těmito mladými chlapci, plnými entuziasmu a opravdového hrdinského odhodlání, získaná v obklíčeném Mafekingu, nasměrovala B. P. k úvaze dokazující, že mládež lze získat a vychovávat tím, že se ji svěří úkoly vyžadující samostatné myšlení a rozhodování v obtížných situacích, při nichž si mladí lidé uvědomují, že nevykonávají jen uložený úkol, ale jsou součástí děje, že něco tvoří, že sami k něčemu jsou. O něco později se staly tyto zkušenosti součástí obsahu jemuž jsme si zvykly říkat „Baden-Powellův objev chlapce“, nebo ještě lépe „objev chlapecké duše“. On sám chlapce a jeho svět chápal a viděl takto:
„Vím z vlastní zkušenosti, že chlapci mají svůj vlastní svět, svět který si zbudovali sami pro sebe. V tomto světě se nepočítá ani s učitelem, ani se školními hodinami. Chlapci zůstávají i přes snahy učitelů a rodičů svému světu věrni. Jsou poslušní svého vlastního zákona, i když je to zákon zcela jiný než ten, který jim je předkládán rodiči nebo ve škole. Trpí raději kvůli neporozumění dospělých, než by vlastní zákony porušili. Proto musíme my, dospělí, přetvořit své zkušenosti, své vědomosti tak, aby byly pro mládež pochopitelné a přijatelné. Nastává čas, kdy je třeba zrušit výchovné metody minulé doby a sladit vše s danými skutečnostmi. Chlapec není přece žádný knihomol, žádný filozof ani žádný pecivál. Je – a Bůh mu za to žehnej – až po okraj naplněn chutí k žertu, odvaze, k úkolům, ke zvědavosti a k boji. Když tomu tak není pak je to výjimka. Naším úkolem je tyto neměnné chlapecké vlastnosti zavést do správných kolejí, usměrňovat především jeho chuť k boji. Našim úkolem je trpělivě a vytrvale objevovat chlapcovi pozitivní vlastnosti, jejichž nedostatek je jen zdánlivý a zůstane ukázkou naší vychovatelské lenosti nebo přímo nepatřičnosti nepodaří-li se nám je nalézt. To se nejlépe daří pomocí soutěží podle zákonů fair play a konstruktivním bojem. Míním tím samozřejmě také konstruktivní boj proti bídě, hladu, analfabetismu, chudobě, proti netolerantnosti, nesnášenlivosti. Podaří-li se nám zavést chlapcovu nepřekonatelnou chuť k boji do těchto kolejí, pak jsme pozitivně využili zcela normální nepoddajnou sílu mladého člověka.“
Když byl Mafeking po sedmi měsících (16. května 1900) osvobozen a Baden-Powell se vrátil do Anglie vítala jej celá země. Obležení města a jeho hrdinství sledovala totiž celá Anglie. V obklíčení zůstalo také několik britských novinářů, kteří telegrafem sdělovali do vlasti zprávy o probíhajících bojích. Neopomněli ve svých pravidelných zprávách vzpomenout velitelských schopností B. P., jeho důmyslnosti jíž čelil Búrským útokům, stejně jako neobyčejné dávky jeho skvělého anglického humoru, jimž ve dnech plných beznaděje neochvějně povzbuzoval celou posádku a obyvatele Mafekingu.
Zvony vyzváněly na jeho počest, lidé v anglických městech jásavě a obdivně volali jeho jméno. Před domem jeho matky radostně tančily davy lidí. Winston Churchil, pozdější premiér Velké Británie, působící tehdy jako válečný zpravodaj, napsal: „V oněch dnech překročila Baden-Powellova sláva v Anglii téměř všechny dosavadní meze obecného uznání. Angličané se dívali na jeho osobu jako na válečného hrdinu. I ti lidé, kteří neschvalovali válku se nemohli zdržet obdivu nad dlouhodobou, chytrou a houževnatou obranou Mafekingu…“ Mimochodem, tyto radostné oslavy osvobození Mafekingu vyprodukovaly nové heslo v prestižním výkladovém slovníku angličtiny Oxford English Distionary. Stojí v něm: „Maffick, mafficking“, znamená nezřízené oslavy a divoké projevy radosti, obzvláště u příležitosti národních oslav (původně pomoc britské obraně Mafekingu v Jižní Africe v květnu 1900).
První kdo se rozběhl s otevřenou náručí Baden-Powellovi v ústrety potom, co bylo prolomeno búrské obklíčení Mafekingu, byl jeho bratr Baden. Těsně před velitelem osvobozeného města se však zarazil a strnul v pozoru, aby mu předpisově zasalutoval a projevil úctu. Pak se oba bratři šťastně rozesmáli. Mladší bratr Baden, v hodnosti majora, byl důstojníkem expedičního sboru generála Kitchenera, který postupně osvobodil britské posádky v městech Kimberley, Ladysmithu a nakonec Mafekingu. Bratři si toho měli mnoho co povídat. Avšak nejpřekvapivější a nejzvláštnější zprávou mladšího bratra Badena se Stevovi jevila být ta, která se týkala jeho příručky Aids to Scouting (příručka pro vojenské zvědy). Jak se ukázalo, měla tato informace na další Baden-Powellův život zásadní význam. Ostatně měla značný význam také pro život každého z nás, stejně jako na vývoj a růst nedopočitatelného množství chlapců a děvčat, skautů a skautek, na celém světě, kteří za sto uplynulých let prošli výchovou skautingu a nechali na sebe působit jeho metody.
Major Baden – Baden Powell, mladší Steva o tři roky, mu totiž sdělil, že jeho vojenská příručka určená k výcviku armádních zvědů se stala v Anglii bestsellerem. Je oblíbena mezi britskými chlapci, kteří se podle ní učí žít v přírodě, putovat lesy, stopovat zvěř, krýt se a plížit, tábořit a vařit si na ohni jídla, orientovat se pomocí kompasu i podle přírodních úkazů, šplhat po stromech nebo si signalizovat na velké vzdálenosti.
Trvalo sice ještě několik let než Badenova ohromující informace o tom, jaké oblibě se u anglických chlapců těší knižní návod k provádění praktického skautingu jeho staršího bratra, vyústila do úspěšného pokusu o vznik nového výchovného hnutí mládeže. Ale „Ste“ jemuž domorodí afričtí válečníci s úctou a obdivem dali jméno Vlk, co nikdy nespí, už byl myšlenkou metody skautingu pro chlapce, její možností jako nové moderní výchovy, zasažen a získán. Nebylo to však jednoduché. Anglie tvrdila, že potřebuje ještě nutně jeho služeb. Byl povýšen na generálmajora a pověřen založením a výcvikem policejního sboru pro Jižní Afriku. Baden-Powell navrhl a prosadil, jistě že díky vlivu odpovídajícímu jeho postavení v anglické společnosti a armádě, zařazení osvědčených búrských generálů a velitelů – nedávných nepřátel – do nově ustavovaného policejního tělesa.
V roce 1907, kdy oslavil své padesáté narozeniny, požádal krále Eduarda VII o uvolnění z armády. Bylo mu vyhověno jen částečně. Této výjimky dokázal ovšem dokonale využit. Ukazuje se to i po stu letech od oné chvíle.
S jednadvaceti britskými hochy (historici skautingu se dohadují o tom, zda počítat Baden- Powellova devítiletého synovce jako řádného účastníka historického tábora) dovesloval v létě roku 1907 na ostrov Brownsea nedaleko jihoanglického přístavního města Poolu. Aby s nimi zde vyzkoušel prakticky to nad čím uvažoval a čím se často zaobíral od okamžiku, kdy mu bratr Baden, na prahu osvobozeného Mafekingu, sdělil onu převratnou zvěst.
Datum a délka trvání prvního skautského tábora (jeho prvenství bývá historickými štouraly relativizováno) na ostrově Brownsea, je v u nás dostupných materiálech zpravidla ohraničeno 15. červencem až 9. srpnem 1907. Podle toho měl „hrdina od Mafekingu“ tábořit s dvacítkou vybraných chlapců dvacet šest dnů na tehdy pustém ostrůvku. Délka, stejně jako začátek Baden-Powellova slavného experimentu jsou však zásadně jiné. Souhlasí pouze rok, tedy 1907. Jinak je zřejmé, že trvale a mylně se objevující termín prvního tábora je způsoben patrně dávným přehlednutím překladatele do češtiny jehož omyl se přenáší z jedné naší skautské publikace, příručky či vzpomínky, do druhé. Dále pak nás v omylu, podle mého soudu, ponechává ještě jedna důležitá okolnost, a tou je délka českých skautských táborů. U většiny našich oddílů trval letní tábor zpravidla jeden prázdninový měsíc. Delší tábory nebyly u nás ovšem také ničím výjimečné. Dokonce ještě dnes se dají v našem skautingu oddíly tábořící celý měsíc i déle nalézt. Předpoklad nebo podezření, že by zakladatel skautingu mohl věnovat táboření menší počet dnů než českoslovenští skauti (a tím snižovat význam této disciplíny) nepřicházely v úvahu anebo byly, ve prospěch naší tradičně silné metody, upraveny. Ať tak či onak. Několik vybraných chlapců bylo, spolu s Baden-Powellovými dospělými spolupracovníky (s organizace Boys Brigadde – Chlapecké brigády) a na Brownsea již 31. července. Tábor začal o den později, 1. srpna 1907, vztyčením slavné vlajky z obleženého Mafekingu a signálem rohu antilopy Kudu, který mu věnovali náčelníci Matabelů (později byli tímto historickým rohem svolávání účastníci vůdcovských kursů v Gilwellu). Tábor skončil, opět plavbou lodi k pobřeží 9. srpna 1907.
(Zdroj opravených informací: Bill Hillcourt, novinář, autor mnoha knih o skautingu. Zúčastnil se světového jamboree v roce 1920, kde se poprvé setkal s B. P. Jeho nejznámější knihou je „Baden-Powell The Two Lives a Hero“ – Dva životy hrdiny, kterou napsal spolu s lady B. P. Bill Hillcourt nejen, že přesně zdokumentoval do všech podrobností jednotlivé dny tábora na Brownsea, ale archivoval i všechna pozdější pravidelná setkání účastníků prvního tábora, konaná za účasti B. P. stejně tak i po jeho smrti.)
Zájem britských chlapců o účast na Baden-Powellově táboře by se dal v našich podmínkách srovnat s akcí, vyhlášenou například Jaromírem Jágrem. Byl ohromný, každý pořádný hoch toužil tábořit s „hrdinou od Mafekingu“. Této výsady se dostalo ovšem jen dvaceti chlapcům. Pocházeli z nejrůznějších společenských tříd. Od synů aristokratů až k potomkům kočích či nezaměstnaných. (Však byla také později tato „beztřídnost“ v sestavě první skautů některými britskými novinami vytýkána.)
Táborníky rozdělil Baden-Powell opět do tradičních malých hlídek po pěti členech. Tentokrát ovšem došlo při tvoření hlídek k zásadní změně. Hlídky si vybírají svá totemová jména. První skautské družiny nesly názvy: Havrani, Vlci, Kolihy, Bůvoli.
Tábor na Brownsea byl laboratoří skautingu a netřeba dodávat, že laboratoří úspěšnou. Opravdový rozmach skautingu nastal po sepsání a vydání knihy Scouting for Boys neboli Skauting pro chlapce v níž B. P. shromáždil své bohaté celoživotní zkušenosti s životem v přírodě a skautingem. Zúročil v ni také zkušenosti s tábořením na Brownsea.
Winston Churchill vzpomíná na vydání Baden-Powelovy knihy ve svém životopise: „Hned po vydání té knihy jsme všude viděli, ve dnech kdy nebyla škola, velké i malé skupiny skautů, jak putovaly plny nadějí lesy a parky, nesly své batohy nebo táhly vozíky s táborovým materiálem. Všude plápolaly táborové ohně obrovské nové armády, jež se k nikomu nechovala nepřátelsky a jejíž pochod nikdy neskončí, dokud poteče v žilách mládeže krev.“
Ve svých osmi letech vymyslel Baden-Powell „Zákon pro dobu až budu jednou starší“. V něm stálo: „Postarám se o to, aby chudí byli zrovna tak bohatí, jako jsme my. Musíme o to Boha denně prosit tak často jak jen to jde. Ale samotné modlitby nepomůžou, když nebudeme nic dobrého dělat“. Velká slova malého hocha. Velké cíle. Netřeba připomínat, že jich nedosáhl. Přispěl však rozhodující měrou k tomu, že se člověk mohl k těmto cílům přiblížit. O mnoho let později, naplnil svůj zákon „pro dobu až budu starší“, tím že založil skautské hnutí. Jeho nová výchovná metoda změnila a zkrásnila život milionů hochů a dívek na celém světě.
B. P. zemřel v 84 letech, v roce 1941, v době druhé světové války. Je pochován v Africe, v Keňi, kterou si zamiloval za svého vojákování. Na nejčestnější místo v Anglii, ve Wesminsterském opatství, byla jako projev hlubokých díků k Baden-Powellovu vychovatelskému dílu, zasazena pamětní deska s jeho jménem. Stalo se to v roce 1947 (vida, další sedmička). Jméno zakladatele skautingu tak spočívá ve společnosti velikánů, jako byl William Shakespeare, Charles Dickens nebo David Livingston.
Jubilejní jamboree k padesátinám skautingu v roce 1957 (opět sedmička) přineslo dvě zajímavé premiéry. První se už na žádném dalším jamboree nikdy neopakovala. Byl ji slavnostní pochod jamboreeových účastníků, který byl náhle, nečekaně, bez vědomí organizátorů akce, narušen a doplněn početnými skupinami polských a maďarských skautů exulantů. Nad hlavami nesly maďarské vlajky, plné skvrn od zaschlé krve protikomunistických povstalců z podzimu roku 1956. Na chvíli zastavili celý průvod před hlavní tribunou. Maďarské vlajky se sklonily před přihlížející britskou královnou. Diplomatické zástupce tzv. lidových demokracií mohl trefit šlak, jak protestovali proti tomuto aktu. Vzpomínám si na naše nadšení při poslouchání téhle zprávy na Svobodné Evropě. Druhá premiéra nemá s první společný osud. Od roku 1957 byla naopak k vidění na každém jamboree následujícím. Skupina dvaceti britských skautů zde několik dnů, oblečena do dobových šatů, s doplňky podobnými těm jaké zdobily jejich předchůdce v roce 1907, předvádí táboření a život na ostrově Brownsea.
Možná že se s nimi v Anglii setkají i někteří z vás na letošním jubilejním skautském jamboree ke stému výročí vzniku skautingu.
Jiří Zachariáš - Pedro
807× 23. březen 2013 v 0:00