Stoleté mládí českého skautingu

Jdeme přímo k cíli, neohlížejíce se ani napravo, ani nalevo, nikoho neohrožujeme,

každému dobrému a poctivému chceme být přáteli… (A. B. Svojsík)

Krátce po narození až do svých třech let bydlel s rodiči a sourozenci ve Dvoře Králové nad Labem, kde byl jeho otec Antonín (1835-1880) soudním úředníkem. Po otcově smrti se matka Ludmila přestěhovala zpět do Prahy. Od mládí byl pohybově nadaný a chtěl se stát učitelem tělocviku, což se mu splnilo. Ale také rád zpíval a stal se členem Českého pěveckého kvarteta. Zde také získal jako nejmladší přezdívku Benjamin. Díky svému staršímu bratru knězi Aloisovi se seznámil se skautingem v roce 1910 a v dalším roce se o prázdninách vydal do Anglie. Vrátil se nadšený a začal překládat knihu Scouting for boys od R. B. Powella. Ale uvědomoval si, že není možné přesně přenést anglický skauting do českých poměrů. Po prázdninách 1911 sestavil první skautský oddíl... [Wikipedie]

Roky 1911 a 1912 lze pokládat za čas, kdy se o českou společenskou scénu začal ucházet nový výchovný systém nazývaný skauting. Přicházel z Anglie, vypracován generálem Robertem Baden-Powellem, hrdinou válek s Búry. Anglickou mládeží byl skauting nadšeně přijat a společenskými kruhy, včetně královské rodiny, podporován a propagován.

Jedinečně harmonizované výchovné metody skautingu – kombinace romantického pobytu a činností v přírodě se závazky k vysokým mravním ideálům a silnými přátelskými, nebo ještě lépe bratrskými pouty, si poměrně brzy získaly zájem pedagogické obce v celém moderním světě.

Do Anglie si zajel za poznáním skautingu, právě v roce 1911, také český středoškolský profesor Antonín Benjamin Svojsík. Přeložil a pro české poměry upravil Baden-Powellovu úvodní knihu Scouting for boys. Svůj český překlad nazval Svojsík Základy junáctví. Už z tohoto názvu je patrné, že se hlavní propagátor českého skautingu snažil o zvláštní, specifický ráz naší skautské organizace. Tato důležitá okolnost sehrála ve stoleté historii českého skautingu roli významnou a příznivou na druhé straně zanechala na jeho podobě některé, ne nepodstatné kazy.

Zatímco v zemi svého vzniku, v Anglii, byl skauting všeobecně přijímán, v tehdejším českém království, vkomponovaném do Rakouska-Uherska, neměl na růžích ustláno. O své místo na slunci musel pracně a tvrdě bojovat. Nic mu nebylo dáno zadarmo. Zaujetí, nadšení a lásku skautingu jednoznačně prokazovala ovšem česká mládež. Tak tomu bylo v jeho téměř celé stoleté historii. Jestliže naši první skauti byli nejednou vystaveni posměchu a nelibosti, to co čekalo skauting a jeho české vyznavače v dalších desítkách let jeho legální a zvláště tajné existence byl potom téměř očistec.

Vznik samostatné Československé republiky v roce 1918 přivítali čeští skauti a skautky s velkým nadšením. Od prvních převratových dnů stáli v Praze ve službě revolučnímu Národnímu výboru. Plnili jeho nejrůznější úkoly – od služby strážní přes zásobovací, zdravotní či poštovní. První prezident Československé republiky T. G. Masaryk vyjádřil později na hradním nádvoří shromážděným skautům a skautkám svůj vděk a poděkování krásným a známým proslovem, začínajícím slovy „Akceptuji plně váš program…“

Český skauting ve svém „zlatém věku“, době První republiky, tvaroval, vychoval a ovlivnil tisíce mladých lidí, chlapců a dívek. Mnozí z odchovanců skautingu odešli po násilném ukončení života Československa, aby v zahraničních armádách bojovali za jeho novou svobodu. Další pracovali za tytéž ideály v domácí rezistenci. Za mnohé protinacistické skupiny připomínáme Zpravodajskou brigádu, které se pro zakladatelský a nepominutelný vysoký členský podíl říkalo Skautská zpravodajská brigáda. Podobný význam měla např. také západočeská odbojová organizace Niva.

Vedle odbojové destrukční či zpravodajské činnosti, byla mezi českou mládeží na území Protektorátu Čechy a Morava udržována a rozšiřována podzemní skautská výchova. Mnoho skautských vůdců a jejich odchovanců pokračovalo po celou dobu nacistické okupace, navzdory nebezpečí ztráty svobody čí života, ve skautské činnosti.

K zákazu a oficiálnímu rozpuštění české skautské organizace německými úřady došlo ve výroční den Československa 28. října 1940. Náš skauting byl zakázán jako organizace nepřátelská Třetí říši, jak říkal dekret o jejím rozpouštění. Uvážíme-li toto hodnocení, jehož se českému skautingu od gestapa dostalo, bylo to vlastně jeho velké ocenění a vyznamenání. Skautský majetek, pořízený mnohdy z korunových příspěvků členů, jejich rodičů nebo mecenášů, nacisté zabavili, a předali své organizaci Hilterjugend.

Válkou nezlomeni, ale posíleni obnovili v květnu 1945 skauti svou organizaci. Proti prvorepublikovému počtu 50 tisíc členů zaznamenal skauting významný porevoluční nárůst. Uvádí se, že měl v době 1945–1946 až 250 tisícovou členskou základnu. Nadšení pro skauting přinášelo ovšem i řadu problémů. Řada nových oddílů nemělo dobré vedení, či dokonce žádné. Situaci přibližují slova tehdejšího náčelníka skautské organizace dr. Plajnera: „Dvě stě padesát tisíc členů, není dvě stě padesát tisíc skautů“.

Přes určitý a nutný členský pokles dokazoval skauting v poválečném období svou tradiční všestrannou akceschopnost a stálou přitažlivost. Skautské poselství oslovovalo mladou generaci nezmenšenou měrou a skauting natrvalo zakotvil v paměti české společnosti. 

Po tříleté (1945–1948) úspěšné skautské činnosti, v níž stovky vůdců a vůdkyň věnovalo nevyčíslitelné množství hodin dobrovolné práci s mládeží a obnovování svobodné republiky, došlo, jak známo, v Československu ke komunistickému převratu. Jeho odraz se negativně projevil ve všech sférách společnosti. Nemohl minout ani skauting, zejména vezmeme-li v úvahu fakt, že ten byl již od roku 1945 vystaven stále sílícímu, záštiplnému tlaku komunistických mládežníků, kteří o něj hráli hru pod moskevskou režií.

Demokraticky smýšlející vůdcové skautských oddílů začali být z organizace vylučováni brzy po únoru 1948. Skauting podroben tvrdé kritice byl označen nálepkou buržoazního a zpátečnického hnutí, odvádějící mladé lidi od problémů dělnické třídy. Činnost posledních legálních skautských oddílů, zachovaných v mizivém počtu a přes všemožné ústrky nového režimu, došla úředního ukončení na začátku léta 1950. A opět, jako v roce 1940 gestapo, zabavovaly orgány Svazu české mládeže, mnohdy za asistence Státní bezpečnosti, skautský majetek. Ten byl převeden na nově zakládanou dětskou komunistickou organizaci Pionýr anebo přímo na Svaz mládeže.

Dvě vlastnosti skautské hnutí vždy rozlišovalo; loajalitu a lokajství. Zatímco první z nich byla jeho tradiční hodnotou, pěstovanou a udržovanou mnoha generacemi, druhou bylo skautingem a skauty programově pohrdáno. A že tento stav je skautům trvale vlastní dokazovali na vztahu ke komunistickému režimu. Stejně jako v dobách nacistické okupace Československa uváděli i nyní svůj skautský slib věrnosti a odpovědnosti odporem k násilnickému režimu.

Desítky skautů a skautek se zapojili hned po únoru 1948 do protikomunistické činnosti. Jedna z prvních takových skupin, odhalená a souzená už v červnu 1948, byla složená ze skautů dvacátého pražského oddílu. O rok později se kolem čtyř stovek skautů a skautek zúčastnilo jednoho z reálných pokusů o státní převrat. Mnoho skautů z příhraničních oblastí v západních částech republiky pomáhalo převádět přes hranice ohrožené osoby do svobodného světa. Nebylo, jak konstatovala častá hlášení Státní bezpečnosti, protikomunistických skupin bez účasti skautů v nich. Situace jakoby plně vystihovala slova v roce 1938 zemřelého náčelníka Svojsíka: „Skauting vylučuje totalitu, totalita vylučuje skauting“. Řekl je onoho smutného roku před mnichovskou dohodou, po svém studijním návratu ze Sovětského svazu, když jimi hodnotil hnědou a rudou diktaturu.

Komunistický režim prohlásil skauting za nástroj imperialismu a podněcovatelů války, za semeniště špionů a diverzantů. A nejen prohlásil, také se tak ke skautům a skautingu choval. Také s nimi tak jednal. 

Komunistické kriminály, tábory nucených prací, žaláře uranových dolů byly po únorovém převratu plněny politickými odpůrci režimu, ale často třeba i těmi, co se neprovinili ničím jiným než tím, že mohli mít jiné názory než ty, které vyznávali noví mocipáni.

Skauti byli komunisty odsuzováni k dlouholetým trestům v desítkách procesů. Za svou věrnost skautským ideálům, svobodě a demokracii. Mezi tresty skautům nechyběly ani ty nejvyšší či doživotní.

Přes hrubé dehonestující kampaně, pronásledování, nebezpečí zatčení a dlouhodobého věznění pokračoval tajný český skauting od roku 1948 v různých organizačních formách v činnosti po celých dlouhých dvacet let. K významné podobě českého podzemního skautingu patří nejen to, že dokázal tuto dobu se ctí přežit, ale především, že vychoval početnou generaci jeho příznivců a nových skautských vůdců. Představitelé tajného skautingu také okamžitě využili první příležitosti a začali své organizaci dávat legální platformu. Tou příležitostí byl pro ně začátek roku 1968. Tehdy se Československu nakrátko otevřel prostor k vykročení do demokratického systému, návratu občanských a politických svobod. Nezůstal otevřen, bohužel, příliš dlouho. Jen do srpna téhož roku. Potom jej už zavíraly hlavně sovětských okupačních tanků. V roce 1970 došlo také na obnovenou skautskou organizaci. Byla „integrována“ s Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže, jak se rozpuštění skautské organizace Junák dobově označilo. Trvalo dalších dvacet let, než se mohl, po pádu komunistického režimu v roce 1989, skauting už po třetí slavně vynořit ze svých katakomb.

Odchovanci skautingu – mezi nimiž se nachází řada významných osobností – se snažili, zavázáni k tomu svým slibem, s větším či menším úspěchem o to, aby tradiční skautské normy chování a jednání posilovaly běžný občanský život. Takové by měly být cíle i skautingu současného. Mravní a morální situace české společnosti potřebuje stoletím prověřený entuziasmus skautských vůdců více než kdy jindy.

Říká se, že dnešní svět je výrazně jiný než byl ten o jehož přízeň se před sto lety skauting ucházel a jeho neduhy nabízel léčit. Může být. Avšak snahy a cíle dané skautingu, doposud nejúspěšnějšímu výchovnému systému, do kolébky, jsou (a měly by zůstat) v trvalé platnosti. Bez skautských ctností se naše civilizace neobejde, a když ano pak to nebude civilizace, v níž bude radostné žít. Svými cíly tak zůstává skauting, přes sto roků, které má za sebou, stále mladým. 

Skauting, jak říkával jeden z jeho předních českých vůdců dr. Karel Skála - Čil, musí být stále dobrodružný. Nesmí přestat skýtat tuto hodnotu jako svou základní metodiku. Zároveň však musí umět její rozklad proměnit v závazný životní styl na Dobro a Družnost. Nedokáže-li to, stane se skautingem z jiné planety.

JZP

615× 28. březen 2013 v 20:33