Vzpomínka na bratra Karla Průchu

O jedinečném prostředí a duchu našich oddílů, které dokáže uchvátit, okouzlit a vytvořit předpoklady k trvalému, pozitivnímu ovlivnění osobnosti, bylo už napsáno tolik pěkných slov, že shledávám zbytečným přiřazovat k ním další. Snad je ta, že všechna předcházející slova na toto téma napsaná potvrzuji.

Přišel jsem do tohoto prostředí v polovině sedmdesátých let. V době, kdy skauting legálně neexistoval. Ta jedinečná parta kluků se skvělým týmem vedoucích nesla tehdy název Tábornický oddíl ČSTV. Ovzduší oddílu bylo prostoupeno radostnou a přátelskou atmosférou, která byla tak odlišná od většiny dětských kolektivů co jsem znal. Okamžitě mě učarovala.

Za nějaký čas jsem pochopil, že vedle těchto jasných projevů kvalit oddílu tu bylo ještě něco, co nevyslovováno zůstávalo pod povrchem, avšak bylo to hlavním tmelem života oddílu.

Nám mladším například nemohlo uniknout, že si všichni, při vítání a loučení na oddílových akcích, podáváme ruce. Pravé ruce. Někteří starší chlapci a vedoucí si však mezi sebou podávali ruce levé. Na oddílové vlajce, vyrudlé sluncem zůstávala našitá nepatrná stužka vyznamenání, které oddíl dostal za obnovu Junáka v roce 1968. Kontinuita s dávnou skautskou historií oddílu byla vyjádřena také užíváním původního čísla na kroji. Také staré oddílové kroniky, nad jejichž stránkami jsem strávil nejednu chvíli, hovořily jasně a srozumitelně o tom z jakých pramenů oddíl čerpá svou živou vodu.

A potom tu byly ty podivné proměny, které se stávaly s některými chlapci, když se vrátili od táborových ohňů, kterým se říkalo „Státnice“. Nikdo, kromě několika vybraných, se jich neměl právo zúčastnit. Tihle chlapci posílili potom řadu těch, co si mohli, s ostatními stejného znamení, podávat levou ruku.

Můj čas přišel na táboře v roce 1979. Šlo mi na sedmnáctý rok, když jsem se připravoval na svou „Státnici“– měl a chtěl jsem složit skautský slib.

Do tábora přijel za námi tehdy na návštěvu muž jehož jméno jsem neznal. Byl již starší, snad sedmdesátník, velmi šedivých vlasů. Úcta a pozornost jakou návštěvě prokazovali naši vedoucí a roveři opět patřila do té kategorie úkazů pod povrchem života oddílu.

Ten muž byl při mém slibovém táborovém ohni. Poprvé jsem u ohně viděl své vůdce se skautskými šátky na krku a s liliemi nad kapsami košil. Šedovlasý muž měl na sobě šátek lesoškolácký. Byl první, který mi stisknul levou ruku se zaklesnutým malíčkem a připnul mi slibovou lilii.

„Nezapomeň na to, že k plnění skautského slibu žádná protekce nepomáhá. Je to neobyčejná, každodenní zkouška. Potrvá až do konce tvého života“. Tohle mě řekl tenkrát ten šedovlasý muž. Pamatuji si to dodnes. Jmenoval se Karel Průcha.

542× 23. březen 2013 v 0:00