logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

10.oddíl OS Fryšták: Po stopách Járy Cimrmana

7. září 2013


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
21. květen 2019
Přihlásit se

Byl jsem připraven!

(ze vzpomínek br. Karla Skály - Čila) 

V červenci 1938 jsme tábořili v Kralovanech na Slovensku, blíže soutoku Váhu s Oravou. V táborové soutěži se umístil na prvním místě skaut Jiří Schubert, zvaný Kat. Rok nato jsme tábořili u Radiče, kde táborovou soutěž vyhrála družina jejíž rádcem byl Kat. 

Pak přišel rok 1940 a to už s námi Kat tábořit nemohl. V roce 1941 odešel cestou, kterou odcházeli tak mnozí. První etapa se jmenovala Terezín. To bylo poslední co jsme o něm slyšeli, a pak už jsme se s ním v duchu rozloučili. Mysleli jsme, že už s námi nikdy nezasedne k táborovému ohni. 

Přišly slavné květnové dny roku 1945 a najednou se Kat mezi námi objevil. Vrátil se jako voják Svobodovy armády. Ptali jsme se ho, jak to dokázal, ale Kat mnoho nemluvil. Navrhli jsme mu, aby na tuto otázku odpověděl dopisem a ten vám předkládáme. Čtěte ho dobře, čtěte ho několikrát, čtěte ho na schůzkách a přemýšlejte o jeho obsahu. Zaslouží si, aby jej četli všichni českoslovenští skauti. 

Nechme mluvit Kata…


 

Milý bratře,

ptal ses mně, jak mi prospěly mé skautské znalosti v oněch pěti letech, kdy jsem byl hostem v koncentračních táborech gestapa porůznu v Říši. Tedy ano, mohu Ti odpovědět velmi krátce: Byl jsem připraven! 

V prosinci 1941 jsem byl poprvé vyzván, abych se co nejrychleji sbalil a odjel na svůj první, nedobrovolný skautský tábor. Tentokrát do Terezína. A od té doby jsem nepřestával skautovat až do června 1945. A byly to ocelové tábory. V sázce nebyla putovní soška sv. Jiří, ani skautská sekyra. Něco více – vlastní život. 

Stokrát od té doby jsem hrál Kimovu hru ve všech obměnách a vždy jsem vyhrál, neboť jsem se naučil vidět, slyšet a kombinovat. Naučil jsem se cítit nebezpečí a tušit pušku o zlomek vteřiny dříve než vystřelí. Od té doby jsem viděl řadu táborů, řadu lidských jatek. Stokrát jsem pomýšlel na útěk, ale vždy jsem věděl: Teď ne, není ještě čas. 

Přes tři roky jsem čekal a připravoval se na ten happy end. A přišel. V druhé polovině ledna 1945 jsem zavítal konečně do posledního koncentráku v Blechhammeru. Za tři dny jsem zmizel. Putoval jsem kilometry krajinou, kterou jsem viděl jen jednou, když nás tudy vedli v kordonu. Všiml jsem si jí ovšem tehdy dobře, neboť jsem věděl, že tudy budu jednou utíkat. Všiml jsem si každého kopce, každého kopečku, každé křižovatky, abych později nezabloudil a nemusel projít vesnicí, která byla mým úhlavním nepřítelem. 

Všiml jsem si i kulometných hnízd na stráni a maskovaných bunkrů v údolí, jež se nesnažili před námi již skrývat, neboť jsme byli odsouzeni k smrti. A to bylo skautování. Utíkal jsem však též krajinou, kterou jsem dosud nikdy neviděl, bez mapy a bez kompasu. Mapou mi sloužil každý kopeček a kompas mi plul na obloze ve dne i v noci. Za kompas mi sloužil každý strom, stráň, vzhled krajiny, prostě vše, vše, vše. 

A to byla opět skautská hra. Odhadoval jsem vzdálenosti, skrýval se, vařil jsem a stavěl obydlí, plížil jsem se a pozoroval přírodu. Kolikrát jsem si vzpomněl v tísni na Čilovy přednášky na táborech a na praktický výcvik. Tábory na Podkarpatské Rusi a na Slovensku mě dokonale připravily, abych mohl o mnoho let později proběhnout německou frontou beze zbraně. 

Víc než týden jsem skládal „Tři orlí pera“ tak poctivě, jako snad nikdo nikdy předtím. Týden jsem nejedl a nemluvil, týden jsem spal mimo tábor a ještě déle jsem se skrýval v krajině obsazené německým vojskem. Týden, ba více, jsem se zabýval pozorováním přírody, která mne obklopovala a chránila a také tou, jež mne ohrožovala. Žil jsem v lese se zvěří a prchal jsem s ní když ona utíkala, neboť jsem věděl, že to znamená nebezpečí. 

Týdny vysekávaly kulky kol mé hlavy krtčí hromádky a zavrtávaly se do svalů štvanců. Tu vezmeš kamínek, přiložíš na tepnu mezi svaly nahoře v podpaždí a utáhneš cárem košile. A hle – krev přestala utíkat. Znovu jsem skládal odborku zdravotnictví a první pomoci. Bojuj s chorobou bez léků, ošetři zraněného bez obvazu a usiluj o hygienu v dolíku páchnoucího bahna. 

A přece lze bojovat a vyhrát. Lze, a tu si vzpomeneš na Kralovany a plátěnou podkovu stanů nad prudkou Tisou. Víš jak se nosí ranění, víš, jak zastavit krvácení, víš, jak s jednou zápalkou uvaříš brambory na rozmoklém sněhu, víš, jak nezabloudit v noci, je-li obloha zatažena, víš, jak nejlépe splyneš s krajinou ve dne a jak v noci, víš, jak lze vařit bez nádobí, jak se uchráníš zmrznutí, víš, víš, víš! Věděl jsem, když mnozí nevěděli. A tak jsem utíkal, nechávaje po levé straně hrot oje Velkého vozu, a to bylo správné, neboť jsem se tak blížil velebnému hřímání, které znamenalo život a nebo smrt. Také ona bzučící tělesa, jež mne dosud doháněla a zapadala s chechotem za vršky vpředu, prostírala nyní svůj ohnivý závoj nad mou hlavou anebo dávala vyrůst podivným květům na kříži mé cesty. Ty dny jsem trávil většinou v krytu vedle silnice a čekal na plný zásah, který by mi ustlal na vrcholu oné ohnivé lilie lože poslední. 

Co vám mám ještě povídat? Zvítězil jsem, poněvadž jsem se vyučil na našich táborech pod střechami Karpat a ve vlnách Váhu. Tak mi prospěly mé skautské znalosti. 

Buďte i vy připraveni!


Vyšlo v interním časopise střediska Šipka KRÍ č. 2, dne 22. listopadu 1945


442× 23. březen 2013 v 0:00