Když

Když bezhlavost svým okem klidně měříš, 
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když podezříván pevně v sebe věříš, 
však neviníš svých soků z bezpráví;
Když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
lží obtočen jsa, neupadat v lež, 
když záštím oblit, sám jsi beze zloby, 
slov ctnostných nadarmo však nebereš.

Když spočítat znáš hromadu svých zisků 
a na jediný hod vše riskovat, 
zas po prohře se vracet k východisku 
a nezavzdechnout nad hořem svých ztrát; 
Když přinutit znáš srdce své i čivy, 
by s tebou vytrvaly nejvěrněji, 
ač tep a pohyb uniká ti živý 
a jen tvá vůle káže: „Vytrvej!“

Když umíš snít a nepodlehnout snění, 
když hloubat znáš a dovedeš přec žít, 
když proti triumfu i ponížení 
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt; 
Když nezoufáš byť poctivá tvá slova 
jsou kroucena, by sok z nich se stal, 
když hroutí se tvé stavení a znova 
jak dělník v potu lopotíš se dál.

Když něhu sneseš přílišnou i tvrdost, 
když svůj si, všem druhem jsi se stal, 
když sbratřen s davem uchováš si hrdost 
a nezpyšníš byť s tebou mluvil král; 
Když řekneš: „Svými vteřinami všemi 
mně, čase, jak bych závodník byl služ!“ – 
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi – 
a co víc – pak synu můj, jsi MUŽ!