logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Pevnost Boyard - celoroční hra

14. červen 2013


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
21. květen 2019
Přihlásit se

Kůra

Ronící se pryskyřice nasytila vzduch. Vše kolem se hrozivě zavlnilo.. . Z moře tmavé zeleně zanaříkal les. Strom po stromu sténavě žaloval. V podrážděném ševelu se větvoví ještě děsivěji rozkymácelo. Srdce malého hocha, jakoby každým dalším úderem snášelo těžká vejce svědomí, která pak odněkud zvysoka nakřáple bubnovala do spánků, až se mu strachem zamlžil celý svět. Rukávem medově zbarvené košile horečně osušil potopu očí.

Náhle, jako když utne.Temný hlas chorálu lesa ustal. A bylo tu ticho jako v pravěku, snad ještě strašlivější.

Marek se vyděšeně díval na dílo svých rukou. Ze tří stran sekyrou uvolněná kůra na bělavém dřevu křičela do jeho pomněnkových očí: „Do toho ticha zkus mne odlomit!“

Nastala dlouhá chvíle váhání, ale mocný hlad po obdivu druhých nad tou největší lodí v táboře, kterou z ní chtěl svým stříbrňáčkem vyřezat, byl silnější, než jakýkoliv strach.

Křuplo to! Ten zvuk uslyšel až ve svých kostech. Když odhrnul napadané jehličí, až ho to překvapilo, jak byla veliká. Chvatnými pohyby rukou ji vsunul do připraveného batohu. Celá polovina však vzdorovitě vyčnívala ven. Povzbuzen vlastním odhodláním si sundal skautský šátek, náhle pocítil zvláštní stesk. Pochopil, že právě zradil sám sebe. Ten šátek je symbol junáctví, co bezmocné chrání. Nyní jakoby za trest ho musel odložit. 

Za chvíli kůra hrubě otesaná byla pečlivě obvázaná jako nějaké poraněné zvíře.

V táboře Marek vzbudil zájem o své tajemné břemeno jenom u několika dovádějících vlčat, která už v další honičce zapomněla na toto setkání.

Podkova z celtových domečků hořela zájmem o dnešní slavnostní táborák. Jinak bdělý tábor neměl pro Marka svůj zrak. On jej zase neměl pro tábor. Už to tak bývá, čas má pro nás na výběr více tváří. Někdy ani nevíme jak, ocitneme se uprostřed víru dění. Náš pohled se po všem vozí a ničeho se pořádně nemůže zachytit. Teprve až pak, někde v klidu domova své příběhy potkáváme.

Jindy se k nám otočí zády a jako úporný rybář zdlouha hledí svým prutem pod hladinu své řeky, ve snaze ulovit všemi obdivovanou trofej, rybu události nejen hodin, dne či měsíce, ale celého roku a snad i více našeho života.

Takový byl i Marek, nenechal se nikým a ničím zviklat ze svého úmyslu. Vikingský člun mu utěšeně rostl pod rukou. Příprava scének k táboráku se musela obejít bez něho, stejně tak nácvik nových písniček a posléze i u večeře scházel. Denní rozpis úkolů, které připadaly na něho musela udělat jeho družina. Snad jejich pochopení pro tak mimořádné dílo, jako mu rostlo z ruky, bylo větší, než Markovo sobectví.

Táborem už se procházel černý kůň večera, když si náš vášnivý řezbář prohlížel svoji chloubu. Marně na ní hledal co vylepšit.

Od připravovaného ohně se do Údolí přátelství vlila postupně ze všech hrdel zpívaná indiánská píseň, která všechny svolávala a tu pracně nachystanou parádu. Wakonda dhé dhů wapadyn aton hé …

Marek byl sám se sebou spokojen, nemohl se nasytit pohledem na tak zdařilé dílo. Docela určitě bude zase ze všech nejlepší, opájel se tou představou. Neslyšel a také nic jiného neviděl – jen tu svoji loď.

To už vážně docela našňuplo jeho spolubydlícího dobráka Fuka. Vešel do stanu jak Zoro-mstitel, mohutně zatřásl s bdícím – snícím a bez dřívějšího pochopení mu vynadal. „Ty jeden šlejško, co tu ještě pižolíš, to si ležíš při tom na ušiskách, copak neslyšíš, že už jsme všichni v táborovém kruhu a čekáme jenom na tebe?“

Nečekal na odpověď, popadl ho za ruku a jal se ho vléci i s jeho podařenou lodí mezi ostatní. Jen celta od stanu za nimi plandavě mávla, tak, jako nějaká nestydatá ruka, co dokáže odsoudit lhostejným gestem člověka až k pohrdání.

V táborovém kruhu Marek jako ve snách položil ten svůj klenot na lavičku mezi ostatní výtvory určené do ráno vyhlášené soutěže skautské tvořivosti. Mezi brášky to pochvalně zašumělo. Jenom Čajíček s Levoručkou se neudrželi a nápadně nahlas dali najevo svůj neskonalý obdiv k tak mistrovské práci: „Tě brďóóó, kucíí, čouhněte se na to. Takové správňácké lodisko“. „Hymbajs šupec“, přizvukoval druhý hlásek jak konipásek. „Jejdanáčku, kam se valej, pane krouhátko s tou náramnou kocábkou!?“

Pak nějaký upozděný klučina přidušeně odtušil: „To bych moji drazí lidánci sám nikdy nesvedl, ani kdyby jste mě chtěli na tisíc fousů rozškubat.“
To byla hudba sfér na Markovy uši. Jen kdyby nebylo náčelníka Vartana, který mu to hned pokazil.

„Ten vikingský člun mezi ostatní nepatří, prosím tě, Marku, pojď sem a vem si ho zatím k sobě, až bude čas, tak nám o něm něco zajímavého povíš!“
„Vartane, proč můj člun k těm výrobkům nepatří?“ Ohradil se ukřivděný hoch a přitom se celý chvějivě zajíkal.

„Nesmíš se hned rozsypat, brácho, když do tebe někdo jen šťouchne, zatím o tom přemýšlej, na ten hlavní důvod musíš přijít sám, ale už nyní ti řeknu o jednom z důvodů. Tvůj výtvor nepatří mezi ostatní také proto, že ani ty sám jsi skoro po celý den nepatřil mezi nás. Má to být skautská soutěž, nebo se mýlím?“ Rázně ukončil náčelník rozhovor. 

V jeho hlase nebyla přísnost, spíše vlídnost a pochopení. Vždyť si Marek takový den, jaký měl, zvolil sám, třebaže bez ohledu na ostatní.

„Nyní mi hoši dovolte“, ujal se znovu slova, do úvodu svátečního večera Vartan, „abych přivítal mezi námi vzácnou návštěvu, pana hajného Prose.“ 

Ze tmy se vyloupla postava středně vysokého muže, nijak zvláštního. Ale už v měsíčním světle se z jeho tváře dala vyčíst dobrota, skromnost a veliká houževnatost těla i ducha, v očích mu to občas zablýsklo šibalstvím, leč hlavním znakem těch hlubokých očí byla prostota a moudrost s laskavostí. Pokud promluvil, jeho hlas patřil k těm očím.

„Chtěl bych ho také poprosit, pokud i vy s tím souhlasíte“, pokračoval Vartan, „jestli by byl tak dobrý a posoudil nám tyto výrobky určené do dnešní soutěže.“

Pan hajný ten úkol přijal, ale vymínil si z chlapců jednoho pomocníka. Byl to ke všeobecnému překvapení Marek. Hajný jakoby dobře věděl, že tento hoch má svou těžkou hodinu teprve před sebou. Snad se najde vhodný okamžik na podání pomocné ruky, aby ta chvíle nebyla těžší, než by ten malý povstalec přede všemi dokázal unést.

Náš pan Krouhátko, jak ho označil nenapravitelný smíšek Levoručka, nepatřil k národu bambulínů a trumberů, svoji šanci vedle laskavého Prosa nechtěl propásnout. Možná i pochopil, že zde nejde jen o skautskou čest pouze jeho, ale i celého oddílu. Náhle tu nebyl ten starý ufňukánek, ale skaut, co obětavě stopuje příležitost ke všemu dobrému. Nebyl středem pozornosti, ale přesto se stal páteří celého večera. Pomáhal ohnivci udržovat oheň, chlapcům i z jiných družin stavěl kulisy na jednotlivé výstupy, pomáhal jim do kostýmů a panu hajnému vysvětloval vše potřebné z dnešního programu a oddílového života.

Nikomu nepřekážel a přesto ho bylo všude plno.

Společný program se nachýlil ke konci. Začalo hodnocení soutěže. Přišla chvíle pravdy, kdy musel dát všechno do pořádku. Svoji loď už dávno schoval pod lavičku. Pan Pros ho vyzval, aby stručně zopakoval pravidla soutěže, to byl ten vhodný okamžik přede všemi se přiznat.

„Nedodržel jsem základní podmínku této soutěže a také proto mne Vartan oprávněně z ní vyřadil. Vzal jsem kůru ze živého kmene borovice a ne, jak bylo určené, jen z pařezu nebo padlého stromu.“ 

Pak se všem omluvil a zvláště panu hajnému. Při projevené lítosti nad svým bezohledným činem dojal Píska i Čajíčka doslova až k pláči. Slíbil, že hned zítra všem ukáže poškozený strom.

Potom se konalo vlastní hodnocení soutěže. Vítězům byly rozdány ceny z různých mňamek a pamlsků. Kolem pohaslého ohně se natáhla sametová opona tmy. Chlad zčerstva dýchl hochům do zad. Pan hajný popošel blíž k ohništi, údolí prostoupilo nepřeslechnutelné ticho, když starý lesák začal vyprávět o životě stromů a jejich chráněnců – lesní zvěře.

Uchlácholil chlapce tím, že takový strom jako je borovice i sebevětší vnější poškození kůry brzy smůlou zaleje a tak nedovolí škodlivému hmyzu, aby ji v ráně napadl. Uzavřel celou tu dnešní Markovu patálii slovy:
„Tvůj strom už navěky ponese znamení lidské chamtivosti, ale je třeba odpouštět. To je stejně tak důležité, jako dávat novou důvěru. Zase něco pevnějšího přidat do starých základů na nichž stavěl doposud. Opřít se o poznání a tak být k sobě tvrdší i stálejší v dobrém přesvědčení a naopak ke druhým shovívavější.

Věřte, hoši, v životě je nejtěžší vždy a všude unést v sobě člověka, ale kdo je to člověk? Snad ještě to nedostupné v nás. K tomu, aby každý obstál sám před sebou i před druhými, je někdy potřeba mnoho sil, ale i zde je třeba vědět, že opravdu silní jsme jenom tak, jak umíme pečovat o své slabé.

A když se snad někdy pod tou tíhou klesne do prachu, už z jakékoliv příčiny, vemte si hoši příklad ze svého brášky Marka. Věřím, jak statečně přijal svou hanbu, tak přijme i trest. Většina z vás má už svoje oddílové jméno, totiž přezdívku, kterou jste si už nějak vykoledovali svojí nerozvážností, nebo naopak, znamenitým činem. Proto ti dám, Marku, takové jméno, které ti bude připomínat dnešní den. To jméno je Borka. Tak říkáme svrchní rozpukané vrstvě dřevin, vytvořené vrstvami odumřelých rostlin pletiv, které lidově říkáme kůra.

To bude tvým znamením, které poneseš ve svém životě, abys už nikdy nezapomněl, že to špatné na tobě musí viditelně odumřít, aby chránilo to zdravé a dobré ve skrytu. To je moudrost stromu. Chrání se kůrou, aby i přes nepřízeň doby mohl být silný a unést své poslání prospěšnosti. Ať je ti jméno Borka štítem, tak jako je užitkem rytíři, když se rozhodne postavit se proti úkladům bezpráví.“

Už ani nevím, proč se tenkrát na konci večera zpívala skautská večerka tišeji, než kdy jindy. Snad už některá slova pana hajného odcházela na hlídku do nejodlehlejších samot duše.

Plamínky ohně se už protahovaly únavou a mazlivě se choulily k oharkům, když nejen Borkovi, ale i ostatním chlapcům vstoupil do spánku sen o statečném rytíři a krásném lesu pana hajného Prose.

napsal Dali – M.V.


377× 23. březen 2013 v 0:00