Někdy – nebo hned dnes?

Nevěřte světu – nesvětu, kde v duchu člověka nic nepřekračuje! Takový holosvět omezeného lidství, které spoléhá jen na sebe je jako s pýchou postavený stan uprostřed pouště. Je to drzý svět, kde člověk se umí o sebe postarat jen na úkor druhých. 

Spoléhá se skutečně jen na sebe? Tento s pýchou postavený stan doprostřed pouště se spoléhá jen na ty druhé, kteří mu dodají vodu – základ života v jakékoliv poušti – i v pouští mého osobního života. A ti druzí jsou spolupracovníci, bratři či otroci, ze kterých já chci žít? A ten stan je skutečné přenosné obydlí pro opěšalého turistu nebo snad můj život plný čistých ideálů v cizáckém světě konzumu a egoismu? 

Jen si vzpomeňte na Mojžíše, který vedl pouští celý národ. Tam také nebylo vody. Tu musel dát někdo jiný, stejně jako chléb – manu a všechno ostatní potřebné k životu. Ten „někdo jiný“ je ten, který vede a Mojžíš je jen nástroj. Ten, který vede je také náš cíl dnes a vždycky, ne jen někdy. On nás nenechá nikdy „ve štychu“. 

Znáte tu chvíli, kdy máte pocit, že tolik dlužíte, tu potřebu něco vrátit z toho, co jste v laskavém okamžiku dostali, kdy si musíte uvědomit tu hroznou vzdálenost přetvářky od podoby skutečné tváře, jakou hanbou je někam přijít bez vlastní proměny. Někdy nenahraditelnost chvíle je právě v té naší proměně. 

V rozhodnutí být připraven dobru říci to prosté slovíčko – Sloužím! – na celé všeobjímající ticho. Jako král Jan Lucemburský se přiznat k rytířství služby a činem naplnit svá slova. Darovat svůj čas – to obyčejné skoro až bezvýznamné dobro své danosti, co má ještě tak daleko k dokonalosti, přesto je existenční nutností toto „bezvýznamné dobro“ stále naplňovat. Vždyť sloužím – dnes a vždycky. Tedy ne až někdy, ale hned, dnes a stále. 

Bratr Dali – M.V.

403× 23. březen 2013 v 0:00