Snad někdy?

Nechci lhát! Svět je na naše „někdy“ příliš veliký a proto má tak obrovské nesplnitelné tužby a potřeby.

Čas nám darovaný je jako smítko, které může mnohého v oku podráždit. A přesto naše malé věci jsou semínka velkého dění, z volného času prací a pílí a tvořivou pokorou vyroste strom jako ŘÁD každodenního příslibu dobrého skutku. Já vím, proč ke dlouhé cestě za obecným dobrem, za mnohým křížem cest se musí člověk umět rozhodnout. Jít – či zůstat? Jít a nezastavit se před těžkostí denního života! Vždy platilo – „per aspera ad astra“ – překonáváním útrap ke hvězdám! 

Jde dál jen ten odvážnější, ten, který umí své srdce od nánosů sebe vždy dobře očistit, ten, který umí následovat skutečný a čistý život. Takoví lidé jsou pozornější a víc než mluvit, umí naslouchat a jednat. U nich se pozná na očích, kolik to dá práce a odříkání, než se s takovou podivuhodnou přesvědčivostí dokáží na nás pousmát mezi vějířky vrásek své tváře. Proto i já sloužím! 

bratr Dali – M.V.

418× 23. březen 2013 v 0:00