logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Koho pošlu a kdo nám půjde? …řekl Hospodin

19. červen 2010


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
květen 2019
PoÚtStČtSoNe
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031
červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
21. květen 2019
Přihlásit se

SRDÍČKO – Indyho příběhy

Dušan Sedláček - Dan

Tak jsem se dočkal. Konečně jsem se mohl podívat na takovou slávu! Naše vlčata postoupila do krajského kola Boje o totem náčelníka a náš vůdce slíbil, že pokud se jim to podaří, budeme tam moci jet s nimi my - rádci, kteří je poslední dobou na tento závod připravovali. Vzhledem k tomu, že kluci byli fakt dobří, věřili jsme, že se jim bude dařit i v tom kraji. Jenže jsem netušil, že se nám tu postaví něco, s čím jsme rozhodně nemohli počítat…

Zpočátku to vypadalo dost dobře. Naši kluci byli na úvodním nástupu středem pozornosti, neboť se jejich modré kroje mezi záplavou nažloutlých nádherně vyjímaly. Hlavně malá děvčata si je prohlížela s obrovským zájmem, což ostatní kluci nesli zvláště těžce, zatímco ti naši se cítili jako v ráji. Kroje si odmítali dokonce převléci i na snídani, dosud nikdy jsem neviděl, že by na ně byli tak hrdí. Brzy jsem to pochopil. Bez krojů totiž byli kluci jako všichni ostatní, což děvčata jaksi správně neoceňovala. V modrém jsou ale hvězdy. Aspoň se mi podařilo je přesvědčit, aby se na samotný závod převlékli do oddílových triček. Koneckonců jsou také modré.

Kluci odstartovali a my starší jsme nervózně popocházeli po tábořišti a čekali, až se znovu objeví. Poslední dvě stanoviště totiž byla právě tady, dalo se na závodníky koukat a povzbuzovat. My jsme jim slíbili, že na ně pokřikovat nebudeme, aby neznervózněli. A po hodině jsme se dočkali. Kluci přiběhli na stanoviště, kde byla překážková dráha. A začali se dít věci! Nejdřív běžel Max, shodil dvě překážky a tuze se rozesmál. Pak další kluci ze hlídky také nedokázali udržet smích a radostně bořili, co mohli. Vrcholem byl šestník hlídky Budla, který po nepřekonané překážce spadl na zem a řehtal se jak šílený. Němě jsem zíral. Bylo mi jasné, že takhle nevyhrajeme, ale nechápal jsem, proč se tak kluci chovají. Až do okamžiku, kdy jsem si všiml, jak Budla mává na jednu z mladších holčiček, která mu nadšeně aplaudovala. Na posledním stanovišti čekaly kluky šifry. Já si ale všímal spíš jejich chování a brzy mi bylo jasné, že se předvádějí před několika děvčaty. V cíli jsem se na ně vyřítil jako bůh pomsty:

„Kluci, co to mělo znamenat! Vždyť tohle jsou závody, na který jste se tak těšili! A vy se zde chováte jako blázni!“

Kluci krčili rameny a potutelně se usmívali. Po mém a Čmelákově dalším proslovu se nad sebou ani nezamysleli, jen navrhli, že by se rádi převlékli a jestli pak mohou mít volno. Mávl jsem rukou. Tohle bylo beznadějné, co to má znamenat? To je snad vzpoura!

Pomáhali jsme se Čmelákem stavět slavnostní oheň, když tu se k nám přidal jeden z hlavních organizátorů Ježek a rýpl si: 

„Hele, tak jsem si myslel, že to ti vaši kluci vyhrajou. Celou dobu vedli. Ale co vyváděli na těch posledních dvou stanovištích, to je mi záhadou. Jsem si normálně musel zavolat rozhodčí, protože jsem si myslel, že se spletli! Tolik trestných bodů na překážkové dráze a šifrách nikdo jiný neměl! Vy jste to netrénovali?“

„Ale trénovali,“ zmučeně jsem vydýchl. „Já fakt nevím, ale začínám tušit.“

Kluci se totiž po tábořišti nijak netoulali, oni byli pořád jen u jedněch děvčat, které měly zase oči jen pro ně. Dokonce se přišli zeptat, jestli mohou společně nacvičit vystoupení k ohni a nadšeně se vrhli do této přípravy. Jak jsem je tak sledoval, uvědomil jsem si, že se tu rodily první dětské lásky. Naše kluky v tuto chvíli zajímaly pouze ty střapaté nádhery, které je tak neúnavně zasvěcovaly do tajemství country tanců. 

Na slavnostním ohni seděli společně, měli krásné společné vystoupení a společně šly i děvčata s naším laskavým dovolením i vyprovodit k jejich stanům. Vrátili se včas a beze slova zalezli do spacáků, kde si chvíli špitali, než usnuli. Seděl jsem se Čmelákem venku u stanů, beze slova sledovali tábořiště ukládající se ke spánku a nevěděli, co si počít. A najednou jsme uslyšeli tichý vzlyk. Ve stanu za námi někdo pláče! Tak přece jen je někomu líto, že zpackali závod!

Rozepnuli jsme vchod a v předsíňce objevili schoulenou postavičku. Budla! Slzy se mu koulely po tvářích jako hrášky, rozmazával si je rukávem po celé tváři a dělal, že si obouvá botky.

„No tak, bráško!“ přisedli jsme si k němu. „Přece se zas tolik nestalo. Takových závodů ještě bude!“

Budla k nám otočil smutné oči a zavzlykal: 

„Když ona mě nechce!“

Načež opět propukl v tichý pláč. Seděli jsme tam s ním, snažili se ho utišit, pak jsme se s ním tiše procházeli po spícím tábořišti, trpělivě mu naslouchali a divili se. Budla v našich očích najednou nebyl desetiletým klukem, který sem přišel vyhrát závod, byl to nešťastný mladík, kterého opustila jeho láska. Trvalo nám víc než hodinu, než jsme po vážných debatách a slovech útěchy uklidnili malého bratříčka a on mohl usnout. 

Jen já spát nemohl. Jakže se jmenuje? Vlaštovka jí říkají! To bude asi ta copatá. Tancoval s ní, seděl vedle ní, povídali si a když ji vyprovázel a dával jí svou adresu na dopisování, řekla mu, že už má doma kluka. V deseti letech! Síla. Chudák kluk. To si nemohla vzít adresu a být tiše? To mu musela zkazit radost z první opravdové lásky? Bylo mi Budly nesmírně líto, na druhé straně jsem si říkal, kde se v té malé dívčině vzala odvaha přiznat, že si už dala první pusu s jiným. Převaloval jsem se a neklidným spánkem usnul až někdy k ránu. To když jsem si umínil, že si ráno budu Budly víc všímat, aby nebyl tak sám.

Jenže ráno moc času nebylo. Sbalit stany, snídaně, slavnostní nástup, kde jsme se dozvěděli, že jsme získali sedmé místo, pár společných fotografií a pak nahodit batohy a hurá na objednaný autobus, který nás měl odvést k vlaku.

Až v tu chvíli jsem je uviděl. Kluk v modrém a copatá světluška vedle něho, on jí nese dokonce batoh a ona má oči jen pro něho. Budla! Tak se mu to nakonec přece jen povedlo! 

Počkal jsem, až jí a sobě naložil batoh do zavazadlového prostoru autobusu, a zavolal ho k sobě: „No tak vidíš. Ráno moudřejší večera! Nakonec Vlaštovka pochopila, že jsi nejlepší!“

„Vlaštovka?“ nechápavě se na mne podíval kluk.

Nenápadně jsem ukázal na holčičku poblíž něho, která si pečlivě upravovala šátek.

„Kdepak, tohle je přece Rybička!“ zavrtěl hlavou pyšně Budla. Pak se ke mně nahnul a zašeptal mi: „To je aspoň vodácká přezdívka, ta se ke mně hodí víc, ne?“ 

Popadl ten blonďatý zázrak za ruku a zmizel s ním v útrobách autobusu. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, nadhodil batoh a vydal se za nimi. Můj smutek se rozplynul a znenadání, uprostřed toho žlutého davu jsem se musel rozesmát na celé kolo …

 


Kniha Indyho příběhy (Dušan Sedláček - Dan)

Indyho příběhy přicházejí za čtenářem ze skautského vodáckého oddílu. Možná se vám budou zdát neuvěřitelné, snad i vymyšlené, přesto mají všechny pravdivý základ. Indy je obyčejný kluk. V oddíle nachází smysl svého života, roste s ním a kaleidoskop humorných i vážných příběhů nabízí prostřednictvím svého deníku. I před vámi se tak může otevřít báječný svět opravdového přátelství, dobrodružství a lásky k přírodě, stačí ponořit se mezi řádky a být na chvíli jedním z nich. Třeba najdete odpověď na otázku, proč i v dnešní době tihle kluci chtějí žít v přírodě, proč jsou ochotni vzdát se domácího pohodlí, dodržovat určitá pravidla, chovat se čestně a být připraveni pomoci jiným. Jde o příběhy ze světa, do kterého se budete rádi vracet i vy…

Kniha formátu 21 x 15 cm má 208 stran, lepenou vazbu a pevné desky, doporučená prodejní cena je 189 Kč, ISBN: 80-86845-40-0

Pokud ji neseženete v knihkupectvích, lze ji objednat přímo u vydavatele (cena 77 Kč + poštovné)
Tiskárna a vydavatelství »


341× 10. duben 2013 v 9:26