logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Oslavy výročí založení Československé republiky

28. říjen 2018


Odebírat

Kalendář oznamovatele

únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
březen 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
26. březen 2019
Přihlásit se

TŘEŠNĚ – Indyho příběhy

Dušan Sedláček - Dan

Stalo se to jednoho krásného červencového odpoledne, kdy jsme se s Káňaty vraceli do tábora z výpravy. Bylo vedro na padnutí, poslední vodu jsme si rozdělili před hodinou a ještě nejmíň další hodinu jsme měli být na cestě. 

„Hele, třešně!“ ukázal Koník na sad před námi. 

V tom horku nám to připadalo jako fatamorgána, přímo před námi vyrostl houf třešní.

„Po třešních může bolet břicho,“ nesměle podotkl Hanýsek, ale nikdo ho v tu chvíli moc neposlouchal. „A stejně tam někdo je.“ Dodal mnohem hlasitěji.

Opravdu, pod stromy šlo zahlédnout modré auto s otevřeným kufrem.

„Tím líp,“ poznamenal jsem, „aspoň se můžeme zeptat. K pití se hned nedostaneme, tak tohle osvěžení by nám přišlo vhod, co říkáte?“

Málem mě umačkali radostí. Miluji chvíle, kdy družina miluje svého rádce. Za okamžik jsme již stáli pod třešněmi.

„Dobrý den!“ halasně jsme pozdravili.

„Fuj, to jsem se lekl, jdete jako duchové!“ zahartusil pán s košem. „Vůbec jsem si vás nevšiml!“

„Prosím vás, mohli bychom si natrhat pár třešní?“ poprosil jsem. „Zaplatíme vám je!“

„Ale klidně, je jich tu ještě dost. Všechno stejně nestihneme očesat,“ odvětila paní, která se vynořila ze stínu třešní s dalším košem třešní. Kluci jí ho galantně pomohli naložit do auta, za což sklidili široký úsměv.

Pán se podrbal ve vousech a pokrčil rameny:

„Jo, máš pravdu, navíc už musíme jet. Kluci, sad je teď váš.“

Sáhl jsem pro peněženku, ale majitelé nechtěli o penězích ani slyšet. Nasedli do auta a zmizeli pod kopcem.

„Jupíííííí!“ zajásali kluci a vrhli se ke stromům. Kam se dalo dosáhnout ze země, bylo vše očesáno, ale nahoře bylo třešní stále dost. A Káňata se výšek nebojí. Za chvíli jsme obsadili vrcholky dvou stromů a spokojeně pojídali sladké plody. 

„Stejně je to od nich hezký, že nás tu nechali,“ rozjímal Kamínek. „Rozdělili se s žíznivejma skautama o vlastní stromy!“

„To jo, správný lidi to byli. Kéž by takových bylo víc …“ spokojeně jsem polkl další plod.

„CO TADY DĚLÁTE?!“ ozvalo se najednou přímo pod námi obsazeným stromem. „Co si to vůbec dovolujete? Padejte okamžitě dolů!“

Skoro jsem opravdu spadl dolů, tak jsem se lekl. Opatrně jsme seskákali a stanuli před rozlíceným starším pánem, který mával hráběmi a rozlíceně gestikuloval.

„My tady trháme …“ začal jsem a snažil být mimo dosah hrábí. 

„Teda, skauti a kradou! Odkud jste, vy, vy …“ Pán nemohl popadnout dech.

„Ale my to máme dovolený …“ nesměle prohodil Koník, ale to starého pána rozlítilo k nepříčetnosti.

„DOVOLENÝ? Prej dovolený! Já ti dám dovolený, ty zloději jeden!“

Koník na zuřivce nečekal a dal se na ústup ze sadu. Následovali ho nejmladší z Káňat. My ale zůstali.

Rozlícený pán po nich hodil hráběmi a otočil se. Když nás tam uviděl stát, zatvářil se velmi překvapeně: „Co…? Vy jste neutekli?“

„Ne, pane, počkejte,“ začal jsem rychle, neboť se mi zdálo, že se začíná rozhlížet, co by po nás hodil. „Dovolte nám to vysvětlit. My jsme šli kolem, měli jsme děsnou žízeň a poprosili toho pána, co tady česal třešně, jestli bychom si nemohli trochu natrhat. A on nám to dovolil, opravdu, zeptejte se ho!“

„Já vám dám pána, co tady česal třešně,“ zabručel děda, ale už nevypadal tak zuřivě. „To by mohl říct každej. Podívejte se tý škody, co jste mi tu nadělali. To si zaplatíte!“

Ukázal po stromech kolem. Až nyní jsme uviděli, že některé větve jsou opravdu polámané, toho jsme si v té své žízni skutečně nevšimli.

„Ale to jsme my neudělali,“ řekl jsem dotčeně. „Klidně zavolejte policii. Tohle na sobě nenecháme! Jestli je ten sad váš, tak zloděj byl ten pán v tom autě. To jsme nemohli tušit!“

„To si pište, že zavolám policii,“ pokýval děda hlavou. „Ti se budou divit, jaký dnes máme skauty!“

Ještě nějakou chvíli jsme se snažili pánovi vše vysvětlit, ale marně. Zavolal kamsi mobilem a my se teď třásli, jak nás budou vyšetřovat a tiše pro sebe s hrůzou zjišťovali, že vlastně pro své tvrzení nemáme jediný důkaz. Pochopili jsme, že jsme se stali obětí podvodu, že jsme se ptali někoho, komu sad nepatřil a přesto zde česal …

Na motorce k nám přijel syn pana majitele, opřel stroj o strom a jal se fotografovat vzniklé škody a také nás, prý aby bylo dost důkazů. Bylo nám strašně. Navíc nám zmizeli naši nejmladší kluci, kteří vzali do zaječích hned na začátku. V duchu jsem si vyčítal, že jsme neutekli s nimi. Ale kdo to mohl tušit? Snad do tábora sami trefí a vše hned oznámí našemu vůdci.

Po polní cestě k sadu přijelo policejní auto. Tak a je to. Teď nás odvezou, budou nás vyšetřovat, ježíšku, to bude ostuda Pan majitel se překvapeně ohlédl na syna:

„Tys někam volal?“

Ale to už z auta vylézají dva policisté a ze zadních dveří se tlačí zbytek naší družiny. Jak se tam nasoukali, bůhví. Hlavně že jsou v pořádku. Tak je chytli, no. Přece se dá vysvětlit, že utekli, že se polekali.

„To je ten pán!“ ukazuje na majitele Koník. „Ten nás honil a hrozil nám hráběmi.“

„Dobrý den,“ zasalutoval policista. „Můžete se mi pane legitimovat a vysvětlit, proč jste napadl tady ty chlapce? Oni mi to sice vysvětlovali, ale rád bych znal i vaše stanovisko.“

Pan majitel koktavě přesvědčoval policisty, že je na svém, že chytil zloděje při činu, ukazoval škody, které jsme mu prý způsobili, a my tu jen nervózně přešlapovali a na půl ucha poslouchali naše nejmladší. Ti při svém útěku potkali policejní hlídku, hned jí všechno vyslepičili a přivedli sem. Docela pohotový. Třeba se konečně dovoláme spravedlnosti.

Policista si vše pečlivě zaznamenal do notýsku, pak se shýbl a koukal pod stromy. Zvědavě jsme ho sledovali.

„Pane Cvrček, vy jste tu byl autem?

„Ne,“ překvapeně odpověděl majitel sadu. „Já sem chodím pěšky nebo jezdíme na motorce.“

„A vy tu jste taky pěšky, viďte,“ otočil se muž zákona k nám. Kývli jsme. Jasně, tomu policajtovi to ale pálí J . Kde bysme vzali auto na skautský výpravě?

„Ale zde jsou pod stromy jasně vidět čerstvě vyjeté koleje od auta. Toho jste si nevšiml, pane Cvrček? Ti kluci měli pravdu, byl tu někdo s autem!“

Teda fakt mu to pálí. Pan majitel musel zahanbeně přiznat, že tu auto zřejmě bylo a tudíž je docela možné, že …

„Navíc vám mohu říci, že pravděpodobně známe pachatele tohoto činu. Asi před půlhodinou jsme kontrolovali tmavěmodrého formana. Přesně takového, jako popisují tady ti kluci. A mohu vám potvrdit, že byl až po střechu naložený bedničkami třešní!“

To byla rána. Ze srdce nám spadl mohutný balvan. Svět kolem byl opět plný nádherných barev. Pan majitel se rozpačitě drbal za uchem, o něčem si ještě s policisty povídal, ale my už toužili jít. Strašně jsme se zdrželi! V táboře už o nás mohou mít strach.

Policisté zamířili i s panem Cvrčkem k nám. Znovu se mi prudce rozbušilo srdce.

„Tak je to vyřízeno, syn pana Cvrčka s námi pojede sepsat protokol a pak si hned vyzvedneme ty dva zlodějíčky. Budou muset nahradit škodu, kterou tady způsobili!“

„Děkujeme,“ upřímně jsem si vydechl. „Já se už bál, že nás zavřete!“

Policisté se usmáli, vlezli do auta i s panem Cvrčkem mladším a zmizeli pod sadem. 

„Tak my teda půjdeme, my už musíme,“ opatrně jsme začali couvat ze sadu také.

„Počkejte,“ zahřímal naráz opět pan majitel. „To by takhle nešlo!“

„My vám ty třešně, co jsme snědli zaplatíme!“ rychle jsem vyhrkl.

„Kdo tady mluví o placení?“podivil se pan Cvrček. “Já jsem se spletl, musím se vám omluvit. Opravdu jsem si myslel, že jste to tady polámali vy, proto jsem byl tak zlej. Promiňte mi to, ale já mám takovej vztek! Sotva se ty třešně trochu začervenej, už mi je lidi kradou, no co vám mám povídat. Tož utíkejte do toho svýho tábora a opravdu mi promiňte. Já jsem holt prudká nátura …“

„Nashledanou!“ zašeptali jsme a vycouvali ze sadu. Do tábora jsme pak skoro běželi. Kamarád se divil, co jsme to všechno zažili a pravil, jaké máme štěstí, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. A pro ten případ nám zakázal konzumovat jakékoliv plody krom lesních či řádně v obchodě koupených. Tenhle zákaz trval přesně do budíčku. Po něm jsme totiž uprostřed táborové brány objevili čtyři bedýnky plné krásně červených třešní. Na nich ležel papírek s neuměle nakresleným obrázkem velikého cvrčka …


Kniha Indyho příběhy (Dušan Sedláček - Dan)

Indyho příběhy přicházejí za čtenářem ze skautského vodáckého oddílu. Možná se vám budou zdát neuvěřitelné, snad i vymyšlené, přesto mají všechny pravdivý základ. Indy je obyčejný kluk. V oddíle nachází smysl svého života, roste s ním a kaleidoskop humorných i vážných příběhů nabízí prostřednictvím svého deníku. I před vámi se tak může otevřít báječný svět opravdového přátelství, dobrodružství a lásky k přírodě, stačí ponořit se mezi řádky a být na chvíli jedním z nich. Třeba najdete odpověď na otázku, proč i v dnešní době tihle kluci chtějí žít v přírodě, proč jsou ochotni vzdát se domácího pohodlí, dodržovat určitá pravidla, chovat se čestně a být připraveni pomoci jiným. Jde o příběhy ze světa, do kterého se budete rádi vracet i vy…

Kniha formátu 21 x 15 cm má 208 stran, lepenou vazbu a pevné desky, doporučená prodejní cena je 189 Kč, ISBN: 80-86845-40-0

Pokud ji neseženete v knihkupectvích, lze ji objednat přímo u vydavatele (cena 77 Kč + poštovné)
Tiskárna a vydavatelství »


6362× 10. duben 2013 v 9:26