logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Expedice do nitra Země

8. duben 2011


Odebírat
Opište hash »

Kalendář oznamovatele

červen 2019
PoÚtStČtSoNe
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
červenec 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031
srpen 2019
PoÚtStČtSoNe
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031
17. červenec 2019
Přihlásit se

Po únoru 1948

Lilie pod klopou, lilie za mřížemi (II. kapitola)

Jiří Zachariáš - Pedro

Po únoru 1948 

Čtenáři obeznámenému s moderní československou historii a jejími souvislostmi, nemohla při pročítání a promýšlení předchozích vzpomínek náčelníka Junáka dr. Rudolfa Plajnera na dny únorové krize v roce 1948, uniknout důležitá a zásadní okolnost. Vyřešil ji za nás, pravda, čas, ale přesto je třeba se o ni zmínit. 

Rudolf Plajner vychází svými memoáry být v zásadě příznivcem převratu komunistů, halasně inzerovaného do společnosti jako reforma Národní fronty. Svou náčelnickou rozhodnost, ve střetu se zjevným komunistickým násilím, pak opírá o demokratické tradice, stanovy a řády skautské organizace, což bylo jistě silným vymezením, podobně jako nádherná odvetná facka uštědřená Čepičkovi. Možné ovlivnění svého postoje očekáváním jiného řešení tehdejšího politického rozvalu však nevzpomíná. To se logicky nabízelo v podobě nepřijetí demise ministrů demokratických stran prezidentem Edvardem Benešem, v povolání armády k uklidnění situace, rozšířením demise o ministra Jana Masaryka či ministry sociálně demokratické atd. Takový vývoj byl konečně, jak víme, předpokládán ne nevýznamnými politickými a společenskými kruhy. I do nich sahalo Plajnerovo spojení, i odtud se mu nepochybně dostávalo informací a nadějí. Fakt, že tuto okolnost ve svých vzpomínkách ani náznakem nezmiňuje nás nemůže mýlit. Jeho historické práce, mapující dlouholetou a nelehkou pouť československého skautingu, vznikaly v době tuhé normalizace, od počátku sedmdesátých let do druhé poloviny let osmdesátých. Soudím, že právě skličující a nebezpečná doba vzniku Plajnerovy vzpomínky na únor 1948 je odrazem kádrového posudku a postojů autora k tehdejší převratné době.

K cestě do neveřejné, utajované skautské obce v době komunistické normalizace, vypravil v samizdatech Plajnerovy práce obětavý a odvážný brněnský skaut Břetislav Škaroupka. Oba, jak Rudolf Plajner tak i Břetislav Škaroupka nepochybně důvěřovali, že z taktických důvodů chybějící otevřenost, zvláště pak ve zmíněné práci o únoru 1948, si skautští čtenáři doplní vlastním důvtipem. Zda jsme se ve svých předpokladech nemýlili, zda jsme dokázali mezi jeho řádky dešifrovat či si je doplnit, to nám již náčelník Plajner, bohužel, nepotvrdí. Zemřel několik let před koncem totality a začátkem nové svobody, jíž se dostalo po dvaceti letech také skautingu.

Zpráva o násilném, ozbrojeném obsazení pražského ustředí Junáka o potupném vyhození na ulici jeho demokraticky zvolených vrcholných představitelů a zaměstnanců o zpolíčkování místonáčelní dívčího kmene se mezi skauty a skautkami šířila po republice rychlostí laviny. Na tyto informace úzce spojené s 25. únorem 1948, komunisty od počátku předkládanými jako Vítězství pracujícího lidu, nemohla členská základna skautské organizace, alespoň její velká část, reagovat jinak než nesouhlasem a aktivním odporem. Jestliže by komunistický režim hledal scénář náborové akce na své odpůrce nemohl si dryáčnickou okupací ústředí Junáka vymyslet lepší a účinnější. Podobně byl vnímán vznik akčního výboru ústředí Junáka a projevy radikálních komunistů v něm. Jeho činnost, velkou částí členské základny Junáka pokládaná za nelegitimní, usurpátorskou, vyvolávala znechucení, a silné opoziční nálady. Příčiny šířícího se nesouhlasu s prací akčního výboru ústředí Junáka ležely jak v jeho tvrdých kádrových změnách, postihující významné autority českého skautingu a důležité resorty organizace, tak tiskem a rozhlasem šířené prohlášení věrnosti Gottwaldově vládě, delegující je na celou skautskou obec, na každého skauta a skautku, či pro jeho podíl na zrušení III. junáckého sněmu, svolaného na 28. února do Zlína. Korunu všemu nasadil akční výbor ústředí Junáka lživou, nespravedlivou a jednostranně ideologizovanou tzv. kritikou skautingu a junáctví, nedlouho po únoru 1948 přinesenou na stránky Činovníka za stále většího roztrpčení vůdcovského sboru i široké členské základny, zůstávající převážně věrna tradicím českého a světového skautingu.

V čele akčního výboru ústředí Junáka stál od 25. února 1948 Jaromír Preininger - Průkopník. Do únorové politické krize svou komunistickou orientaci zvlášť výrazně neprojevoval. V tomto ohledu nebyl ovšem výjimkou. Podobnou schopnost – tedy neprofilovat se příliš politicky, spíše vůbec, zato však pevně držet dosažené pozice – vykazovala většina komunistů ve všech orgánech Junáka. Jaromír Preininger byl středoškolský profesor, předválečný skautský činovník a vůdce Lesních škol. Do metodiky Junáka se pokoušel prosazovat romantiku, zvyky a přírodní praktiky starých Slovanů jako jistou protiváhu Setonovým Indiánům. V roce 1946 byl na druhém junáckém sněmu zvolen místonáčelníkem Junáka. Spolu s Růženou Vančurovou, Antonínem Žákem, a Bivoj Jedličkovou, představovali v akčním výboru ústředí Junáka jeho mírnější křídlo. Několik dnů po vzniku akčního výboru byla Preiningerova skupina doplněna podobně vyladěnými brněnskými skauty komunisty, autory Junáckého manifestu, kteří jím již před únorem 1948 usilovali o zásadní ideovou změnu československého skautingu. Radikální, stalinistickou skupinu akčního výboru, reprezentovanou Jiřím Haškovcem tvořili někteří přispěvatelé a spolupracovníci časopisu Plameny, vydávaného pražským osmým roverským kmenem. Plameny byly od roku 1947, kdy začaly vycházet, kritickou tribunou tehdejší skautské výchovné praxe, činnosti a práce ústředí Junáka. Stály na pozicích co nejtěsnější spolupráce Junáka se Svazem české mládeže.

Proti nevyjasněné koncepci umírněnějšího křídla akčního výboru Junáka, vyjádřené snahou po postupném přerůstání skautské organizace v dětskou organizaci komunistického typu, při zachování osvědčené skautské metodiky, stála bolševická revoluční ráznost Haškovcovy skupiny. Její cíle nejlépe vystihují slova disertační práce Jiřího Haškovce: „…V bojích o samé základy pionýrské organizace nám bylo vůdcem a kompasem učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina a skvělý vzor sovětské pionýrské organizace V. I. Lenina… Skauting nutno rozbít, zničit a vybudovat pionýrskou organizaci, která by se stala hodnou svého vzoru, pionýrské organizace SSSR… ukázat reakčnost skautingu, odhalit jeho buržoazní, imperialistické, protilidové cíle a ukázat proč jej je nutno zničit, aby mohla růst pionýrská organizace…“ 

Na prezenční listině ustavující schůze akčního výboru ústředí Junáka, konané dne 25. února 1948, je mezi jinými také jméno Josefa Zikána. Dvaadvacetiletý mladý muž, známý pod přezdívkou Bobr, ovlivněný ideou starých Slovanů a levicovostí profesora Preiningera, se zúčastnil, na jeho pozvání, prvních dvou tří zasedání akčního výboru, která se v té překotné době konala téměř každý den. Po kádrové posile brněnských junáků – komunistů a dalších z jiných míst republiky se akční výbor Junáka stabilizoval a Josef Zikán do něho povolán nebyl. Neznamená to však, že by s postupy a činností tohoto orgánu nesouhlasil a nebo jej, jako mnozí skautští vůdcové a činovníci, pokládal za exces, který brzy pomine, zejména přiloží-li se v této věci ruce k dílu. Nikoliv, Josef Zikán - Bobr stál názorově mezi Preiningerovým pojetím pozvolné přeměny našeho skautingu v tzv. pokrokovou dětskou organizaci, byl však nemálo přitahován řešením nabízeným Haškovcovou částí akčního výboru Junáka. To si jej nakonec získalo tak, že se stal v časných padesátých letech nadšeným budovatelem Pionýrské organizace Československého svazu mládeže. Byl však jeden z prvních, kteří poznali svůj omyl, a dokázal z něj vyvodit důsledky. O tom však později a na jiném místě našeho vyprávění.

Jedním z prvních opatření akčního výboru ústředí Junáka, po zrušení Duchovní rady a vyakčnění – zbavení pozic – některých skautských činovníků (Dr.Karel Průcha - Rolf, Jaroslav Novák - Braťka, František Němec - Lišák a další) bylo nařízení o podepsání slibu věrnosti novému režimu. Vztahovalo se na všechny činovníky Junáka, především vůdce oddílů. Je příznačné, že podobnou formu zvolilo vedení Pionýrské organizace také v roce 1970, kdy s ní byl Junák, proti vůli většiny členstva, nedobrovolně sloučen. Vůdcové a vůdkyně oddílů stejně jako nejvyšší představitelé skautské organizace, kteří přestoupili do Pionýrské organizace, byli nuceni skládat pionýrské sliby, což bylo dva roky po sovětské okupaci v roce 1968 a předchozích projevech mnohých z nich, ne nepodobné antické tragédii.

V březnu 1948 podepisovali činovníci Junáka nové Osobní listy (bývalé registrace činovníka) s tímto textem: „Slibuji na svou čest a svědomí, jak dovedu nejlépe, že budu z dětí mně svěřených vychovávati řádné a uvědomělé občany naší lidově demokratické republiky československé, průkopníky a budovatele socialistické budoucnosti naší vlasti, v duchu přátelství se SSSR a ostatními lidově demokratickými státy, ve vědomí sympatií s pokrokovými silami celého světa.“

Jaroslavu Foglarovi - Jestřábovi, skautskému spisovateli, novináři a dlouholetému vůdci nejstaršího československého oddílu se dostávalo zvláštní, specielní pozornosti akčního výboru Junáka. Osobní nenávist některých členů tohoto sboru vůči němu vyvrcholila, přes etapu jeho odstavení z redaktorského místa, zbavením funkce vedoucího oddílu a rozpuštěním pražské Dvojky. Dříve však než k tomu došlo, podepsal Jaroslav Foglar také, jako ostatně mnoho jiných vůdců, chápajících konání akčního výboru Junáka jako přechodnou záležitost, výše uvedený slib věrnosti. Svůj podpis komentoval 6. března 1948 zvláštním dopisem členům svého oddílu. Z jeho obsahu je patrné, že si dobře uvědomoval jakým vyděračským dlužním úpisem tato prohlášení a sliby vlastně jsou: „Právě jsem podepsal Prohlášení, kterým beru na sebe velikou odpovědnost za výsledky dalšího vedení oddílu. Neztěžujte mně práci, pochopte vážnost doby. Vystříhejte se různých debat, poznámek, i když jste – tak jako vaši rodičové – různých politických přesvědčení. Zachovejte mezi sebou svornost i nadále. Mnoho vedoucích musí nyní opustit své oddíly. Já bych rád ve Dvojce zůstal. To však závisí od toho, jací budete vy.“

Jaroslav Foglar měl pravdu, když zmiňoval ve svém dopise členům pražské Dvojky, že „mnoho vedoucích musí nyní opustit své oddíly“. K tzv. vyakčňování „nepokrokových, pravicově zaměřených“ vůdců oddílů skutečně docházelo již brzy po únoru 1948. Některé výše zmíněné osobní listy skautských činovníků s podepsaným slibem věrnosti jsou dokladem, že ani tato okolnost často nestačila. Tyto dokumenty se dají dnes snadno vyhledat v Národním archivu. Mnohé z nich jsou vybaveny poznámkami psanými nově jmenovanými tajemníky SČM, odpovědnými za práci v Junáku: „Nepouštět k dětem, vychovává kapitalisticky!“, „registrace nepřichází v úvahu, starý reakcionář!“.

Své neblahé a nebezpečné schopnosti probudili a vložili do převratové doby února 1948 také udavači, denuncianti a závistníci ve skautských řadách. Za jejich „uvědomělým a pokrokovým“ upozorněním se často skrývaly dávné utajované zloby, zášti a charakterové vady.

29. února 1948 přišel akčnímu výboru ústředí Junáka jednostranně likvidační udání od vůdce junáckého střediska Stodůlky - Praha venkov (dnes Praha 13? poz. JZP) Jana Halady ml. Píše v něm: „…středisková rada, která mimo jiné projednávala i činnost homogenního chlapeckého 155. oddílu ve Stodůlkách u Prahy (ved. J. Farka, Stodůlky 37) a bylo zjištěno toto: tento oddíl nebyl založen legální cestou, nýbrž k uplatnění reakční tendence v mládeži ze strany faráře V. Kuthana. Příslušníci tohoto oddílu rozšiřovali mezi jinými příslušníky junáckých jednotek, zvláště na Vidoulích, nepravdivé zprávy o našem středisku, a toto pak velmi poškodilo dobré jméno Junáka a cestu ke spolupráci. Jeden hoch byl z tohoto oddílu vyloučen, protože jeho tragicky zahynulý otec byl příslušníkem komunistické strany.

Po uvážení těchto důvodů bylo z přítomných 14 příslušníků střediska 12 hlasy schváleno okamžité zastavení činnosti 155. oddílu a zajištění jeho majetku. Hned po schůzi byla za přítomnosti 5 junáků v klubovně na faře zalepena skříň s majetkem 155. oddílu. Žádám ihned potvrzení tohoto našeho kroku, vyrozumění vedoucího 155. oddílu a příkaz, co učinit s majetkem tohoto oddílu.

Prosím o okamžité vyřízení a jsem se skautským pozdravem. Halada, ved. střediska“.

Někteří vůdcové oddílů, jako prvotní projev odporu proti bolševickým metodám, zaváděným po únoru 1948 do Junáka, nepodepsali akčním výborem požadované osobní listy s ponižujícím slibem věrnosti novému režimu. Karel Vinecký - Windy, podílející se v té době na činnosti 38. vodního oddílu Junáka, byl zrovna jeden z nich. Nejen že slib věrnosti nepodepsal, šel ještě dál. V místnosti Kapitanátu vodních skautů nechal v těch vzrušených dnech „zmizet“ registrační archy Osmatřicítky. Oddíl se od té chvíle mohl obtížněji dostat pod kontrolu akčního výboru ústředí Junáka, nebo dokonce složek SČM. Byl to první krok Karla Vineckého - Windyho po cestě k budoucí ilegální činnosti nové Osmatřicítky. Aktivity, duch a prostředí tohoto pozoruhodného oddílu, především však osobní příklad jeho vůdců, ovlivňovaly až do poloviny padesátých let, a svým inspirativním odkazem mnohem déle, životy řady chlapců a dívek a daly jim poznat hodnoty skautingu v nebezpečné době jeho největšího ohrožení. V nebezpečné době ostatně pro každého kdo „věrně zůstal také dál“ a rozhodl se šířit mezi mládeží poselství skautingu.

Jeden z prvních skautských celků, který začal brzy po únoru 1948 s aktivní protikomunistickou činností byl Dvacátý pražský vodní oddíl. Vůdce – kapitán Dvacítky, Jiří Španiel - Simba a její roveři založili spolu s členy nár. socialistické mládeže odbojovou skupiny Obrana republiky. Připravovali se na vystoupení proti režimu. Jejich činnost byla Státní bezpečností odhalena koncem června 1948. 

Zatýkání vedení Dvacátého oddílu a jeho faktickou likvidaci sledoval sotva dvanáctiletý žižkovský kluk jménem Jiří Kafka. Členem Dvacítky se stal v září 1947. Velmi se obdivoval kapitánu Simbovi a mnohému z roverů. Uměli toho tolik na vodě, v lese při táboření, v loděnici i na hřišti. Byli veselí a dobří kamarádi, dokázali pomoci a postavit se jeden za druhého, tak jak to dělávali hrdinové Jiřího dobrodružných knížek. Souvislosti velkého zatýkání, přinášející v bolestném nárazu konec Dvacítky, moc nechápal. Těšil se na tábor, na první s vodními skauty, mezi něž chtěl vždycky patřit. Nyní musel svou představu skautského tábora, který už byl blízko, na dosah, se smutkem opustit.

Členové Obrany republiky – s nimi celé vedení Dvacátého oddílu vodních skautů – byli na podzim roku 1948 odsouzeni k mnohaletým trestům. Z jejich věrnosti skautským ideálům, svobodě a demokracii se u toho původně dvanáctiletého mládence z dolního Žižkova vyvinulo, přes prvotní silnou zkušenost, pečlivě udržované životní poslání. Dokázal z poselství Dvacítky a dalších podobných skautských jednotek obdivuhodným způsobem nejen žít a čerpat, ale rozšiřovat jej a předávat dál po celou dobu, kdy byl skauting zatlačen do podzemí.

V posledních červnových dnech se konal v Praze XI. všesokolský slet, událost, zvláště po komunistickém únorovém převratu, očekávaná s nadějemi na straně příznivců demokracie a obavami u reprezentantů nové státní moci. Mimochodem před významem a vlivem sokolské organizace v československé společnosti a přípravami na XI. slet, se museli sklonit i komunisté. Nejen, že konání sletu nezakázali, ačkoliv z ducha a tradic Sokola byly demonstrace ve prospěch hodnot demokracie očekávány, ale museli přistoupit dokonce na požadavek organizátorů sletu a rozpustit akční výbory, které začaly po únoru 1948 vznikat také v Sokole. 

Jaký byl průběh XI. sletu a reakce tisíců jeho účastníků, především sokolské mládeže, na nedávné zásadní společenskopolitické změny jsou dostatečně známé. Bylo to na dlouhou dobu poslední veřejný projev masivního nesouhlasu s komunistickým režimem. 

V atmosféře neděje vyvolané sletovými pochody Prahou, v nichž sokolové a sokolské mládí dávalo hromovým skandováním přednost věrnosti svobodě a prezidentu Benešovi před totalitou, odjížděly skautské oddíly na letní tábory roku 1948. Pro většinu z nich to byly na dvacet let poslední skautské tábory.

(První autorská verze bez korektur – příště pokračování další kapitolou)


909× 23. březen 2013 v 0:00