logo-csWFIS O nás
„Lilie pod klopou, lilie za mřížemi“
Nová 38. kapitola
Skautské jaro
 z připravované knihy od bratra Jiřího Zachariáše - Pedra
Lilie pod klopou, lilie za mřížemi

Mohawkové v měsíci Vran

4. březen 2012


Odebírat

Kalendář oznamovatele

únor 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728
březen 2019
PoÚtStČtSoNe
123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
duben 2019
PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930
26. březen 2019
Přihlásit se

Roky 1964 a 1965 – významná setkání

30. kapitola | Jiří Zachariáš - Pedro

Novou sezonu 1964 –1965 otevřel Tábornický oddíl začátkem září. Sešel se, brzy po zahájení školního roku, v plné členské sestavě, v zasedací místnosti Prezidia akademie věd, neboť malostranská klubovna oddílu, v domě u Červeného orla, nebyla ještě dohotovena.

Na odborářském táboře Československé akademie věd přijal pozvání do oddílu a na zahajovací schůzku přišel třináctiletý Ivo Vacík. Po krátkém čase se mu v oddíle dostalo kuriosní přezdívky Julie nebo Julča. Dalším významným nováčkem  tohoto období byl téměř už šestnáctiletý Petr Mikeš. Pro svou vysokou, tyčkovitou postavu  řečený Stožár. První zkušenosti získal v  žižkovském turistickém oddíle vedeném Luďkem Jakubcem. Ten jej vůdcům táborníků za nového člena doporučil. Stožár se díky svým vlastnostem, věrnému kamarádství, ochotě vždy pomoci, stal opravdovou legendou tohoto skautského společenství a nepřestal ji být  ani po své smrti v roce 2010.    

Rádcové družin se spolu s týmem vedoucích oddílu sešli několikrát v průběhu posledních prázdninových dnů. Před první zahajovací schůzkou  promýšleli program oddílu a plánovali významné akce do konce roku 1964. Museli také vykonat některé neodkladné povinnosti související s oddílovým táborem. Jednou z nich bylo odevzdání vypůjčených stanových dílců do skladu Městské stanice mladých turistů. Tahle instituce, vzniklá v polovině padesátých let jako řídící a metodické centrum  školních turistických oddílů mládeže, byla bohatě zásobena tábornickým a sportovním materiálem. Od stanů, spacích pytlů, torem, kotlíků na vaření v přírodě až k tehdy dřevěným pramicím a pádlům. Potřeby k táboření a pobytu v přírodě půjčovala zdarma oddílům, mládežnickým organizacím, či školám. V souvislosti s vypůjčenými stany se členů tábornického oddílu už na táboře u rybníka Drahota nečekaně dotkla smutná historie československé skautské organizace. Někteří z  vedoucích oddílu si díky ni opět připomněli vlastní  prožitky z jejího nedobrovolného konce.

Na jedné z třiceti stanových celt, pocházejících z Městské stanice mladých turistů, bylo nalezeno ještě stále zřetelné razítko kteréhosi z bývalých pražských oddílu Junáka. Jeho otisk způsobil, že se namísto obvyklého večerního čtení povídek ze starých časopisů Dobrodružný svět, rozpředla, při světle lodní lampy, u vyhřátých táborových kamen, rozprava o zabaveném skautském majetku. Dvakrát, jak vysvětlili svým svěřencům vedoucí oddílu, se dostalo českému skautingu téhle nedobré pozornosti. Poprvé byl skautské organizaci veškerý majetek sebrán v roce 1940 nacisty. Podruhé, nedlouho po únoru 1948, zabral komunistický režim skautské klubovny, táborové základny s jejích vybavením i finanční hotovost oddílů a vyšších složek organizace. Nezapomněl ani na  tábornický a sportovní inventář. Tento skautský majetek, v drtivé většině získávaný a budovaný vlastní prací členů oddílů a jejich rodičů, byl předán Československému svazu mládeže a jeho Pionýrské organizaci. Podobně jím ve čtyřicátém roce němečtí nacisté vybavili svou Hitlerjugend. Ten večer, plný ne zrovna příjemných vzpomínek, vyvolal  mezi táborníky úvahu o tom z jakého majetku byl asi fond  Městské stanice mladých turistů budován. Na možnost, že jej, alespoň částečně, tvořil zabavený inventář stovek skautských jednotek odkazovala stanová plachta a razítko s lilií. Ať tomu bylo jakkoliv, táborníci se rozhodli, že právě tuhle celtu si ponechají. Stala se jim vzácnou relikvií, připomínající tragický čas českého skautingu. Místo ni, do počtu, odevzdali v září 1964 stejný stanový dílec, který byl doposud ve vlastnictví jednoho z vedoucích oddílu.          

     Úvodní oddílová výprava směřovala, tak jako ve stejnou dobu předešlého roku, do romantické a divoké krajiny Českého krasu. K zatopenému lomu s čistou modrozelenou vodou nacházející se v lesích  mezi Karlštejnem a Srbskem.Trampové lomu říkali Amerika. Táborníci mu pro barvu vody dali jméno Zelené jezero. Už pohled na jeho hladinu, na vysoké bílé stěny rozsáhlého lomu s tajemnými otvory starých důlních chodeb a nastupujícím podzimem zbarvené okolní stromy a keře, byl pootevřenými dveřmi k dobrodružství a jedinečným, úchvatným zážitkem. Udržovanými tradicemi zůstaly zahajovací výpravy k Zelenému jezeru i v následujících letech, po vzniku střediska Psohlavci a rozdělení Tábornického oddílu ČSAV na jeho Pátý a Šestý oddíl.

     17. září 1964 byla v Tábornickém oddíle založena také tradice pietních návštěv rádců družin u hrobu zakladatele československého skautingu A.B. Svojsíka na vyšehradském hřbitově. Zapálení svíček u hrobky s bustou prvního náčelníka a velkou mosaznou lilií, položení květin nebo větviček lesních stromů či drobného výrobku z přírodního materiálu, bylo však spojené se zdůrazňovanou a nezbytnou opatrností. Od padesátých let se Svojsíkův hrob a dění kolem něho, zejména ve výročních dnech, těšil zájmu komunistické policie. Tato akce, ve své době nepostrádající jisté riziko, posilovala v členech oddílu vědomí kontinuity, hrdosti a jisté výlučnosti.

     Ke třem dosavadním družinám Tábornického oddílu přibyla na podzim 1964 družina čtvrtá – Rackové. Družinu Sov vedl Jiří Andrle – Šerif, student gymnázia, sportovec, čtenář a znalec knih E.T. Setona, jedna z významných opor oddílu, svou veselou, družnou povahou a aktivitou posilující jeho kamarádské  prostředí. Rádcem Vlků byl Ivan Procházka – Jack, šestnáctiletý učeň, spolehlivý, nadšený a pracovitý, nechybějící na žádném oddílovém podniku. Rysům stál v čele Vladimír Landa – Mýval, od dětství člen turistického oddílu Jiřího Kafky při TJ. Dynamo Žižkov, účastník jeho dvou táborů a nejmladší z osadníků Třináctky. Jako Jiří Andrle, byl v roce 1964 Mýval rovněž gymnazistou. Vedoucím nové družiny Racků se stal Jan Lukeš, jemuž se v oddíle říkalo Pudla, Pulec nebo také kapitán Jed ( podle hrdiny jedné z dobrodružných povídek čtené na táboře). Jan Lukeš, nejmladší z rádců družin, byl rozeným debatérem, ale rovněž vnímavým posluchačem a hodnotícím pozorovatelem. Navštěvoval malířské kursy, byl neúnavným čtenářem. Od dětství si vedl záznamy o přečtených knihách. Jeho oddílový zápisník byl plný překvapivých postřehů, úvah a myšlenek. Originalitou a nevšedností, ale zároveň bohatostí pohledu se vyznačovaly také Pudlovy zápisy v oddílové a družinové kronice.

     Klubovna Tábornického oddílu byla původně lékárenským skladem. Nacházela se v horní části Malostranského náměstí, před ústím do Nerudovy ulice v domě s lékárnou U červeného orla. V době o níž vyprávíme bylo podhradí  Malé Strany se svými romantickými uličkami, průchody a zákoutími ještě plné života. Na terasovitých dvorcích i před domy, na židlích a stoličkách, sedávali za pěkného počasí starší obyvatelé a družně rozprávěli, mezi nimi probíhaly stinnými průchody křičící a hrající si děti. Z otevřených dveří hostinců se ozýval zpěv. Okna domů hojně vystavovala slunci  peřiny, polštáře a přikrývky v barevných povlacích, připomínající pestré vlajky vyvěšené u příležitosti nějakého národního svátku. V létě nebylo výjimkou spatřit z Karlova mostu flotilu dřevených necek s posádkami povykujících malostranských kluků brázdící hladinu Čertovky. Jejich matky jim stejně hlasitě láteřily z oken nebo stojící mezi dveřmi domů na jejichž práh šplouchala vltavská voda. Za soumraku procházeli Malou Stranou muži s dlouhými tyčemi na rameni – lampáři. Rozžíhali jimi plynové lampy a strojili tak malostranské uličky každodenně do pohádkových nočních šatů.

     Okolí klubovny s poetickými uličkami, množstvím rozličných domovních průchodů, dvorků, zahradních teras, paletou stavebních slohů, ale také míst poznamenaných působností či rodištěm významných osobností, bylo jedinečnou kulisou k mnoha dobrodružným hrám v ulicích, orientačním nebo poznávacím soutěžím.

     V klubovně u Červeného orla se zrodil také závod v běhu do Zámeckých schodů. Jeho první ročník uspořádal Tábornický oddíl právě na podzim 1964. Závod potom přetrval až do druhé poloviny osmdesátých let,  kdy se jej zúčastňovaly nejen oddíly bývalého střediska Psohlavci, ale též chlapecké a dívčí celky se střediskem spolupracující nebo ty jež vznikly při obnově skautské organizace v roce 1968 a pokračovaly v činnosti i po jejím zániku. Pokřik Závodu do zámeckých schodů „Džinga malája, heja, heja, heja“,  prvně na jeho počest křičelo několik desítek chlapců Tábornického oddílu. V osmdesátých letech bylo závodníků již takové množství, že jejich závěrečný pokřik musel zatřást i okenními tabulkami na Pražském hradě. Mimochodem, pokřik Džinga malája přinesl do Tábornického oddílu Jiří Kafka. Poznal jej na ymkařském táboře u Staňkovského rybníka v létě roku 1948.

    Klubovna získávala od podzimu 1964 rychle svou určenou podobu a každým dnem byla oddílu a jeho členům bližším a vítaným přístavem. Největší zásluhu o tvář klubovny měl Petr Mikeš – Stožár. Od prvních dnů svého vstupu do oddílu byl důležitým pomocníkem týmu vedoucích. Uplatnil se zejména při pracích v klubovně a jejím zařizování. V tomto ohledu se stal skutečně nedostižným. Svým nadšením a vynalézavostí strhával k práci ostatní chlapce a velmi se přičinil o to, že většina z nich pokládala budování klubovny za dílo společné radosti a chlouby.

     Koncem října 1964 uspořádal Tábornický oddíl turnaj ve stolním tenisu. Konal se v budově Československé akademie věd na Národní třídě, v jejich sklepních prostorách. Turnaj sám by nebyl akci zvlášť výjimečnou, neboť někteří členové oddílu, příznivci stolního tenisu jej do Akademie občas chodili hrát. Zvláštním se turnaj stal proto, že na něm vedoucí Tábornického oddílu poprvé poznali Josefa Zikána – Bobra. Kontakt na něj a jeho turistický oddíl mládeže při Tělovýchovné jednotě Spofa Žižkov ( několik  chlapců Bobrova oddílu se turnaje zúčastnilo) zprostředkoval zřejmě již zmiňovaný Luděk Jakubec, který do oddílu doporučil Petra Mikeše – Stožára.

     Josef Zikán zaujal tým vedoucích táborníků svou zvláštní téměř rtuťovitou aktivitou, rozsáhlými známostmi a znalostmi osobností a dějů v bývalé československé skautské organizaci. Tyto vědomosti, co chvíli doprovázel zdůrazňovanými sympatiemi ke skautingu. Dával své postoje najevo, na vkus a zkušenosti jeho nových posluchačů, až příliš nebezpečně. Byl také velmi dobře obeznámen s činností polských harcerů, kteří svůj Svaz se obnovili po demokratizaci polské společnosti na podzim 1956. Za manželku měl Polku a sám také polsky dobře uměl. S vůdci táborníků se shodl na tom, že i on dochází do polského kulturního střediska v Praze na Václavském náměstí. Sleduje zde, shodně s nimi, metodický časopis harcerských činovníků  Druzyna a překládá si z něho důležité a zajímavé zprávy ze skautského světa. Jednu takto získanou informaci táborníkům na turnaji ve stolním tenisu hned sdělil. Harcerská Druzyna přinesla před prázdninami roku 1964 zprávu o vyhlášeném projektu Fordovy nadace zaměřeného na rozbor situace a současného stavu světového skautského hnutí s důležitým přihlédnutím k řešení jeho metodické a organizační krize. V tomto ohledu šlo o sdělení  velmi důležité, převratné. Ve společenství vedoucích Tábornického oddílu způsobilo skutečný předěl ve vnímání vlastností a forem skautingu. Dosud jimi byly pokládány  za téměř všemocné, samospasitelné, neměnné a vhodné pro každou dobu, každého mladého člověka, každý společenský model. Ze Zikánovy informace přitom vyplývalo, že se skauting ve svobodném světě dostal již před několika lety do velkých potíží a tento stav, že se dál prohlubuje. To bylo pro vedoucí táborníků velkým ( i bolestným) a v budoucnosti často diskutovaným překvapením. Trvalo několik let, až do nadějeplného roku 1968, než se nejúspěšnější práce pro Fordovu nadaci dostala do tehdejšího Československa a než ji dr. Karel Skála – Čil, pro úzký okruh zájemců přeložil. Zprávu o stavu světového skautského hnutí vypracoval Lázslo Nagy, maďarský  skaut a emigrant z roku 1956. Nepochybně to byla právě tato studie, co mu otevřela roku 1969 cestu do nejvyšší pozice ve světové skautské organizaci. Stal se na dlouhá léta jejím generálním sekretářem.

      Přesto, že obohacující přínos Josefa Zikána se zdál být zřejmým, byla spolupráce s ním zpočátku táborníky zásadně odmítnuta. Dodatečně zjistili, že má minulost úzce spojenou s násilným ukončením činnosti Junáka. Josef Zikán – Bobr se stal v únorových dnech 1948 jedním z prvních členů jeho komunistického Akčního výboru. Už o rok později zakládal v Praze první pionýrské oddíly a skupiny. Za svou aktivitu získal řád Vítězného února. Byl členem komunistické strany. Právě tyto okolnosti záporně ovlivnily zvažování dalších společných kontaktů. Okruh tábornických vůdců, vnímal sice pozvolné společenské uvolňování, rovněž však ale i neblahou a stálou pozornost Státní bezpečnosti věnovanou skautingu a jeho nositelům. S nepomíjivým zájmem policie mělo jejich přátelský okruh, přes osobu poručíka Kvítka a jeho cílené nástrahy, své trpké zkušenosti. Proto se jim důležitější než Bobrovy vědomosti a zajímavé informace opřené o významné zdroje, jevila být důvěryhodnost. Tu si u nich Bobr, jejich budoucí druh a přítel, na podzim roku 1964 rozhodně nezískal.

       V letech 1964 – 65  probíhala na stránkách časopisu pro dětskou literaturu Zlatý máj diskuse o knihách Jaroslava Foglara. První nesmělé náznaky možného Foglarova autorského návratu, se v domácím komunistickém tisku objevily už v druhé polovině padesátých let. Ve srovnání s tímto prvním pokusem , byla rozprava ve Zlatém máji úspěšnější. Po osmnáctiletém autorově nuceném odmlčení ji završilo vydání nové „foglarovky“ s přitažlivých názvem Tajemná Řásnovka. Vliv na Foglarovo uvolnění mělo vzpomínané společenské klima, ale také nasazení některých osobností nezpochybnitelných režimem, kteří o změnu nepříznivého spisovatelova stavu usilovaly. Táborníci, především skupina  vedoucí oddíl a rádcové družin, diskusi ve Zlatém máji sledovali a vítali ji. Někteří do ni rovněž přispěli. Jejich sympatie k Foglarovu literárnímu a metodickému dílu nebyly podloženy jen sentimentálními vzpomínkami na vlastní dětství. Ve Foglarově návratu spatřovali dílčí vítězství neprávem zavrhovaného a umlčovaného, avšak desítkami let prověřeného, úspěšného pomocníka v oblasti mimoškolní výchovy.

       Několik dnů před Vánoční nadílkou byly z velké části dokončeny práce na oddílové klubovně. Nadílka sama měla i z tohoto důvodu slavnostní ráz. Chlapci byli oblečeni do tmavozelených krojových košil s kapsami a nárameníky. Nebylo snadné takové košile sehnat. Na běžném trhu se nedostaly. Do jejich konečných podob je zpravidla z několika starších vojenských košil upravily šikovné maminky. Daly se občas nakoupit v bazarech s vyřazenou  armádní výstrojí a podobným zbožím. Převážně ve staroměstské uličce V Kotcích. I když Kotce měly v první polovině šedesátých let svou slávu a pověst spolehlivého zásobovatele vyznavačů romantiky a táboření za sebou, bylo-li štěstí a známosti ve správné rovnováze, vyjevilo se z pod jejich pultů někdy ledacos. Třeba  maskovaný stanový dílec nebo velmi ceněná torna „teletina“.

    O Vánoční nadílce přišly ke slovu vzpomínky na nedávný první tábor. Na jeho nelehké budování, kácení stromů, co se zdálo být nekonečné stejně jako jejich opracování. Na vaření v kamnech postavených z velkých žulových kamenů. Na noční hlídky, kdy výsledek jedné z nich dal všem  táborníkům poznat, že odpovědnost je výš než svoboda. Na pozoruhodný trest – průchod v krátkých kalhotách kopřivovým polem – za stržení třešňové větve silné jako ruka. Také se ve vánoční klubovně velmi zpívalo. Zřejmě ne špatně, neboť,  jak praví deníkový záznam jednoho z tehdejších členů oddílu: „… museli jsme přidávat, protože nás uprosily ty dvě staré paní bydlící na pavlači nad klubovnou, co jim někdy chodíme do sklepa pro uhlí. Ještě jednou jsme jim tedy zazpívali Zelené pláně a Texaskou patrolu…“

    Největším dárkem, jak se shodla většina účastníků nadílky 1964, byl fakt, že oddíl dál existuje a naplno žije. Po téměř dvou letech činnosti dosáhl pozoruhodně dobrých výsledků výchovných i výcvikových. Příčin tohoto stavu bylo několik. Avšak  rozhodující se ukazovala být jedinečná souhra  vedoucích. Každý z nich pracoval pro oddíl podle svých nejlepších schopností. Způsob vedení jemuž později začnou říkat „týmové“ , s uznávanou hlavou Jiřího Kafky, slavilo v Tábornickém oddíle od jeho založení v roce 1963 výrazný úspěch. Jeho odraz byl znát v celé činnosti oddílu, především v jeho prostředí a duchu. Nejcennějším projevem vnitřního ovzduší Tábornického oddílu ČSAV byl zdařilý přenos hodnotových norem, ne nepodobných či přímo shodných se skautskými, do každodenního života jeho členů. Nepochybnou skutečností  pak bylo, že se mladí táborníci snažili podle svých sil těmto dohodnutým zásadám upřímně dostát.

Se smutnou zprávou přišel na jaře pětašedesátého roku Jan Vávra – Grizzly,  rover družiny Lišek Jiřího Kafky z padesátých let, ve zmíněné době vystudovaný lékař. Sdělil, že 14. března zemřel v jedenasedmdesáti letech (* 31.1. 1894) Jaroslav Novák – Braťka, Svojsíkův současník a od roku 1913 jeden z prvních českých vůdců skautských družin a oddílů. Jan Vávra byl před únorem 1948 krátce ve vlčácké smečce Novákovy slavné vodní Pětky a s některými členy tohoto oddílu udržoval přátelské styky.

Tým vedoucích Tábornického oddílu Novákovo vychovatelské, literární a novinářské dílo dobře znal, vážil si jej a obdivoval. V dětství všichni četli jeho knihy ze skautského prostředí. Některým z nich se podařilo shlédnout film ( než byl po únoru 1948 stažen z distribuční sítě) s poválečnou skautskou tematikou Na dobré stopě,  k němuž Jaroslav Novák  vytvořil scénář. Pečlivě opatrovali jeho odbornou literaturu, z níž Skautská družina jim byla neocenitelným průvodcem po hvězdné metodě skautingu družinové výchově. Jeden z osadníků Třináctky Jiří Hanzal – René se znal s Libuší Langovou dlouholetou vedoucí smečky vlčat v Pětce.  Koncem padesátých let si od ni půjčoval pětkařské časopisy Kormidlo. Ty a   její bohaté vzpomínky se staly pro Třináctku a pozdější skupinu vedoucích táborníků významným zdrojem poznání Novákova výchovného stylu. 

Od pestrých, poetických metod Jaroslava Foglara, v podstatě věčného Petra Pana, byl Novákův systém odlišnější. Nejlépe tento rozdíl vyjádřilo motto, které si jako úvod k výstavě fotografií z činnosti oddílu zvolili v roce 1963 odchovanci Pětky a pokračovatelé v Novákově vychovatelském díle. Pražská vodní Pětka  (tehdy vodácký turistický oddíl mládeže TJ. Slavoj Praha) nazvala svou výstavu Klukovská kamera. U vchodu do galerie Fotochemy, kde výstava probíhala, viselo Novákovo vychovatelské krédo:  „Naučme své chlapce, aby se co nejdříve dokázali obejít bez nás “.

Novák ve své vůdcovské činnosti neustále posunoval už vyzkoušené výchovné metody k novým. neznámým obzorům. Jeho vedení nikdy netrpělo strnulostí. Celý Novákův život, skautský i osobní o tom přináší dostatek inspirativního svědectví.

Začátkem dvacátých let se pustil, tenkrát ještě se suchozemským Pátým oddílem pražským, na velmi dobrodružný dvouměsíční putovní tábor do divoké Podkarpatské Rusi. Prošlapával tak cestu stovkám mladých mužů, kteří s tornami na zádech, zasaženi romantikou amerických traperů, hledali, o mnoho let po něm a jeho chlapcích, v ukrajinských poloninách a hlubokých lesích vzrušující prožitky o nichž dosud četli v laciných románech. Svůj „pěší“ oddíl proměnil ve skautskou vodáckou jednotku (aniž by ji v nejmenším ubral na skautském duchu), která se brzy stala vzornou a uznávanou značkou československého skautingu. Nedlouho po této proměně inicioval Jaroslav Novák prázdninovou cestu Pětky plachetnicí po Jaderském moři. Pokladnici skautských her a soutěží obohatil o dnes běžně provozované pátrací hry, honičky a orientační závody v městských ulicích a o dlouhodobé, etapové hry s dobrodružnou legendou.

Po druhé světové válce se Novákova vodní Pětka rozšířila na přístav o devíti oddílech s početnou smečkou vlčat. V čele nových oddílů stáli vůdcové (kapitáni) vesměs bývalí skauti Pětky.  Komunistický převrat v únoru 1948, vyměřil Jaroslavu Novákovi a jeho oddílu podobný osud jaký postihl i Foglarovu Dvojku. V prosinci 1948 byly oba oddíly rozpuštěny komunistickým akčním výborem Junáka. Ještě v létě onoho osudného roku však uskutečnila Pětka, za Novákovy patronace, další z jeho nesčetných výprav do oblastí pro mnohé dosud označených pro výstražnou větou „Zde jsou lvi“. Byla to slavná plavba  kutrem „Pětka“ po polské řece Visle až k Baltickému moři.

Pro nebezpečenou dobu počátku padesátých let poskytl Jaroslavu Novákovi a jeho Pětce útočiště veslařský klub Blesk sídlící ve vyšehradské zátoce. O prázdninách 1949, první mimo skautskou organizaci, odjela Pětka s Braťkou do Vysokých Tater, jako expedice zkoumající život v horských plesech, mapující též jejich hloubku a rozsah. Tento náročný  projekt, jehož nezbytnou součástí byl stanový tábor v dosud nejvyšším místě republiky, je opět příkladem Novákovy experimentální vychovatelské invence neutuchající ani v krajně nebezpečné době.

Nedlouho po sérii ostře medializovaných procesů se skautskými vůdci, v roce 1952, se náhle rozšířila zpráva, že Jaroslav Novák – Braťka byl  vysídlen, vypovězen z Prahy do severočeského Úžína. Dodnes se nepodařilo získat žádný doklad o tom, že k Braťkovu odchodu z Prahy, v prosinci 1953, došlo opravdu na základě nějakého úředního nařízení, či dokonce soudního příkazu. Možná, že autorem a režisérem odchodu z Prahy, jakkoliv nechtěného, ale nutného, byl Jaroslav Novák sám. Varován některým ze svých dobře informovaných  přátel o pozornosti komunistické policie věnované jeho osobě, učinil ono smutné opatření jimž si zachoval  svobodu  a své Pětce život. Ta pokračovala v činnosti za vedení Braťkou vybraných mladých mužů skautských srdcí, jeho četné metodické korespondence a občasných utajovaných návštěv Prahy. Nezůstalo však pouze u písemných styků a řídkých konspirativních setkávání s mladým kapitanátem Pětky. Jaroslav Novák ve svém – jakkoliv vnuceném – novém prostředí založil odnož, „filiálku“ Pětky. Bylo mu v té době jedenašedesát let, když se do vytváření nového oddílu pustil! Lidé se stejným počtem roků života už myslí na důchod  a klid. On právě v té době ovšem zaujal partu ústeckých  kluků dychtivých dobrodružství. Od toho okamžiku, jak mu říkaly jeho bohaté zkušenosti, věděl s jistotou, že na důchodcovský klid nebude ani pomyšlení. I v tomto věku však vykročil na novou ne dobře zřetelnou stezkou. Jeho ústecká Pětka se totiž stala jachetním chlapeckým oddílem se silným vlivem skautské metodiky. Braťka si jeho ustavením ověřoval svůj dávný projekt – zkusit si  obohatit vodní skauting o jachetní sport.

Spolupráce s Braťkovým dědictvím v Praze –  a jeho novou ústeckou sestrou, byla úzká a čilá. Každoročně se také oba oddíly sjížděly na společné letní tábory, konané většinou u přehradních jezer nebo jihočeských rybníků. Novákova účast na táborech a jiných akcích obou Pětek je ozvláštňovala a obohacovala.Vytvářela z nich neobyčejnou Lesní školou se zdůrazněnou katedrou Výchovy kapitánů.

    Bylo to několik roků před Braťkovou smrtí, když  Jan Vávra – Grizzly přivezl z návštěvy u něho,  v Ústí nad Labem, jeho zvláštní úvahu, tísnivou předpověď, která se začala s přibývajícími roky stále více hrozivě naplňovat a v budoucnosti ( zejména po roce 1989) dostihla a deformovala i český skauting. Braťka prý, při Grizzlyho krátkém pobytu, ukázal v zamyšlení na řeku, kde u loděnice v němž sídlila jeho ústecká Pětka, kotvilo také několik oddílových jachet. „Máme všechno“, řekl „ a máme to, bohužel, zadarmo. Bez vlastní práce, vlastního přičinění. Jen proto, že jsme součástí systémem podporované tělovýchovy. Je to lákavý systém, ale zničující. Pro výchovu osobností je stokrát důležitější postavit dřevěnou pramici vlastníma rukama a uvařit si na ohni jídlo i když nebude možná dvakrát chutné“.

Před svým prvním táborem uspořádal „akademický“ oddíl, na jaře 1964, úvodní ročník Memoriálu Jaroslava Lomberského – Mikiho. Uskutečnil se na vrchu Vítkově nad Žižkovem. Ve štafetovém běhu šestkrát šedesát metrů stály zde proti sobě pouze sestavy jeho  tří tehdejších družin.

Pro druhý ročník (1965) Memoriálu vybrali pořadatelé konec května a rovnou trať na Petříně, nedaleko své malostranské klubovny. K účasti v závodu se přihlásil turistický oddíl mládeže TJ. Spofa Žižkov se svým vedoucím Josefem Zikánem – Bobrem. Ten několik dnů před Memoriálem přinesl Jiřímu Kafkovi dopis překvapujícího obsahu. Vyjevil v něm dosud netušený skautský původ Jaroslava Lomberského. Jako devítiletého jej na jaře 1948 jeho maminka přivedla do Bobrovy smečky vlčat ve středisku Slunce. Podle dopisu byl Miki s Bobrem na dvou skautských táborech (1948–49). Bobrův dopis, značně emotivní vzpomínkou na Mikiho a rozehnanou skautskou organizaci, byl čten závodníkům při slavnostním zahájení Memoriálu. Popravdě, text dopisu otevřeně označující zrušení skautské organizace komunistickým režimem za nedobrý skutek, poněkud zviklal doposud  odmítavý postoj některých vedoucích Tábornického oddílu. Jiří Kafka však v tomto ohledu  svou pozici stále držel.

Další skupina chlapců přihlášených do Memoriálu Jaroslava Lomberského pocházela z turistického oddílu základní školy na Starém Městě vedená Alanem Gintelem. Vyjednávat o tom přišel do klubovny U červeného orla tehdy mladý Gintelův zástupce Pavel Döllinger (který si musel na svou indiánskou přezdívku Minewakan ještě dobrých deset let počkat). Pro Pavla Döllingera bylo setkání s Jiřím Kafkou zásadní a osudové. V budoucnosti, jak ještě uvidíme, oba spojí své síly a půjdou spolu mnoho let  po skautské stezce.

Podobně zásadní a osudový se stal druhý ročník Memoriálu Jaroslava Lomberského pro všechny členy Tábornického oddílu ČSAV. Samozřejmě především pro členy týmu jeho vedoucích.

V den závodu přišlo na Petřín spolu s Josefem Zikánem – Bobrem několik jeho mladých spolupracovníků. Šlo o členy roverského kmene Dakota. Jak se ukázalo, byli to ti  mladíci o nichž táborničtí vůdcové, ještě jako osadníci Třináctky, slýchávali u brdských ohňů. Vedeni tragickými zkušenostmi nejstaršího z nich chovali k jejich sice sympatickým, ale neopatrným skautským projevům, které se přetřásaly trampskou obcí, značnou zdrženlivost. Tuto opatrnost  částečně rozptýlilo právě setkání při Memoriálu na Petříně. Byl to především s Ivan Makásek, jemuž se říkalo Malý Medvěd, jasný a srozumitelný předák Dakoty, který tyto bariery nevědomky  avšak dovedně rovnal svou přesvědčivou výmluvností.

Následovalo pozvání Dakoty do oddílové klubovny. Tam výzva k návštěvě letního tábora v Měsíčním údolí na Blanici ne sebe nenechala dlouho čekat. Ivan Makásek slíbil, že za táborníky do Měsíčního údolí přijede.

Žádná z rokujících stran v klubovně malostranského domu neměla potuchy jak klíčové události se dávají do pohybu.     

 


480× 24. říjen 2013 v 17:20